ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.624.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 624/2022- 756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněné V. T. , roz. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 70/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2021 č. j. 32 T 70/2021-489 byla obviněná V. T. uznána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině a dále zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině. Za to ji nalézací soud podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí současně uložil povinnost zaplatit poškozenému V. H. T., nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 20.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K následným odvoláním obviněné a státní zástupkyně proti výše citovanému rozsudku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté výrokem ad I. rozhodl tak, že se obviněná při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) z rozsudku okresního soudu odsuzuje podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařazuje do věznice s ostrahou. Výrokem pod bodem II. pak ohledně jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku vrátil věc soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
Zbývá doplnit, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se podle nyní již pravomocného výroku o vině ad 1) z rozsudku okresního soudu dopustila obviněná (zkráceně) tím, že dne 25. 3. 2021 okolo 22:00 hod. v XY v nájemním bytě na XY nejprve napadla svého bývalého přítele V. H. T., nar. XY, tak, že ho začala tahat za vlasy a vyčítat mu jeho údajnou nevěru, a poté, co ji V. H. T. od sebe odstrčil a šel do kuchyně, kde si sedl k jídelnímu stolu, aby zde počkal na kamaráda O. R., který bydlel ve vedlejším pokoji stejného bytu, rovněž vstoupila do kuchyně, kde poškozenému začala nadávat, urážet ho a vyhrožovat mu, že ho zabije a že ho z bytu živého nepustí, na jeho slova ke zklidnění situace nereagovala, přistoupila ke kuchyňské lince, ze které si vzala kuchyňský nůž na zeleninu o celkové délce přibližně 20 cm a s tímto nožem, který svírala ve své pěsti tak, že ji čepel nože vystupovala z dlaně v malíkové hraně ruky a směrem proti poškozenému, šla proti V. H. T. na vzdálenost 70 až 80 cm, přitom opakovala, že ho zabije, a následně proti poškozenému nožem bodla asi 7 - 8 krát, kdy poškozený všechna tato bodnutí vykryl rukama, teprve poté obviněná tohoto jednání zanechala a odešla do svého pokoje, přičemž poškozenému takto způsobila dva povrchové škrábance na hřbetu pravé ruky, povrchovou oděrku na ukazováku pravé ruky, povrchovou řeznou ranku na dlani pravé ruky a povrchovou oděrku na ukazováku a prostředníku levé ruky, a byť poškozený nevyhledal lékařské ošetření, popsané jednání v něm vyvolalo obavu o život a zdraví.
Proti výrokové části pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. T. následně dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítla, že skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl dostatečně prokázán a že ze zjištěných skutkových okolností nebylo možno dospět k závěru, že jím naplnila formální znaky přisouzeného přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soudy se podle jejího názoru patřičně nevypořádaly s konkrétními nepřesnostmi v místy neurčitých výpovědích poškozeného T. a svědka R., ani s namítanou nevěrohodností poškozeného. Důvodné pochybnosti podle dovolatelky přetrvávají zejména stran závěru, že svým jednáním u poškozeného vzbudila důvodnou obavu o život či zdraví, jestliže v řízení vyšlo najevo, že podobné vzájemné roztržky byly nedílnou a téměř každodenní součástí jejich partnerského vztahu. Současně nebyla ničím vyvrácena její obhajoba, že poškozený se vůči ní v danou chvíli choval stejně agresivně a že v posuzovaném případě pouze reagovala nutnou obranou na jeho předchozí jednání, kdy ji surově bil. K tomu, kdo inkriminovaný konflikt začal a kdo komu vyhrožoval, dovolatelka navrhovala vyslechnout svědky M. K., N. K. a L. A. Těmto důkazním návrhům však okresní soud nevyhověl, aniž by své rozhodnutí adekvátně zdůvodnil. Ani odvolací soud následně provedení těchto důkazů nepovažoval za nutné s poukazem na to, že tvrzení obviněné o předchozím násilí ze strany poškozeného prokázáno nebylo. S tím však dovolatelka kategoricky nesouhlasí a je přesvědčena, že její verzi průběhu incidentu podporuje závěr znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka, z nějž vyplývá, že poškozený utrpěl na pravé ruce poranění vznikající působením tupého násilí. Zjištěné oděrky si tedy mohl způsobit právě ve chvíli, kdy ji bil. Jestliže takový scénář nebylo možno s jistotou vyloučit, měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo rozhodnout v její prospěch. Pokud tak neučinily, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé a tím porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538 i případná další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, zrušil a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc odvolacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, anebo za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám a zprostil ji obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) event. písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že ačkoli v něm obviněná formálně namítla existenci „extrémního rozporu“ v napadených rozhodnutích, ve skutečnosti pouze nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a fakticky se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními. To však za kvalifikované námitky z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokládat nelze. Prostá snaha o prosazení vlastní představy o skutkovém ději žádným dovolacím důvodem není. Soudy v dané věci shromáždily a hodnotily důkazy v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a svá rozhodnutí odůvodnily v souladu se zákonem i ústavněprávním požadavkem na jejich přezkoumatelnost. Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo podle státního zástupce možné podřadit pouze námitku obviněné, že v jejím jednání absentoval prvek „vzbuzení důvodné obavy“ u poškozeného jakožto jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §353 tr. zákoníku. Tuto výtku však zároveň označil za neopodstatněnou při zjištění, že dovolatelka se chovala naprosto nevypočitatelně a navýsost agresivně, proti V. H. T. použila relativně velký nůž, napadala ho a přitom křičela, že ho zabije. Za daných okolností byla existence důvodné obavy o život nebo zdraví na straně poškozeného nezpochybnitelná. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná V. T. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost (jako celku) byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nejprve zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněné, že soudy k návrhu obhajoby neprovedly důkazy navrhovanými svědeckými výpověďmi M. a N. K. a L. A., dále že nereagovaly na zřejmé vnitřní rozpory ve výpovědích poškozeného V. H. T. a konečně že výpověď svědka O. R., který nebyl osobně přítomen inkriminovanému incidentu, tendenčně hodnotily v její neprospěch, ačkoli obsah této výpovědi stejně dobře podporoval i její obhajobu. Formálně vzato šlo o výhrady podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ovšem současně jim nebylo možno přiznat potřebné opodstatnění.
K výtce dovolatelky stran neprovedení obhajobou navržených důkazů je třeba úvodem připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a o důkazních návrzích vždy transparentně rozhodnout. Jestliže jim nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelce sice lze přisvědčit potud, že okresní soud dané postuláty „fair procesu“ nerespektoval, avšak na straně druhé zároveň nebylo možno přehlédnout, že tímto nesporným procesním selháním nalézacího soudu v konečném výsledku na svém ústavně garantovaném právu na obhajobu zkrácena nebyla. Zjištěné pochybení totiž k jejímu odvolání v dostatečné míře napravil krajský soud, který v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku - na rozdíl od okresního soudu - přesvědčivě vysvětlil, jaké konkrétní skutečnosti a poznatky jej vedly k závěru, že navrhované důkazy výslechem jejích sourozenců a přítelkyně jsou pro zodpovědné posouzení věci zcela nadbytečné. Jeho racionálním úvahám není co vytknout a není třeba k nim cokoli dodávat.
Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že by dovolatelkou reklamované skutkové závěry byly projevem neobjektivního, selektivního a tendenčního hodnocení provedených důkazů nebo výslednicí nepodložených domněnek a spekulací. Již soud prvního stupně v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku dostatečně podrobně a zejména v souladu s pravidly formální logiky vylíčil důvody, pro které měl její obhajobu založenou na prosazování odlišné verze skutkového děje, podle níž se pouze bránila agresivnímu útoku ze strany poškozeného, za nepřesvědčivou, účelovou a vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti za vytýkané jednání, a proč naopak neměl pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného V. H. T., podpořené i dalšími ve věci provedenými důkazy. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, kterou dovolatelka uplatnila i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu popsanému v bodě 1) výroku o vině neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci formuloval v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Obviněná soudům vytýkala v podstatě pouze to, že provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejími představami. Žádnou konkrétní kvalifikovanou námitku k tvrzenému extrémním nesouladu mezi jejich obsahem a soudy rekonstruovaným skutkovým stavem, na niž by případně bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím, v dovolání fakticky nenabídla. Ani dovolací senát sám v řízení před soudy žádnou závažnou procesní vadu, která by splňovala parametry předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, nezjistil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zde musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Druhý ze zvolených dovolacích důvodů uplatnila obviněná relevantně pouze hmotněprávní námitkou, podle níž jednáním popsaným v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila jeden z obligatorních znaků trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, neboť jím nemohla v poškozeném vzbudit důvodnou obavu o život, zdraví či obavu z jiné těžké újmy. Související argumentace, podle níž podobné roztržky byly v jejich partnerském vztahu na denním pořádku, však podle názoru dovolacího senátu nemohla obstát. Ne za situace, kdy obviněná na poškozeného útočila s nožem v ruce a s touto vysoce zraňující zbraní se proti němu oháněla zcela nekoordinovaně a s takovou vehemencí, že poškozený cítil potřebu její výpady vykrývat rukama i za cenu jejich pořezání, zjevně z obavy před potencionálně závažnějším poraněním. Obviněná přitom na poškozeného ve zlobném afektu soustavně křičela, že ho zabije, resp. že ho z bytu živého nepustí. I kdyby se mezi nimi nejednalo o první incident obdobného charakteru, jak neustále akcentuje, poškozený neměl v kritický moment ani povinnost a ani důvod předpokládat, že se u ní jedná znovu jen o „neškodný“ a relativně „kontrolovaný“ záchvat vzteku, který odezní, aniž obviněná skutečně zaútočí na jeho tělesnou integritu. Zvláště pokud věděl, že obviněná je uživatelkou drog, které dlouhodobě i situačně ovlivňují psychiku člověka a jeho chování, jež se v důsledku intoxikace organismu mnohdy stává naprosto nevypočitatelným. Pokud tedy poškozený ve své výpovědi potvrdil, že měl v rozhodné době z poškozené a z jejího počínání strach, není důvod jeho tvrzení hodnotit jen jako účelový „výmysl“ vedený snahou jí přitížit, který by neměl dostatečnou oporu v realitě. Tudíž i tato výhrada vznesená obviněnou nemohla být dovolacím soudem označena za důvodnou.
Závěrem tak nezbylo než konstatovat, že námitky obviněné V. T. byly z pohledu uplatněných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. písm. g), h) tr. ř. ve svém výsledku zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto její dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu