ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.867.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 867/2021- 869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2022 o dovolání obviněné J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2021 č. j. 9 To 415/2020-831, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 77/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 2 T 77/2017-774 byla obviněná J. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
dne 30. září 2016 v době kolem 17.53 hodin řídila v katastru obce XY, okres Cheb, osobní motorové vozidlo zn. VW Passat, registrační značky XY, a to při vyjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci od čerpací stanice XY směrem k silnici I. třídy č. 21, kde nejprve při odbočování vpravo nerespektovala svislou dopravní značku P 6 - „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedala přednost v jízdě osobnímu vozidlu zn. VW Golf, registrační značky XY, jedoucímu po silnici I. třídy č. 21, ve směru jízdy od XY směrem na XY, které řídil R. Š., nar. XY, kdy vjela zhruba 6 s před konečným střetem před jeho vozidlo na vzdálenost přibližně 58 m, a řidič Š. na toto reagoval tak, že strhl řízení směrem doleva a pokračoval ve snaze předjet vozidlo obžalované VW Passat vlevo přes dopravní značení V 13a šikmé rovnoběžné čáry a částečně přes jízdní pruh určený pro odbočování doleva, na což obžalovaná nereagovala přesto, že při opakovaném pohledu do zpětných zrcátek mohla vozidlo VW Golf vidět, a přejížděla z jízdního pruhu pro směr přímý a odbočování doprava do druhého jízdního pruhu pro odbočování doleva, do kterého již směřovalo vozidlo zn. VW Golf řidiče Š., který tak opět strhl řízení směrem doleva, kdy obžalovaná pokračovala v najíždění do levého jízdního pruhu pro odbočování vlevo na XY a nezaznamenala, že je předjížděna, a při vjíždění do odbočovacího pruhu vozidlo poškozeného Š. nutila k vyhýbání se více doleva, až tento musel částečně vjet do protisměrného jízdního pruhu, kde se na 54,104 km částečným překrytím střetl s protijedoucí nákladní soupravou, tvořenou nákladním vozidlem zn. Volvo, registrační značky XY a návěsem Schmitz Cargobull, registrační značky XY, majitele DAK Hořovice, s. r. o., IČO 25054929, se sídlem Hořovice, Masarykova 1503, kterou řídil P. M., nar. XY, a při dopravní nehodě došlo v osobním vozidle zn. VW Golf, registrační značky XY, k úmrtí řidiče R. Š., nar. XY, který utrpěl mnohočetná poranění, zejména hlavy, a dále nitrohrudních a nitrobřišních orgánů a zlomeniny skeletu a další zranění uvedená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví - soudní lékařství na č. l. 127 - 130 spisu, kterým na místě dopravní nehody podlehl, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo drtivé poranění hlavy, dále ke zranění spolujezdkyně z vozidla VW Golf J. Š., nar. XY, která utrpěla zlomeninu 2. žebra vlevo v čáře přední podpažní bez posunu kostních úlomků, širokou zející tržnou ránu na čele o délce 15 až 17 cm, zhmoždění hrudníku a krevní výron na zevní straně levého stehna a na levé paži, po dopravní nehodě byla převezena do K. - nemocnice v XY, kde podstoupila různá vyšetření včetně rentgenologických vyšetření, byla jí sešita široká tržná rána na čele a byla zde hospitalizována na chirurgickém oddělení od 30. 9. 2016 do 3. 10. 2016, kdy byla propuštěna do domácího léčení, a další léčba byla konzervativní a spočívala v kontrolním vyšetření včetně CT a EEG vyšetření a dále v nutnosti dodržovat klidový režim po dobu cca dvou týdnů, zranění způsobilo poruchu zdraví srovnatelnou s nemocí délky cca 3 (tři) týdny, kdy omezení v běžném způsobu života nebylo výrazné a spočívalo v bolestivosti postižených míst a v nutnosti dodržovat klidový režim, kdy ze soudně lékařského hlediska se jednalo o zranění lehké a nezávažné, a dále ke zranění spolujezdkyně L. Š., nar. XY, která utrpěla otřes mozku mírného stupně, podvrtnutí a natažení krční páteře, pohmoždění levého oka charakterizované prokrvácením očních víček, pohmoždění a oděrky na nártu levé nohy, po dopravní nehodě byla převezena do K. - nemocnice v XY, kde podstoupila různá vyšetření, byl jí přiložen snímatelný Schanzův límec na krk s ohledem na bolesti v oblasti krční páteře a byla zde hospitalizována na chirurgickém oddělení od 30. 9. 2016 do 3. 10. 2016, kdy byla propuštěna do domácího léčení, a další léčba byla konzervativní a spočívala v nutnosti dodržovat klidový režim po dobu cca tří týdnů, zranění způsobilo poruchu zdraví srovnatelnou s nemocí délky cca 3 (tři) týdny, kdy omezení v běžném způsobu života nebylo výrazné a spočívalo v bolestivosti postižených míst a v nutnosti dodržovat klidový režim, kdy ze soudně lékařského hlediska se jednalo o zranění lehké a nezávažné, kdy obžalovaná porušila minimálně ustanovení §4 písm. c) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění.
Za to byla obviněná odsouzena podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Poškozené ZP MV ČR, J. Š. a L. Š. byly výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněná, dále státní zástupce, který tak učinil v její neprospěch do výroků o vině i trestu. Dále také poškozené J. a L. Š., které napadly výrok, jímž byly s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázány na občanskoprávní řízení. Krajský soud v Plzni o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 13. 4. 2021 č. j. 9 To 415/2020-831, jímž z podnětu odvolání poškozených J. a L. Š. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody těmto poškozeným a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozené J. Š. nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 600.000 Kč a na náhradě škody částku 29.586 Kč, a poškozené L. Š., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 480.000 Kč. Se zbytky uplatněných nároků pak obě poškozené podle „§229 odst. 1 tr. ř.“ (správně podle §229 odst. 2 tr. ř.) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné a státního zástupce samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná J. P. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. V jeho odůvodnění namítla, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která odvolací soud aproboval jako správná, jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy a v tomto smyslu jde o vadu rozhodnutí, která je způsobilá založit dovolací přezkum. Soudy podle ní vycházely z nesprávného závěru, že prvotní příčinou nehodového děje bylo její protiprávní jednání, který je ovšem v příkrém rozporu se závěry revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, zpracovaného znaleckým ústavem. Okresní soud tento posudek hodnotil selektivně, některé jeho části opomenul, polemizoval s ním i v čistě odborných technických otázkách, což mu nepříslušelo, a na tomto základě dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Bez racionálního důvodu se přiklonil k závěrům znalce Ing. Málka, které byly jako technicky nepřijatelné zpochybněny i obhajobou předloženou odbornou analýzou Ing. Ivana Krejsy. K tomuto odbornému vyjádření soud vůbec nepřihlížel, ačkoli šlo o plnohodnotný a procesně použitelný důkaz. Tím porušil právo obviněné na obhajobu. V podstatě rozhodl jen na podkladě vlastních laických úvah, namísto aby údajná „vyhýbavá vysvětlení“ obsažená v posudku znaleckého ústavu případně konfrontoval s dalším znaleckým posudkem. Dovolatelka dále zpochybnila zákonnost resp. přípustnost postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, spočívajícího v přibrání konzultanta (znalce) z oboru doprava Ing. Petra Ptáčka, Ph.D. Má za to, že úkolem jmenovaného konzultanta byla korekce či doplnění odborných závěrů znaleckého ústavu, jež bezprostředně ovlivnily konečné skutkové a právní závěry nalézacího soudu. Přizvaný konzultant přitom podle obhajoby nebyl oprávněn (navíc „utajeně“ a mimo hlavní líčení) jakkoli hodnotit a posuzovat posudek, vyhotovený skupinou znalců Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, který je jednou z nejpovolanějších institucí v oboru. Jeho samotné přizvání navíc nemělo opodstatnění, neboť údajně sporný posudek ústavu rozhodně netrpěl žádnou zásadní vadou ani nepřesností. Obviněná nadále nesouhlasí se závěrem soudů, že impulsem tragické dopravní nehody byla její jízda, při které nedala přednost poškozenému řidiči jedoucímu po hlavní silnici. Okresní soud zde po její výtce nesprávně vycházel z výpovědí svědkyň J. a L. Š. Vzájemně nesouladná tvrzení obou poškozených o tom, že vyjela z benzínové čerpací stanice bezprostředně před vozidlem řidiče R. Š., totiž odporovalo závěrům ústavního znaleckého posudku. Podle něj (resp. v něm popsané analýzy předstřetového pohybu obou vozidel) činila v okamžiku rozpoznatelného vjetí vozidla VW Passat na hlavní silnici vzdálenost mezi oběma vozidly 58 metrů. V tu chvíli, přibližně 6 sekund před střetem, měl tedy řidič Š. důvod a možnost na dovolatelku reagovat. V čase 5,2 sekundy před střetem, kdy již vozidlo VW Passat bylo zcela najeté na hlavní komunikaci, se vozidlo VW Golf nacházelo 45 metrů za ním. Z toho vyplývá, že se ze strany dovolatelky nejednalo o náhlé vjetí do jízdní dráhy zemřelého řidiče Š., kterým by ho přinutila k prudkému brzdění nebo k okamžité změně směru jízdy. Poškozený naopak zbytečně začal zrychlovat a následně ji i předjíždět, a to dokonce v místě, kde to bylo dopravním značením zakázáno. Z posudku ústavu také jednoznačně vyplynulo, že v okamžiku, kdy vozidlo VW Passat začalo najíždět do odbočovacího pruhu, mohl poškozený situaci pohodlně řešit tak, že by upustil od další snahy obviněnou předjet, tj. nezrychloval by, a vrátil se zpět do pravého jízdního pruhu. Přestože okresní soud konstatoval, že řidič Š. neměl vjíždět na dopravní značení šikmé rovnoběžné čáry, v podstatě jím zvolený způsob jízdy omluvil a naopak dovodil zásadní zavinění na straně dovolatelky. Ta však nadále trvá na tom, že jedinou bezprostřední příčinou dopravní nehody s fatálními následky bylo právě počínání poškozeného, který v rozporu s požadavky na bezpečnou a ohleduplnou jízdu nerespektoval dopravní předpisy, začal zrychlovat v úseku, kde je omezena rychlost na 70 km/h, a to při zcela neomluvitelné snaze předjet vozidlo VW Passat v místě, kde to dopravní značení jednoduše nepřipouštělo. Jednalo se přitom zároveň o úsek, kde se vozovka dělila na přímý a odbočovací jízdní pruh, takže mohl a měl počítat i s možností, že dovolatelka bude chtít odbočovat. Přesto bezdůvodně zvolil ohrožující způsob jízdy, jímž hazardoval nejen se svým zdravím a životem, ale i zdravím a životy ostatních účastníků silničního provozu. Právě jeho nesprávné rozhodnutí bylo primární, bezprostřední a přímou příčinou vniku dopravní nehody, na níž dovolatelka nenese žádnou vinu. Její vyjetí na hlavní komunikaci bylo druhotnou a právně bezvýznamnou vedlejší okolností tragické události. Úvahu soudu, že střetu mohla sama zabránit, kdyby se před odbočením podívala do zpětného zrcátka, a při zjištění, že je předjížděna, by pokračovala v přímém jízdním pruhu, podle ní nelze akceptovat. Podle znaleckého posudku ústavu k tomu jednak neměla dostatečný časový prostor a kromě toho ani neměla důvod předpokládat, že bude jiným řidičem bezdůvodně předjížděna v místě, kde to dopravní předpisy striktně vylučují. Následně znovu s odvoláním na závěry posudku obviněná zdůraznila, že poškozený měl i v okamžiku zahájení jejího odbočovacího manévru dostatečný časový prostor k tomu, aby tento záměr zaregistroval a patřičně na něj reagoval tím, že od předjíždění upustí, zvolna zpomalí a zařadí se zpět do přímého jízdního pruhu. Dovolatelka konečně nadále popírá, že by se vůbec nějakým způsobem prohřešila proti zákonu o silničním provozu. Připustila, že zastavila v určité vzdálenosti před značkou P6 - „Stůj, dej přednost v jízdě“, ale zároveň zdůraznila, že z daného místa měla na hlavní silnici dostatečný výhled a pohyb na ní mohla kontrolovat do dostatečné vzdálenosti. Ani keře ani stromy, o nichž se zmiňoval soud, jí ve výhledu nijak nebránily. Příkaz zastavit na takovém místě, odkud měla náležitý rozhled, tedy splnila. Pravidla silničního provozu přitom nestanoví, zda to má být před značkou, za značkou nebo přímo na hranici hlavní komunikace. Z výše rekapitulovaných důvodů proto své dovolání uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2021 č. j. 9 To 415/2020-831 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 2 T 77/2017-774 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání v rámci řízení podle §265odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněná v něm v podstatě pouze zopakovala svoji obhajobu uplatňovanou od počátku trestního stíhání, s níž byly konfrontovány již soudy obou stupňů. Jimi učiněná skutková zjištění označil za v zásadě správná. Oproti obviněné míní, že nalézací soud respektoval zásadní zjištění plynoucí z posudku znaleckého ústavu a poté poměrně výstižně popsal samotnou podstatu skutku i ve výroku svého rozsudku. Vadu tohoto rozhodnutí však ve shodě s dovolatelkou spatřuje v právním posouzení jejího jednání, resp. příčinné souvislosti mezi ním a škodlivým následkem v podobě smrti řidiče Š. Upozornil na to, že ani z odůvodnění rozsudku především nevyplývá, že by obviněná nedáním přednosti v jízdě poškozeného přinutila k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy. Vyvolala v něm pouze rozhodnutí, aby ji předjel zleva. Pokud však poškozený za tímto účelem akceleroval nad rámec v místě povolené rychlosti a navíc vjel do místa, kde je to zakázáno, přetrhl tím příčinnou souvislost mezi způsobem vjetí dovolatelky na hlavní silnici a vlastním střetem s protijedoucím kamionem. Soudy se zde kauzální nexus nesprávně pokusily zachovat na konstrukci, že dovolatelka byla „impulzem pro reakci poškozeného“ či „spouštěčem“ celé situace. Takové pojetí příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a následkem je však příliš volné. Při takovém pojetí by mohlo být přičítáno zavinění eventuální dopravní nehody například i opatrnému řidiči, jehož pomalá (předpisová) rychlost jízdy se pro jiného agresivnějšího řidiče stala impulzem k předjíždění. Státní zástupce se domnívá, že posuzovanému případu se svou materií blíží věc, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/2015 a která se týkala motocyklisty předjíždějícího řadu vozidel tvořenou automobilem stěžovatele, dalším nezjištěným automobilem a nákladním vozidlem. Motocyklista přitom tuto kolonu předjížděl pod mírným vlivem alkoholu, nepřiměřeně vysokou rychlostí, v zákazu předjíždění a současně v době, kdy stěžovatel signalizoval odbočení vlevo a zpomaloval. Ústavní soud ve zmíněném nálezu obecným soudům vytkl, že ačkoli na straně jedné dospěly k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, v rozporu s principem omezené důvěry v dopravě zároveň (s odkazem na §21 zákona o silničním provozu) dovodily nedbalostní zavinění i u stěžovatele, a to jen proto, že ten si podle nich nepočínal dostatečně obezřetně a protiprávní jednání poškozeného nevzal v úvahu. Státní zástupce v návaznosti na tom připomněl, že i v nynější trestní věci byla obviněná hazardně předjížděna poškozeným jedoucím nedovolenou rychlostí a na místě, kde je to zakázáno. Její dovolání proto pokládá za důvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání výrokem podle §265 odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil jak oba napadené rozsudky soudů prvního a druhého stupně, tak všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem k navrhovanému zrušení pozbydou podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná J. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zvláštním výrokem zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení §265b tr. ř. Obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nyní nově zařazen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vedle toho je třeba zmínit, že katalog dovolacích důvodů byl výše zmíněnou zákonnou novelizací rozšířen o další důvod, který je nyní upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jehož rámci lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy postihuje závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Při respektu k výše rozvedeným interpretačním pravidlům dovolací senát hodnotil také jednotlivé námitky obviněné a dospěl k závěru, že právní relevanci lze přiznat pouze části z nich.
Ačkoli dovolatelka ve vztahu k výroku o vině formálně reklamovala nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, opřela tuto výhradu primárně o výtky vůči procesu dokazování, včetně následného hodnocení ve věci provedených důkazů. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy podstatnou měrou založila na zpochybnění příslušných skutkových závěrů soudů, domáhala se jejich zásadní revize ve svůj prospěch a mimo jiné i na tomto půdorysu následně namítala vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). V tomto rozsahu tak uplatnila zvolený důvod dovolání na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to navíc argumenty, které nebylo možno podřadit pod žádný dovolací důvod , tedy ani pod obsahové vymezení nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Posledně uvedené konstatování bylo nutno v prvé řadě vztáhnout k úvahové konstrukci obhajoby, podle níž předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala nezákonně, jestliže si ve věci přibrala konzultanta, jinak znalce z oboru dopravy Ing. Petra Ptáčka, Ph.D., jehož měla využít k revizi a případnému přehodnocení odborných závěrů plynoucích ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. Je třeba předeslat, že s totožnou námitkou se musel v rámci odvolacího přezkumu vypořádat již krajský soud a učinil tak v bodě 35 odůvodnění napadeného rozsudku způsobem, jemuž lze stěží cokoli vytýkat. Odvolací soud případně poukázal na fakt, že volba postupu podle §183 odst. 2 tr. ř., byť nebývá v praxi soudů hojně využívána, není vázána resp. limitována jen určitým výsekem soudního řízení a lze k ní přistoupit v podstatě kdykoli před jeho skončením. Své praktické využití nalézá tehdy, kdy je pro samosoudce nebo členy senátu coby laiky v dotčeném oboru obtížné zorientovat se např. ve vstupních údajích a použitých sofistikovaných metodách zkoumání či v samotných výstupech plynoucích z konkrétního důkazu (zde znaleckého posudku). Činnost konzultanta přitom nesměřuje k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení z hlediska odborných znalostí, neboť tím by byl nepřípustně nahrazován postup podle §105 a násl. tr. ř. To se ale v posuzované věci, jakkoli se obhajoba snaží prosazovat opak, nestalo.
Z rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění nikterak nevyplývá, že by byl skutkový stav věci byť i jen částečně rekonstruován ze závěrů přibraného konzultanta, majících snad materiálně vzato povahu důkazu, který by současně nebyl proveden v hlavním líčení za účasti procesních stran ani následně hodnocen podle zásady zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. Úvaha dovolatelky, že působením „znalce - konzultanta“ měly být korigovány či doplňovány odborné závěry znaleckého ústavu a tato jeho činnost měla následně „najít svůj odraz“ v závěrech okresního soudu, tak nemá žádnou oporu v realitě. Nalézací soud se od závěrů revizního znaleckého posudku ústavu, co se týče analýzy předstřetového pohybu obou vozidel, nikterak neodchýlil. Základní veličiny uvedené v posudku, jako byly rychlosti a vzdálenost obou vozidel od sebe v momentě, kdy obviněná najížděla na silnici I. třídy z prostoru benzínové čerpací stanice, nikterak v její neprospěch nezpochybnil (ba právě naopak) a pro účely právního posouzení skutku žádným způsobem nemodifikoval. Výhrady dovolatelky lze v podstatě charakterizovat jen jako snahu prosadit myšlenku, že soud má (zjednodušeně řečeno) vždy bezvýhradně vycházet z toho, co je uvedeno v příslušném posudku, protože na rozdíl od jeho zpracovatele není vybaven potřebnou odbornou erudicí k řešení příslušné problematiky. V daném případě měl okresní soud podle přání obviněné ve shodě se znaleckým posudkem ústavu dovodit, že najela na hlavní silnici před vůz řízený poškozeným R. Š. v takové vzdálenosti a s takovým předstihem, že její počínání nebylo možno hodnotit ani jako „nedání přednosti v jízdě“, natož pak jako příčinu spolupůsobící při vzniku trestně právně relevantního následku. Zpracovateli dovolání je jistě známo, že taková idea odporuje zákonné zásadě volného hodnocení důkazů, která mimo jiné znamená, že soud je oprávněn a současně povinen podrobit znalecký posudek, tak jako každý jiný důkaz, kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti. Obsah posudku ani případné doplňující či upřesňující závěry zhotovitele při výslechu v hlavním líčení pro něj rozhodně nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit. K posouzení povahy najetí obviněné na hlavní pozemní komunikaci měl navíc okresní soud k dispozici i jiné významné důkazy, a to minimálně kamerové záznamy z prostoru benzínové čerpací stanice a z protijedoucího nákladního vozidla Volvo, řízeného svědkem M., které mohl patřičně konfrontovat právě se závěry zmíněného znaleckého posudku. Podstatné je, že se žádné deformace při hodnocení tohoto důkazu nedopustil.
Jako ryze skutkovou a současně nedůvodnou námitku bylo nutno odmítnout i tvrzení dovolatelky, že při vyjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na silnici I. třídy plně respektovala dopravní značku P 6 – „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a žádnou řidičskou povinnost danou zákonem tak při tomto manévru neporušila. Obviněná setrvale předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž v souladu s tímto dopravním značením zastavila v místě, odkud měla na hlavní komunikaci zcela dostatečný výhled, a jízdu zahájila až poté, co se přesvědčila, že svým najetím na ni nikoho neohrozí. Tato její obhajoba však byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, zejména pořízenou fotodokumentací, kamerovými záznamy a také znaleckým posudkem ústavu z oboru dopravy, na který se jinak tak vehementně odvolává. V tomto směru lze plně odkázat na přesvědčivé a logické hodnocení daných důkazů soudem prvního stupně, podrobně vylíčené na str. 6 odůvodnění jeho rozsudku.
Ani dovolací senát po prostém zhlédnutí pořízené fotodokumentace (viz č. l. 505, 506 nebo 517 procesního spisu) nemůže akceptovat názor obviněné, že její zastavení „na stopce“ ve vzdálenosti v řádu desítek metrů od přerušované podélné čáry, ohraničující výjezd z prostoru benzínové čerpací stanice na silnici I. třídy, bylo vzhledem k místním výhledovým poměrům a stávající dopravní situaci adekvátní a dostačující k tomu, aby spolehlivě a s jistotou splnila nejen příkaz zakotvený v §23 odst. 1 zákona o silničním provozu, ale i obecnou řidičskou povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, tak aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob, jak má namysli ustanovení §4 písm. a) citovaného právního předpisu. Pochybnosti o tom, že dovolatelka byla sama vnitřně přesvědčena o správnosti a bezpečnosti vlastního počínání, pak navíc vzbuzuje i její další důkazně podložené chování, kdy bezprostředně po vyjetí na hlavní pozemní komunikaci poměrně prudce akcelerovala. Pokud si to okresní soud na str. 7 odůvodnění rozsudku vyložil tak, že si v danou chvíli evidentně byla vědoma riskantní povahy svého předchozího manévru a výrazným zrychlením se instinktivně snažila minimalizovat riziko potenciálního najetí řidiče Š. do zadní části jejího vozu (zjednodušeně řečeno „ujet před hrozící kolizí zezadu“), nelze ani v tomto bodě jeho logickou úvahu označit za pouhou presumpci nebo ničím nepodloženou spekulaci. Jiné racionální vysvětlení, proč obviněná po svém najetí na hlavní komunikaci tak výrazně zrychlila (o zhruba 33 km/h na vzdálenosti 41 m), aby de facto ihned poté musela o to více brzdit před příjezdem k navazující křižovatce, na níž hodlala odbočit vlevo přes protisměrný jízdní pruh na XY, se vskutku nenabízelo. O její vědomé snaze se co nejrychleji „uklidit z cesty“ poškozenému řidiči Š. nadto svědčí i její ne právě standardní, ostré vybočení do levého jízdního pruhu těsně za úrovní dopravního značení V 13a - šikmé rovnoběžné čáry (viz fotografie na č. l. 665 procesního spisu), z nějž lze důvodně dovozovat, že se i tímto způsobem vědomě snažila vyhnout hrozícímu střetu s vozidlem VW Golf. Takovou „kličkovanou“ na silnici I. třídy v místě s povolenou rychlostí 70 km/h by přitom zcela jistě nebylo možno ospravedlnit ani poukazem na §21 odst. 4 zákona o silničním provozu, který jinak ukládá odbočujícímu řidiči, opouštějícímu průběžný pruh, co nejdříve vjet na pruh odbočovací, je-li ten vyznačen. Splnění této povinnosti za standardní dopravní situace nepředpokládá tak razantní změnu směru jízdy, k jaké se v relativně vysoké rychlosti uchýlila obviněná.
Od výše popsaných řidičských selhání obviněné nebylo možno oddělit ani její v pořadí třetí pochybení v krátkém časovém sledu, kdy před vybočením do levého jízdního pruhu evidentně zcela rezignovala na splnění povinnosti uložené ustanovením §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle nějž řidič před odbočením nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Dovolací senát se zde toliko v akademické rovině pozastavuje nad tím, že porušení této povinnosti, kterou lze obecně kvalifikovat jako jednu z nejdůležitějších v provozu na pozemních komunikacích, nalézací soud explicitně nevyjádřil v samotném výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přestože je rovněž obviněné fakticky kladl za vinu, jak je patrno z pasáže na str. 7/8 písemného odůvodnění jeho rozhodnutí. V každém případě je však nutno kategoricky odmítnout argumentaci obviněné opírající se o princip tzv. omezené důvěry v dopravě, podle níž se jako řidička motorového vozidla mohla v danou chvíli spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky silničního provozu a před vlastním odbočením do levého jízdního pruhu tak neměla žádný důvod k zvlášť obezřetné kontrole situace za svým vozidlem. Pokud se hájila tím, že nemohla předpokládat, že ji někdo bude předjíždět zleva v místě, kde to dopravní značení zakazuje, je nutno ji znovu oponovat důkazně podloženým zjištěním, že bezprostředně předtím sama porušila minimálně již zmíněná ustanovení §4 písm. a) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a tím spustila následný řetězec na sebe navazujících událostí, které nakonec vyústily v tragickou dopravní nehodu se smrtelným následkem u jiného účastníka silničního provozu. Lze důvodně předpokládat, že pokud by si obviněná při výjezdu z benzínové čerpací stanici počínala jako skutečně zodpovědný a racionálně uvažující řidič a příkaz determinovaný dopravní značkou P 6 - „Stůj, dej přednost v jízdě!“ splnila co nejblíže u přerušované bílé čáry, oddělující daný výjezd od hlavní pozemní komunikace, odkud je na kritický úsek rychlostní silnice I. třídy bezesporu nejlepší možný výhled, vnímala by z takového místa možnost bezpečného vjetí do jízdní dráhy poškozeného R. Š. výrazně odlišnou optikou. S vysokou mírou pravděpodobnosti, rovnající se téměř jistotě, by od takového záměru už jen z pudu sebezáchovy upustila. Pak by ovšem samozřejmě ani řidiče Š. nepostavila před volbu mezi způsoby, jak reagovat na pohyb jejího vozidla v jeho jízdním koridoru.
V návaznosti na posledně uvedené Nejvyšší soud podotýká, že sám nijak nerozporuje skutkové zjištění nižších soudů, vycházející koneckonců i z obhajobou vyzdvihovaného znaleckého posudku ústavu, a sice že obviněná svým pohybem nevytvořila vozidlu VW Golf náhlou překážku v cestě „v pravém slova smyslu“, tak aby bylo možno konstatovat, že poškozenému v zásadě nedala jinou možnost k odvrácení střetu s ní, než strhnout řízení doleva přes plnou čáru a pokračovat v jízdě částečně v protisměrném jízdním pruhu, resp. přes dopravní značení V 13a - šikmé rovnoběžné čáry. Jinými slovy, není pochyb o tom, že i řidič Š. dospěl ke svému prvotnímu rozhodnutí zrychlit, obviněnou předjet na zakázaném místě a pokračovat dál v přímém směru jízdy v rozporu se zákonem, přestože takové řešení situace objektivně nebylo nezbytné k odvrácení nebezpečí kolize obou vozidel. Fakt, že hrozící kolizi mohl zabránit i jiným způsobem, nicméně ani podle názoru dovolacího senátu nutně neznamená, že by to obviněnou zbavilo trestní odpovědnosti za vzniklý následek v plném rozsahu. Jakkoli lze poslední řidičský manévr poškozeného v jeho životě označit za riskantní, lze stejnou charakteristiku přisoudit i bezprostředně předcházejícímu jednání obviněné, jak bylo analyzováno výše. Právě její hazardní kousek v podobě zbytečně ukvapeného a svým způsobem nebezpečného najetí na hlavní silnici stál u zrodu dalších na sebe navazujících chybných rozhodnutí obou řidičů, která nakonec vyústila ve fatální následek. Obviněná zjednodušeně řečeno spoléhala na to, že může najet na hlavní silnici ještě před poškozeným a pokud na krátkém úseku maximálně zvýší svou rychlost a co nejrychleji se zařadí do levého odbočovacího pruhu, „stihne to“ a nikoho přitom nakonec neohrozí. Poškozený naproti tomu vycházel z předpokladu, že obviněná bude pokračovat po hlavní silnici v přímém směru a on ji bez problémů předjede a zařadí se zpátky do průběžného jízdního pruhu, anebo že o něm obviněná ví, sleduje ho ve zpětných zrcátkách a k eventuálnímu odbočení nasadí až poté, co mu umožní předjetí. Jinak řečeno, oba dva v daný moment vsadili tzv. „na jednu kartu“ a zároveň ani jeden z nich nebyl ve svém odhodlání realizovat svůj původní plán schopen pružně zareagovat na styl jízdy toho druhého tak, aby vlastní počínání zavčas přehodnotil a od plánovaného manévru ustoupil, dokud tu možnost měl.
Takové komplexní posouzení všech zjištěných skutkových okolností sice na straně jedné odůvodňovalo přijetí závěru o výrazném podílu poškozeného na vzniku zákonem předvídaného následku, ale zároveň vylučovalo i úvahy o naprosté absenci příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatelky a dopravní nehodou, při níž řidič Š. na místě zemřel. Okresním soudem zvolenou právní kvalifikaci skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě, tj. podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, proto dovolací senát pokládá za adekvátní a věcně správnou. V daném případě jistě nemohlo s ohledem na ustálenou soudní judikaturu obstát obžalobou navrhované právní posouzení nedbalostního jednání obviněné i podle odst. 2 §143 tr. zákoníku a §148 odst. 1 tr. zákoníku (s přihlédnutím k újmě na zdraví u poškozených J. a L. Š.). Na straně druhé ale toto jednání obviněné nelze bagatelizovat ani na úroveň právně bezvýznamného impulzu k nesprávnému rozhodnutí řidiče Š., jak se o to pokoušela nejen obhajoba, ale za pomoci konstruktu o „přerušení příčinné souvislosti“ poněkud kuriózně i vyjadřující se státní zástupce, a to jen s odůvodněním, že poškozený měl dostatečný prostor k tomu, aby na překvapivé vyjetí obviněné z benzínové čerpací stanice a její další agresivní a bezohledné pokračování v jízdě zareagoval jiným v úvahu přicházejícím způsobem, který by ho ve výsledku nestál život. V této souvislosti rozhodující senát Nejvyššího soudu státnímu zastupitelství doporučuje, aby si ujasnilo, koho a za co vlastně hodlá trestně stíhat a stavět před soud.
V konečném výsledku tak lze konstatovat, že námitky obviněné J. P. dílem vůbec nerespektovaly obsahové zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., v aktuálním znění, postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 3. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu