ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.917.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 917/2022-786
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněné V. T. , roz. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022 č. j. 8 To 124/2022-734, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 70/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 4. 2022 č. j. 32 T 70/2021-706 byla obviněná V. T. uznána vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jichž se dopustila tím, že dne 29. 3. 2021 v době kolem 20:00 hod. v chatě na pozemku parcelního čísla XY v XY, katastrální území XY, číslo listu vlastnictví XY, poté, co poškozený V. H. T., nar. XY, chtěl z chaty odejít, mu v odchodu verbálně a fyzicky bránila, mj. tím, že když poškozený seděl na gauči a chtěl vstát a odejít, ho srazila rukama zpět na gauč s tím, že nikam nepojede, a poté poškozeného sedícího na gauči řízla rozevíracím nožem na pravou stranu krku a křičela, že ho zabije, poškozený se dalším útokům nožem bránil tím, že si dal ruce před obličej, čímž utrpěl povrchovou řeznou ránu na krku ventrálně vpředu velikosti 4 cm bez porušení hlubších a cévních struktur, bez omezení pohyblivosti šíje a bez nutnosti hospitalizace, a drobné řezné ranky na rukou, posléze si obžalovaná začala balit svoje věci a majíc stále při sobě nůž po poškozeném požadovala, aby ji odvezl do XY, s čímž poškozený ze strachu souhlasil, následně společně odešli, obžalovaná poté s nožem v ruce venku před chatou u vozidla poškozeného po něm požadovala peníze a mobilní telefony, což poškozený z obav o svůj život a zdraví učinil a položil je na sedadlo spolujezdce ve vozidle a obžalované odevzdal 1 bankovku á 5.000 Kč a mobilní telefon zn. iPhone 8 šedočerné barvy, bez krytu, SIM Vodafone, t.č. XY, v hodnotě 8.000 Kč a mobilní telefon zn. iPhone 58 stříbrné barvy, bez krytu, SIM Vodafone v hodnotě 1.500 Kč, poté obžalovaná s poškozeným a s další osobou (svědek B. H. V.) odjeli z místa vozidlem poškozeného zn. Škoda Rapid, NH RZ XY, modré barvy, směrem XY, kdy poškozený T. během platby za tankování na benzínové čerpací stanici Shell v XY, XY, využil situace a obsluhu BČS požádal o přivolání policie, načež obžalovaná z místa utekla a následně byla zadržena hlídkou PČR .
Za to byla obviněná podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2021 č. j. 32 T 70/2021-489 ve spojení s usnesením ( pozn. správně má být rozsudkem ) Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538, jakož i všech rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla k výkonu uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil i povinnost zaplatit poškozenému V. H. T., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 20.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K následnému odvolání obviněné Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 6. 2022 č. j. 8 To 124/2022-734 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě nemajetkové újmy odsoudil obviněnou podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2021 č. j. 32 T 70/2021-489, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tedy odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, který ve výroku o trestu svého rozsudku nesprávně označil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu jako usnesení, ačkoliv bylo rozhodnuto rozsudkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. T. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolání. Namítla, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech, když spočívají toliko na výpovědi poškozeného, doplněné o výpovědi svědků J. K. a B. H. V. Podle dovolatelky se soudy nedostatečně zabývaly věrohodností poškozeného V. H. T. a jí navrhované důkazy bez dostatečného odůvodnění zamítly. Dále má dovolatelka za to, že nelze učinit závěr o naplnění všech znaků přisouzených trestných činů, když její jednání nemohlo u poškozeného vzbudit důvodné obavy z újmy, jelikož roztržky a agresivní chování bylo v jejich vztahu na denním pořádku. V této souvislosti pak zmiňuje, že nebylo vyvráceno, že by zde mohly nastat okolnosti vylučující protiprávnost daného jednání podle §29 tr. zákoníku (nutná obrana). Stejně tak dovolatelka zpochybňuje intenzitu nátlaku, použití zbraně a výhružky zabitím k donucení poškozeného, aby setrval v chatě a následně ji odvezl do XY, přičemž poukazuje na fakt, že nikdo z přítomných svědků nezavolal policii. Zpochybňuje i výpověď obsluhy čerpací stanice, neboť ta vychází pouze ze sdělení poškozeného. Sama dovolatelka navrhla výslechy svědků k prokázání chování a věrohodnosti poškozeného, ale i dalších blíže nespecifikovaných tvrzení, kterým soudy obou stupňů nevyhověly bez dostatečného zdůvodnění. Stejně tak se ohrazuje proti závěru o nadbytečnosti výslechu svědkyně Š., když tento by podle ní naopak mohl přinést relevantní skutečnosti podstatné pro rozhodování ve věci. Dovolatelka též namítá, že samotný popis skutku neodpovídá zjištěným skutečnostem a příkladmo uvádí, že není prokázáno, že zranění na krku způsobila nožem, když k tomuto mohlo dojít pilníkem, jak uváděla. Konečně pak poukazuje na to, že se soudy nedostatečně zabývaly možností, že mobilními telefony manipuloval někdo jiný, například svědek V. či poškozený, přičemž nelze vyloučit, že jí poškozený chtěl ještě více ublížit. Závěrem dovolatelka prohlašuje, že skutková zjištění jsou ve zjevném a extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a lze rozumně dospět k vícero verzím skutkového děje a není možno se jednoznačně přiklonit pouze k jedné z nich, tudíž je nutno uplatnit zásadu „in dubio pro reo“. V této souvislosti poukazuje na pochybení orgánů činných v trestním řízení při zajišťování svědeckých výpovědí k jednání venku před chatou, v čemž spatřuje porušení zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Podle ní je ze všech uvedených námitek patrno, že ve věci došlo k závažnému porušení jejích práv a zásad spravedlivého řízení.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022 č. j. 8 To 124/2022-734, ale i případná další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu. Poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám a zprostil ji obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) event. písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že výtky nastíněné dovolatelkou nejsou opodstatněné, když se jedná primárně o nesouhlas s hodnocením důkazů a na nich založených skutkových zjištěních. Státní zástupce neshledává v rozhodných skutkových zjištěních a obsahu provedených důkazů zjevný ani extrémní rozpor, když naopak připomíná, že rozhodující důkaz výpovědí poškozeného V. H. T. nestojí osamoceně, ale naopak koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpověďmi dalších svědků J. K., B. H. V. a O. Š. Dohromady pak vytváří ucelený důkazní komplex, který netrpí žádnými rozpory a skutková zjištění z něj vyplývající umožňují učinit závěr o vině dovolatelky bez důvodných pochybností a naopak bezpečně vyvrací její obhajobu. Co se týče naznačené vady opomenutých důkazů ani tato nebyla v předmětné věci státním zástupcem shledána, když soudy podle jeho názoru provedly všechny nezbytné – a ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i podstatné důkazy – tedy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomíná, že tento dovolací důvod pamatuje na situace, kdy je hmotněprávní posouzení nesprávně aplikováno na skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, nikoliv na verzi předkládanou dovolatelkou. Z předmětného dovolání je však patrné, že námitky stran právního posouzení, zejména stran nutné obrany a nedostatku znaků skutkových podstat, jsou činěny na podkladě dovolatelčiny verze skutkového děje, a nikoliv na základě soudy učiněných skutkových zjištění. Ani k těmto námitkám proto nelze přihlížet. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř.
Obviněná V. T. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost (jako celku) je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněné a dospěl k názoru, že tyto jsou zcela neopodstatněné, když provedené dokazování netrpělo žádnými podstatnými vadami a skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl, tak byla zjištěna správně.
K námitkám, že se soudy dostatečně nezabývaly věrohodností poškozeného, že jednání obviněné u něho nemohlo vzbudit důvodné obavy, dále že nebylo prokázáno, jak vzniklo zranění poškozeného na krku ani způsob manipulace s mobilními telefony, lze společně uvést, že tyto jsou ve své podstatě pouze opakováním odvolacích námitek, se kterými se již dostatečně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí. Současně je nutno konstatovat, že všechny tyto námitky jsou pouhou polemikou dovolatelky s hodnocením důkazů soudu prvního stupně. Dovolatelka spatřuje pochybnosti v učiněných zjištěních pouze na základě vlastního hodnocení jednotlivých dílčích důkazů a vytvoření vlastní verze skutkového děje, nikoliv na základě jakéhokoliv pochybení, k němuž by došlo v řízení před nižšími soudy a které by mohlo naplnit jí namítaný dovolací důvod. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí naprosto přesvědčivě, pečlivě a v souladu s procesními pravidly a pravidly obecné logiky vysvětlil své hodnotící úvahy a na nich založená skutková zjištění. Stejně tak i odvolací soud se s námitkami obviněné dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné opakovat jejich argumentaci a v důsledku toho ohledně jednotlivých námitek odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ke kterým nelze vznést jakékoliv výhrady – k věrohodnosti poškozeného bod 25 rozsudku soudu I. stupně a bod 14 rozsudku soudu II. stupně, k nemožnosti vzbudit důvodné obavy poškozeného bod 12 rozsudku soudu II. stupně, vznik zranění na krku bod 10 a 15 rozsudku soudu I. stupně a bod 11 rozsudku soudu II. stupně, manipulace s mobilními telefony bod 18 soudu II. stupně.
Pouze ve vztahu k námitce opomenutých důkazů je třeba přiznat, že formálně vzato se jedná o výhrady podřaditelné pod uvedený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem bez dostatečného výsledného opodstatnění. Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů stran nadbytečnosti výslechu svědkyně B. Š., a dále poukazuje na to, že soudy nedostatečně odůvodnily, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu výslechem L. A., M. K. a N. K. Co se týče důkazu výslechem svědkyně B. Š. lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, konkrétně bod 6 rozsudku soudu I. stupně a bod 13 rozsudku soudu II. stupně, kde je odůvodněno, proč tento výslech neprovedly, přičemž se s argumentací soudů lze plně ztotožnit. Jistou nedokonalost a nedostatečnou preciznost soudů lze spatřovat v opomenutí vypořádání se s návrhy na výslechy svědků L. A., M. K. a N. K. v písemných vyhotoveních napadených rozhodnutí. Současně je však nutno reflektovat, že toto opomenutí nemohlo ani potencionálně dosáhnout takové intenzity, která by zakládala zásah do dovolatelčiných práv. Výslech L. A. byl zamítnut a odůvodněn ústně v průběhu hlavního líčení dne 4. 4. 2022, přičemž je nutno připustit, že toto odůvodnění mělo být obsaženo i v písemném vyhotovení rozsudku. Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že tento výslech, stejně jako výslechy M. K. a N. K., byly již navrhovány v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod stejnou sp. zn. 32 T 70/2021 a u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 8 To 275/2021. Tyto návrhy byly činěny za účelem zjištění, že poškozený obviněnou bil. Případná agresivita poškozeného vůči obviněné uskutečněná v minulosti, o níž měli být navrhovaní svědci informováni, však nemůže jakkoliv zvrátit skutková zjištění ani právní kvalifikaci, k níž v konkrétní situaci dospěly soudy obou stupňů. K tomuto se již precizně vyjádřil Krajský soud v Plzni ve svém původním rozhodnutí z 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538 a koneckonců i soud dovolací v rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti tomuto rozhodnutí v řízení pod sp. zn. 4 Tdo 624/2022, když na těchto závěrech se ničeho nezměnilo. Pro zachování práva na spravedlivý proces je podstatné, aby veškeré důkazní návrhy byly vypořádány a nevyvstala tak pochybnost o správnosti skutkových zjištění. V daném případě lze tedy dovolatelce přisvědčit v tom, že soudy v posuzovaném řízení, resp. v odůvodnění rozhodnutí nereflektovaly některé její důkazní návrhy, avšak šlo pouze o takové návrhy, které měly osvědčit skutečnosti pro předpokládané rozhodnutí nepodstatné. Z tohoto důvodu nelze v absenci odůvodnění ohledně neprovedení důkazu spatřovat pochybení, které by bylo způsobilé ovlivnit skutková zjištění soudu a vyvolat tak pochybnosti o jejich správnosti, či jinak zasáhnout do dovolatelčina práva na spravedlivý proces. Ani dovolací soud sám v řízení před soudy žádnou závažnou procesní vadu, která by splňovala parametry předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, nezjistil.
S výše uvedenými námitkami dovolatelka spojila i námitku nedodržení zásady „in dubio pro reo“. Tato zásada znamená, že zůstanou-li po řádném provedení všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodování, je nutno vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Dovolatelka však své vyjádřené pochybnosti v zjištění, jak se skutek stal, dovozuje výhradně na základě vlastního hodnocení důkazů a z něj vytvořených skutkových závěrů. Předchozí soudy naopak dospěly k v rozsudku popsaným skutkovým zjištěním na základě komplexního a logického vyhodnocení provedených důkazů, kdy zejména učiněné výpovědi obviněné i všech svědků, jakož i ostatní důkazy byly hodnoceny v jednotlivostech i v celkovém souhrnu způsobem vyžadovaným ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy zjištěný skutek vyjádřený v rozsudku soudu prvního stupně tudíž naplňuje kritéria vyžadovaná ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. bez jakýchkoli podstatných pochybností. I tuto námitku obviněné tak bylo třeba odmítnout.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesenými námitkami tudíž shledáno nebylo.
Dovolatelka taktéž vytkla rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu i vady spočívající v nesprávném právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zde musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pod takto uplatněný důvod lze formálně podřadit tvrzené vady nenaplnění všech znaků trestných činů a naopak naplnění podmínek okolností vylučující protiprávnost. Nutno podotknout, že obě tyto výtky byly vzneseny ve značně obecné rovině bez jakékoliv konkretizace, v čem namítané pochybení spočívá. Z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněná odmítá naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů, když bagatelizuje své jednání odkazem na výbušnou povahu jejího vztahu s poškozeným a pravidelné roztržky provázené oboustranně vyhroceným a neadekvátním chováním. Jedná se však o námitky, které nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů a jako takové nejsou způsobilé založit právo dovolacího soudu pro věcný přezkum. Vzájemný vztah dovolatelky a poškozeného koneckonců nebyl ani předmětem dokazování, když byl pro posouzení dané věci irelevantní. Ani dovolatelka sama ve svých výpovědích neuváděla, že by v průběhu sledované události došlo k nějaké agresivitě, útoku či odporu ze strany poškozeného. Nelze proto přisvědčit závěru, že jednání dovolatelky nenaplnilo kterýkoli ze znaků trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, ani že by zde byly dány okolnosti vylučující protiprávnost jejího jednání (§29 tr. zákoníku), když jakýkoliv přímo hrozící nebo dokonce vedený útok poškozeným vůči ní, nebyl ani náznakem potvrzen, či alespoň tvrzen. Naopak z provedeného dokazování vyplynula skutková zjištění formulovaná v tzv. skutkové větě rozsudku, z níž je jasně patrno, že to byla dovolatelka, kdo jednal agresivně a za použití zbraně si zprvu vynutil setrvání poškozeného v chatě a následně odvoz do XY a poté se obdobným způsobem zmocnila jeho mobilních telefonů a finanční hotovosti.
Závěrem lze tedy uzavřít, že i námitky obviněné z pohledu uplatněného důvodu podle §265b tr. ř. písm. h) tr. ř. nebyly způsobilé tento dovolací důvod naplnit a byly shledány neopodstatněnými.
Nejvyšší soud ovšem nemohl nezareagovat na jinou zjevnou nesprávnost v rozsudku soudu prvního stupně (na niž nereagoval ani soud odvolací) spočívající v tom, že dovolatelka byla uznána vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 tr. zákoníku, jichž se podle popisu dopustila jediným skutkem, tedy tzv. v jednočinném souběhu. Podle trestně právní nauky včetně konstantní judikatury je však jednočinný souběh těchto dvou skutkových podstat trestných činů na základě právní zásady „lex specialis derogat lex generalis“ vyloučen. Skutková podstata trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je totiž v poměru speciality vůči skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Jelikož, jak již bylo zmíněno, toto pochybení nebylo napraveno ani v rámci odvolacího řízení, Nejvyššímu soudu nezbylo než na tuto nesprávnost upozornit.
Byť jsou tedy celková skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně správná, byla nesprávně posouzena a popsána jako jediný skutek, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o skutky dva. Z řízení před nalézacím soudem vyplynulo, že dne 29. 3. 2021 v době kolem 20:00 hod. v chatě na pozemku parcelního čísla XY v XY, katastrální území XY, číslo listu vlastnictví XY, poté, co poškozený V. H. T., nar. XY, chtěl z chaty odejít, mu v odchodu verbálně a fyzicky obviněná bránila, mj. tím, že když poškozený seděl na gauči a chtěl vstát a odejít, ho srazila rukama zpět na gauč s tím, že nikam nepojede, a poté poškozeného sedícího na gauči řízla rozevíracím nožem na pravou stranu krku a křičela, že ho zabije, poškozený se dalším útokům nožem bránil tím, že si dal ruce před obličej, čímž utrpěl povrchovou řeznou ránu na krku ventrálně vpředu velikosti 4 cm bez porušení hlubších a cévních struktur, bez omezení pohyblivosti šíje a bez nutnosti hospitalizace, a drobné řezné ranky na rukou, posléze si obviněná začala balit svoje věci a majíc stále při sobě nůž po poškozeném požadovala, aby ji odvezl do XY, s čímž poškozený ze strachu souhlasil. V tomto jednání lze spatřovat první ze spáchaných skutků, kdy pachatelka za použití násilí nutila poškozeného něco konat, případně trpět. Tento skutek proto měl být podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, v konkrétním případě vydírání se zbraní podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Pokud bylo dále zjištěno, že obviněná s nožem v ruce venku před chatou u vozidla po poškozeném požadovala peníze a mobilní telefony, což poškozený z obav o svůj život a zdraví učinil a položil je na sedadlo spolujezdce ve vozidle a obviněné odevzdal 1 bankovku á 5.000 Kč a mobilní telefon zn. iPhone 8 šedočerné barvy, bez krytu, SIM Vodafone, t. č. XY, v hodnotě 8.000 Kč a mobilní telefon zn. iPhone 58 stříbrné barvy, bez krytu, SIM Vodafone v hodnotě 1.500 Kč, bylo třeba na toto jednání nahlížet jako na samostatný skutek, kdy pachatelka proti jinému užila pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Takovýto skutek měl být subsumován pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedeného je tudíž patrno, že nesprávnost v pojetí jednoty spáchaného skutku vyústila do nesprávného rozlišení, zda se jedná o jeden či dva samostatné skutky. V konkrétním případě se ve skutečnosti jednalo o vícečinný souběh trestných činů vydírání a loupeže, nikoli o jednočinný souběh těchto trestných činů, neboť ten jak již bylo uvedeno, je vyloučen.
Nejvyšší soud se v důsledku tohoto zjištění zabýval i otázkou, jakým způsobem je shora popsaná nesprávnost způsobilá ovlivnit výsledné právní postavení obviněné a jestli se jedná o otázku zásadního právního významu. Obviněná byla v daném případě odsouzena za dva trestné činy, přičemž jí byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, a to souhrnný trest za trestné činy popsané ve skutkové větě napadeného rozsudku a současně za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, popsaný v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 9. 2021 č. j. 32 T 70/2021-489, ve spojení rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021 č. j. 8 To 275/2021-538. Nelze zároveň očekávat, že nově vyhlášené rozhodnutí vyvolané zrušením napadeného rozsudku odvolacího soudu, případně rozsudku soudu prvního stupně, by v důsledku následné změny v otázce souběhu trestných činů vydírání a loupeže, jimiž byla obviněná po právu uznána vinnou, doznalo jakékoli modifikace ve prospěch obviněné, pokud jde o výměru souhrnného trestu či způsobu jeho výkonu. Výsledné právní postavení obviněné, ať již jde o právní kvalifikaci skutků nebo vyměřený trest by dozajista zůstalo neměnné. Současně vzhledem k povaze předmětného pochybení ze strany nižších soudů nelze o otázce judikatorního významu uvažovat, jelikož se jedná toliko o rozlišení jednočinného a vícečinného souběhu trestných činů, což bylo v minulosti nesčetněkrát existující judikaturou řešeno. Lze tudíž konstatovat, že obviněná byla ve svém výsledku odsouzena za trestné činy, které skutečně spáchala a byl jí též uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody ve výměře, která odpovídá zákonu.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Na shora uvedeném základě pak Nejvyšší soud po zvážení všech skutečností a argumentů podané dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. , přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu