ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.778.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 778/2021-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Z., bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Slavíčkova 372/2, proti žalované České spořitelně, a.s. , se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2, o 1 720,08 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 345/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, č. j. 21 Co 282/2020-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 775,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Císaře.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 30 C 345/2019-44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 720,08 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně od 26. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 720,08 EUR za den 25. 6. 2019 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 21 Co 282/2020-88, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 720,08 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75% ročně od 26. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.), odmítl odvolání žalované proti výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, vyjma otázky povahy vlastnictví peněžních prostředků na účtu držitele bankovní licence, u které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004.
K přezkumu předkládá následující otázky:
1. Zda je v případě bankovní transakce, resp. jejího zadání, jakožto právního jednání rozhodující vůle jednající osoby, která drží pohledávku vůči bance odpovídající zůstatku na bankovním účtu a to v případě, že je z jednání takovéto osoby zřejmé, jaký úmysl jednající osoby – v tomto případě převod částky EUR na účet vedený v EUR, byť zadán v Kč.
2. Zda je v rámci platebního styku z pohledu spotřebitele rozhodné, jestli se jedná o bankovní operaci uvnitř banky nebo mezi různými bankami z hlediska oprávněnosti prováděných konverzí v souladu s dobrými mravy resp. poctivým obchodním stykem.
3. Zda skutečnost, že ve smluvním vztahu mezi stranami smlouvy o vedení běžného účtu v cizí měně není komplexně regulován a popsán způsob provedení platební transakce tak, aby bylo spotřebiteli naprosto zřejmé, jakým způsobem je transakce prováděna a bylo z ní jasně seznatelné a tudíž i předvídatelné, jaké náklady spojené s převodem bude třeba vynaložit je v souladu se zákonem (zejména z. č. 284/2009 Sb., o platebním styku).
4. Zda v případě, že přesný a předvídatelný postup provádění bankovní transakce, včetně určení výdajů s tím spojených (např. náklady za konverze) není součástí smlouvy či VOP, je po právu, aby dané náklady z takovéto transakce šly k tíži zadavatele pokynu.
5. Zda je bankovní transakce probíhající v rámci jednoho poskytovatele bankovních služeb je vůbec platební transakcí, respektive, zda lze jednání popsané žalobou ze strany žalované považovat za jednání jsoucí v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a nepříčící se dobrým mravům.
6. Jedná se o neautorizovanou transakci ve smyslu z. č. 284/2009 Sb. pokud není mezi stranami smluvně upraveno, jakým způsobem bude transakce probíhat a jaké jsou její náklady? Zakládá absence takovéto informace ve smluvním vztahu se spotřebitelem nárok na vydání poplatků či vícenákladů, které během takové transakce vznikly, pokud o nich nebyl spotřebitel dopředu informován a neměl možnost si vhodnost daného způsobu provádění transakce ověřit.
7. Je přípustné, aby argument „logikou věci“ nahradil ve smluvním vztahu se spotřebitelem absenci výslovné smluvní úpravy.
Žalobce má za to, že odvolací soud nezohlednil spotřebitelskou rovinu sporu, a to včetně zohlednění závaznosti relevantní (mimo)smluvní dokumentace, splnění informační povinnosti jakožto předpokladu pro vyhodnocení toho, zda byla transakce provedena řádně. Namítá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání se plně ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost či jeho zjevnou bezdůvodnost odmítl, eventuálně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Zakládá-li dovolatel přípustnost svého dovolání na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Nepřiléhavý je odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, v souvislosti s posouzením otázky povahy vlastnictví peněžních prostředků na účtu držitele bankovní licence, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval.
Ani žádná z ostatních otázek, jež žalobce předkládá k přezkumu jako otázky doposud neřešené, přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejich řešení není pro právní posouzení projednávané věci určující.
Žalobce oprávněnost žalobou uplatněného nároku zakládá na přesvědčení, že v souvislosti s prováděním platebních transakcí (jednalo se o bezhotovostní převody částek v korunách z účtu plátce vedeného v cizí měně na účet příjemce v cizí měně) žalovaná neoprávněně provedla dvojí konverzi. Žalobce, který byl v rámci dotyčných platebních transakcí příjemcem plateb, tvrdí, že v důsledku provedení dvojité měnové konverze „utrpěl finanční ztrátu“.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný jako poskytovatel plátce, jímž byla společnost 3Z Engineering s.r.o., a zároveň jako poskytovatel příjemce, jímž byl žalobce, provedl platební transakce v souladu s autorizovanými platebními příkazy, aniž porušil povinnosti poskytovatele dané úpravou zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku (dále jen jako „zákon o platebním styku“).
Otázkou, „ zda je v případě bankovní transakce, resp. jejího zadání, jakožto právního jednání rozhodující vůle jednající osoby, která drží pohledávku vůči bance odpovídající zůstatku na bankovním účtu, a to v případě, že je z jednání takovéto osoby zřejmé, jaký úmysl jednající osoby – v tomto případě převod částky EUR na účet vedený v EUR, byť zadán v Kč “, se odvolací soud nezabýval, tudíž na jejím řešení napadené rozhodnutí není založeno. Navíc - pokud dovolatel prosazuje, že „vůle plátce byla odlišná od toho, co uvedl v jím autorizovaném příkazu“, jde o otázku skutkové povahy uplatněnou v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.
U otázky, „ zda je v rámci platebního styku z pohledu spotřebitele rozhodné, jestli se jedná o bankovní operaci uvnitř banky nebo mezi různými bankami z hlediska oprávněnosti prováděných konverzí v souladu s dobrými mravy resp. poctivým obchodním stykem “, není zřejmé, jak by se její řešení mělo promítnout v souzené věci, jestliže plátce, jehož příkaz poskytovatel provedl, v postavení spotřebitele nebyl a platební transakce se týkala bezhotovostního převodu částky v korunách z účtu vedeného v cizí měně na účet vedený v cizí měně.
U otázky týkající se „předvídatelnosti nákladů spojených s převodem“ dovolatel přehlíží, že náklady spojené s transakcí nebyly předmětem projednávané věci. To stejné se týká i otázky, „ zda je po právu, aby náklady z transakce šly k tíži zadavatele pokynu “.
Z formulace otázky „ zda bankovní transakce probíhající v rámci jednoho poskytovatele bankovních služeb je vůbec platební transakcí, respektive, zda lze jednání popsané žalobou ze strany žalované považovat za jednání jsoucí v souladu se zásadou poctivého obchodního styku a nepříčící se dobrým mravům “ není zřejmé, jaké „jednání popsané žalobou“ má dovolatel na mysli, a jak by se její řešení mělo promítnout do právního posouzení projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že plátcem (zadavatelem příkazu k platební transakci) nebyl spotřebitel, není pro posouzení věci určující řešení otázky, „ zda se jedná o neautorizovanou transakci ve smyslu z. č. 284/2009 Sb., pokud není mezi stranami smluvně upraveno, jakým způsobem bude transakce probíhat a jaké jsou její náklady, a zda absence takovéto informace ve smluvním vztahu se spotřebitelem zakládá nárok na vydání poplatků či vícenákladů, které během takové transakce vznikly, pokud o nich nebyl spotřebitel dopředu informován a neměl možnost si vhodnost daného způsobu provádění transakce ověřit “.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka „ zda je přípustné, aby argument 'logikou věci' ve smluvním vztahu se spotřebitelem nahradil absenci výslovné smluvní úpravy “, neboť není zřejmé, jaký právní závěr odvolacího soudu (kterou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno) dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje.
Kritikou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu