ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1074.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1074/2022-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného F. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2022 č. j. 3 To 112/2022-546, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 126/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2022 č. j. 3 T 126/2020-490 byl obviněný F. G. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
dne 14. 9. 2019 v době od 17:05 hodin do 17:20 hodin v XY, na ulici XY poblíž vchodu do obytného domu č. XY, vystoupil z vozidla Škoda Felicia, RZ XY, ve kterém seděl na zadním sedadle za poškozeným L. P., když řidičem vozidla byl v té době spoluobviněný D. G., poškozeného nejdříve přes otevřené okno dveří fyzicky napadl několika údery otevřenou dlaní do obličeje a požadoval po něm vydání finanční hotovosti, kterou měl mít poškozený při sobě, což poškozený ze strachu učinil a vydal mu částku 2.000 Kč, avšak obviněný požadoval, aby mu vydal všechny peníze, nebo ho jinak znovu udeří, a proto mu poškozený v obavě o své zdraví vydal i zbylých 10.500 Kč, které u sebe měl, následně byl spoluobviněným D. G. odvezen z místa činu na ulici XY v XY, kde poblíž čerpací stanice EuroOil vystoupil, jednáním obviněného mu tak byla způsobena škoda ve výši 12.5000 Kč, aniž došlo k újmě na jeho zdraví, přičemž tomuto jednání byl po celou dobu přítomen spoluobviněný D. G., který seděl v bezprostřední blízkosti poškozeného a aniž by mu hrozila jakákoliv újma, pachateli v uvedeném počínání nezabránil.
Za shora popsaný trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. 9 T 110/2019, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2020, přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2020 sp. zn. 3 T 83/2019, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2020, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 3 T 74/2019, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nalézací soud zároveň podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z výše citovaných rozsudků Okresního soudu v Karviné a Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. P., nar. XY, bytem XY, XY, Slovenská republika, částku 12.500 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud stejným rozsudkem zároveň rozhodl o vině a trestu u spoluobviněného D. G.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný F. G., přičemž Krajský soud v Ostravě o jeho řádném opravném prostředku rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2022 č. j. 3 To 112/2022-546 tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodný zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že rozhodnutími soudů prvního i druhého stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu a současně označil jejich právní závěry za v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dále uvedl, že stíhaný skutek se nestal. Soudům vytkl, že skutkový děj rekonstruovaly výlučně z výpovědi poškozeného L. P., která ovšem stála osamoceně a nebyla podpořena žádným dalším důkazem. Naproti tomu jeho logický výklad časového sledu událostí kritického dne, jehož věrohodnost potvrdili svými výpověďmi spoluobviněný D. G. a svědek L. G., vůbec nevzaly v potaz. Dovolatel znovu zdůraznil, že poškozený nastoupil k němu a k spoluobviněnému G. do auta zcela dobrovolně a bez nátlaku. Sám byl tehdy pod silným vlivem alkoholu a u hlavního líčení si ani nevzpomněl, že by byl fyzicky napaden. Žádnou lékařskou zprávou nebo jiným způsobem nebylo prokázáno, že by v důsledku údajného napadení utrpěl nějaké zranění. Pokud tedy soudy vzaly za základ pro svá rozhodnutí právě jeho rozporná, nepřesvědčivá a dostatečně nepodložená tvrzení, porušily při hodnocení důkazů ústavněprávní princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo. Dovolatel trvá na tom, že se vůči poškozenému žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci nedopustil, a proto svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky přisouzeného trestného činu loupeže. Dané právní posouzení skutku ze strany soudů proto pokládá za chybné. Navrhl tak, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obviněný je vystavěl pouze na opakování stejných argumentů, jimiž se hájil od počátku trestního řízení a s nimiž se beze zbytku a věcně správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Podle jeho názoru jde v podstatě o situaci řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž je takto koncipované dovolání zpravidla nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále připomněl, že jde o důvod hmotněprávní, kdy východiskem jeho existence jsou výlučně skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí soudu ve věci samé nebo alespoň v jeho odůvodnění. Obviněný však svými ryze procesními námitkami dané limity nerespektoval, neboť v dovolání předložil vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od té, z níž při právním posouzení jeho jednání vycházel okresní soud. Přitom se omezil na tvrzení, že poškozeného fyzicky nenapadl, nijak mu nevyhrožoval, a proto ani nemohl jednat v úmyslu zmocnit se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí jeho finanční hotovosti. Takové námitky proti skutkovým zjištěním soudů podle mínění státního zástupce současně nemohly obstát ani z pohledu dalšího deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti konstatoval, že Okresní soud v Ostravě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, žádný důkaz neponechal stranou a pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nevyhověl pro jeho nadbytečnost, řádně své stanovisko zdůvodnil. Vadou spočívající v opomenutí nějakého důkazu tedy svůj postup nezatížil. V projednávané trestní věci pak nelze podle státního zástupce spatřovat ani obviněným výslovně zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, určujícími právní kvalifikaci stíhaného skutku. Nalézací soud důvodně přihlédl především k výpovědi poškozeného L. P., která korespondovala nejen se záznamem o přijatém oznámení, ale i s protokolem o ohledání místa činu a příslušnou fotodokumentací, s kamerovým záznamem zachycujícím pohyb vozidla poblíž místa činu nedlouho před napadením, a z části i s vyjádřením svědka L. G. Ten sice zmínil, že údajně neviděl, že by dovolatel poškozeného napadl a vzal mu peníze, ovšem jinak popsal průběh událostí shodně s poškozeným, a to včetně vzájemného dohadování obou aktérů konfliktu, vystoupení dovolatele z vozidla a jeho naklonění se okýnkem do automobilu směrem k poškozenému. Státní zástupce tak uzavřel, že v řízení před soudy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani k porušení principu presumpce neviny nebo zásady in dubio pro reo. Na tom nic nemění ani fakt, že proti sobě stály dvě protichůdná tvrzení, resp. dvě skupiny důkazů, které nabízely různé varianty skutkového děje. Tyto důkazní situace nebývají výjimečné a nutně neznamenají povinnost soudu rozhodnout vždy ve prospěch obviněného. Uplatnění zásady in dubio pro reo totiž přichází v úvahu pouze tam, kde i po vyhodnocení důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o vině obviněného. To se ale v nynějším případě nestalo. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný F. G. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát zároveň nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil primárně na zpochybnění skutkových závěrů soudu prvního stupně a na prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž poškozeného fyzicky nenapadl, nijak mu nevyhrožoval a o žádné peníze ho za použití takových násilných prostředků nepřipravil. Teprve na tomto půdorysu pak namítl, že svým jednáním nemohl naplnit formální znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Je zjevné, že dané argumentační východisko za kvalifikovanou výhradu stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Svou povahou procesní námitky obviněného se s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zřetelně míjely a jeho mimořádný opravný prostředek v tomto směru postrádal potřebnou relevanci.
Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát procesní námitky obviněného F. G. a přitom dospěl k závěru, že nemají žádné opodstatnění. Po přezkoumání věci žádnou z výše popsaných závažných vad řízení před soudy, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nezjistil. Jak bylo zmíněno výše, dovolatel v zásadě setrvale argumentuje tím, že stíhaný skutek nespáchal, a v podstatě naznačuje, že poškozený si loupežné přepadení vymyslel. K tomu je ovšem třeba konstatovat, že soud prvního stupně věnoval otázce specifické věrohodnosti poškozeného dostatečnou pozornost. Z písemného vyhotovení rozsudku, splňujícího kritéria zakotvená v §125 odst. 1 tr. ř., rozhodně nevyplývá, že by se k jeho usvědčující výpovědi postavil nekriticky a její obsah bez dalšího vzal za základ pro své skutkové závěry, aniž by ji nejprve v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné provázanosti s dalšími důkazy. Transparentně a logicky jsou v rozsudku vylíčeny i důvody, proč byly výpovědi dovolatele, spoluobviněného G. i svědka G. naopak vyhodnoceny jako významně zkreslené, účelové a vedené snahou zbavit se trestní odpovědnosti, resp. (v případě svědka G.) předejít riziku trestního stíhání vlastní osoby (k tomu viz body 12 až 16 odůvodnění rozsudku). S totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal také krajský soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 15 až 19 odůvodnění napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Dovolací senát tedy nemá za to, že by reklamované skutkové závěry byly projevem nepřípustné soudní libovůle. Z prostého faktu, že soud vyhodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, nelze automaticky dovozovat, že své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím. Tudíž i veškeré výhrady obviněného podřazené pod tento dovolací důvod byly shledány jako zcela nedůvodné.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatoval, že námitky obviněného F. G. jednak nerespektovaly věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoliv věcné opodstatnění. Podané dovolání (jako celek) tudíž odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu