ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.610.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 610/2022- 1062
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2022 č. j. 12 To 41/2022-1018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 224/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 2. 2022 č. j. 1 T 224/2021-939 uznán vinným jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za skutky popsané v bodech 1) – 7), 12) – 14) a 16 – 19) výroku o vině, dále přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech 8), 12) – 17) a 19) výroku o vině, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodech 8), 14) – 16) a 19) výroku o vině, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku za skutky uvedené v bodech 15) a 19) výroku o vině, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodech 9) a 11) výroku o vině a konečně zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku za skutek popsaný v bodě 10) výroku o vině. Za tuto trestnou činnost ho nalézací soud podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho mu podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému též uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ 47116617, částku 16.741 Kč, M. Ř., nar. XY, bytem XY, částku 3.000 Kč, P. B., nar. XY, bytem XY, částku 950 Kč, Z. M., nar. XY, bytem XY, částku 100.000 Kč, M. Ch., nar. XY, bytem XY, částku 136.000 Kč, J. S., nar. XY, bytem XY, částku 50.000 Kč, J. D., nar. XY, bytem XY, částku 10.000 Kč, H. D., nar. XY, bytem XY, částku 32.100 Kč, P. Š., nar. XY, bytem XY, částku 8.000 Kč, F. K., nar. XY, bytem XY, částku 1.600 Kč, K. Š., nar. XY, bytem XY, částku 800 Kč a V. L., nar. XY, bytem XY, částku 5.194 Kč. Poškozené J. K., nar. XY, a D. P., nar. XY, odkázal okresní soud s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na občanskoprávní řízení byly se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázány podle §229 odst. 2 tr. ř. také poškozené P. Š. a V. L.
K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 12 To 41/2022-1018 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozených Z. M., M. Ch. a J. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené M. Ch. a J. S. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný J. T. dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předně namítl, že v hlavním líčení, provedeném formou videokonference, v důsledku technických závad při přenosu zvuku přesně neporozuměl všem poučením a dotazům ze strany soudu. Pokud na všechny odpověděl kladně, činil tak pouze v zájmu urychlení řízení a pod příslibem nižšího trestu, který se ovšem nakonec nevyplnil. Ve skutečnosti však nebyl schopen náležitě vnímat průběh soudního jednání, když ho mimo jiné tížily i bolesti vyhřezlé ploténky a byl pod vlivem léku FOXIT, který jeho koncentraci utlumil ještě více. Dovolatel se domnívá, že okresní soud za dané situace neměl přijmout jeho prohlášení viny učiněné podle §206c odst. 4 tr. ř. V uvedené souvislosti zdůraznil, že jde o procesní institut se závažnými důsledky pro obviněného a soud by proto k jeho aplikaci měl přistupovat navýsost uvážlivě a při precizní znalosti obsahu spisu. Pokud se vyskytnou jakékoli pochybnosti o skutkovém stavu nebo jeho právní kvalifikaci vymezené v obžalobě, neměl by takové laické prohlášení vůbec akceptovat, zvláště pak ne tehdy, jestliže obviněný ani není osobně přítomen v jednací síni a v předchozím průběhu řízení se vymezoval proti některým skutkům. V opačném postupu nalézacího soudu v nynější věci tak spatřuje vadu zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. okresnímu soudu vytkl, že se s obsahem procesního spisu v potřebné míře a kvalitě neseznámil. Jinak by si musel povšimnout, že skutky uvedené v bodech 3) a 4) výroku o vině neměly být „takto rozděleny“, neboť se jedná o jediný skutek. O jeden „pokračující skutek“ šlo i v případě jednání popsaného v bodech 5) a 6) výroku o vině, neboť v obou případech řídil tentýž automobil, pouze jinak nazvaný orgány činnými v trestním řízení. Skutek popsaný pod bodem 13) výroku o vině byl poté nesprávně posouzen jako dílčí útok přečinu krádeže (automobilu Nissan Navara), ačkoli v daném případě nejednal v úmyslu si přisvojit cizí věc. Reklamované vady v právním posouzení skutků, k nimž prohlásil vinu, se podle názoru dovolatele promítly i do neadekvátního výroku o trestu odnětí svobody, jehož výměru pokládá za neúměrně vysokou. Soudům zde vytkl, že dostatečně nepřihlédly k významným polehčujícím okolnostem, a sice k jeho ochotě spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a k jeho faktickému doznání, byť v přípravném řízení vznášel výhrady vůči právní kvalifikaci některých skutků. Dovolatel znovu zdůraznil, že vinu prohlásil z důvodů hospodárnosti a rychlosti řízení a oprávněně tak mohl očekávat, že uložená sankce bude podstatně mírnější. Ve vztahu k adheznímu výroku namítl, že mu byla nesprávně uložena povinnost k náhradě škody poškozeným M. Ř. a P. B., kteří ovšem svůj nárok řádně nedoložili. Oběma jmenovaným totiž byly peníze vráceny. Pro opačný závěr kromě jejich tvrzení neexistuje ve spise jediný důkaz a soudy tak o jejich údajném nároku rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Závěrem dovolatel shrnul, že vůbec nebyl schopen účasti u hlavního líčení a nemohl při něm tedy ani relevantně prohlásit svoji vinu. Soud takové prohlášení neměl přijmout i proto, že obžaloba byla zatížena závažnými chybami, když mu v ní bylo „dvakrát“ kladeno za vinu spáchání téhož skutku. Poškozené Ř. a B. měly soudy odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tato pochybení podle dovolatele odůvodňují přikázání věci nižším soudům k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud jeho argumentaci podřazenou pod ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. „nevzal v potaz“ a ponechal výrok o vině beze změn, dovolatel navrhl, aby mu byl „s ohledem na okolnosti“ snížen uložený trest.
V rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslala předsedkyně senátu soudu prvního stupně opis dovolání k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 10. 6. 2022. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud příslušné vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by nejvyšší státní zástupce deklaroval zájem tohoto svého oprávnění využít, neobdržel. Tato skutečnost však samotnému posouzení obsahu předloženého dovolání nebránila.
Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou splnění dalších základních podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.), tj. tím, zda a proti jakým výrokům napadeného rozhodnutí je dovolání přípustné a zda jednotlivé námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., v aktuálním znění, na které odkázal. Přitom dospěl k níže uvedeným závěrům.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán za situace, kdy dojde k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnit jej lze tedy námitkou, že se v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu takto postupovat nelze, konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost při nich umožněna nebo zajištěna.
Takovou závažnou vadou však soudní řízení v nynější trestní věci zatíženo nebylo. Z předloženého spisového materiálu jasně vyplývá, že okresní soud přítomnost dovolatele u hlavního líčení dne 1. 2. 2022 zajistil v souladu se zákonem prostřednictvím videokonferenčního zařízení (viz §202 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Příslušná ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u soudního jednání tedy formálně neporušil. Daný postup, který je čistě na uvážení soudu, pak v obecné rovině není v rozporu ani s právem na spravedlivý proces, a to včetně práva obviněného na osobní účast u soudu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Neakceptovatelný zásah do těchto ústavně garantovaných práv by v krajním případě bylo možno dovodit pouze při zjištění, že by obviněný byl v efektivním výkonu práva na obhajobu reálně omezen objektivními překážkami, v tomto případě zhoršenou kvalitou přenosu obrazu a zvuku nebo jejich úplnými výpadky v klíčových fázích soudního jednání. Právě na jejich údajné existenci dovolatel vystavěl argumentační konstrukci, podle níž prohlásil vinu, aniž by předtím řádně porozuměl poučení soudu o povaze a právních důsledcích takového úkonu, a soud proto takové prohlášení vůbec neměl přijmout.
Na tomto místě se sluší připomenout, že s výše uvedenou námitkou se v rámci odvolacího přezkumu dostatečně podrobně vypořádal již krajský soud, který logickými úvahami vysvětlil, proč jí odmítl jako krajně nepřesvědčivou a provedenými důkazy bezpečně vyvrácenou (k tomu viz body 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve shodě s ním považuje i Nejvyšší soud předmětné výhrady k procesnímu postupu nalézacího soudu za ryze účelovou snahu dovolatele zpětně zvrátit důsledky vlastní, dobrovolně zvolené obhajovací strategie, která zjevně nevedla ke kýženému efektu a nenaplnila jeho očekávání. Nelze přehlédnout, že dovolatel v průběhu hlavního líčení údajně zhoršenou kvalitu zvukového přenosu ale ani svoji sníženou schopnost řádně vnímat průběh jednání po požití předepsaných léků na bolest nijak nesignalizoval, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Poukazem na tyto problémy odůvodnil teprve až následný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, a to zjevně v reakci na výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody ve výměře čtyř a půl roku, který neodpovídal jeho osobní představě o adekvátním postihu za žalovanou trestnou činnost. Oporu v realitě nemá ani jeho tvrzení, že v zájmu urychlení procesu „pouze na všechno odpovídal kladně“, aniž by pokaždé porozuměl tomu, na co je právě soudem dotazován. Z protokolu o hlavním líčení lze zjistit, že jeho verbální aktivita během soudního jednání byla daleko širší a strukturovanější, než jak sám připouští. Dovolatel v hlavním líčení s poukazem na svůj dopis adresovaný předsedkyni senátu setrval na stanovisku, že chce prohlásit vinu. K tomu iniciativně dodal, že je mu jasné, co tvoří podstatu všech 19 skutků popsaných v obžalobě, k nimž se současně doznává, že je mu známa i jejich právní kvalifikace a že si je zároveň „vědom trestních sazeb za tyto spáchané trestné činy“. Potvrdil, že prohlášení viny činí dobrovolně a bez nátlaku, že byl poučen o právu na obhajobu a že jsou mu známy i důsledky prohlášení, včetně toho, že v příslušném rozsahu nebude prováděno dokazování a že si poté „nebude moci podat odvolání“. To vše, za účasti své obhájkyně. Za daných okolností pak ovšem nemohl soudu důvodně vytýkat, že jeho jednoznačné vyjádření spolu se souhlasnými stanovisky státního zástupce a poškozené V. L. (§206c odst. 3 tr. ř.) vzal za relevantní základ pro rozhodnutí, jímž prohlášení viny přijal.
Posledně uvedené rozhodnutí založilo procesní stav, kdy obviněný nemohl podat řádný opravný prostředek proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Dané omezení vyplývalo jednak z ustanovení §206c odst. 7 tr. ř. podle nějž soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, a jednak z ustanovení podle §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého může obviněný odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny . Dovolatel tak mohl v nyní posuzované věci podat řádný opravný prostředek pouze proti výrokům o trestu a o náhradě škody z rozsudku okresního soudu a jen v takovém rozsahu mohl být tento rozsudek přezkoumán v odvolacím řízení. Krajský soud takto stanovené mantinely odvolacího přezkumu plně respektoval, což mělo posléze klíčový význam i pro posouzení otázky přípustnosti předloženého dovolání. Tímto mimořádným opravným prostředkem lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal nebo byl povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně . Jestliže v nynější trestní věci krajský soud správně zaměřil svůj odvolací přezkum pouze na výroky o uloženém trestu a náhradě škody, pak následné dovolání obviněného v části, v níž brojil i proti výroku o vině, přípustné není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 11 Tdo 9/2022). K jeho námitkám Nejvyšší soud v obecné poloze pouze jako obiter dictum dodává, že i kdyby byly přípustné, nebylo by jim možno přiznat věcné opodstatnění. U dílčích útoků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. ř., jak byly popsány v bodech 3) a 4) výroku o vině, se přes výhrady dovolatele nemohlo jednat o jeden nedělitelný skutek, jestliže mu v bodě 4) obžaloby bylo kladeno za vinu, že přes soudní zákaz řídil dne 24. 8. 2021 v době od 17:20 do 17:40 hodin (tj. v časovém úseku 20 minut) osobní motorové vozidlo v XY, zatímco pod bodem 3) byl uznán vinným tím, že v období od 23. 8. 2021 do 26. 8. 2021 se stejného deliktu dopustil řízením motorového vozidla na zcela jiném místě, a sice v XY. Z hlediska posouzení otázky počtu dílčích útoků výše zmíněného pokračujícího trestného činu pak nemělo potřebný právní význam ani to, že v případě skutků popsaných pod body 5) a 6) dovolatel na dvou různých místech s časovým odstupem cca 6 hodin opakovaně porušil uložený zákaz řízení tím, že v obou případech řídil stejné vozidlo zn. Nissan. Za dílčí útok trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je (zjednodušeně řečeno) třeba považovat každé další usednutí pachatele za volant automobilu a jeho řízení přes na veřejných pozemních komunikacích vzdor uloženému zákazu této činnosti, bez ohledu na to, zda jde pokaždé o jeden a tentýž vůz nebo o motorová vozidla různých typů a značek a majitelů, resp. držitelů.
K námitkám obviněného směřujícím do výroku o trestu z rozsudku okresního soudu, který jako zákonný aproboval po provedeném přezkumu i soud odvolací, Nejvyšší soud konstatuje, že nerespektovaly věcné zaměření deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze u výroku o trestu za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ považovat jen specifické vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Žádnou z nich přitom dovolatel napadenému rozhodnutí nevytkl. Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání namítat nelze , a to prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad ovšem rozsudek nalézacího soudu v předložené trestní věci netrpí. Dovolateli byl v souladu s §43 odst. 1 tr. zákoníku za sbíhající se trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody podle toho ustanovení, které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný. Tím byl zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Pokud mu tedy okresní soud uložil trest odnětí svobody ve výměře čtyř a půl roku, evidentně se o nezákonnou sankci ani co do druhu nebo výměry nejednalo. Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že uložený trest je svou povahou extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a v širším slova smyslu tedy i nespravedlivý. Nepřehlédl, že obviněný je osobou s navýsost bohatou trestní minulostí a nyní projednávané úmyslné trestné činnosti se začal dopouštět prakticky jen několik týdnů po výkonu předchozího trestu, který – obdobně jako tresty dřívější – ani náznakem nevedl k jeho nápravě. Za těchto okolností nelze vnímat uložení trestu odnětí svobody ještě v první polovině příslušného zákonného rozmezí za neakceptovatelné porušení principů proporcionality a humánnosti trestních sankcí, na které by bylo nutno reagovat v dovolacím řízení.
Vady výroku o trestu nemohl dovolatel relevantně namítat ani s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu , jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod se tedy váže především k takovým závažným procesním nedostatkům, které vyústí v nesprávné skutkové závěry soudu, jež se následně negativně odrazí v konečném hmotněprávním posouzení stíhaného jednání. Na řešení otázek spojených s druhem a výměrou uložené sankce v žádném ohledu zaměřen není.
Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídaly ani výtky obviněného směřující vůči části adhezního výroku, v jehož rámci mu okresní soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. Ř. a P. B. částky 3.000 Kč resp. 950 Kč. V tomto směru se obviněný omezil pouze na ničím nepodložené tvrzení, že oběma jmenovaným peněžní částky, o které je připravil vyděračskou trestnou činností, již vrátil. Teprve na tomto základě pak prosazoval myšlenku, že poškození ve skutečnosti svůj nárok na náhradu škody patřičně neprokázali, a proto jim ani neměl být soudem přiznán. Takovou úvahovou konstrukci za kvalifikovanou dovolací námitku, která by měla vést k mimořádnému průlomu do právní moci výroku o náhradě škody, vskutku pokládat nelze.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. T. bylo dílem podáno nepřípustně a dílem se opíralo o námitky, jež nerespektovaly věcné zaměření deklarovaných ani jiných z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nejvyšší je proto (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu