ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3309.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3309/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, BA, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Zámečnická 87/1 , proti žalovanému A. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Annou Růžkovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 360/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 Cm 9/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 115/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 32 Cm 9/2019-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 3. 1. 2019, sp. zn. Rsp 551/2018. Cituje znění §31 zejména písm. e), §30, §19a zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), §49 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), §10 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „ř. r. s.“), a §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud prvního stupně uzavřel, že nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. Rsp 551/2018 byla žalobci (v procesním postavení žalovaného) uložena povinnost zaplatit žalovanému (v procesním postavení žalobce) částku 108.920,- Kč s příslušenstvím; rozhodčí soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že nelze přisvědčit námitce žalobce, že mu rozhodčí soud nedoručoval řádně, tj. na adresu jeho skutečného bydliště, a tím mu neposkytl stejnou příležitost k uplatnění jeho práv jako druhé straně. Rozhodčí soud při doručování písemností v průběhu rozhodčího řízení postupoval striktně podle §19a z. r. ř., §10 ř. r. s. a podle ustanovení §49 odst. 1 a 4 o. s. ř. Žalobce se nezachoval bděle, neoznámil-li změnu svého bydliště doručující poště, popř. dalším subjektům, od nichž mohl očekávat důležité písemnosti. Na věc nedopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016, jelikož rozhodčímu soudu se podařilo doručit na známou adresu žalobce všechny písemnosti, s výjimkou rozhodčího nálezu; ten byl následně doručen až na novou adresu žalobce. Nebyl-li dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) z. r. ř. (straně nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat), soud prvního stupně žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 4 Cmo 115/2020-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, odvolací soud akcentoval, že zákon č. 303/2013 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2014 novelizován zákon č. 216/1994 Sb. v ustanovení §19a z. r. ř. zakotvil komplexní úpravu doručování v rozhodčím řízení (čímž měl vyloučit – byť přiměřené – použití občanského soudního řádu v rozhodčím řízení), která ovšem nevylučuje, aby se nadále strany rozhodčího řízení dohodly na postupu při doručování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2347/2017). Navíc, sjednaly-li si strany pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“), který je stálým rozhodčím soudem, platí podle §13 odst. 2 a 3 z. r. ř., že se podrobily pravidlům, obsaženým jeho řádu (ř. r. s.), platným a účinným ke dni zahájení rozhodčího řízení. Ustanovení §10 ř. r. s. obsahuje vlastní úpravu doručování písemností v rozhodčím řízení. Žalobce netvrdil, že má zřízenu datovou schránku, neuvedl jako žalovaný v rozhodčím řízení žádnou jinou adresu, na kterou by mu mělo být doručováno. Z těchto příčin je tudíž jedinou adresou podle §10 odst. 1 věty druhá ř. r. s. „adresa, která je Rozhodčímu soudu známa“. Takovou byla adresa (XY) uvedená ve smlouvě o dílo obsahující rozhodčí doložku, tj. adresa totožná s adresou uvedenou v rozhodčí žalobě. Na tuto adresu rozhodčí soud zasílal žalobci písemnosti určené do vlastních rukou, které byly doručeny způsobem, jež předpokládá §10 odst. 6 ř. r. s. Odvolací soud připomněl, že rozhodčí soud není orgánem veřejné moci, jeho pravomoc i postup v řízení určují dohodou sami účastníci řízení. Je přitom závislý, pokud jde o bydliště účastníků řízení, na informacích, jež má od nich („adresa, která je rozhodčímu soudu známa“). Se zřetelem k tomu, že jiná adresa, než ta, která byla uvedena ve smlouvě o dílo a v ní dohodnuté rozhodčí doložce, nebyla rozhodčímu soudu známa, postupoval tento soud při doručování způsobem, který si strany dohodly, a důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) z. r. ř. není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na řešení dvou právních otázek, jejichž vyřešení odporuje dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, eventuálně jde o otázky procesního práva dosud judikaturou dovolacího soudu nevyřešené. Konkrétně jde o otázku komplexnosti právní úpravy doručování podle zákona č. 216/1994 Sb. a neúčinnosti doručení podle §10 odst. 6 ř. r. s.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §13 odst. 2 z. r. ř. platí, že stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (§13 odst. 3 z. r. ř.).
Ustanovení §19 z. r. ř. umožňuje stranám dohodnout si postup, kterým mají rozhodci vést řízení. K možnosti dohody stran o doručování v rozhodčím řízení, včetně dohody o způsobu doručování rozhodčího nálezu, se ve vztahu k zákonu č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012 se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013. V něm vyložil, že „zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl mimo jiné novelizován §23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že na rozdíl od dřívější úpravy, podle níž rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu…, podle nynější právní úpravy rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu…. Jak vyplývá z důvodové zprávy, toto řešení by mělo umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle §19“.
V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že podle čl. 7, bodu 7. 1. 2. smlouvy o dílo č. SOD 13-006 (dále „SoD“), se smluvní strany dohodly na tom, že „případné spory, které v budoucnu mezi nimi vzniknou z právního vztahu založeného touto smlouvou, budou rozhodnuty Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. v platném znění.
Podle §10 odst. 1 ř. r. s. písemnosti ve sporu zasílá stranám rozhodčí soud na adresu, kterou strana uvedla, nebo dodáním do datové schránky, pokud strana takové dodávání umožnila (§18a odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pokud strana žádnou adresu neuvedla a dodání do datové schránky není možné, zasílají se jí písemnosti na adresu, jež je rozhodčímu soudu známa. Pokud si strana zvolila zástupce, zasílají se písemnosti tomuto zástupci, a to na adresu jeho sídla, popřípadě bydliště, popřípadě jinou adresu, kterou strana uvedla, anebo dodáním do jeho datové schránky, pokud je to možné.
Podle §10 odst. 3 ř. r. s. žaloby, žalobní odpovědi, předvolání, rozhodčí nálezy a usnesení se doručují do vlastních rukou s potvrzením o doručení, anebo dodáním do datové schránky adresáta podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů).
Podle §10 odst. 6 věty třetí a násl. ř. r. s. písemnost určená k doručení do vlastních rukou (§10 odst. 3), kterou adresát nevyzvedl do 10 dnů od oznámení provozovatele poštovních služeb, se považuje za doručenou poslední den této lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Ostatní písemnosti, které adresát nevyzvedne do 5 dnů od oznámení provozovatele poštovních služeb o uložení, se považují za doručené poslední den této lhůty, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Pokud se doručuje do zahraničí, stačí, bylo-li doručeno podle práva státu místa doručení.
V projednávané věci bylo tedy ujednáno, že spory účastníků budou rozhodovány stálým rozhodčím soudem a rozhodčí řízení bude vedeno podle řádu rozhodčího soudu. V případě stálého rozhodčího soudu je rozhodný §13 odst. 2 z. r. ř., podle něhož statuty a řády mohou určit způsob rozhodčího řízení, tedy včetně stanovení postupu pro doručování v rozhodčím řízení. Jelikož mezi stranami nebylo dohodnuto nic, co se týče způsobu doručování v rozhodčím řízení, pak platí, že se strany podrobily řádu rozhodčího soudu platnému v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (§13 odst. 3 z. r. ř.). Ustanovení §19 z. r. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2012 totiž umožňuje stranám dohodnout si postup týkající se doručování v rozhodčím řízení. Stejné důsledky má i podrobení se statutům a řádům podle §13 z. r. ř., tj. např. řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Platí, že ustanovení §19a zákona č. 216/1994 Sb. nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení na postupu při doručování dohodly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2347/2017).
V dané věci byly rozhodčím soudem doručovány písemnosti podle §10 odst. 3 ř. r. s. na adresu uvedenou v záhlaví smlouvy o dílo. Jinou adresu žalobce před zahájením rozhodčího řízení druhé smluvní straně nesdělil. Rozhodčí soud proto správně doručoval na adresu, která mu byla známa (viz žaloba doručená rozhodčímu soudu a smlouva o dílo).
Jelikož byl dodržen postup předvídaný řádem rozhodčího soudu, nedošlo k porušení §31 písm. e) z ř. r. a žalobci nebyla odebrána možnost spor před rozhodci projednat.
S ohledem na shora uvedené, je zřejmé, že dovolání není přípustné pro řešení dovolatelem předestřených právních otázek.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tzn. také proti jeho nákladovému výroku, ve vztahu k němuž však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu