ECLI:CZ:NS:2022:4.TZ.111.2022.1
sp. zn. 4 Tz 111/2022-36
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného K. Z. , nar. XY v XY, datum úmrtí 2. 9. 1986, naposledy trvale bytem XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55 byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného K. Z.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný K. Z. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 9. 1955 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, vojenské cvičení a odvolával se přitom na svoje náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 86/1950 Sb.).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55 byl obviněný K. Z. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 86/1950 Sb. – dále jen z r. 1950), jenž nabyl právní moci dne 15. 11. 1955, jehož se dopustil tím, že dne 20. 9. 1955 nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, vojenské cvičení a odvolával se přitom na svoje náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův. Za to mu byl podle §265 odst. 1 tr. zákona z r. 1950 uložen trest odnětí svobody na dva roky a současně mu byla podle §43 téhož tr. zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zákona na tři roky.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. Z., jelikož je toho názoru, že výše cit. rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon.
V jejím odůvodnění nejprve poukázal na §15 odst. 1 Ústavy ČSR z r. 1948, jímž byla zaručena svoboda svědomí. Dále na ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. z r. 1950, podle nějž účelem trestního řádu je upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni a současně podle §2 odst. 3 téhož zákona je úkolem soudu v trestním řízení spravedlivě rozhodovat o trestných činech (…). Podle §265 odst. 1 tr. zákona z r. 1950, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 (dále jen VDLP) má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
Ministr spravedlnosti s ohledem na uvedené konstatoval, že čin obviněného, tedy odmítnutí vykonávat povinnosti v souvislosti s výkonem vojenské služby z důvodu náboženského vyznání, směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného ustanovením §15 odst. 1 Ústavy ČSR z r. 1948 a dále čl. 18 VDLP. V této souvislosti citoval i z nálezu Ústavního soudu v obdobné věci ze 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 v němž se uvádí: „U stěžovatele se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, jak to má na mysli č. 18 VDLP. Ústava z r. 1948, platná v r. 1959, tuto svobodu svědomí a vyznání sice formálně zaručovala, ovšem norma nižší právní síly (zákon), aby takovéto právo občan mohl realizovat, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Stěžovatel tedy neměl vůbec žádnou možnost, aby mohl dostát svým povinnostem, uloženým mu zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím.“ V důsledku toho nemohlo být jednání obviněného K. Z. trestným činem pro absenci prvku protiprávnosti. K tomu ale bývalý Nižší vojenský soud v Brně, PSP-47, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ust. §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z r. 1950 nepřihlédl a obviněného uznal vinným nedůvodně. Vzniklá nezákonnost nebyla napravena ani po vydání zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť nebyl podán návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení příbuznými zemřelého obviněného ani prokurátorem.
Vzhledem k výše uvedenému v závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona z r. 1950, v neprospěch obviněného K. Z. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby tento rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto vyjádření se ztotožnil s názory a argumenty ministra spravedlnosti, které učinil obsahem podané stížnosti pro porušení zákona, jíž z těchto důvodů označil za důvodnou. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo stížnosti pro porušení zákona vyhověno a aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.).
Zvolený obhájce obviněného se též ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Ve svém podání se ztotožnil s argumentací i veškerými důvody, jež jsou v tomto mimořádném opravném prostředku obsaženy. Současně poukázal na celou řadu nálezů Ústavního soudu v obdobných trestních věcech, v nichž jsou obsaženy závěry, které lze aplikovat i na věc zemřelého K. Z. Na podporu ministrem spravedlnosti navrženého postupu poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v obdobných kauzách svědků Jehovových. Zároveň projevil souhlasný názor s tím, aby ve věci s konečnou platností rozhodl sám Nejvyšší soud a to tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Následně pak Nejvyššímu soudu zaslal písemný souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejprve bylo třeba zareagovat na okolnost, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve věci obviněného, který již zemřel. V ustanovení §275 odst. 1 tr. ř. se však výslovně uvádí, že byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel. Ministr spravedlnosti ve svém podání označil stížnost pro porušení zákona jako podanou ve prospěch obviněného K. Z. a v jejím znění včetně závěrečného petitu dokládá, že napadeným rozsudkem byl zákon porušen v neprospěch tohoto obviněného.
V důsledku toho Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Samotné řízení předcházející napadenému rozsudku však přezkoumat nemohl, jelikož podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze z 5. 1. 2022 byl spis ve věci sp. zn. T 37/55 obviněného K. Z. v roce 1987 vyskartován. Nejvyšší soud tak měl k dispozici pouze ověřenou kopii odsuzujícího rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil s argumentací obsaženou v podané stížnosti pro porušení zákona, přičemž se zároveň jedná o problematiku již mnohokrát judikovanou Ústavním soudem, ale i samotným Nejvyšším soudem (srov. např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 104/2007, 4 Tz 22/2008, 4 Tz 85/2008, 4 Tz 8/2015, 4 Tz 25/2018, 4 Tz 3/2019 a řadu dalších), bylo možné bez dalšího postupovat navrženým způsobem.
Nejvyšší soud tudíž poté, co shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako důvodnou, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 11. 11. 1955 sp. zn. T – 37/55 byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného K. Z. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., jelikož ve věci bylo možné rozhodnout, aniž by bylo třeba jakkoli předchozí řízení doplňovat. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že zemřelého obviněného K. Z. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku popsaného ve výroku tohoto rozsudku, protože dospěl k závěru, že jím nebyly naplněny znaky trestného činu z něhož byl obžalován.
O takto podané stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto v souladu s novelizovaným zněním ustanovení §274 odst. 4 tr. ř. (viz zák. č. 418/2021 Sb.) v neveřejném zasedání, jelikož s tím ministr spravedlnosti, státní zástupce i obhájce obviněného předem vyslovili písemný souhlas.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu