ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.192.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 192/2022- 1121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2022 o dovolání obviněného A. F. , nar. XY ve XY, státního občana Běloruské republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 2 To 1/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 40 T 4/2020 byl obviněný A. F. uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017, za jednání popsané ve výroku o vině. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017 sp. zn. 2 T 95/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 67 To 362/2017, mu byl podle §361 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu čtyř let. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zároveň zrušil výrok o trestu ze zmíněného pravomocného rozsudku Odvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017 sp. zn. 2 T 95/2017, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K následnému odvolání státního zástupce, podanému v neprospěch obviněného, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 2 To 1/2021 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným pokračujícím zločinem teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za použití §313 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017, na upřesněném skutkovém základě, že obviněný v období od 29. 10. 2014 do 9. 5. 2016, v úmyslu aktivně podpořit v ozbrojeném konfliktu separatistické skupiny na východě Ukrajiny, které usilují o odtržení od Ukrajiny a vytvoření samostatného státního útvaru, tzv. Doněcké lidové republiky, vycestoval nejméně ve třech případech letecky z Prahy do Rostova na Donu v Ruské Federaci, odkud autobusem odjel na území Ukrajiny do Doněcké oblasti, po příjezdu na území ovládané vojensky organizovanými jednotkami tzv. Doněcké lidové republiky, která byla separatisty v rozporu s ukrajinskou ústavou vyhlášena dne 7. 4. 2014 jako nezávislý stát a na jimi ovládaném území byly vytvořeny kvazi státní struktury s vojenskými a bezpečnostními složkami, se zde nechal vyzbrojit a vystrojit a v řadách vojensky organizované tzv. „Republikánské gardy Doněcké lidové republiky“ se podílel na různých vojenských úkolech, jako je strážní služby, kopání okopů, hlídkování v určených oblastech, a s dalšími nejméně dvěma členy této vojensky organizované jednotky se dopustil níže uvedené přímé účasti na nepřátelství (bojových operací) proti vládním ukrajinským ozbrojeným jednotkám, a to přímo na linii doteku, kdy nejméně v jednom případě v rámci přípravných akcí bitvy o Debalcevo, která probíhala v období od 14. 1. 2015 do 20. 2. 2015, kolem dne 20. 11. 2014 směrem na oblast Kamianka, Šachtarskij rajon, Doněcká oblast, se podílel na odpálení protitankové řízené střely (viz videozáznam soubor XY), pravděpodobně typu 9K FAGOT, a dále ve stejném směru odpálil v období od 29. 10. 2014 do 4. 12. 2014 nejméně v jednom případě reaktivní granát PG-7V nebo OG-7V, v období od 15. 4. 2016 do 9. 5. 2016 v okolí obce Marjinka, Petrovskij rajon, Doněcká oblast, vedl palbu z protitankové pušky (viz videosoubor XY, XY), palbu z univerzálního kulometu PK (viz videosoubor XY) a hodil granátem (viz XY) směrem na území ovládané ozbrojenými silami Ukrajiny, čímž minimálně ohrozil život a zdraví příslušníků ukrajinské armády a civilních osob v domech v obcích Kamianka a Marjinka, při zasažení civilních domů mohl též způsobit závažné materiální škody, přičemž byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt blíže neurčeného počtu osob“.
Za uvedený zločin a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017 sp. zn. 2 T 95/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 67 To 362/2017, odvolací soud uložil obviněnému podle §311 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenadvaceti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému nově uložen i trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu neurčitou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil pravomocný výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Odvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017 sp. zn. 2 T 95/2017, jakož i další výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na rozsudek odvolacího soudu reagoval obviněný A. F. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním , v němž výslovně uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. V jeho odůvodnění se předně ohradil proti způsobu, jakým vrchní soud hodnotil závěry odborného vyjádření, které ve věci poskytlo Velení armády České republiky k posouzení jeho konkrétní vojenské činnosti na Donbase, a dále proti způsobu hodnocení výpovědi zpracovatele tohoto odborného vyjádření, pplk. Mgr. Otakara Foltýna. Dovolatel konstatoval, že tyto úkony nabídly pouze popis vojenské techniky zachycené na příslušných videozáznamech a zobecňující popis vojenské strategie, kterou lze uplatnit při jejich použití. O místních podmínkách v období let 2014, 2015, 2016 na dotčeném území však nic nevypovídaly. Skutkové závěry vrchního soudu, rozhodné pro konečné právní posouzení jeho jednání, se tak posunuly do roviny nepodložených hypotéz a spekulací, popírají trestněprávní zásadu in dubio pro reo a jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel soudí, při jejich objektivním hodnocení by mu odvolací soud musel přiznat status kombatanta, tj. příslušníka bojující strany ve smyslu čl. 43 a 44 Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám, a nikoli teroristy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném přezkumu posoudil jeho dovolání jako důvodné a „postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265k odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že pod deklarovaný hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný důvod dovolání nelze podřadit skutkové výhrady obviněného k údajně nesprávnému hodnocení závěrů odborného vyjádření pplk. Foltýna i dalších důkazů. Jedná se totiž o procesní námitky, které navíc postrádají opodstatnění i z věcného hlediska. Odvolací soud se podle názoru státního zástupce žádné svévole při rekonstrukci skutkového stavu nedopustil a vadou spočívající v tvrzeném „extrémním nesouladu“ svůj postup ani meritorní rozhodnutí ve věci nezatížil. Naopak, o vině dovolatele rozhodl na podkladě usvědčujících důkazů, které ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec. Vedle zmíněného odborného vyjádření důvodně vycházel z výpovědi samotného obviněného, výpovědí svědků S., V. a K., procesně použitelných úředních záznamů o podaném vysvětlení K. H. a K. S., ze znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví balistika a odvětví pyrotechnika, munice a výbušniny, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, dále z fotodokumentace facebookového profilu a internetové komunikace obviněného s různými osobami a konečně i z množství listinných důkazů, zejména pak z vyjádření a stanovisek Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany, z Ústavy Ukrajiny nebo z komplexu opatření ke splnění tzv. Minských dohod. Vrchní soud tedy postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotil tak, jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. ř. Za právně relevantní (tj. odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu) avšak současně zcela neopodstatněnou označil státní zástupce námitku obviněného, že na něho nemělo být nahlížet jako na teroristu, ale jako na kombatanta podle Dodatkového protokolu č. I k Ženevským úmluvám na ochranu obětí války z roku 1949. K ní zejména zdůraznil, že zmíněný protokol lze aplikovat pouze na ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě, cizí okupaci anebo rasistickým režimům, jestliže uplatňují své právo na sebeurčení. Daná úprava se navíc vztahuje pouze na mezinárodní konflikty, což případ konfliktu mezi Ukrajinou a samozvanou Doněckou lidovou republikou není. Soudy obou stupňů tedy správně dovodily, že „armádu“ Doněcké lidové republiky nelze považovat za ozbrojené síly cizího státu, a už proto obviněnému status kombatanta přiznat nelze. Pokud obviněný zároveň jednal způsobem vyjádřeným ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, pak vrchní soud zvolil i zcela adekvátní právní kvalifikaci skutku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za použití §313 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejné zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. F. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a současně i podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu obsahoval i samostatný výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu mimo jiné v tom směru, že byl částečně doplněn a reformován výčet dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je tak nyní nově zařazen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho prostřednictvím lze relevantně namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z předestřeného obsahového vymezení deklarovaného dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněný jej uplatnil relevantně pouze výtkou, že mu soudy obou stupňů odmítly přiznat status kombatanta ve smyslu Ženevských úmluv z roku 1949 a jejich dodatkových protokolů, tedy postavení osoby, která byla oprávněna se v řadách tzv. „Republikánské gardy Doněcké lidové republiky“ aktivně zapojit do nepřátelských akcí namířených proti ozbrojeným silám Ukrajiny na východě jejího území. Této námitce však současně nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Otázkou, v jakém postavení z pohledu mezinárodního práva veřejného vlastně obviněný jednal, se již důsledně zabýval vrchní soud v odstavci 27 odůvodnění napadeného rozsudku. Obhajobu obviněného přitom odmítl úvahami, které plně respektovaly právní závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 8 Tdo 310/2021. Z citovaného rozhodnutí, v němž byla řešena typově obdobná situace, jednoznačně vyplývá, že status kombatanta lze ve smyslu Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z roku 1949 a jejich Dodatkového protokolu I přiznat pouze příslušníkům ozbrojených sil v konfliktu, v němž národy bojují proti koloniální nadvládě, cizí okupaci anebo proti rasistickým režimům s cílem uplatňovat své právo na sebeurčení, zakotvené v Chartě organizace spojených národů a Deklaraci zásad mezinárodního práva. Nejvyšší soud v uvedené souvislosti výslovně zdůraznil, že ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a samozvanou „Doněckou lidovou republikou“ neměl charakter mezinárodního konfliktu, nýbrž konfliktu vnitrostátního, přičemž Ukrajina, na jejímž svrchovaném území průběžně docházelo ozbrojeným střetům mezi oběma stranami, je státem, který nesporně nelze pokládat ani za koloniální ani za rasistický, a který v roce 1991 vyhlásil svou nezávislost v souladu s pravidly mezinárodního práva. Doněckou lidovou republiku naproti tomu kvalifikoval jako nestátní entitu, toliko imitující prvky státní moci, která byla jako „nezávislý stát“ vyhlášena ozbrojenými separatisty v rozporu s ukrajinskou ústavou i normami mezinárodního práva, nehledě k tomu, že v rozhodné době nebyla uznána žádným z členských států OSN a s žádným z nich neměla navázány ani diplomatické ani konzulární styky.
Z posledně uvedeného zároveň vyplývá, že ani ozbrojené složky tohoto povstaleckého hnutí bez mezinárodní rekognice a de iure i legality nelze pokládat za armádu existujícího svrchovaného státu, jakkoli simulují její strukturu (dělení na bataliony, brigády, divize, jednotky a oddíly s odpovědnými veliteli) a samy se tak navenek prezentují (typicky nošením specifického vojenského stejnokroje). Činnost těchto složek lze současně charakterizovat jako násilný, kvazi vojensky vedený boj proti ústavnímu zřízení a politické struktuře Ukrajiny jakožto unitárního demokratického právního státu a její pravidelné armádě. Zřetelným cílem tohoto boje bylo narušení obranyschopnosti země a protiprávní přinucení ukrajinské vlády, aby na povstalci okupovaném teritoriu něco trpěla, a to i skrze ozbrojené útoky na životy a zdraví příslušníků vládních jednotek a eventuálně i civilního obyvatelstva, které nesouzní s politickým přesvědčením a záměry proruských separatistů. Potud nalézací soud v nyní posuzované trestní věci správně dovodil, že řešené separatistické uskupení splňuje charakteristiky organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017. Jednotlivci, kteří se aktivně a dobrovolně zapojili do činnosti jeho paravojenských oddílů a v rámci struktury tzv. „Republikánské gardy Doněcké lidové republiky“ byly ochotni plnit vojenské rozkazy, včetně zadaných bojových úkolů, se pak logicky z pohledu mezinárodního práva postavení kombatantů těšit nemohou.
Dovolatelem nabízené mírnější právní posouzení jeho angažmá v konfliktu na Donbase podle §321 tr. zákoníku o trestném činu služby v cizích ozbrojených silách pak vylučoval nejen prostý fakt, že nesloužil v legální ozbrojené struktuře cizího státu, ale i to, že pachatelem zde může být pouze občan České republiky, jímž dovolatel, soudě dle údajů plynoucích z předloženého procesního spisu, není. V jeho případě zároveň nebylo možno z hlediska subjektivní stránky uvažovat ani o nezpůsobilém pokusu tohoto trestného činu, jestliže v rámci své výpovědi v hlavním líčení před soudem prvního stupně mimo jiné sám připustil, že mu bylo známo, že Doněcká lidová republika nebyla mezinárodně uznána jako stát a že byla vyhlášena na nedílné součásti svrchovaného území jiného suverénního státu (Ukrajiny).
Ostatní námitky obviněného se s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v nyní účinném znění, zřetelně míjely. Zároveň je nebylo možno subsumovat ani pod nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který explicitně cílí na specifické závažné nedostatky důkazního řízení, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. zjevného rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Obviněný sice v dovolání formálně namítl „extrémní nesoulad“ mezi finálními skutkovými závěry odvolacího soudu a obsahem provedených důkazů a v návaznosti na tom i vadnou právní kvalifikaci jeho jednání jako pokračujícího zločinu teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za použití §313 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017, ovšem tyto výhrady reálně nepodpořil žádnou kvalifikovanou argumentací. Jeho zobecňující a poněkud zmatečně formulované úvahy měly spíše charakter polemiky nad faktickou důkazní hodnotou odborného vyjádření příslušníka Armády České republiky pplk. Mgr. Otakara Foltýna a současně nesouhlasu se způsobem, jakým vrchní soud hodnotil tento listinný důkaz i souvztažné informace plynoucí z výslechu jeho zpracovatele ve veřejném zasedání. Obviněný přitom evidentně brojil právě proti samotným poznatkům plynoucím ze zmíněných důkazů, které neodpovídaly jeho představám a nekonvenovaly s jeho obhajobou, podle níž se osobně žádného přímého aktu nepřátelství proti vládním jednotkám na východě Ukrajiny ani proti civilnímu obyvatelstvu žijícímu na jimi kontrolovaném území nezúčastnil a nikoho na životě a zdraví neohrozil, neboť k zdokumentovanému použití v rozsudku popsaných zbraní došlo pouze v rámci cvičných střeleb na simulované cíle uvnitř výcvikového prostoru, který se nacházel mimo bojové linie a výhradně na teritoriu ovládaném oddíly separatistů. Jinými slovy, dovolatel nenamítl, že by vrchní soud vyložil reklamované důkazy deformativním, tendenčním nebo jinak zjevně nelogickým způsobem, ale zpochybnil validitu důkazů jako takových. Takto vznesená argumentace však nebyla způsobilá založit dovolací přezkum Nejvyššího soudu.
Závěrem lze tedy konstatovat, že námitky obviněného A. F. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem postrádaly z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu