ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.359.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 359/2022- 980
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného Z. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021 č. j. 5 To 61/2021-929, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 9. 8. 2021 č. j. 29 T 3/2021-862 byl obviněný Z. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ohrožení po vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 17. 11. 2020 v době kolem 7:20 hod. řídil motorové vozidlo značky Citroën Berlingo, RZ XY z obce XY do obce XY, okres Vsetín, po předchozí aplikaci nezjištěného množství pervitinu, kdy koncentrace metamfetaminu v jeho těle činila asi 180ng/ml, a v důsledku toho nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo (bod I výroku o vině) a dále zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že dne 17. 11. 2020 v době kolem 7:45 hod. v obci XY dojel poškozeného L. K., nar. XY, který jel na horském kole, zezadu do něho narazil svým motorovým vozidlem, v důsledku čehož byl poškozený odhozen na silnici do vzdálenosti asi 27 metrů od vozidla, poté vozidlo zastavil, vystoupil z něj a přistoupil k poškozenému, který ležel zraněný na silnici, opakovaně ho udeřil pěstí, kopal do něho a následně mu ocelovým nožem o délce čepele nejméně 8,5 cm zasadil celkem 21 bodnořezných ran do oblasti hlavy a krku, kdy poslední bodnou ránu zasadil poškozenému do oblasti těsně nad pravým ušním boltcem. Obviněný nechal nůž vězet zaražený v hlavě poškozeného, nasedl zpět do svého vozidla, poškozenému přejel přes hrudník a dolní končetiny a poté s jeho tělem pod automobilem pokračoval v jízdě několik metrů do doby, než se vozidlo z důvodu zaklíněného horského kola poškozeného stalo nepojízdným. Na to z vozidla uprchl. Obviněný podle skutkové věty jednal s úmyslem poškozeného usmrtit. Ten v důsledku popsaného jednání utrpěl mnohočetná a zčásti fatální poranění různých částí hlavy, krku a krční páteře, včetně devastace vnitřní hrdelní žíly a pravé strany zevní krkavice, dále poranění jater a dalších životně důležitých vnitřních orgánů uložených v trupové části těla, náhlou plicní rozedmu, krevní výrony pod poplicnicemi, zlomeniny žeber a vykloubení pravého ramene a pravého kyčelního kloubu, kdy zejména v důsledku těchto zranění došlo u poškozeného k vnitřnímu krvácení v různých částech těla a k zároveň nedokrvení vnitřních orgánů kvůli významné krevní ztrátě, přičemž bezprostřední příčinou jeho smrti na místě bylo udušení při masivním vdechnutí krve a žaludečního obsahu do dýchacích cest (bod II výroku o vině).
Za uvedenou trestnou činnost nalézací soud obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle toho mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, konkrétně v rozsudku specifikovaného celokovového nože a automobilu značky Citroën, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo i ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 6.565 Kč.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2021 č. j. 5 To 61/2021-929 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na to reagoval obviněný Z. H. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním , v němž odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Své námitky přitom směřoval výhradně do výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Dané právní posouzení svého jednání považuje za nesprávné. Soudům především vytkl, že porušily jeho právo na obhajobu a na nestranné posouzení věci, jednostranně a chybně hodnotily provedené důkazy a odmítly jejich doplnění, které mohlo přispět k úplnému a správnému vyhodnocení všech relevantních skutečností významných pro rozhodnutí. Trvá na tom, že v jeho případě nebyly splněny pojmové znaky přisouzeného trestného činu, a sice protiprávnost a především zákonem předpokládaná forma zavinění. Od zahájení trestního stíhání tvrdí, že poškozeného usmrtit nechtěl a nebyl ani srozuměn s takovým následkem, protože v době činu byl nepříčetný. Jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti (či minimálně jedna z nich) byly zcela vymizelé vzhledem k jeho duševnímu onemocnění v podobě dříve diagnostikované bipolární afektivní poruchy. Dovolatel navíc připomněl, že je dlouhodobým uživatelem pervitinu, na kterém je závislý, a jednal právě pod vlivem této omamné resp. psychotropní látky. Subjektivní stránku trestného činu vraždy tak nemohl naplnit. Opačný závěr soudů je vzhledem k výsledkům provedeného dokazování vadný či minimálně předčasný. Soudy podle dovolatele nezohlednily jak vnitřní rozpory v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr. Františkem Honzákem a PhDr. Martinem Jánišem, tak i nesoulad mezi závěry posudku a výpověďmi obou znalců u hlavního líčení. Jde zejména o to, že znalci u něho nejprve konstatovali onu bipolární afektivní poruchu spojenou se škodlivým užíváním metamfetaminu, aby posléze v hlavním líčení interpretovali jeho duševní stav diametrálně odlišně. Existenci bipolární afektivní poruchy bez dalšího zkoumání před soudem zcela vyloučili a ve vztahu k užívání drog dospěli k novému závěru, že dovolatel trpí syndromem závislosti na pervitinu. „Volnou úvahou“ následně hodnotily i jeho osobnost a motiv spáchání činu. I proto dovolatel navrhoval doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku, avšak bez úspěchu. Pokud soudy jeho návrhu za daných okolností nevyhověly, porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Neúplnost dokazování přirozeně ovlivnila i konečné právní posouzení skutku, které mohlo být jiné. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a (patrně) soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný při svém odkazu na jednotlivá zákonná ustanovení o dovolacích důvodech zjevně nereflektoval novelu trestního řádu, po níž se s účinností od 1. 1. 2022 změnila systematika ustanovení §265b tr. ř. Kdyby tak učinil, musel by své námitky formálně opřít o nové znění §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Z hlediska dovolacího přezkumu by jim ovšem ani tak nebylo možno přiznat právní relevanci. V řízení před soudy totiž nedošlo k opomenutí žádného důkazu, ani k nesprávnému hodnocení důkazů provedených, které by snad zapříčinilo tvrzenou existenci extrémního nesouladu mezi jejich obsahem a výslednými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou duševního stavu obviněného v době činu dostatečně podrobně. Míra zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností byla jednoznačně objasněna ve znaleckém posudku, jehož závěry zpracovatelé srozumitelně obhájili v hlavním líčení. Znalci přitom dospěli k závěru, že obviněný psychotické symptomy v době vraždy pouze simuloval. Přestože v lékařské dokumentaci má zanesenu i bipolární afektivní poruchu osobnosti, její existence ve vztahu k posuzovanému jednání nehrála žádnou roli, neboť toho času se nacházel v bezpříznakové fázi. O jeho příčetnosti v rozhodné době tedy žádné pochybnosti nevznikly. Obviněný se přesto pokouší napadnout primárně tyto závěry znaleckého zkoumání, v návaznosti na tom i soudy učiněná skutková zjištění a teprve touto cestou prosazuje myšlenku o nesprávné aplikaci hmotněprávní normy na daný případ. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný Z. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě opětovně připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám trestního řádu mimo jiné v tom směru, že byl částečně doplněn a reformován výčet dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Obviněným uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. jsou tak nyní nově zařazeny v §265b odst. 1 písm. h) resp. m) tr. ř.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , v aktuálním znění, je tedy nově existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v nyní účinném znění, který obviněný rovněž uplatnil, případně jinou zjevnou vadou zakládající dovolací přezkum.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku (ad 2/ výroku o vině), konkrétně pak nesprávné posouzení otázek jeho příčetnosti a tím i zavinění v době jeho spáchání, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky procesního charakteru, kdy jednak brojil proti rozsahu dokazování a dále proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy provedené. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil primárně na zpochybnění jejich skutkových zjištění a teprve na tomto půdorysu namítal, že pro svou duševní poruchu nemohl v době činu buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo toto jednání ovládnout, jednal tudíž ve stavu nepříčetnosti, a proto za usmrcení poškozeného nemůže nést trestní odpovědnost. Dané argumentační východisko však za kvalifikovanou argumentaci stran nesprávné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jinými slovy, odkaz dovolatele na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádal jakoukoli relevanci.
Současně je ale třeba zmínit, že katalog dovolacích důvodů byl již zmíněnou zákonnou novelizací rozšířen o další důvod, který je nyní upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Námitky obviněného byly vyhodnoceny i optikou posledně rozvedených interpretačních pravidel a dovolací senát dospěl k závěru, že z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají opodstatnění. V dosavadním řízení před soudy totiž nezjistil žádnou závažnou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Nemá za to, že by dovolatelem zpochybňované skutkové a na ně navazující právní závěry byly projevem nedostatečného a povrchního shromažďování důkazů nebo jejich neobjektivního, selektivního či tendenčního hodnocení.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhu na doplnění dokazování o další (revizní) znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, je předně vhodné v obecné rovině připomenout, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je vždy pouze na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je třeba dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v nynější trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – svůj odmítavý postoj vyložit buď přímo při jednání anebo alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tento postulát „fair procesu“ přitom soud prvního stupně v zásadě respektoval, když na písemně odůvodněný návrh obhájkyně obviněného na doplnění dokazování o další psychiatrický a psychologický posudek (č. l. 839 procesního spisu) reagoval přímo v hlavním líčení dne 9. 8. 2021, a to procesním usnesením, jež není nutno písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu o hlavním líčení na č. l. 852 procesního spisu). Důvody svého odmítavého postoje k doplnění dokazování v obhajobou požadovaném směru pak vysvětlil ústně ihned po vyhlášení usnesení, a to ústavně konformním způsobem s odkazem na jeho nadbytečnost. Uvedené plyne ze zvukového záznamu založeného na č. l. 861 procesního spisu, s jehož obsahem se dovolací senát seznámil v neveřejném zasedání. Pokud lze krajskému soudu něco vytknout, tak jedině fakt, že své stanovisko o nadbytečnosti navrženého doplnění dokazování následně nezopakoval i v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé (tj. odsuzujícího rozsudku). Jde ovšem o nedůslednost, která v konečném výsledku dovolatele v právu na obhajobu nijak neomezila, neboť ten byl s postojem soudu k jeho důkaznímu návrhu transparentně obeznámen přímo při jednání. V odvolacím řízení již dovolatel prostřednictvím obhájkyně žádný přímý požadavek na doplnění dokazování, o němž by bylo třeba zvlášť rozhodnout, nevznesl (viz písemné odůvodnění odvolání na č. l. 905 a násl. a protokol o veřejném zasedání na č. l. 925 a násl. procesního spisu). K opomenutí důkazu, jež by mělo ústavněprávní rozměr, tudíž v předchozím řízení nedošlo.
Jak už bylo naznačeno výše, soudům nelze důvodně vytýkat ani to, že by při hodnocení závěrů znaleckého posudku MUDr. Františka Honzáka a PhDr. Martina Jániše nebo následných výpovědí jeho zpracovatelů v hlavním líčení uvažovaly zjevně nelogicky, nebo že by obsah těchto důkazů při rekonstrukci skutkového stavu neakceptovatelných způsobem zdeformovaly. Stejně tak neexistuje reálný podklad pro tvrzení, že by snad jimi učiněná skutková zjištění a na ně navazující právní posouzení otázky příčetnosti obviněného byly produktem ryzích domněnek či nepodložených spekulací. Takový extrémní nesoulad mezi obsahem důkazu a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními koneckonců navíc dovolatel fakticky ani nenamítl. Své výhrady zřetelně směřoval vůči samotným znaleckým závěrům k míře zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v době činu, které neodpovídaly jeho představám a očekáváním a jež se soustavně snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tím však pouze prosazuje pro sebe příznivější alternativy skutkového děje, podle nichž vzhledem k povaze a závažnosti svého duševního onemocnění a vlivem současné intoxikace metamfetaminem o sobě v době činu takříkajíc „vůbec nevěděl“ a nemohl tak ani rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo toto jednání nemohl ovládnout. Jeho námitky lze tedy spíše charakterizovat jako prostou polemiku s odborností znalců a vypovídající hodnotou příslušného důkazu, která sama o sobě dovolací přezkum založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného Z. H. jednak nerespektovaly věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. jim nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (v celkovém výsledku) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu