ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.83.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 83/2022-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. G. , bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Kateřinou Verostovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a. s. , se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30 (identifikační číslo 256 63 135), zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 156/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 25 Co 254/2021-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Verostové, LL. M., advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 10 C 156/2021-30, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 400 EUR s 10 % úroky z prodlení od 30. 11. 2019 do zaplacení, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 600 Kč.
Rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 25 Co 254/2021-50, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 400 EUR s 10 % úroky z prodlení od 14. 12. 2019 do zaplacení, co do úroků z prodlení z částky 400 EUR od 30. 11. 2019 do 13. 12. 2019 je potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.341,80 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci [čl. 4 odst. 1, čl. 63 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech]. Po stránce právní posoudil věc podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 261/2004 (dále jen „nařízení“) a otázky nařízením přímo neřešené podle českého práva. Smlouvu z 28. 11. 2019, jíž žalobkyně postoupila uplatněnou pohledávku společnosti Air Help Germany GmbH, shledal neplatnou a nepřisvědčil námitce žalované, že právo žalobkyně je promlčeno. Nárok na náhradu škody za zpožděný let uplatnila žalobkyně v souladu s články 5 a 7 nařízení včas, tj. ve lhůtě stanovené v §2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); výzvu podala společnost AirHelp Germany GmbH jménem žalobkyně jako své klientky, jednalo se tedy o nezmocněné jednatelství a žalobkyně toto jednání dodatečně bez zbytečného odkladu konkludentně schválila (§440 odst. 1, věta druhá, o. z.).
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalobkyně 6. 10. 2019 cestovala letem provozovaným žalovanou společností (číslo letu QS 1285) z Tel Avivu do Prahy. Do cílové destinace letadlo přiletělo se zpožděním v trvání 4,51 hodin. Dne 28. 11. 2019 žalobkyně jako cestující postoupila svou pohledávku společnosti AirHelp Germany GmbH (ohledně kontraktačního procesu dovolací soud odkazuje na bod 4 napadeného rozhodnutí), která 29. 11. 2019 zaslala žalované výzvu ke kompenzaci, a to jménem žalobkyně jako své klientky, resp. za žalobkyni. Poté, co byla v jiných soudních řízeních před českými soudy shledána neplatnost smluv o postoupení pohledávek cestujících společnosti AirHelp Germany GmbH, postoupila tato společnost pohledávku zpět žalobkyni (cestující). Prostřednictvím zmocněnkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let dopisem z 18. 3. 2021, v němž se – stejně jako v žalobě – odvolala na výzvu učiněnou již společností AirHelp Germany GmbH.
Předložila-li žalovaná k dovolacímu přezkumu otázku „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek (…)“ , či namítá-li, že „výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník (…), nelze považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele“ , pak jejich řešení zakládá na vlastní skutkové verzi jménem koho a na čí účet byla výzva činěna. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém závěru, že „jménem žalobkyně jako své klientky (resp. za tuto klientku)“ vyzvala k plnění společnost AirHelp Germany GmbH. Oproti tomu žalovaná prosazuje, že společnost AirHelp Germany GmbH tak učinila vlastním jménem a na svůj účet. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Právní posouzení včasnosti ratihabice výzvy z 29. 11. 2019 přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Nejvyšší soud se k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ vyslovil již například v rozsudcích ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012; závěry dovozené v těchto rozhodnutích jsou použitelné i pro úpravu „nového“ občanského zákoníku. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“ ) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
Napadené rozhodnutí je v souladu s citovanými závěry. Odvolací soud věc posoudil s ohledem na okolnosti případu a v bodě 13 odůvodnění náležitě vysvětlil, že schválení bylo učiněno bez zbytečného odkladu poté, co soudy dovodily neplatnost smluv o postoupení pohledávek cestujících společnosti AirHelp Germany GmbH. Argumentace žalované nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od těchto závěrů.
Pro úplnost dovolací soud odkazuje na rozsudek ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který je s ohledem na obdobné znění §440 odst. 1 o. z. aplikovatelný i na daný případ; uzavřel, že k dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je učinil neoprávněný zástupce, osoba dozví. Názor dovolatelky, že se jedná o lhůtu objektivní, tudíž není správné.
Výtka žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není- li – jako v projednávané věci - dovolání přípustné.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i výrok, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o příslušenství (úroky z prodlení) z jistiny za dobu od 30. 11. 2019 do 13. 12. 2019. V tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné (§218 písm. b/, §243c odst. 3, věta první, o. s. ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Potvrdil-li odvolací soud zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byla úspěšná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu