ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3424.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3424/2021-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně J. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Starostou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 416, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín , se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, identifikační číslo 002 83 924, zastoupenému JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 356/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2021, č. j. 60 Co 130/2021-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 46 C 356/2020-77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu, kterou jí prodá „nemovitost – jednotku č. XY, byt v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. st. XY, včetně spoluvlastnických podílů o velikosti id. XY na společných částech budovy a na uvedeném pozemku, to vše v katastrálním území a obci XY“, za kupní cenu 298.581 Kč (výrok I.); a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 60 Co 130/2021-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí povinnost nahradit mu náklady řízení. Opětovně se ve stručnosti vyjádřil k tomu, proč žalobkyni nesvědčil právní titul k uzavření kupní smlouvy.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (nyní) posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen formulovat pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalobkyně shora uvedeným požadavkům nedostála. V dovolání sice uvedla, že jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. „spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc z hlediska hmotného práva, a je přesvědčena, že věc závisí na vyřešení právní otázky, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, ale měla by být posouzena jinak“ , nespecifikuje však - a obsahu dovolání se ani nepodává - kterou právní otázku má přitom na mysli, resp. od jakých svých dosavadních rozhodnutí (popř. závěrů) by se měl dovolací soud v nyní projednávané věci odchýlit. V dovolání pouze prezentuje svůj právní náhled na věc a v obecné rovině se domáhá přezkumu právních závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím s tím, že „při komplexním posouzení všech právních jednání nelze právní otázku vyřešit dle dříve posuzovaných a řešených případů dovolacím soudem“ . Je zjevné, že se žalobkyně domáhá individuálního posouzení projednávané věci dovolacím soudem mimo meze zákonného vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nutno akcentovat, že v českém soudním systému dovolací soud neslouží jako další odvolací instance; dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost je dána zákonnými kritérii, která žalobkyně nenaplnila.
Protože absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu