ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.912.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 912/2022-1513
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněné M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 12 To 29/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 1 T 3/2020 byla obviněná M. D. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
„dne 23. 8. 2017 v XY, XY č. XY, v notářské kanceláři JUDr. Miroslava Nováka, který byl Obvodním soudem pro Prahu 1 pověřen k projednání dědictví po zemřelém M. P., nar. XY, který zemřel dne 10. 6. 2017, v úmyslu popřít dědické právo oprávněné dědičky a obohatit se, jednak předložila rukou psanou listinu nazvanou „Závěť“, datovanou dnem 28. 4. 2017, jejímž obsahem je prohlášení M. P., že za dědice veškerého svého majetku, který v době úmrtí bude vlastnit, povolává svoji dlouholetou přítelkyni M. D., přičemž tuto listinu sama sepsala a v přesně nezjištěné době ji předložila k podpisu M. P. a zajistila na ní podpisy svědků A. D. a M. F., jednak předložila listinu nazvanou „Dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012“, datovanou dnem 29. 4. 2017, jejímž obsahem je nové znění čl. III Smlouvy o půjčce, konkrétně prohlášení, že M. D. se zavazuje vrátit M. P. půjčku ve výši 1.350.000 Kč nejpozději do 2. 6. 2053, a dále že v případě úmrtí M. P. nemá M. D. jakoukoli povinnost podle této smlouvy o půjčce vůči třetím osobám ani vůči dědicům věřitele, a že v případě úmrtí P. nemá D. vůči P. žádné pohledávky, závazky ani dluh, byt v ulici XY č. XY, XY, zůstává nadále ve vlastnictví M. D. a půjčka se ruší, přičemž tuto listinu rovněž v přesně nezjištěné době sama připravila, předložila ji k podpisu M. P. a zajistila na ní podpis svědka M. F., přičemž uvedené listiny v přesně nezjištěné době předložila M. P. k podpisu, přestože znala jeho vážný zdravotní stav, ve kterém nebyl schopen pochopit obsah, význam ani podstatu předložených listin, neboť byl s objemným mozkovým tumorem hospitalizován původně na Neurologické klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici v XY a následně i v dalších nemocnicích, a pro toto onemocnění nebyl v době podpisu obou listin schopen posoudit následky svého jednání, tedy úmyslně zneužila jeho zdravotní indispozice, přestože věděla, že obsah těchto listin neodráží vůli M. P., a předložením uvedených listin chtěla dosáhnout toho, aby se stala jedinou dědičkou majetku po M. P. sestávajícího z nemovitostí v hodnotě 11.665.520 Kč, movitého majetku v hodnotě nejméně 694.300 Kč, finančních prostředků na účtech v bankách, v portfoliích a podílech ve společnostech ve výši nejméně 10.000.000 Kč, tedy majetku, jehož celková hodnota byla vyčíslena na částku nejméně 22.359.820 Kč, a dále svým jednáním chtěla dosáhnout také toho, aby její dluh ve výši 1.350.000 Kč ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012 nebyl zahrnut do dědictví, přičemž se tímto způsobem chtěla obohatit o majetek v celkové hodnotě nejméně 23.709.820 Kč a pokusila se tak způsobit K. P., nar. XY, oprávněné dědičce majetku po M. P., škodu v celkové výši nejméně 23.709.820 Kč,“.
Za to byla obviněná podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Poškozenou K. P. nalézací soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 12 To 29/2021 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná M. D. dovoláním , v němž odkázala na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Na úvod svého dovolání obviněná připomněla judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k výkladu dovolacích důvodů, zejména pokud jde o tzv. extrémní rozpor mezi důkazy a jejich hodnocením, který je podle jejího názoru dán i v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí. Následně obviněná uvedla námitky, které podřadila pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První z těchto námitek směřuje vůči hodnocení provedených znaleckých posudků, když obviněná má za to, že nalézací soudy hodnotily obhajobou předložené znalecké posudky MUDr. Turka a MUDr. Pořického účelově a tendenčně a nedůvodně se přiklonily ke znaleckému posudku MUDr. Léblové, která dospěla k opačným zjištěním. Dovolatelka je toho názoru, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, respektive znaleckým ústavem, ovšem jen tehdy, neodstraní-li soud rozpory slyšením obou znalců, což se v tomto případě nepodařilo. Již jen z pouhého kvantitativního hlediska soud všechny posudky vyhodnotil nesprávně, protože když dva důkazy stojí proti důkazu jedinému, dochází k naprosté libovůli nalézacího soudu, pokud upřednostní ten z důkazů, který jako obsahově protichůdný stojí osamoceně. Závěry posudku znalkyně Léblové jsou podle dovolatelky zpochybněny obsahem zdravotnické dokumentace a koneckonců i tím, že zůstavitel ve shodné době právní jednání ve formě dispozice s majetkem (automobil BMW) činil. Dále dovolatelka namítla nezákonnost provedeného výslechu C., který nebyl řádně zbaven mlčenlivosti ve vztahu k zůstaviteli závěti M. P., když toto může učinit pouze jeho právní nástupce, tedy dědic. Dědické řízení však nebylo doposud pravomocně skončeno a není tedy postaveno najisto, zda je poškozená K. P. skutečně jedinou dědičkou po zemřelém a zda tedy mohla C. účinně zprostit mlčenlivosti. Podle dovolatelčina právního názoru je advokát povinen podle pravidel profesionální etiky v případě pochybností o tom, zda je určitá osoba oprávněna jej mlčenlivosti zprostit, povinnost mlčenlivosti spíše zachovat. Svědek se však nechal navzdory profesionální erudici městským soudem zmást a nechal trestní soud rozhodnout, zda je nebo není povinnosti mlčenlivosti zproštěn. Svědectví svědka C., kterým soudy odůvodnily výrok o vině obviněné, byl však podle dovolatelky získán nezákonně a nezákonně byl i proveden a jako takový je nepřípustný. Poslední námitkou, kterou dovolatelka podřadila pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezohlednění důvodných pochybností o tom, že obviněná věděla, že obsah podepsaných listin neodráží skutečnou vůli zůstavitele. Dovolatelka namítla, že nebylo postaveno najisto, zda o rozporu mezi vůlí zůstavitele a obsahem závěti věděla, pokud oba soudy dospěly ke skutkovému závěru, že nelze zjistit den, kdy byla závěť podepsána. Z toho plyne, že nelze ani zjistit v jakém zdravotním stavu se zůstavitel při podpisu nacházel a zda byl schopen právně jednat. V této souvislosti dovolatelka vytkla soudům, že se nevyrovnaly ani s obsahem znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který potvrdil, že pravé jsou podpisy i data uvedené na listinách. Dále dovolatelka nesouhlasila se závěrem, že listiny nebyly podepsány v inkriminované dny 28. a 29. 4. 2017 a odkázala na příslušné odstavce rozsudku s tím, že se jedná o závěry toliko pravděpodobnostní. Dovolatelka naopak připomněla existenci přímých důkazů (výpověď dovolatelky, dvou svědků, znalecký posudek písmoznalectví), které svědčí závěru, že listiny podepsal zůstavitel v den na listinách uvedených. K námitkám, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň uvedla, že soudy extrémně vybočily z pravidel hodnocení důkazů, a pokud upřednostnily nepřímé důkazy (které ani netvoří logický uzavřený řetěz) před přímými, učinily tak na základě nepřípustné libovůle. Výrok o vině tak nemůže obstát. K důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmínila následující námitky směřující do nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Za nesprávné označila právní posouzení jejího jednání jako jednání úmyslného, navíc v úmyslu přímém, přičemž poukázala na pasáže obou rozhodnutí zabývající se tím, že předložila zůstaviteli listiny v době, kdy nebyl schopen pochopit jejich obsah a význam. Nesprávnost spatřovala především v bodě 129 rozsudku nalézacího soudu, kdy podle jejího názoru nebylo možné dospět k závěru, že znala zdravotní stav zůstavitele a současně k závěru, že po dobu jeho hospitalizace nikdy nenahlédla do jeho zdravotní dokumentace, ačkoliv k ní měla přístup. Další námitku dovolatelka směřovala vůči naplnění objektivní stránky trestného činu. Připomněla obecné předpoklady omylu a upozornila, že předložením podepsané závěti soudnímu komisaři nic nepředstírala, jak by tomu činila například, pokud by předložila závěť s nepravým podpisem. Podle právního názoru dovolatelky skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Podle dovolatelčina přesvědčení nemohl vzniknout následek v podobě popření dědického práva, neboť poškozená nebyla uvedena v omyl a případný omyl by směřoval vůči zůstaviteli. Konečně pak dovolatelka vznesla námitku absence posouzení předběžné otázky, zda je poškozená K. P. skutečně oprávněnou dědičkou po zemřelém. Podle jejího názoru se jedná jak o zcela zásadní hmotněprávní posouzení naplnění znaků přisouzené skutkové podstaty co do objektivní stránky – následku, tak procesněprávní posouzení právního postavení K. P. jako poškozené. O nesprávné hmotněprávní posouzení se jedná i tehdy, pokud soudy neposoudí předběžnou otázku vůbec, ačkoliv tak učinit měly. Popis skutkových okolností ve výroku rozsudku (se kterým ovšem ze shora uvedených důvodů nesouhlasila) neodpovídá použité právní kvalifikaci. K oběma dovolacím důvodům dovolatelka uvedla, že vrchní soud neprovedl ve stanoveném rozsahu věcný přezkum rozsudku městského soudu a proto nesprávně dospěl k závěru o nedůvodnosti jí podaného odvolaní, které podle §256 tr. ř. zamítl a pochybení městského soud tak neodstranil, ač mohl. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve stručně shrnula obsah dovolání obviněné a následně se vyjádřila k jednotlivým námitkám. Podle státní zástupkyně dovolatelka rozporovala skutková zjištění stran schopnosti zemřelého posoudit následky svého jednání a vyjádřila svůj nesouhlas se závěry soudní znalkyně MUDr. Léblové, přičemž ovšem nereflektovala, že se touto otázkou velmi pečlivě zabýval již soud nalézací. Městský soud v Praze především dovodil, že obviněná nepředložila závěť a dodatek č. 1 k podpisu zemřelému a svědkům v deklarovaných dnech 28. a 29. 4. 2017, nýbrž v pozdějších dnech, kdy se stav zůstavitele zhoršil. Z tohoto důvodu se přiklonil k závěrům znaleckého posudku MUDr. Léblové, která zkoumala zdravotní stav zemřelého po celou dobu hospitalizace. Naproti tomu MUDr. Turek i MUDr. Pořický se ve svých znaleckých posudcích zabývali pouze otázkou, zda byl zůstavitel schopen chápat význam svého jednání v inkriminované dny, nikoliv po celou dobu, přičemž se oba znalci shodli, že se jednalo o stav kolísavý a v době po 1. 5. 2017 se mohl stav zemřelého opět zhoršit do té míry, že nebyl schopen posoudit obsah listin, které mu byly předkládány. S vyhodnocením psychického stavu zemřelého se podrobně vypořádal nalézací soud pod body 44–52, 80–82, 101–102, 132 a s těmito závěry se bylo možno plně ztotožnit. K další související argumentaci, že zůstavitel činil během své hospitalizace i jiné právní úkony státní zástupkyně uvedla, že ačkoliv byla pravost podpisu o převodu automobilu BMW ze dne 26. 4. 2017 ověřena notářem, tento ověřovací úkon se netýkal žádných otázek stran duševního stavu zůstavitele a tedy ani jeho způsobilosti posoudit právní následky listiny. Tento podpis spadal do doby předcházející době podpisu listin, které v rámci dědického řízení předložila obviněná. Okolnost, že spolu obviněná a zůstavitel vedli společnou domácnost, byla před nalézacím soudem náležitě vyvrácena a nebyl dán důvod k pochybám, zda obviněné mohlo náležet postavení dědičky ze zákona. V této souvislosti nebylo možné vytýkat nalézacímu soudu postup, kdy dospěl dne 6. 1. 2020 k závěru, že dědičkou ze zákona je K. P. a je tedy i oprávněna ke zbavení C. mlčenlivosti. Námitce, že bylo nutno posoudit předběžnou otázku, kdo je dědicem po zemřelém, ani námitce neúčinného zbavení mlčenlivosti svědka C., tak státní zástupkyně nepřisvědčila. K okruhu námitek spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že znak „uvedení jiného v omyl“ nebo „využití omylu jiného“ může být v dědickém řízení naplněn tím, že pachatel úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud (potažmo soudní komisař), před kterým se vede řízení o dědictví podle §175 a násl. občanského soudního řádu, ani notář jako soudní komisař, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví podle §38 odst. 1 občanského soudního řádu (Stanovisko Nejvyššího soudu - kolegium ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. Tpjn 305/2010). Obviněná tak uvedla v omyl případného dědice (K. P.). Na správnosti tohoto závěru nemohla nic změnit ani nalézacím soudem nadbytečně a v rozporu se zmíněnou judikaturou uváděná další varianta subjektu, kterého se obviněná pokusila uvést v omyl (soudní komisař). Obviněná tak zcela jistě jednala v úmyslu přímém, neboť předložila zůstaviteli závěť a předmětný dodatek, ač si musela být zcela jistě vědoma jeho závažného zdravotního stavu, ve kterém nebyl schopen pochopit obsah, význam a podstatu těchto listin. Za zcela nepodstatný pak státní zástupkyně považuje odkaz obviněné na situaci, kdy zůstavitel k jejímu dotazu, co by si poškozená přála z jeho majetku, odpověděla ve smyslu, že tzv. nic nechce a přeje si jen, ať je zdravý. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná zaslala k výše cit. vyjádření státní zástupkyně repliku. V té uvedla, že v právním státě je zcela nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení hodnotily kvalitu znaleckých posudků, které stojí, byť i částečně proti sobě. Obviněná vyjádřila názor, že hodnocení obsahu znaleckých posudků je posuzováním odborných otázek, které orgánům činným v trestním řízení nepřísluší a jediným možným způsobem odstranění rozporů znaleckých posudků je přibrání dalšího znalce k podání revizního znaleckého posudku. Obviněná pak konstatovala, že ve vyjádření bylo uvedeno, že znala zůstavitelův zdravotní stav, aniž by byl uveden jediný důkaz podporující takový závěr. Dále pak připomněla zásadu in dubio pro reo, když měla za to, že její vina nebyla prokázána jistě. K tíži obviněné byl interpretován dokonce i znalecký posudek MUDr. Turka a MUDr. Pořického o neměnnosti respektive kolísavosti zdravotního stavu zůstavitele, ačkoliv takové skutkové zjištění významně narušilo soudem vytvořenou hypotézu a znamenalo by, že zůstavitel mohl činit právní úkony právě v okamžiku, kdy mu to kolísavý zdravotní stav dovolil. Právě deklarovaná kolísavost vnesla pochybnosti i do závěrů soudů o tom, že si byla závažnosti zdravotního stavu vědoma. Konečně pak vytkla státní zástupkyni její souhlasné stanovisko s postupem nalézacího soudu stran zbavení mlčenlivosti svědka C., přičemž uvedla, že tento svědek byl právním zástupcem poškozené právě při úkonu soudního komisaře, tedy v okamžiku, kdy byl podle rozsudku nalézacího soudu zločin spáchán. Nadto zbavil svědka mlčenlivosti nepřípustně soud.
Obviněná M. D. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněné a dospěl k názoru, že tyto jsou zcela neopodstatněné, když provedené dokazování netrpělo žádnými podstatnými vadami a skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl, tak byla zjištěna správně.
K námitce účelového a tendenčního hodnocení důkazů znaleckými posudky Nejvyšší soud konstatuje, že tato je založena toliko na vlastním selektivním hodnocení obviněné, a to bez souvislosti s ostatními skutkovými zjištěními. Naopak soud nalézací a potažmo i soud odvolací hodnotily důkazy znaleckými posudky v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy a okolnostmi z nich vyplývajícími a své myšlenkové a hodnotící postupy pečlivě popsaly a odůvodnily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, konkrétně pak nalézací soud pod body 101, 102 a 132 a odvolací soud pod body 20 až 22, na které je možno bezvýhradně odkázat. Nelze souhlasit ani s tezí obviněné, že nalézací soud byl v případě existence dvou znaleckých posudků s odlišnými závěry povinen nechat tyto závěry přezkoumat dalším znalcem či znaleckým ústavem. Stejně tak je nutno označit za zcela mylnou výtku, že hodnocení znaleckých posudků vrchním soudem je nesprávné z kvantitativního hlediska, když závěry dvou znaleckých posudků se shodují a stojí tak v opozici proti třetímu. Takovýto závěr je třeba důrazně odmítnout, když v rámci dokazování je podstatná kvalita důkazu, znalecký posudek nevyjímaje. Veškerá tato argumentace obviněné je v přímém rozporu se základními zásadami dokazování v trestním řízení, zejména se zásadou volného hodnocení důkazů a tuto zásadu upřesňující a interpretující judikaturou, zejména pak stěžejním nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/2006. V tomto rozhodnutí Ústavního soudu je zcela pregnantně vysloven požadavek na kritické hodnocení znaleckého posudku jako kteréhokoliv jiného důkazu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu: „ Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. … Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů.“ Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že veškerým výše uvedeným požadavkům nalézací soud vyhověl, když provedl důkaz znaleckými posudky včetně výslechu znalců, jejich výpovědi a vyslovené závěry vyhodnotil vzájemně i v souvislosti dalších okolností a důkazů, přičemž těmto jeho hodnotícím úvahám nelze vytknout žádný logický rozpor či nesprávnost. Čili argumentaci dovolatelky, že v dané důkazní situaci, kdy proti sobě měly stát protichůdné znalecké posudky, bylo možné vyřešit pouze a výhradně opatřením dalšího, revizního znaleckého posudku, bylo třeba odmítnout.
Další námitka obviněné směřovala vůči použitelnosti důkazu výpovědí C., když obviněná měla za to, že tento svědek nebyl řádně zproštěn mlčenlivosti. K tomu lze uvést, že advokáta může zprostit povinnosti mlčenlivosti pouze jeho klient a v případě smrti jeho právní nástupce. Nalézací soud musel tudíž vyřešit předběžnou otázku podle §9 tr. ř., kdo je právním nástupcem zůstavitele M. P., a kdo je tedy oprávněn jmenovaného svědka – advokáta, zprostit povinnosti mlčenlivosti. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 1. 2021 je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že jedinou dědičkou ze zákona po zemřelém M. P. je K. P. Zproštění povinnosti mlčenlivosti advokáta ze dne 10. 12. 2020 bylo tedy pro účely trestního řízení učiněno oprávněnou osobou a soud proto přistoupil k výslechu svědka C. Námitka obviněné je tedy neopodstatněná, když fakticky jejím prostřednictvím pouze zpochybnila oprávnění nalézacího soudu k řešení předběžné otázky. Současně však obviněná neuvedla žádné okolnosti, které by takovému posouzení bránily a ani Nejvyšší soud neshledal, že by se jednalo o otázku spadající do negativního výčtu otázek podle §9 odst. 2 tr. ř. Zároveň tak není pravdou, že to byl soud, kdo zprostil C. povinnosti mlčenlivosti, když soud pouze rozhodl o tom, kdo je oprávněn k takovému úkonu jakožto právní nástupce zůstavitele. Ke zproštění povinnosti mlčenlivosti došlo písemným prohlášením K. P. předloženým soudu téhož dne a před zahájením výslechu svědka, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 1. 2021. Postupu nalézacího soudu tak nelze ničeho vytknout. Soud prvního stupně postupoval v souladu s §9 tr. ř., když otázku, jejíž vyřešení je předpokladem pro rozhodnutí o předmětu řízení, byl oprávněn vyřešit samostatně.
Nejvyšší soud taktéž vyhodnotil jako neopodstatněnou námitku existence důvodných pochybností o tom, že obviněná věděla, že podepsané listiny (závěť a dodatek č. 1) skutečnou vůli zůstavitele neodráží. V rámci této námitky vytkla obviněná soudům, že jestli dospěly k závěru, že předmětné listiny byly antedatovány bez konkretizace, kdy se tak stalo, jsou zde dány důvodné pochybnosti o tom, zda byl zůstavitel ve chvíli podpisu způsobilý činit taková právní jednání. Obviněná však shledala pochybnosti pouze na základě selektivního zhodnocení důkazu a dílčího skutkového závěru vytrženého z kontextu celého skutkového děje. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o antedatování předmětných listin, ovšem současně na základě všech důkazů v jejich souhrnu uvedl, v čem spatřuje to, že obviněná věděla, že jí předložená závěť neodráží zůstavitelovu vůli, a že tak činila v přímém úmyslu – bod odůvodnění rozhodnutí 110 až bod 125, 131, 136. Všechna tato skutková zjištění soud řádně odůvodnil v rámci svého rozhodnutí a vytvořil přesvědčivou rekonstrukci událostí a takto zjištěný skutkový děj ve své komplexnosti postrádá jakýchkoliv pochybností a do výsledného rozhodnutí do sebe zapadá. Ani této námitce tudíž nebylo možno přisvědčit.
V postupu soudů obou instancí obviněnou namítané extrémní vybočení z pravidel pro hodnocení důkazů, nepřípustná libovůle či jiná pochybení při provádění důkazů včetně jejich hodnocení, nebyla ze strany Nejvyššího soudu shledána. Naopak je nutno zdůraznit, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu vychází ze skutkového stavu zjištěného bez důvodných pochybností, na základě řádně provedených důkazů v souladu s požadavky §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy vyslovené závěry jsou pečlivě a logicky odůvodněny, a nelze jim tak ničeho podstatného vytknout.
K námitkám podřazeným pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze společně uvést, že obviněná jimi sice formálně zpochybnila právní hodnocení stíhaného skutku, avšak učinila tak až sekundárně na základě předchozího nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními, na základě vlastních skutkových závěrů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zde musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněná spatřovala nesprávné právní hodnocení subjektivní stránky trestného činu (přímého úmyslu) v tom, že městský soud současně dospěl k závěru, že znala zdravotní stav zůstavitele a současně po dobu jeho hospitalizace nenahlédla do jeho zdravotní dokumentace. Tato námitka je ovšem ve skutečnosti námitkou skutkovou, když zpochybňuje skutková zjištění soudu a v podstatě tak opakuje námitku existence důvodných pochybností podřazenou pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jako taková není způsobilá založit dovolací přezkum. Nejvyšší soud v tomto odkazuje na svoji shora již uvedenou argumentaci.
Druhou právní námitkou je nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, když omyl nemohl směřovat vůči poškozené, ale vůči zůstaviteli. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod sp. zn. Tpjn 305/2010, které uvádí, že zákonný znak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle §250 odst. 1 tr. zák.) spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví podle §175a a násl. o. s. ř., ani notář jako soudní komisař, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví podle §38 odst. 1 o. s. ř. V rámci tohoto stanoviska, o které se opřel i soud nalézací, je explicitně objasněno, v čem spočívá obviněnou namítaná příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí – „ majetková dispozice, kterou účastník řízení o dědictví činí v omylu (nebo s neznalostí všech podstatných skutečností), spočívá v tom, zda a v jakém rozsahu uplatní své dědické právo právě v řízení o dědictví. Dědictví se sice nabývá již smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.), ovšem bez toho, aby proběhlo řízení o dědictví a aby v něm bylo učiněno rozhodnutí o nabytí dědictví (§175a a násl. o. s. ř.), prakticky není možné, aby oprávněný dědic mohl spolehlivě zjistit existenci a rozsah svých dědických práv založených hmotným právem a aby je mohl reálně vykonávat. Proto rozsah nabytí dědických práv vždy záleží i na tom, zda dědic provede či neprovede určité úkony v řízení o dědictví.“ Námitce obviněné tak nelze přisvědčit. Nejvyšší soud nemůže přehlédnout, že ačkoliv nalézací soud zcela správně na výše uvedené stanovisko odkázal v bodě 135 rozsudku, již v následujícím bodě označil jako osobu uvedenou omyl vedle poškozené oprávněné dědičky K. P. i soudního komisaře rozhodujícího o pozůstalosti, přičemž se však jedná o nadbytečnou a ve světle judikatury nesprávnou variantu subjektu, jehož obviněná uvedla v omyl. Avšak v tomto ohledu lze souhlasit s vyjadřující se státní zástupkyní, že toto nemění nic na správnosti výsledného právního závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ze strany obviněné.
V závěru svého dovolání pak obviněná vznesla též námitku nesprávného hmotněprávního posouzení spočívajícího v tom, že soudy vůbec neposoudily předběžnou otázku oprávněnosti dědického nároku poškozené K. P. Nejvyšší soud k tomuto opětovně odkazuje na protokol z hlavního líčení ze dne 6. 1. 2021, ze kterého je patrno (č. l. 973, druhá strana uprostřed), že nalézací soud se předběžnou otázkou, kdo je oprávněným dědicem ze zákona zabýval a dospěl k závěru, že je to právě paní K. P. Tuto námitku bylo proto též třeba odmítnout.
Co se týká námitky nesprávné právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak ani této námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Vzhledem k tomu, že ale obviněná neuvedla konkrétně, v čem spatřuje vadu aplikované právní kvalifikace jejího jednání, Nejvyšší soud se nemohl blíže a podrobněji takovouto její námitkou zabývat a pouze obecně uvádí, že neshledal v použité právní kvalifikaci žádné vady či nedostatky.
Závěrem tak lze konstatovat, že námitky obviněné M. D. dílem vůbec nenaplnily dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř., a dílem z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud proto ve výsledku její dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. To učinil za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud dovolatelka v průběhu řízení před dovolacím soudem dne 12. 10. 2022 podala prostřednictvím svého obhájce písemný podnět, aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto, nebylo v tomto směru učiněno žádné rozhodnutí. Ke kladnému rozhodnutí totiž předseda senátu neshledal žádný důvod, a negativní rozhodnutí se v tomto případě nevydává, jelikož nejde o návrhové řízení. Jestliže v podaném podnětu bylo v dané souvislosti argumentováno zdravotními důvody na straně dovolatelky, tak je třeba upozornit, že o odklad výkonu trestu z těchto důvodů je třeba požádat vždy soud prvního stupně (§315, §322 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu