ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.959.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 959/2022-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně A. J. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalovanému M. E. , bytem v XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 313/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 59 Co 163/2020-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 59 Co 163/2020 - 422, jímž Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 10. 2019, č. j. 11 C 313/2014-349, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 12. 2020, č. j. 11 C 313/2014-389, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že je žalobkyně výlučnou vlastnicí pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. a obci XY zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“) a žaloba o určení, že kupní smlouva ze dne 2. 9. 2013, na základě které byly předmětné nemovitosti převedeny, je neplatná.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedené platí i tehdy, pokud podle jeho přesvědčení dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tj. konkrétního způsobu vyřešení sporné právní otázky) se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.
Má-li přípustnost dovolání založit námitka, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť jeho rozhodnutí trpí „extrémním nesouladem se skutkovými zjištěními a jeho právními závěry“ , nejde o nic jiného, než o polemiku žalobkyně se skutkovými závěry odvolacího soudu, která je pouhým projevem jejího odlišného náhledu na správnost skutkových zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Sluší se připomenout, že ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, „že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). (…) Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu“ . Žalobkyně však v dovolání ve skutečnosti nenamítá, že by odvolací soud nerespektoval procesní zásady, jimiž se má soud řídit při zjišťování skutkového stavu věci.
Obsahově žalobkyně svými dovolacími námitkami namítá existenci vad řízení. Případné vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzovaném případě však není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. tak nedostála. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 5.100 Kč; součástí náhrady je částka 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.134 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. 12. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu