ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.555.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 555/2022- 130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněné J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2022 č. j. 3 To 406/2021-94, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 98/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 10. 2021 č. j. 1 T 98/2021-72 byla obviněná J. V. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „poté, co dne 27. 12. 2020 v Bruntále převzala výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který jí byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 9. 2020 č. j. 2 T 55/2020-164, ve stanovené lhůtě nejpozději do 5ti pracovních dnů od doručení výzvy do výkonu trestu bezdůvodně nenastoupila, v důsledku čehož byl Okresním soudem v Bruntále vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a do výkonu trestu byla dodána policejním orgánem až dne 8. 1. 2021“. Za to jí okresní soud uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
K následnému odvolání obviněné Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 3 To 406/2021-94 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, k jehož výkonu ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítla „nedostatek svého zavinění“ ve vztahu k převzetí výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Podotkla, že při posledním komplikovaném porodu prodělala vážnou cévní mozkovou příhodu, jejíž následky se na ní projevují dodnes. Soudy tak měly zkoumat, zda je nyní vůbec schopna chápat smysl a význam trestního řízení a případně v jakém rozsahu. To však neučinily, když v tomto směru neprovedly jediný důkaz. Nevyhověly ani návrhu obhajoby na doplnění dokazování o vypracování příslušného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jímž by byl objektivně posouzen duševní stav obviněné. Ta nijak nezpochybňuje, že výzvu k nástupu do výkonu trestu převzala. Trvá však na tom, že závěr o jejím zavinění v podobě přímého úmyslu, jak jej konstatovaly soudy, nemá potřebnou oporu v provedených důkazech. Odvolacímu soudu vytkla obviněná také to, že se nevypořádal s její námitkou vůči postupu předsedkyně senátu okresního soudu, která v hlavním líčení na její adresu pronesla uštěpačnou poznámku, že „jestli to popře, to už je její věc.“ Byť se jednalo o výtku marginálního charakteru, obviněná míní, že pokud na ni krajský soud vůbec nereagoval, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti a porušil její právo na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání zaslala předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud příslušné vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by nejvyšší státní zástupce deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel, což ale neznamená, že by bez toho nebylo možné o dovolání obviněné rozhodnout.
Obviněná J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda konkrétní námitky, jimiž obviněná podložila své dovolání, lze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které explicitně odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. v době podání dovolání), lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitku obviněné, že soudy k návrhu obhajoby neprovedly důkaz navrhovaným znaleckým posudkem z oboru psychiatrie pro účely posouzení subjektivní stránky trestného činu maření výkonu rozhodnutí a vykázání v jejím jednání a zároveň pro účely posouzení její schopnosti chápat smysl trestního řízení. S jistou mírou tolerance dospěl k závěru, že formálně vzato jde o výhradu podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, ovšem současně jí nepřiznal potřebné opodstatnění.
Úvodem je vhodné k dané problematice připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
Dále je třeba zdůraznit, že z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a o důkazních návrzích vždy transparentně rozhodnout. Jestliže jim nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že okresní soud dané postuláty „fair procesu“ respektoval pouze zčásti. Na důkazní návrhy obhajoby sice reagoval přímo v hlavním líčení dne 6. 10. 2022 procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 67 a násl. procesního spisu), ovšem způsob, jakým v bodě 4. písemného vyhotovení rozsudku zdůvodnil minimálně odmítnutí návrhu na vypracování znaleckého psychiatrického posudku k posouzení duševního stavu obviněné, za ústavně konformní vskutku považovat nelze. Argument, že obviněná v minulosti „v průběhu devíti odsouzení“ nebyla podle Rejstříku trestů psychiatricky zkoumána, případně že ani policejní orgán v přípravném řízení v nynější trestní věci nezjistil žádné okolnosti, které by jej vedly k žádosti o vypracování požadovaného posudku, nelze hodnotit jinak, než jako projev určitého alibismu a rezignace soudu na vlastní úlohu při naplňování účelu trestního řádu podle §1 odst. 1.
Na straně druhé však nebylo možno přehlédnout, že tímto nesporným selháním okresního soudu obviněná v konečném výsledku na svém ústavně garantovaném právu na obhajobu zkrácena nebyla. Zjištěné pochybení totiž k jejímu odvolání precizním postupem napravil krajský soud. Ten nejenže zákonným způsobem rozhodl o opakovaném návrhu obhajoby na přibrání znalce z oboru psychiatrie přímo při jednání (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 91 a násl. procesního spisu), ale zároveň v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku - na rozdíl od okresního soudu - přesvědčivě vysvětlil, jaké konkrétní skutečnosti a poznatky jej vedly k závěru, že navrhovaný důkaz je pro zodpovědné posouzení věci zcela nadbytečný. Jeho logickým úvahám není co vytknout, Nejvyšší soud nemá, co by k nim dodal, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje.
Dovolací přezkum nemohl založit ani povzdech obviněné, že krajský soud nezaujal stanovisko k její odvolací námitce týkající se toho, že v hlavním líčení pronesla samosoudkyně k obžalované uštěpačnou poznámku, „že jestli to popře, to už je její věc…,“ a ponechal tak tuto skutečnost ve svém rozsudku nevypořádanou. Přestože očekávaná reakce krajského soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí opravdu chybí, nejde o vadu, kterou by bylo možno podřadit pod jakýkoli z katalogu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., ani o pochybení, jež by neakceptovatelným způsobem zasáhlo do práva obviněné na spravedlivý proces a pravomocné rozhodnutí by tím nemohlo obstát v testu zákonnosti a ústavnosti. Ponecháme-li stranou hodnocení, zda lze reklamované konstatování samosoudkyně okresního soudu objektivně charakterizovat jako projev jízlivosti nebo uštěpačnost, Nejvyššímu soudu především není jasné, proč by měl obecný soud v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé bez dalšího zdůvodňovat i svá verbální vyjádření či situační poznámky pronesené k procesním stranám při ústním jednání. Natolik podrobná rekapitulace či analýza průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání předmětem odůvodnění rozsudku nebo usnesení rozhodně není (k tomu viz §125 odst. 1 tr. ř. resp. 134 odst. 2 tr. ř.). Jinou věcí je, pokud obviněný poukaz na konkrétní výrok samosoudce nebo člena senátu, pronesený v průběhu ústního jednání, spojí například s námitkou jeho podjatosti a odůvodní tím kvalifikovaný procesní návrh na vydání rozhodnutí o vyloučení tohoto samosoudce nebo člena senátu z rozhodování ve smyslu §31 tr. ř. Pak se samozřejmě soud, který o vyloučení rozhoduje, musí charakterem verbálního výroku zabývat, posoudit jeho povahu minimálně z hlediska způsobilosti dotčeného soudce nestranně rozhodovat v konkrétní věci a své závěry odpovídajícím způsobem vylíčit v odůvodnění příslušného usnesení. V posuzované věci však obviněná k předestřené procesní iniciativě nesáhla, ačkoli jí v tom nic nebránilo. Její nynější výhrady vůči poznámce předsedkyně senátu (ve skutečnosti samosoudkyně) pronesené v hlavním líčení pak nelze vnímat jinak, než jako účelovou snahu zpětně zvrátit nepříznivý výsledek pravomocně skončeného řízení takříkajíc „za každou cenu“, třeba i za pomoci myšlenkových konstrukcí a požadavků, které nemají žádnou hmatatelnou oporu v zákoně.
Závěrem lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněné J. V. dílem vůbec nerespektovala věcné zaměření některého z katalogu důvodů podle §265b tr. ř., a z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádala potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto její dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž za splnění podmínky podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu