ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1016.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1016/2022-1703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. , nar. XY. v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2022 sp. zn. 6 To 89/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2021 sp. zn. 5 T 7/2016 byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
1) dne 30. 7. 2010 v XY na základě vzájemně sjednané smlouvy o půjčce, datované dnem 30. 8. 2010, vylákal pod lživým příslibem vrácení vypůjčených peněz do 15. 9. 2010 na J. G., nar. XY, bytem XY, XY (t. č. XY) hotovostní půjčku v částce 165.000 Kč, kterou jmenovanému ve sjednaném termínu ani posléze nevrátil a ani vrátit nehodlal a způsobil tak na jeho majetku škodu v uvedené výši,
2) dne 2. 9. 2010 v XY a XY, se záměrem získat tak peněžní prostředky k vlastní potřebě, zprostředkoval J. G., nar. XY, bytem XY (t. č. XY), kterému předstíral, že mu bude nápomocen při úhradě jeho závazků, poskytnutí úvěru ve výši 1.500.000 Kč společností J. G., XY, IČ: XY, přičemž veden zmíněným záměrem nechal do textu smlouvy o tomto úvěru včlenit ustanovení, že část výnosu úvěru v částce 880.000 Kč poskytne věřitel na účet č. XY, který nebyl ve skutečnosti účtem některého z věřitelů J. G., ale účtem I. M., s jejímž zetěm R. Č. byl dohodnut, že po připsání zmíněné částky na vzpomenutý účet obstará její další převedení na účet č. XY L. K. (matky obviněného), což ten, když J. G. důvěřoval danému ujištění, předmětnou úvěrovou smlouvu podepsal a dotčená částka byla převedena na účet I. M., učinil prostřednictvím své manželky R. Č., disponentky s účtem I. M., převedené peníze z účtu matky pak obviněný odčerpal ve svůj prospěch a způsobil tak na majetku J. G. škodu ve výši 880.000 Kč,
3) v době od 8. 12. 2010 do 27. 12. 2010 v XY, na základě lživého příslibu, že z těchto peněz uhradí jeho závazky vůči jeho věřitelům, přesvědčil J. G., nar. XY, bytem XY (t. č. XY) k tomu, aby dne 8. 12. 2010 sjednal se společností C., se sídlem XY, kupní smlouvu o převodu budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY a tohoto pozemku v k. ú. XY z jeho vlastnictví do vlastnictví této společnosti, podle které uhradil kupující část kupní ceny ve výši 3.805.000 Kč ve prospěch jeho účtu č. XY, zmíněnému příslibu však nedostál ani dostát nehodlal, když vyjma závazku jmenovaného v částce 1.800.000 Kč vůči J. B., který uhradil dne 27. 12. 2010, žádné další závazky jmenovaného neuhradil, rozdíl v částce 2.005.000 Kč si ponechal a způsobil tak na jeho majetku škodu ve stejné výši, a
4) v době od 20. 1. 2011 do 21. 1. 2011 v XY, na základě lživého příslibu vrácení vypůjčených peněz do 30. 6. 2011 a zajištění tohoto závazku směnkou, vylákal na J. G., nar. XY, bytem XY, XY (t. č. XY) půjčku v částce 450.000 Kč, kterou ten podle vzájemně sjednané smlouvy o půjčce dne 21. 1. 2011 převedl ve prospěch jeho bankovního účtu, vypůjčené peníze však jmenovanému ve sjednané lhůtě nevrátil ani vrátit nehodlal a způsobil tak jmenovanému škodu v uvedené výši.
Za výše popsanou trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. G. částku 3.500.000 Kč.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 6. 2022 sp. zn. 6 To 89/2022 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný R. K. dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zdůraznil, že v posuzované věci šlo nejprve o obchodní vztah mezi J. B. a G., který se posléze transformoval do téhož soukromoprávního vztahu mezi poškozeným a ním. Poškozený přitom do těchto vztahů vstoupil dobrovolně a bez nátlaku. Dovolatel odmítl závěr odvolacího soudu, že zneužil jeho důvěry, přiměl ho k uzavírání stále dalších úvěrových smluv s krátkými termíny plnění a tvrdými sankcemi a vytvořil takový stav, kdy poškozený postupem času absolutně ztratil přehled o jednotlivých finančních operacích a dostal se do jeho vleku. K tomu podotkl, že poškozený není negramotný a není ani osobou, která by si neuměla vyhodnotit právní a finanční stránku obchodního případu, nebo si nebyla schopna zajistit potřebnou právní pomoc. Jednalo se tedy o zcela odlišnou situaci, než jaká je obvykle řešena v trestněprávní rovině, kdy například zkušený obchodník s nemovitostmi nebo cennými papíry připraví o majetek někoho, kdo se v dané problematice z objektivních důvodů neorientuje a je uveden v omyl tím, že pachatel na něho působí dojmem člověka, který se v ní naopak dobře vyzná. V tomto případě měl poškozený možnost uplatnit své nároky nejen vůči dovolateli, ale i vůči J. B., který nesplnil své povinnosti vyplývající z předmětných smluv a dohod (tj. převézt nemovitosti zpět na osobu poškozeného) občanskoprávní cestou. Bylo mu však doporučeno, aby si vybral cestu trestního oznámení, které pak nepochopitelně podal výhradně na osobu dovolatele. Tuto variantu postupu zvolil poté, co mu bylo vysvětleno, že se jedná o jednodušší a levnější cestu řešení vzniklé situace. Následné nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy pak vedlo právě k „posunu“ celé věci z polohy obchodněprávní do roviny trestněprávní a délka trestního řízení, v němž často docházelo k neodůvodněným průtahům, dovolatele poškodila v jeho dalších obchodních aktivitách. Na „nesprávném právním posouzení skutku“ spočívají podle jeho názoru vedle výroku o vině i výroky o trestu a o náhradě škody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2022 sp. zn. 6 To 89/2022 „v celém rozsahu“ zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinil obviněný i žádost o „odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody“, když má za to, že její výše „nebyla postavena na jisto“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. podotkla, že obviněný v rozporu s uplatněným hmotněprávním dovolacím důvodem vystavěl svůj opravný prostředek primárně na námitkách skutkových, když zejména odmítá závěr soudů, podle nějž zneužil důvěry poškozeného, přiměl ho k uzavírání krátkodobých úvěrových smluv s tvrdými sankcemi a současně se mu podařilo vytvořit takový stav, kdy poškozený ztratil přehled o finančních operacích a nechal se jím ovládat. Přestože obviněný předesílá, že sám nechce hodnotit ve věci provedené důkazy, dává zároveň jasně najevo, že s jejich hodnocením ze strany soudů nesouhlasí, pokládá je za chybné a teprve tuto domnělou vadu spojuje s nesprávným právním posouzením skutku. Zároveň však nijak blíže nezdůvodňuje, v čem konkrétně spatřuje důvody pro eventuální zásah do skutkového stavu věci. Rozhodné skutkové závěry soudů toliko neguje s poukazem na gramotnost poškozeného, přičemž záměrně odhlíží od podstatných okolností svého jednání, které se váží k naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, především pak od svého klamavého jednání vůči poškozenému, kdy zneužil nejen jeho bezmezné důvěry v deklarovanou pomoc při úhradě dluhů, ale i jeho prokázané snížené schopnosti účelného jednání a cíleného chování a snížené autonomie vůle při prosazování vlastních cílů. Státní zástupkyně připustila, že výchozí právní vztahy mezi dovolatelem a poškozeným měly soukromoprávní charakter. Na straně druhé ale poukázala i na úmysl, s nímž do nich dovolatel pokaždé vstupoval, a způsob, jakým realizoval své záměry a jímž bezezbytku naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu podvodu. Společenská škodlivost posuzovaného jednání pak byla podle jejího názoru dostatečně vysoká a plně tak odůvodnila užití trestního práva, a to i s ohledem na jeho povahu jako prostředku ultima ratio. Z hlediska mantinelů dovolacího přezkumu nicméně označila státní zástupkyně za zásadní, že námitky obviněného R. K. nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a)–m) tr. ř. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest (viz §265a odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Na tomto místě je třeba úvodem poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však zároveň dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaných skutků, když trvá na tom, že jeho obchodní vztahy s poškozeným G. měly ryze soukromoprávní charakter a že vzájemné spory z nich vyplývající byly na jeho úkor nedůvodně řešeny v trestněprávní rovině, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku fakticky opřel o paušálně formulovanou výhradu vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v rozporu s tím, co výslovně deklaroval, založil primárně na popření jejich klíčových skutkových zjištění a teprve na tomto půdorysu namítal, že za majetkové ztráty poškozeného nemůže nést trestní odpovědnost. Dané argumentační východisko však za kvalifikovanou argumentaci stran nesprávné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Odkaz dovolatele na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zde tedy postrádal jakoukoli relevanci.
Řádně odůvodněný závěr soudů o naplnění všech formálních znaků trestného činu podvodu v jeho jednání, které byly zároveň pregnantně vyjádřeny i v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nemohl obviněný zpochybnit ani poukazem na gramotnost poškozeného a jeho „dobrovolné“ přistoupení k řešeným finančním transakcím. Tato námitka totiž záměrně odhlédla od podstatných skutkových zjištění, podle nichž G. lživými přísliby utvrzoval v přesvědčení, že mu jako dlužník vrátí půjčené peníze v dohodnutém termínu (skutky 1/ a 4/), a jindy zase ve víře, že mu s použitím finančních prostředků získaných z uzavřené úvěrové smlouvy (skutek 2/) anebo z kupní smlouvy o převodu nemovitostí (skutek 3/) bude nápomocen při úhradě jeho dluhů vůči věřitelům. Jestliže dovolatel těmto slibům nejen nedostál, ale od počátku to ani neměl v úmyslu a naopak aktivně (a úspěšně) realizoval vlastní záměr se na úkor majetku důvěřivého poškozeného neoprávněně obohatit, pak bylo právní posouzení jeho jednání podle §209 tr. zákoníku zcela namístě. Soudy na ně důvodně reagovaly vyvozením trestněprávní odpovědnosti, přestože jinak mělo svůj základ v soukromoprávních vztazích. Napadená rozhodnutí v žádném případě nelze vnímat jako nepřípustnou kriminalizaci legitimního jednání jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu, která by odporovala principu trestního práva jako prostředku ultima ratio a poskytovala zcela neadekvátní ochranu majetkovým zájmům poškozeného jakožto druhé strany sporu. Nejvyšší soud zde důrazně připomíná základní účel trestního řízení, jímž je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především náležité zjišťování trestných činů a zákonné a spravedlivé trestání jejich pachatelů. Jinými slovy, jestliže protiprávní jednání pachatele naplní skutkovou trestného činu a současně vykazuje vyšší než nepatrnou míru společenské škodlivosti, jak tomu nesporně bylo i v nyní posuzovaném případě, stát v takové situaci nemůže rezignovat na svou roli při ochraně společnosti před kriminalitou jen s poukazem na možnost dotčené fyzické nebo právnické osoby domoci se nápravy závadného stavu využitím institutů jiných právních odvětví (zde práva občanského).
S obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu se minula i námitka obviněného vůči uložené sankci. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze totiž za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat jen specifické vady výroku o trestu spočívající v chybném vyhodnocení otázky, zda pachateli měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest za reálný nebo domnělý souběh trestných činů podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové pochybení však obviněný soudům nevytýkal. K podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se stanovením zkušební doby na tři roky je navíc třeba podotknout, že rozhodně nejde o postih, který by bylo možno označit za zjevně nepřiměřený a který by proto nemohl obstát ve světle platných ústavněprávních požadavků na proporcionalitu a humánnost trestních sankcí. Jinými slovy, výrok o trestu vyplývající z rozsudku nalézacího soudu není stižen vadou, na kterou by bylo nutno a zároveň i možno reagovat v tomto dovolacím řízení kasačním rozhodnutím. Podle názoru dovolacího soudu je uložený trest s ohledem na minulost obviněného více než shovívavý. Proto nemohl obstát ani jeho poukaz na značnou délku trestního řízení, kterou okresní soud neignoroval a naopak ji při volbě druhu a výměry trestu explicitně zohlednil v jeho prospěch (k tomu viz bod 44 písemného vyhovení jeho rozsudku a bod 8 odůvodnění usnesení soudu odvolacího).
Pod zvolený dovolací důvod konečně nebylo možno podřadit ani další blíže nerozvedenou námitku obviněného směřující k výroku o náhradě škody, jejíž výše podle jeho názoru nebyla spolehlivě prokázána. I tato výtka měla zřetelně procesní povahu, když opět směřovala proti skutkovým zjištěním soudů. Žádné porušení konkrétní hmotněprávní normy upravující režim náhrady škody, jež by bylo způsobilé založit dovolací přezkum, obviněný nereklamoval a opět tak nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle nějž je dovolatel nejen povinen odkázat na zákonné ustanovení podle §265b odst. 1 písm. a)–m) tr. ř., ale tento odkaz musí podpořit i konkrétními relevantními výhradami.
Závěrem lze tedy prohlásit, že námitky obviněného R. K. nerespektovaly obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z katalogu důvodů uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Podnět obviněného k odložení výkonu napadeného rozhodnutí ve výroku o náhradě škody nebyl předsedou senátu akceptován, jelikož k takovému rozhodnutí (§265o odst. 1 tr. ř.) nebyly shledány žádné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu