ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.889.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 889/2022-1061
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1. J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. právnická osoba Č. s. s. – s. s. k. T. , IČ: XY, se sídlem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 11. 2021 č. j. 14 To 170/2021-944, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 61/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Š. a Č. s. s. – s. s. k. T. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 5. 2021 č. j. 3 T 61/2019-882 byli obvinění J. Š. a právnická osoba Č. s. s. – s. s. k. T. uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že (zkráceně)
obviněný J. Š. jako předseda právnické osoby Č. s. s. – s. s. k. T., IČ: XY, která je provozovatelem střelnice na pozemku parcelní číslo XY, XY v katastru XY, části XY, okres XY, jednající jménem této právnické osoby a v jejím zájmu, a obviněná právnická osoba Č. s. s. – s. s. k. T., jednající prostřednictvím statutárního zástupce obviněného Š., nezajistili, aby na úseku „A“ střelnice, který je vyčleněn i pro střelbu z dlouhých zbraní, byl výstřelný prostor, dopadiště i valy ve vyhovujícím stavu, připustil, že se na nich nacházely pevné předměty, což mělo za následek, že dne 15. 10. 2017 kolem 14.40 hodin se střela vystřelená na úseku „A“ ze zbraně CZ 858 Taktikal-4V, výrobní číslo XY, ráže 7,62x39, náhodně odrazila od pevného předmětu nacházejícího se na dopadišti valu, opustila ohrožený prostor střelby a ve vzdálenosti 1,8 km od střelnice ve XY zasáhla M. K., nar. XY, pohybujícího se na svém pozemku parcelní číslo XY, který utrpěl zranění v podobě zástřelu dutiny břišní v oblasti malé pánve s perforací močového měchýře s obvyklou dobou léčení kolem 2 měsíců, a obviněný J. Š. takto jednal, ačkoli z titulu své funkce statutárního zástupce právnické osoby byl podle platného provozního řádu střelnice zodpovědný za její technický stav, zejména pak jejích výstražných a bezpečnostních prvků, přičemž za vznik tohoto následku odpovídá každý z obviněných samostatně.
Za výše uvedený přečin byl obviněný J. Š. podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 220 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 55.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku mu soud povolil splácet tento trest v měsíčních splátkách po 4.600 Kč s tím, že první splátka nechť je zaplacena do 15 dnů od převzetí výzvy k jejímu zaplacení a každá další pak nejpozději k 20. dni měsíce následujícího po měsíci, v němž bude zaplacena první splátka. Zároveň bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Obviněné právnické osobě Č. s. s. – s. s. k. T. byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §15 odst. 1 písm. c) a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč. I v jejím případě soud podle §68 odst. 5 tr. zákoníku povolil splácet tento trest v měsíčních splátkách, a sice po 8.500 Kč s tím, že první splátka nechť je zaplacena do 15 dnů od převzetí výzvy k jejímu zaplacení a každá další pak nejpozději k 20. dni měsíce následujícího po měsíci, v němž bude zaplacena první splátka. Zároveň soud určil, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná právnická osoba nezaplatí dílčí splátku včas.
Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, na náhradě škody částku 99.625 Kč, poškozenému M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, fakticky bytem XY, na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 885.206 Kč, z toho na náhradě za ztrátu na výdělku částku 37.332 Kč, na náhradě nákladů za léky částku 2.524 Kč, na náhradě bolestného částku 187.605 Kč, na náhradě ztížení společenského uplatnění částku 542.045 Kč, za psychické útrapy částku 100.000 Kč a za náklady spojené s péčí o jeho zdraví částku 15.700 Kč, a poškozené Z. K., nar. XY, trvale bytem XY, za psychické útrapy částku 200.000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byl poškozený M. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následná odvolání obou obviněných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 25. 11. 2021 č. j. 14 To 170/2021-944 podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na rozhodnutí odvolacího soudu reagovali obvinění dovoláními , v nichž svorně odkázali na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a obviněný J. Š. pak zvlášť i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Byť byly oba mimořádné opravné prostředky vypracovány různými obhájci, v nich obsažené námitky se v zásadě překrývaly, vzájemně se doplňovaly a v podstatném vykazovaly naprostou shodu.
Dovolatelé tak svorně namítli, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se nestal. Obecné soudy po jejich výtce neobjasnily, kdo, kdy a odkud vlastně vystřelil projektil, který zranil poškozeného M. K. Nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že fatální střela byla vystřelena právě na střelnici v XY, ani že se náhodně odrazila od pevného předmětu v dopadišti na úseku „A“. V souvislosti s tím dovolatelé zdůraznili, že stav střelnice odpovídal provoznímu řádu, který byl v srpnu 2017 (tj. cca 2 měsíce před incidentem) vydán a schválen na základě podrobného zkoumání odborně způsobilou osobou – znalcem balistikem Ing. Hurdíkem. Poukázali také na vyjádření dvou dalších znalců, kteří ve věci vypracovali balistické posudky a podle nichž jsou za zranění poškozeného zodpovědní spíše svědci K., Š. a J., kteří při střelbě ze samonabíjecí pušky CZ 858 Taktikal-4V porušovali provozní řád střelnice. Podle dovolatelů navíc nebyl prokázán mechanismus úniku střely z prostoru střelnice a zejména neexistuje jednoznačný důkaz o tom, že by se odrazila od kamene ve valu. Ostatně i podle „znalce obžaloby“ Ing. Maršíka se mohla odrazit například od suku ve dřevě nebo od hřebíku. Při respektu k zásadě in dubio pro reo tedy nebylo možno spojovat vznik škodlivého následku s údajným zaviněným porušením blíže nespecifikované povinnosti dovolateli, ani mezi nimi dovozovat nezbytný příčinný vztah. Obviněný J. Š. k tomu v další části svého dovolání podrobněji poukázal na časové souvislosti kritického dne. Připomněl, že policejní hlídka, která se na střelnici měla dostavit bezprostředně po ohlášení incidentu poškozeným, výše jmenované střelce v jejích prostorách již nezastihla. Podle videozáznamu ze střelnice se však dotyční na střelnici zdrželi relativně dlouho po ukončení střelby, když uklízeli terče, prázdné nábojnice a střelecké stavy a teprve poté z prostoru snímaného kamerami odešli. Pokud tedy mělo k výstřelu zraňující střely dojít na střelnici předtím, než klienti ukončili střelbu, jeví se podle obhajoby jako očekávatelné, že by nejméně první policejní hlídka dorazila na místo ještě v době jejich přítomnosti. To se nestalo a je tak dost dobře možné, že k osudnému výstřelu došlo v důsledku neopatrné manipulace jednotlivce se zbraní až později a mimo areál střelnice (například na přilehlém parkovišti). Závěr soudů, že poškozený M. K. byl zasažen odraženou kulkou, která byla vypálena na střelnici, má tedy ryze spekulativní ráz. I kdyby tomu tak bylo, pak nebylo patřičně objektivizováno, jakým konkrétním mechanismem tato střela opustila její bezpečný prostor. Soudy zdůrazňované nízké množství křemíku, které na ní bylo zjištěno, nutně neznačí, že tento chemický prvek pocházel z kamenů ve valu. Stejně dobře mohlo ke znečištění střely dojít jiným způsobem. Balistické posudky obžaloby pak podle názoru dovolatelů vycházely ze zavádějícího zadání, které bylo formulováno s výslovným předpokladem resp. nepotvrzenou domněnkou, že střela byla vypálena právě v prostoru střelnice. Soudy si následně z těchto posudků vybraly pouze dílčí závěry znalců, aniž by zkoumaly, zda je tato domněnka správná.
Nedostatečně a chybně zjištěný skutkový stav byl po výtce dovolatelů nesprávně posouzen i po stránce hmotněprávní. Žádný z obecných soudů například podle nich nedefinoval konkrétní právní povinnost vyplývající z funkce provozovatele střelnice, kterou měli porušit. Fakticky je jim absurdně kladeno za vinu pouze to, že na střelnici s platným provozním řádem a s účinnými bezpečnostními prvky neuhlídali návštěvníky a nepředvídali porušení právních předpisů z jejich strany při manipulaci se zbraněmi. Obviněný J. Š. zvlášť vnímá své odsouzení jako nezákonné úsilí soudů o potrestání „obětního beránka“ za náhodu kombinovanou s protiprávním jednáním třetích osob. Oba dovolatelé zdůraznili, že s. k. je provozovatelem tzv. stálé polokryté střelnice pro ruční palné zbraně, která podle normy ČSN 39 5401 nezaručuje zamezení úniku střel mimo svůj prostor. Už z její samotné definice vyplývá, že úlohou ani zodpovědností takového zařízení není zachytit každou tam vypálenou střelu. Bezpečnost provozu je zde zajišťována jak mechanicky (tedy bezpečnostními prvky), tak i stanovením povinností střelců. Žádný právní předpis zde nestanoví povinnost provozovatele objektivně zabránit tomu, aby střela opustila prostor areálu. Soudy svým rozhodnutím fakticky přenesly na obviněné odpovědnost státu, který nastavil určité podmínky pro provozování polokrytých střelnic, jež byly v daném případě beze zbytku splněny. Pokud obviněným vytýkají, že dopadiště střel, záchytný val resp. celý výstřelný prostor nebyly zbaveny všech pevných předmětů, které by mohly vést k odrazu střel, fakticky vyslovily zcela nerealizovatelný požadavek. Není totiž možné vystavět střelnici o ploše řádově i tisíců metrů čtverečních bez použití rozličných pevných materiálů. Konstrukce střelnice dbá pouze na to, aby takové materiály nebyly přítomny v jasně ohraničené a definované dopadové ploše záchytného valu. V případě posuzované střelnice se podle schváleného provozního řádu jedná o záchytný val umístěný ve vzdálenosti 100 metrů od palebné čáry. Přítomnost pevných materiálů v jiných částech střelnice, včetně zobecněného výstřelného prostoru, není nutně závadná, neboť jak uvedl znalec JUDr. Kubík před soudem, „tam se nestřílí“. Dovolatelé tedy trvají na tom, že nejednali protiprávně, žádnou povinnost neporušili a nedopustili se ani žádného opomenutí, které by vedlo k trestně relevantnímu následku v podobě zranění poškozeného. Obviněný J. Š. naopak vyjádřil přesvědčení, že si počínal s péčí řádného hospodáře, když provozoval střelnici výlučně v souladu se schváleným provozním řádem a řádně poskytoval součinnost příslušnému útvaru Policie ČR - Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, který ji pravidelně kontroloval. Oběma napadeným rozhodnutím vytkl nepřezkoumatelnost, zejména pokud jde o absenci odůvodnění, z nějž by bylo patrné, jak se soudy vypořádaly se zásadními a konkrétně formulovanými námitkami účastníků řízení. Dále soudům vytkl, že si i přes odlišné odborné názory různých slyšených znalců a hned čtyři nabízející se varianty, jak mohlo dojít ke zranění poškozeného, vybraly právě tu, která hovořila v jeho neprospěch. Samostatnou kapitolu věnoval obviněný způsobu, jakým odvolací soud interpretoval výpověď svědka M. P. Souvztažné úvahy obsažené v bodě 20 napadeného usnesení označil za typickou spekulaci o trestní odpovědnosti obviněných. Výpověď zmíněného svědka se totiž vůbec netýkala řešeného incidentu, nýbrž situace, kterou měl zažít cca o tři roky dříve. Přitom vůbec nebylo zřejmé, zda jím prožité události měly spojitost se střelbou na střelnici, jestliže se měly odehrát na honebních pozemcích, kde se běžně lovila zvěř. Z tohoto pohledu šlo tedy spíše o bezcenné svědectví, jemuž krajský soud bezdůvodně přiřkl povahu podpůrného důkazu o vině obviněných. Tvrzení svědka navíc nikdo jiný nepotvrdil a nebyla předložena ani žádná fotodokumentace střel, které již tehdy měly ze střelnice uniknout. Není ani pravdou, že by tento svědek cokoli hlásil správci střelnice a ten ho odbyl s tím, že situaci nijak řešit nehodlá. Správce střelnice, jehož se takové lživé tvrzení přímo dotklo, proto na svědka podal trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění a křivé výpovědi.
Z výše rekapitulovaných důvodů oba dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a zprostil je obžaloby.
Opisy dovolání obviněných byly samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisy doručenými dovolacímu soudu ve dnech 20. 4. 2022 a 12. 8. 2022 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k nim věcně vyjadřovat nebude. Omezil se toliko na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ předpokládaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění J. Š. a právnická osoba Č. s. s. – s. s. k. T. byli podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. oprávněni podat dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkaly. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost se odvíjela od ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , který výslovně zvolil pouze obviněný J. Š., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá z obou alternativ předmětného důvodu dovolání byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře projednal odvolání obviněného Š. (ale i druhého z obviněných) ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které byly uplatněny oběma obviněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného, racionálního a logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro rozhodné skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených interpretačních pravidel hodnotil dovolací senát také procesní námitky obviněných a přitom dospěl k závěru, že nemají opodstatnění. Po seznámení se s předloženým spisem totiž žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by představovala nežádoucí ba dokonce extrémní zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nezjistil. Reklamované skutkové závěry nepovažuje za projev selektivního, deformativního či nelogického hodnocení provedených důkazů. Obvinění s použitím vlastního výkladu „časových souvislostí“ kritického dne v podstatě setrvale nabízejí vlastní hypotézu, podle níž kulka, která zasáhla poškozeného K., především vůbec nemusela být vypálena z prostoru střelnice, ale až posléze a na jiném místě v důsledku neopatrné manipulace se zbraní některým z trojice střelců, kteří s ní toho dne střelnici navštívili. Jako jinou alternativu skutkového děje pak nabízejí možnost, že svědci K., J. a Š. si počínali nebezpečně již při střelbě v areálu střelnice, porušovali její provozní řád a zjednodušeně řečeno pálili tam, kam neměli, což nakonec vedlo k nekontrolovanému odrazu osudného projektilu. S touto urputnou snahou obviněných zbavit se vlastní odpovědnosti za vzniklý trestně relevantní následek, případně ji rovnou přenést na třetí osoby, se přitom v předcházejících fázích trestního řízení dostatečně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, které v odůvodněních svých rozhodnutí v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlily, proč ji neakceptovaly. Nalézací soud v uvedené souvislosti věnoval dostatečnou pozornost posudkům jednotlivých znalců – balistiků, které podrobil potřebnému kritickému zhodnocení a v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku transparentně vysvětlil, které z jejich odborných závěrů považoval za hodnověrné, a proč jiné naopak odmítl jako zkreslené a fakty nepodložené (k tomu viz pasáže odůvodnění v bodech 31 až 42). Klíčová skutková zjištění, že zraňující střela byla vypálena v prostoru střelnice jedním z návštěvníků, kteří při manipulaci se zbraní současně plně respektovali její provozní řád a v něm stanovená pravidla, není podle názoru dovolacího senátu pouhou domněnkou či spekulací, ale produktem hodnocení shromážděného důkazního materiálu, které plně vyhovělo požadavkům formulovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Danému konstatování nebyla na překážku ani obviněnými tolik akcentovaná skutečnost, že se v množině věcných stop zajištěných na dopadišti valu nepodařilo přesně identifikovat konkrétní pevný předmět (s vysokou pravděpodobností kámen), od nějž se zraňující střela měla odrazit. V tomto ohledu je nutno připomenout, že po novelizaci trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb. byla tzv. zásada objektivní pravdy nahrazena zásadou zjištění sutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy zákonodárce upustil od pojmu „zjištění skutečného stavu věci“. Ten totiž implikoval prakticky nesplnitelný požadavek vůči orgánům činným v trestním řízení zjistit „absolutní pravdu“. Právě na něm tolik lpí dovolatelé, kdy nedodržení uvedeného požadavku subjektivně a věcně vzato nesprávně kvalifikují jako porušení ústavního principu presumpce neviny a z něj odvozené procesní zásady in dubio pro reo.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zde musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obsahovému vymezení výše uvedeného dovolacího důvodu odpovídaly námitky obviněných, že ve skutkových zjištěních formulovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nelze jednoznačně identifikovat důležitou povinnost, kterou měli porušit zaviněným protiprávním jednáním a kterou by současně spojoval příčinný vztah s následkem v podobě střelného zranění poškozeného K. Ani s nimi se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Především je třeba připomenout, že z tzv. právní věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný J. Š. z nedbalosti způsobil jinému těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce, a nikoli povinnost uloženou mu podle zákona. Obsah této funkce byl pak jednoznačně definován v tehdy platném provozním řádu střelnice, jejímž provozovatelem byl Č. s. s. – s. s. k. T. a osobou odpovědnou za její provoz byl právě obviněný J. Š. Mezi jeho povinnostmi jakožto osoby jednající jménem provozovatele a v jejím zájmu byla mimo jiné i povinnost udržovat zařízení střelnice ve stavu zaručujícím bezpečnost jejího provozu . Takové vymezení v sobě nesporně zahrnovalo i soustavné pečlivé kontroly bezpečnostních prvků střelnice, včetně stavu záchytných valů, které mají zabránit tomu, aby se vystřelené projektily náhodně odrážely do prostoru a ohrožovaly tak zdraví, životy a majetek osob přítomných nejen v areálu, ale i mimo něj. Pokud základní funkcí těchto valů má být buď úplná absorpce vystřelených kulek či alespoň maximální ztlumení jejich razance při náhodném nežádoucím odrazu, rozhodně ji nemůže plnohodnotně zastávat terén, na jehož povrchu se ve větším počtu vyskytují „obnažené“ pevné předměty, od nichž se mohou kulky odrážet zcela nepředvídatelně a nekontrolovaně, různými směry a pod rozličnými trajektoriemi až do vzdálenosti několika stovek metrů. A jestliže provozovatel střelnice (resp. fyzická osoba zodpovědná za její bezpečný provoz) takové nedostatky ignoruje, zřetelně neuspokojivý stav konkrétního bezpečnostního prvku sám nijak aktivně neřeší, neohlásí jej ani příslušnému policejnímu útvaru (k tomu viz §54 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních) a dokonce dál povoluje střelbu na kritickém úseku až do doby, kdy lidově řečeno „dojde k neštěstí“, lze takové jeho hazardní počínání zcela jistě charakterizovat jako závažnou nedbalost, která za určitých zákonem předvídaných okolností může nabýt až trestněprávních rozměrů. V daném případě tuto okolnost představuje vážné zranění poškozeného K., který byl postřelen kulkou vypálenou v sektoru A střelnice v XY, jež se podle skutkových závěrů soudů odrazila od některého z kamenů trčících na povrchu záchytného valu. Tyto kameny ani jiné pevné předměty se zde vyskytovat neměly a provozovatel měl zajistit jejich odstranění dříve, než ohrožený palebný post zpřístupní k dalšímu užívání. Zranění poškozeného pak soudy důvodně kvalifikovaly jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku. Současně nelze pochybovat o tom, že k tomuto následku došlo v příčinné souvislosti se zaviněným (nedbalostním) jednáním dovolatele J. Š., jak bylo popsáno výše. Pokud se v dovolání v tomto ohledu tvrdí opak, zakládají se tyto úvahy pouze na vlastním a spekulativním výkladu skutkového děje, zcela odlišném od skutkových zjištění, z nichž při hmotněprávním posouzení skutku vycházel nalézací soud. V tomto směru tedy vznesené námitky postrádají z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potřebnou právní relevanci. Povinnost, kterou obviněný J. Š. porušil, bezesporu nesla charakteristiky povinnosti důležité ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, a to právě s přihlédnutím k rizikům, která plynou z provozu „nebezpečné střelnice“ (k tomu srov. v judikatuře např. rozhodnutí publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Šlo nesporně o povinnost, kterou bylo třeba dodržovat a vykonávat v podstatě permanentně, a obviněný se vlastní odpovědnosti za její řádné neplnění rozhodně nemůže bez dalšího zprostit poukazem na to, že o několik týdnů dříve (tj. v době, kdy přítomnost pevných předmětů na povrchu záchytného valu nutně nemusela být na pohled ještě dostatečně zřetelná) byla střelnice „schválena do provozu“. Jinými slovy, hmotněprávní posouzení jednání obviněného J. Š. jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku považuje dovolací senát za naprosto přiléhavé a věcně správné.
Totéž pak platí i ve vztahu k obviněné právnické osobě Č. s. s. – s. s. k. T., kdy lze v plném rozsahu odkázat na právní úvahy vyslovené okresním soudem a formulované v bodě 51 odůvodnění jeho rozsudku, pokud jde o naplnění podmínek přičitatelnosti jednání obviněného J. Š. této právnické osobě ve smyslu §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Závěrem lze tudíž prohlásit, že námitky obviněných J. Š. a právnické osoby Č. s. s. – s. s. k. T. postrádaly z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. věcné opodstatnění a Nejvyšší soud proto obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek obsažených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu