ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.870.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 870/2022-5439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 12 To 37/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2021 sp. zn. 2 T 4/2021 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti B., IČ: XY, se sídlem XY (od 6. 11. 2017 v konkursu na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, č. j.: MSPH 78 INS 16627/2017-A-10, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2020, č. j.: MSPH 78 ONS 16627/2017- B-46 konkurs zrušen), s předmětem podnikání mimo jiné i provádění staveb, jejich změn a odstraňování, v úmyslu obohatit sebe, resp. uvedenou obchodní společnost, v období od 1. 1. 2016 do 14. 6. 2017 na různých místech v rámci České republiky, ale i na Slovensku, sám, případně prostřednictvím pověřených osob, objednával a následně odebíral od níže konkretizovaných podnikatelských subjektů zboží a služby, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl vědom dlouhodobě velmi špatné ekonomické situace uvedené společnosti, věděl, že finanční situace firmy je za hranicí možnosti dalšího pokračování v podnikatelské činnosti, a to zejména z důvodu průkazného vzniku úpadku ve formě platební neschopnosti k datu 31. 12. 2015, finanční prostředky získané od svých odběratelů nepoužíval v plné míře na chod společnosti B., a věděl, že nebude schopen ve lhůtách splatnosti ani později dostát všem sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil a vyvolával u nich tak dojem solventního podnikatelského subjektu, závazky vzniklé z obchodního styku ve stanovených lhůtách mimo dílčí úhrady neplnil a takto konkrétně: jednal za okolností a způsobem popsaným pod body 1–98 dílčími útoky směřujícími proti jednotlivým poškozeným zde konkretizovaným, čímž celkem způsobil na cizím majetku škodu ve výši nejméně 24.445.390,11 Kč, která byla následně ponížena na částku 21.194.046,15 Kč .
Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst.1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích a družstvech na dobu osmi let. Rovněž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit zde uvedeným poškozeným náhradu škody ve specifikované výši. Vyjmenovaní poškození pak byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Vrchní soud v Praze z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 12 To 37/2021 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích, kterými byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit škodu zde vyjmenovaným poškozeným a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu zde uvedeným poškozeným ve specifikované výši s příslušným úrokem z prodlení. Poškozená společnost R. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal následně obviněný M. M. dovolání, jež posléze doplnil. Uplatnil v něm dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, a podle písmene g) téhož ustanovení [správně mělo být uvedeno písmeno h)], neboť skutek byl nesprávně právně posouzen, jelikož se nejedná o trestný čin.
Blíže namítl, že trestní spis neobsahuje jediný důkaz svědčící pro existenci subjektivní stránky trestného činu, jejíž existenci nelze konstatovat bez odpovídajících důkazů. Citoval čl. 8 odst. 2 větu druhou Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný si byl vědom zadlužení společnosti, nicméně věřil, že ze zisku z nových zakázek dokáže všechny dluhy uhradit. Neměl tedy podvodný úmysl od samého počátku. Připouští, že se mohl chovat podnikatelsky velmi naivně , což je u něj pochopitelné, neboť nemá žádné vyšší vzdělání, je vyučený instalatér a byl přesvědčený, že bude v podnikání úspěšný. Jeho odsouzení je proto vysoce nespravedlivé . Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla (§265h odst. 2 tr. ř.), že p ředstavuje polemiku se skutkovými zjištěními, přestože nalézací soud dostatečně odůvodnil závěr, že dovolatel byl minimálně smířen s tím, že nebude schopen svým závazkům dostát. K tomu soud poukázal na znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, z něhož se podává, že společnost B. se již ke dni 31. 12. 2015 (obviněnému vznikla funkce jednatele dne 3. 11. 2015 a zanikla 14. 6. 2017) nacházela v platební neschopnosti s prodlením se závazky ve výši 2.071.523,70 Kč po dobu delší než 90 dní, jež trvala až do data vstupu společnosti do insolvenčního řízení. Přitom projevy platební neschopnosti byly zcela zřejmé i s ohledem na výpovědi bývalých zaměstnanců obchodní společnosti B. Za této situace obviněný vstupoval do dalších závazků, čímž podstupoval nepřiměřené riziko, že nebude schopen závazkům dostát a tímto jednáním způsobil škodu přesahující dvacet milionů korun. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky souzeného zločinu tak za těchto okolností nelze považovat za jakkoli excesivní. Namítané porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na danou věc nedopadá. Obviněný byl odsouzen za úmyslné podvodné jednání v obchodněprávních vztazích (byť ve formě nepřímého úmyslu), neboť svým odběratelům zamlčel úpadek ve formě platební neschopnosti a s tím vstupoval do dalších závazků, čímž byla způsobena škoda několikrát přesahující hranici škody velkého rozsahu. Proto st átní zástupkyně navrhla dovolání obviněného v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku toliko namítl, že rozhodná skutková zjištění týkající se subjektivní stránky jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, prostřednictvím nichž nebyla v předchozím řízení prokázána. Jedná se o vágní konstatování dovolatele, které postrádá bližší zdůvodnění. Obviněný neuvedl, která konkrétní skutková zjištění má na mysli, jakým způsobem se měla dostat do kolize s provedenými důkazy, které taktéž nikterak nekonkretizuje, a ani neuvedl, v čem spatřuje namítaný zjevný rozpor. V dovolání jako mimořádném opravném prostředku je obviněný povinen uplatněné námitky obsahově vymezit relevantní argumentací tak, aby z ní bylo patrné, nejen jakou vadu namítá, ale v čem ji spatřuje a uvést důvody tohoto svého tvrzení takovým způsobem, aby vyhověl zákonným podmínkám kladeným na obsah dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., a tím vymezil rozsah dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu. Tomu však obviněný nedostál, tudíž jeho nedostatečnou argumentaci nelze přezkoumat, když Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn tak činit za něj.
S určitou dávkou tolerance lze konstatovat, že obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli zákonné označení tohoto ustanovení ve svém dovolání neuvedl, když v tomto kontextu výslovně odkázal na písmeno g) daného ustanovení zákona. Slovně jej však vymezil tak, že spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že skutek není trestným činem a nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného zločinu. V takovém případě Nejvyšší soud k výše uvedenému formálně právnímu pochybení nepřihlédl, ale zároveň se nemohl s vyslovenou výtkou ztotožnit.
Již pouhým nahlédnutím do prvostupňového odsuzujícího rozsudku lze totiž zjistit, že dovolací námitky obviněného jsou neopodstatněné. Nalézací soud již v samotné formulaci skutkové věty výroku o vině svého rozsudku zcela pregnantně popsal úmyslné zavinění obviněného tak, že obviněný v úmyslu obohatit sebe, resp. uvedenou obchodní společnost, v období od 1. 1. 2016 do 14. 6. 2017 na různých místech v rámci České republiky, ale i na Slovensku, sám, případně prostřednictvím pověřených osob, objednával a následně odebíral od níže konkretizovaných podnikatelských subjektů zboží a služby, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl vědom dlouhodobě velmi špatné ekonomické situace uvedené společnosti, věděl, že finanční situace firmy je za hranicí možnosti dalšího pokračování v podnikatelské činnosti, a to zejména z důvodu průkazného vzniku úpadku ve formě platební neschopnosti k datu 31. 12. 2015, finanční prostředky získané od svých odběratelů nepoužíval v plné míře na chod společnosti B., a věděl, že nebude schopen ve lhůtách splatnosti ani později dostát všem sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajil a vyvolával u nich tak dojem solventního podnikatelského subjektu, závazky vzniklé z obchodního styku ve stanovených lhůtách mimo dílčí úhrady neplnil , v čemž spatřoval nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu přispívají i skutková zjištění nalézacího soudu spočívající v tom, že obviněný figuroval jako jediný jednatel společnosti B. od 3. 11. 2015 do 14. 6. 2017. Ve věci přibraný znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Vladimír Bečka dospěl k závěru, že v ekonomice společnosti B. byl prokázán vznik její platební neschopnosti jako úpadku již ke dni 31. 12. 2015, tedy necelé 2 měsíce po začátku angažmá obviněného jako jejího jednatele, přičemž společnost nedisponovala žádným relevantním majetkem. Úpadek nebyl odstraněn a prohluboval se o další přijaté a splatné závazky vzniklé po datu 31. 12. 2015. K tomuto datu existovaly splatné závazky vůči dodavatelům ve výši 2.966.746,70 Kč, které se obviněný snažil pokrýt úvěrem od bankovního ústavu. Obviněný neplnil ani zákonnou povinnost vést účetnictví za období 2016 a období od 1. 1. 2017 do 5. 11. 2017 neprovedl účetní závěrku za rok 2016 a mimořádnou účetní závěrku ke dni 5. 11. 2017. Nebyly doloženy účetní doklady, účetní knihy, evidence mezd, majetku včetně pohledávek závazků a evidence skladová. Z takto zjištěných skutečností, je pak zřejmé, že obviněný si byl plně vědom, že přejímá danou obchodní korporaci ve velmi špatné ekonomické kondici, k čemuž nepotřeboval žádných velkých odborných znalostí. Celkově zjištěné závazky vůči dodavatelům ke dni ukončení podnikatelské činnosti společnosti B. činily 30.695.537,78 Kč před vstupem do insolvenčního řízení, které bylo zahájeno dne 28. 7. 2017. Obviněný tak za necelých 20 měsíců působení ve funkci jednatele B. zmnohonásobil dluh společnosti více jak 10 krát. Pakliže si byl vědom, že podle něj neměl dostatečné vzdělání a zkušenosti s podnikáním, což sám v dovolání označil jako podnikatelskou a ekonomickou naivitu, tím spíše se neměl pouštět do podnikání prostřednictvím zadlužené společnosti za účelem vybudování nikoli malých stavebních projektů, kterým nerozuměl, popřípadě měl tyto skutečnosti sdělit poškozeným před sjednáním jednotlivých závazků, stejně tak, že se společnost B. nachází v platební neschopnosti rovnající se úpadku. Dále je třeba zdůraznit, že o špatném stavu společnosti a její zadluženosti věděli i stavbyvedoucí jednotlivých staveb svědci P. Š. a M. T. a rozpočtář B. svědek V. S. a obviněného o ní pravidelně informovala jeho účetní I. T. Obviněný pak řešil situaci tím, že jednal při plné znalosti věci tím způsobem, že ujišťoval poškozené, že nemá problém s financemi, zpožďoval se s platbami faktur, nekomunikoval, nechodil na sjednané schůzky a neplnil splátkové kalendáře. Nalézací soud pak v bodě 54 odůvodnění svého rozsudku popsal, že obviněný si s ohledem na popsané okolnosti byl již při převzetí společnosti vědom jejího úpadku, neměl žádný podnikatelský plán a čelil mnoha exekucím, takže si byl i vědom, že nemůže svým závazkům dostát. Tíživou situaci vyřešil tím, že společnost B. převedl na tzv.“bílého koně“ M. S., který neměl v úmyslu se společností nadále řádně podnikat. K obdobným závěrům ve vztahu k formě zavinění obviněného dospěl i odvolací soud v bodě 12 napadeného rozsudku, na nějž Nejvyšší soud bez dalšího odkazuje. Aplikace obviněným zmiňovaného čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, je v posuzované věci vyloučena, neboť obviněný nebyl odsouzen za neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale za závažnou majetkovou trestnou činnost, kterou způsobil škodu významně přesahující škodu velkého rozsahu (§138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku).
Námitky obviněného o nedostatku zavinění stíhaného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jsou proto zcela neopodstatněné.
Z uvedeného je navíc patrné, že s podstatou obhajoby obviněného znovu předkládanou v dovolacím řízení se patřičně v předchozím řízení vypořádal nalézací a posléze i odvolací soud v napadených rozhodnutích. Zde je třeba zmínit, že na obdobné případy pamatuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně či případně v odvolacím řízení, s nimž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod NS 17/2002-T 408).
V závěru bylo proto možné prohlásit, že dovolací námitky obviněného M. M. subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly bližší zdůvodnění, tudíž nebylo možné se jimi zabývat a námitky z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu