ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.762.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 762/2022-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 4 To 104/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 20/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění J. V. a V. V. byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2021 sp. zn. 3 T 20/2020 uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný J. V. též přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto se dopustili tím, že dne 3. 5. 2019 v čase okolo 19:30 hodin v XY, ulici XY, před restaurací S., asi deset minut poté, co zde mělo dojít ke konfliktu mezi M. Č., narozeným XY a bratrem obou obviněných J. M., nar. XY, před více jak třemi dalšími na místě současně přítomnými osobami, oba obvinění společným jednáním vyhledali výše uvedeného poškozeného M. Č., jehož nejprve obviněný V. V. fyzicky napadl úderem pěstí do oblasti hlavy, čímž mu nezpůsobil žádné zranění, kdy poté, co se do konfliktu zapojil i V. D., narozený XY, který obviněného V. V. udeřil do oblasti hlavy, čímž mu nezpůsobil žádné zranění, udeřil následně obviněný J. V. poškozeného V. D. pěstí do oblasti brady, v důsledku čehož poškozený D. upadl zem, uvedeným jednáním pak poškozenému D. způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti, s průvodním otokem a krevní podlitinou v oblasti dolní čelisti vpravo a bolestivým skusem, uvedené zranění si vyžádalo lékařské ošetření v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, v důsledku daného zranění byl poškozený D. omezen v obvyklém způsobu života zejména tím, že po dobu dvou týdnů mohl přijímat výhradně tekutou a kašovitou stravu. Za to byl obviněnému J. V. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, 130 00, IČ: 41197518, škodu ve výši 34.494 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o trestu obviněného V. V., nar. XY.
Citovaný rozsudek napadli odvoláními oba obvinění a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 4 To 104/2021 k odvolání poškozené napadený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému J. V. povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, 130 00, IČ: 41197518, ve výši 34.494 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ode dne 2. 7. 2020 do zaplacení. Naproti tomu odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozsudek soudu druhého stupně následně napadl obviněný J. V. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje ve zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Popsal střet mezi svědkem M. Č. a svým bratrem J. M. a uvedl, že soudy vyhodnotily výpovědi svědků V. D., M. Č., K. Š., V. R. a M. Š. ve vztahu k napadení J. M. jako nepravdivé. Výpovědi těchto svědků ohledně udeření svědka Č., napadení obviněného V. V. poškozeným V. D. a následná reakce obviněného J. V. na jednání poškozeného se však rozcházejí a oba soudy se bez vysvětlení v této části jednání dovolatele přiklonily k verzi těchto svědků, ačkoli jim ohledně napadení svědka M. neuvěřily. Současně však bez relevantního vysvětlení odmítly výpovědi svědků A. S., J. M. a zejména svědků M. S. a D. B. Verzi obviněných o konci konfliktu potvrdili právě svědci S. a B. Oba soudy se ani nevypořádaly s námitkou, jak mohl dovolatel udeřit poškozeného D. do brady zezadu, jak to popisují svědci z řad hostů restaurace a poškozený D., což však není proveditelné, když je možné jej takto udeřit jen zepředu.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů obviněný spatřuje v nesprávném posouzení splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Dovolatel celou situaci spíše klidnil a mírnil. Sám inicioval odchod z místa před restaurací. Ke konfliktu mezi ním a poškozeným D. došlo až po tomto odchodu poté, co poškozený D. napadl obviněného V. V. Po ujití několika metrů se dovolatel lekl, když zaznamenal, že obviněný V. V. dostal od někoho zezadu úder, až zavrávoral a upadl do pokleku, načež se otočil a za nimi stál poškozený D., který je dohonil, se zvednutými pěstmi. Z jeho jednání bylo zřejmé, že chce v útoku na obviněného pokračovat. Dovolatel na to zareagoval tak, že udeřil poškozeného do brady, vzal svého bratra V. V. a otřeseného jej odtáhl na zastávku na druhé straně silnice, kde na ně čekal jejich společný bratr J. M., který měl strach ze svého předchozího napadení a tak jej odvedli domů. Útok poškozeného byl zcela zbytečný, když vše již skončilo a oba obvinění se z místa vzdalovali. Jednání poškozeného D. není v této fázi možné jakkoli podřadit pod jednání v nutné obraně ve prospěch svědka Č. jako třetí osoby. Napadení svědka Č. obviněným V. V. v podobě pokusu o úder byl jednorázový útok, který nijak negradoval. Svědek Č. na místě již ani nebyl, neboť odešel do restaurace. Dovolatel po přerušení skutkového děje před restaurací a po odchodu zareagoval v nutné obraně na útočícího poškozeného D. tak, že jej jediným úderem na bradu zastavil a po něm s bratrem pokračovali v odchodu z místa konfliktu. Svým jednáním tak dovolatel ve výsledku nenaplnil skutkovou podstatu přečinů výtržnictví, ani ublížení na zdraví.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 4 To 104/2021 a přikázal mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání uvedla, že námitky dovolatele směřují výhradně do skutkových zjištění, jež se v převážné míře zakládají na jeho částečném doznání a výpovědi dalšího spoluobviněného v této trestní věci a na svědectvích osob z řad hostů restaurace. Z toho vyplývá, že dovolací námitky obviněného lze subsumovat pouze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní argumentaci spojil s odlišným skutkovým stavem, než s tím, jak jej formuloval nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Jedinou dovolatelem rozporovanou skutečností jsou okolnosti, za nichž poškozeného V. D. udeřil, tedy zda se v případě souzeného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jednalo o nutnou obranu. K této podle státní zástupkyně skutkové námitce je v obecné rovině třeba zdůraznit, že těžiště dokazování probíhá především v řízení před nalézacím soudem. Korigovat skutková zjištění nalézacího soudu z pohledu soudu odvolacího, či dokonce dovolacího, přitom lze pouze výjimečně, přičemž takovým postupem nesmí být nahrazováno hlavní líčení. Nalézací soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. V takovém případě nemůže soud rozhodující o opravném prostředku sám napadený rozsudek zrušit pouze z toho důvodu, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem – musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), body 33–34]. O takový případ se však v dané věci nejedná. V tomto směru nelze uvažovat ani o extrémním rozporu v provedeném dokazování, jímž by bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. Nadto z provedeného dokazování plyne, že poškozený V. D. se snažil zamezit dalšímu konfliktu vyvolanému obviněnými tak, že mezi obviněné a svědka M. Č. vstoupil, což bylo následováno tím, že dovolatel poškozeného D. udeřil do oblasti čelisti (zřejmě zboku), kterou mu tímto úderem zlomil. Přitom soud dostatečně vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení obviněných, že poškozený D. proti nim stál s rukama sevřenými v pěst. Za takových okolností není závěr nalézacího soudu o extenzivním excesu z nutné obrany jakkoli neudržitelný.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) t. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písm. a), /jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest/.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Z obsahu dovolání obviněného je patrné, že jeho výtky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňují kvalitu vyžadovanou tímto ustanovením, tedy že se musí jednat o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž tento nesoulad musí být i konkrétně specifikován. V daném případě v něm ale dovolatel pouze předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje potyčky s M. Č. a V. D., který je však odlišný od toho, jak byl po řádně provedeném dokazování popsán ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel v dovolání ani dostatečně nevysvětlil, v čem podle něj spočívá zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Ve skutečnosti pouze opakuje a domáhá se toho, aby soudy přistoupily na jeho způsob hodnocení důkazů a tím i na výsledný skutkový stav, který je pro něho podstatně příznivější. Takové představy o dovolacím řízení ovšem akceptovat nelze. Dovolatel přitom ani netvrdí, že by v průběhu soudního řízení došlo k závažným procesním vadám vedoucím k porušení jeho ústavně garantovaných práv a ani neuvádí případně k jakým. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části tudíž založil především na prostém zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a domáhá se jejich zásadní revize ve svůj prospěch, přestože nelze mít za to, že by soudy učiněná skutková zjištění byla produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce zcela nepodložených spekulací.
Na podporu výše uvedeného lze zároveň poukázat, v čem se tvrzení dovolatele míjí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a proč. Nalézací soud v bodě 29 a následujícím odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněný V. V. napadl svědka Č. a do jejich konfliktu se zapojil i poškozený D., který V. V. udeřil rukou sevřenou v pěst. Sám pak tento úder popsal jako odstrčení, byť mohl mít ruku sevřenou v pěst, kdy úder potvrdili i svědci S. a B. Obviněný V. V. prohlásil, že toto odstrčení mu nezpůsobilo žádné zranění. Zapojení poškozeného D. do konfliktu bylo bezprostřední ve chvíli, kdy viděl, že obvinění V. a J. V. vběhli na zahrádku restaurace a V. V. napadl svědka Č. Nalézací soud v konání poškozeného D. spatřoval snahu probíhajícímu konfliktu zabránit. Tím spíše, že se jednalo o velice krátký okamžik na rozdíl od jednání obviněných, kteří přišli na místo činu za účelem pomsty, neboť předchozí konflikt svědka Č. s jejich mladším bratrem byl již ukončen. Nalézací soud dále vyvrátil verzi obviněných, že by poškozený D. na obviněného V. V. zaútočil zezadu až po větším vzdálení se obviněných od zahrádky restaurace S., neboť k úderu dovolatele pěstí do brady poškozeného D. došlo na základě provedeného dokazování u schodu před restaurací. Jednalo se tak o místo, kde byl udeřen (odstrčen) obviněný V. V. a kde vzápětí obviněný J. V. poškozeného D. udeřil. Ohledně tvrzení obviněných, že poškozený D. po úderu stál proti nim s rukama sevřenýma v pěst, nalézací soud konstatoval, že nikdo z vyslechnutých svědků tuto verzi nepotvrdil, a tudíž takovému tvrzení obviněných neuvěřil. Z uvedeného je zřejmé, že nalézací soud se ve výsledku zabýval výpověďmi jednotlivých aktérů předmětné potyčky, jakož i přihlížejících osob, s nimiž se náležitě vypořádal a to i ohledně jejich věrohodnosti. Logicky konstruoval sled událostí, přičemž v některých aspektech nepřisvědčil tvrzením obou obviněných, což ale dostatečným způsobem zdůvodnil. S takto učiněnými závěry nalézacího soudu se posléze ztotožnil i soud odvolací, takže nelze přisvědčit dovolateli, že by se s námitkami obhajoby obviněných nevypořádal, když tomu bylo právě naopak.
Nebylo proto možno dovodit, že by soudy dospěly k reklamovaným skutkovým zjištěním stran průběhů jednotlivých incidentů mezi obviněnými a poškozeným po nekritickém či deformativním hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu lze plně odkázat na přesvědčivá a logická odůvodnění jejich rozhodnutí, splňující požadavky zákona (viz §125 odst. 1 resp. §134 odst. 2 tr. ř.), k nimž nebylo třeba nic zásadního dodávat. Pouhá skutečnost, že soudy hodnotily konkrétní důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky neznamená, že tím zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů. Vytýkanými vadami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí.
V rámci dalšího z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z posouzení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že se dostatečně vypořádaly i s námitkou obviněného ohledně nesprávného posouzení podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, kterou nyní dovolatel beze změny opakuje i v řízení před Nejvyšším soudem.
Oba soudy přitom adekvátně posoudily, že na projednávaný případ nedopadá okolnost vylučující protiprávnost stíhaného činu v podobě nutné obrany. Dovolatel i nyní v mimořádném opravném prostředku vychází z jiného průběhu konfliktu, než jak byl zjištěn oběma nižšími soudy, když tvrdí, že odvracel útok poškozeného V. D. na jeho bratra poté, co poškozený D. oba obviněné dohonil a napadl jeho bratra V. V. zezadu v době, kdy se oba vzdalovali od restaurace S., jako místa první potyčky se svědkem M. Č. Obviněný V. V. měl následně upadnout a obviněný J. V. pouze odvracel nadále hrozící útok poškozeného D., neboť když se otočil, spatřil poškozeného D. snad v bojovém postoji se zatnutými pěstmi. Podle něj se chystal v napadení pokračovat, a proto jej udeřil pěstí do brady, čímž mu způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti.
Naproti tomu soudy po provedeném dokazování zjistily, že poškozený D. se zastal svědka Č. vzápětí po konfliktu s V. V. a to stále ještě na zahrádce restaurace S. (nikoli až po odchodu obviněných z místa činu) a pokusil se jej odstrčit dlaní či pěstí do ramene. V důsledku toho si obviněný V. V. sedl, avšak nedošlo u něho k žádnému zranění. Bylo důkazně vyvráceno, že by poškozený D. nadále pokračoval v útoku proti obviněným, či že by měl zaťaté ruce v pěst apod. Nalézací soud v bodě 35 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podmínky pro jednání v nutné obraně nebyly splněny, neboť konflikt vyvolali obvinění jako pomstu za incident mezi jejich mladším bratrem J. M. a M. Č., který byl v té době již ukončen. Na místo činu tak přiběhli za účelem odvety, kdy konflikt vyvolali a poškozenému D. pak obviněný J. V. způsobil dlouhodobější výrazně závažnější následek, ačkoli oba obvinění žádná zranění neutržili. Odvolací soud pak vyhodnotil reakci poškozeného D. jako snahu se zastat svědka Č. v mezích jeho občanské povinnosti a přiměřeným způsobem pomoci osobě při jejím fyzickém napadení, tedy pokusil se odstrčit obviněného V. V. jako útočníka, za což od jeho bratra J. V. inkasoval úder do brady s následkem dvojité zlomeniny dolní čelisti s nutností operačního zákroku.
Z výše uvedeného je tak zjevné, že jednání obviněného J. V. ve všech zjištěných souvislostech za nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku označit nebylo možné, neboť žádný útok, který by měl obviněný odvracet, jemu či jeho bratrovi přímo nehrozil a tento tudíž ani netrval. Nejvyšší soud ve zbytku odkazuje na související pasáže v odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů, jelikož je nadbytečné znovu podrobněji reagovat na neustále se opakující tvrzení obviněného, když se s ním tyto soudy dostatečně vypořádaly v předchozím řízení.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatoval, že obviněný J. V. v podaném dovolání uplatnil námitky, které nebyly s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud jde o zbylé námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ty byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což bylo za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu