ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3198.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3198/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) L. F. , bytem XY, a b) M. F., bytem XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, Liberec V – Kristiánov, 8. března 21/13, proti žalované ADAPTO, spol. s. r. o. , se sídlem v Hejnicích, Klášterní 92 (identifikační číslo 482 69 620), zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Barvířská 125, o zaplacení 1.338.043,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 417/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2021, č. j. 83 Co 87/2021-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 C 417/2018-176, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 1.338.043,60 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání a po výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 66.903 Kč požádali o osvobození od soudního poplatku.
Usnesením ze dne 25. 9. 2020, č. j. 15 C 417/2018-202, Okresní soud v Liberci žádosti žalobců o přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání nevyhověl a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jeho rozhodnutí usnesením ze dne 23. 11. 2020, č. j. 83 Co 124/2020-211, potvrdil. Okresní soud v Liberci žalobce následně vyzval, aby zaplatili soudní poplatek za odvolání do 15 dnů od doručení výzvy (tj. od 8. 12. 2020). Dne 22. 12. 2020 žalobci navrhli, aby soud rozhodl, že jsou splněny podmínky pro nezastavení odvolacího řízení podle §9 odst. 4 písm. c/ o. s. ř. a „in eventum“ požádali o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku na 12 měsíců.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 15 C 417/2018-221, zamítl žádost žalobců o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání (výrok I.), zastavil řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 C 417/2018-176 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j. 83 Co 87/2021-235, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2021 podali žalobci dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel na mysli a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Na přípustnost dovolání usuzují žalobci z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od příslušných zákonných ustanovení a ustálené soudní praxe a ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“ . V prvé řadě namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) je překvapivé, neboť důvodně očekávali, že soudy jim poté, co nevyhověly jejich žádosti o odložení povinnosti uhradit soudní poplatek za odvolání, poskytnou novou dodatečnou lhůtu k uhrazení soudního poplatku a teprve poté případně odvolací řízení zastaví. Z obsahu dovolání se podává, že žalobci dovozují přípustnost dovolání v této otázce z „ rozpornosti “ rozhodnutí odvolacího soudu s „ ustálenou soudní praxí “ reprezentovanou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 23 C 307/2012, jímž byli v jiném soudním sporu vyzváni (při obdobném postupu stran neuhrazení soudního poplatku z odvolání a následných žádostech o osvobození od jeho hrazení a prodloužení lhůty k úhradě) ke splnění poplatkové povinnosti potřetí. Dovozují, že soudy měly postupovat podle zásady předvídatelnosti, tedy obdobně jako ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 307/2012. Přehlížejí, že ustanovení §237 o. s. ř. hovoří pouze o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , nikoli o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jinými rozhodnutími nižších soudů. Řečeno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně nelze mít za „ustálenou soudní praxi“ v intencích přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Na uvedeném nic nezmění ani odkaz dovolatelů na usnesení ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že dopustil-li se odvolací soud natolik zásadního procesního porušení, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod. Pokud má určitá námitka obstát jako dovolací důvod, musí ji dovolatel především vymezit zákonem předvídaným způsobem (viz výše), což dovolatelé neučinili.
S odkazem na usnesení ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4517/2011, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „soudcovská lhůta dle §55 o. s. ř. je lhůtou, jíž soud není vázán a může ji prodloužit i po jejím uplynutí“ , dovolatelé namítají, že odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že soud prvního stupně nemohl prodloužit lhůtu k zaplacení soudního poplatku z odvolání po jejím uplynutí. Závěry citovaného rozhodnutí nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout, protože dovolací soud se v něm vyjadřoval ke skutkově a právně zcela odlišné situaci (k souhlasu nabyvatele práva se vstupem do řízení na místo žalobce v k tomu určené lhůtě). Nadto v rozhodnutí se hovoří pouze o možnosti soudu lhůtu prodloužit, nikoliv o povinnosti. Bylo na zvážení soudů, zda lhůtu k uhrazení soudního poplatku za odvolání opětovně prodlouží, a pokud tak neučinily a žalobci tento postup nezpochybnili přípustným dovolacím důvodem, nezbývá než uzavřít, že jejich dovolání není přípustné. Nadto výrok týkající se prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nebyl předmětem odvolacího přezkumu (odvolání proti němu není přípustné).
Výtky žalobců, že se soudy náležitě nevypořádaly s jejich argumentací, čímž svá rozhodnutí zatížily vadou nepřezkoumatelnosti, nepředstavují uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu