ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3429.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3429/2021-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 19, proti žalovanému K. Z. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřímu Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnictví k motorovému vozidlu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 185/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 23 Co 103/2021-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Netušila, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 24. 5. 2020 se žalobce vůči žalovanému domáhá určení, že je vlastníkem vozidla tovární značky BMW, typ 320D, barvy zelená metalíza, datum první registrace 13. 7. 2000, identifikačního čísla vozidla VIN XY, zdvihového objemu motoru 1951 ccm, registrační značky XY. Vozidlo zakoupil od žalovaného kupní smlouvou ze dne 4. 11. 2015 a požádal jej o nezbytnou součinnost při změně zápisu skutečného vlastníka vozidla v registru motorových vozidel; jako vlastník vozidla je v registru uvedena L. P.. Právní stav tak neodpovídá zápisu v registru motorových vozidel a uvedená okolnost brání žalobci v řádném užívání vozidla. Žalobce tak má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tzn., aby byl zjištěn skutečný vlastník vozidla, který by měl být zapsán v registru motorových vozidel.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 C 185/2020-36, určil, že žalobce je vlastníkem vozidla tovární značky BMW, typ 320D, zelená metalíza, datum první registrace 13. 7. 2000, identifikační číslo vozidla VIN XY, zdvihový objem motoru 1951 ccm, registrační značky XY (dále též „sporné vozidlo“, „předmětné vozidlo“ nebo „vozidlo“). Zjistil, že žalovaný vozidlo nabyl od L. P. kupní smlouvou ze dne 22. 10. 2015 a následně je prodal žalobci smlouvou ze dne 4. 11. 2015. L. P. je dosud evidována jako vlastník a provozovatel sporného vozidla v evidenci motorových vozidel. S odkazem na §2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“) soud prvního stupně zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení je, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Podle jeho přesvědčení je požadavek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení dán, neboť nedostatek součinnosti L. P. a žalovaného „při změně záznamu v evidenci vozidel brání splnění zákonné povinnosti evidence koupeného motorového vozidla a současně tak i jeho řádnému užívání.“
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 23 Co 103/2021-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel přitom z toho, že v evidenci motorových vozidel, v technickém průkazu i osvědčení o technickém průkazu (tzv. malý technický průkaz) je jako provozovatel vozidla vedena stále L. P., od níž žalovaný sporný automobil koupil smlouvou ze dne 22. 10. 2015 a prodal jej kupní smlouvou ze dne 4. 11. 2015 žalobci. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud na základě ustálené judikatury dovolacího soudu dovodil, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, směřuje-li žaloba vůči žalovanému, který vlastnické právo žalobce nepopírá a ani není veden v registru motorových vozidel jako držitel (vlastník) sporného vozidla. Tím je L. P., která svou pasivitou zpochybňuje „žalobcovo právo být v registru vozidel zapsán jako vlastník a držitel předmětného automobilu.“ Odvolací soud má za to, že nemůže být pochyb o aktivní legitimaci žalobce, který usiluje o to, aby byl jako vlastník vozidla zapsán v evidenci motorových vozidel. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu vztahující se k řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, však dospívá k závěru, že směřuje-li určovací žaloba vůči žalovanému, který není uveden jako vlastník či provozovatel evidovaného motorového vozidla ani nepopírá vlastnické právo žalobce, nemůže být žaloba žalobce vůči žalovanému úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci samé závisí na vyřešení otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví motorového vozidla, kterou odvolací soud (posuzováno podle celého obsahu dovolání - §41 odst. 2. o. s. ř.) posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006. Zdůrazňuje, že v případě kupní smlouvy týkající se movité věci (automobilu) dochází k převodu vlastnického práva již samotnou smlouvou, a proto žaloba nemohla směřovat vůči L. P., která vlastnictví převedla smlouvou na žalovaného. Požadovaný rozsudek měl „jen“ deklarovat skutečnost, že žalobce je vlastníkem pro potřebu změny zápisu v registru vozidel, aby právní stav odpovídal stavu faktickému. Odvolací soud připustil, že registr vozidel je seznamem neveřejným, který slouží pouze pro účely správních orgánů; zároveň podal dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není způsobilý založit domnělý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006; žaloba o určení vlastnictví vozidla v dříve projednávané věci směřovala vůči osobě, která byla jako vlastník vedena v evidenci vozidel.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Platí ale, že „ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 679/2001)“. Pozitivní určovací výrok o vlastnictví sporného vozidla nemůže být důvodem pro změnu v evidenci motorových vozidel, kde je jako držitel a vlastník vozidla uvedena třetí osoba odlišná od žalovaného.
Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že toleroval soudu prvního stupně procesní postup, při němž pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navržený důkaz výslechem svědkyně L. P., popř. že ho sám neprovedl, a že jej nepoučil o jeho procesních právech, pak tím namítá existenci vad řízení. Případné vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V části, v níž směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a), a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.500,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 advokátního tarifu) a částka 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu