ECLI:CZ:NS:2022:4.TZ.112.2022.1
sp. zn. 4 Tz 112/2022-3328
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zaniklé odsouzené T. B. L. IČ XY, posledně sídlem XY, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal dne 26. 9. 2022 podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch zaniklé právnické osoby T. B. L., IČ XY, naposledy sídlem XY (dále jen T. B. L.), stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018, a to proti té jeho části, jež se týká této právnické osoby.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018 byla mj. obviněná právnická osoba T. B. L. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) /ve skutečnosti podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d)/ tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §16 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, (dále též jen TOPO) k trestu zrušení právnické osoby. Ve vztahu k obviněné právnické osobě nebyl tento odsuzující rozsudek napaden opravným prostředkem a v důsledku toho ohledně ní nabyl právní moci dne 12. 5. 2020.
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na znění ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, §120 odst. 3 tr. ř., §8 odst. 1 písm. a) TOPO a §8 odst. 2 písm. a) TOPO. V důsledku toho napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vybočuje ze zákonných východisek a jím vydané rozhodnutí lze považovat za nezákonné.
Obviněná právnická osoba se podle rozsudku dopustila trestné činnosti tím, že
II.
1. dne 18. 8. 2014 v XY, prostřednictvím jednatelky obchodní společnosti T. B. L., obž. J. K., nar. XY, pod záminkou zhodnocení investovaných finančních prostředků v oblasti poskytování krátkodobých půjček občanům, vylákala finanční prostředky ve výši 700.000 Kč od obchodní společnosti F. C., tehdy se sídlem XY, XY, zastoupené prokuristou M. S., na základě smlouvy o poskytnutí zápůjčky na částku 700.000 Kč, se splatností do 18. 8. 2015 a sjednaným měsíčním úrokem ve výši 4%, poskytnuté finanční prostředky však v této lhůtě či později nevrátila, čímž způsobila obchodní společnosti F. C., se sídlem XY, majetkovou škodu ve výši 700.000 Kč, přičemž dne 26. 10. 2015 tato společnost postoupila pohledávku na Z. B., nar. XY.
2. dne 24. 3. 2015 v XY, na ulici XY, prostřednictvím jednatelky obchodní společnosti T. B. L., se sídlem XY, XY, obž. J. K., nar. XY, pod záminkou zhodnocení investovaných finančních prostředků v oblasti poskytování krátkodobých půjček občanům, vylákala od poškozeného J. L., nar. XY, finanční prostředky ve výši 75.000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce na částku ve výši 75.000 Kč, se splatností do 24. 4. 2015, poskytnuté finanční prostředky však v této lhůtě či později nevrátila, čímž způsobila poškozenému J. L. majetkovou škodu ve výši 75.000 Kč.
Z takto popsaných skutků podle stěžovatele nevyplývá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť není zřejmé, jakým způsobem by mělo být využito něčího omylu, nebo zamlčeny podstatné skutečnosti. Rozsudek ve skutkové větě obsahuje pouze vágní formulaci „pod záminkou zhodnocení finančních prostředků“. Zhodnocení zapůjčených prostředků formou úroku je však obvyklým znakem poskytnuté půjčky a nelze z něj tak bez dalšího vyvozovat možnou trestněprávní odpovědnost. Rovněž skutečnost, že společnost v dohodnutém termínu poskytnutou půjčku nesplatila, bez dalšího neznamená, že tak postupovala s cílem vyhnout se hrazení závazku, ale mohla být například neschopna hradit své závazky v důsledku nepříznivé finanční situace. To však spadá spíše do odvětví soukromého práva, a nikoli do práva trestního. Uvedeným tak mohlo dojít k porušení zákona v neprospěch obviněné právnické osoby a to tím, že byla odsouzena, aniž by podle znění rozsudku došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Další porušení zákona v neprospěch právnické osoby stěžovatel spatřuje ve vyvození samotné trestní odpovědnosti právnické osoby podle §8 odst. 1 písm. a) TOPO, a to především u skutku označeného v rozsudku jako bod 1. Podle něj z provedeného dokazování vyplývá, že obviněné právnické osobě byla poskytnuta společností F. C. částka 700.000 Kč podle uzavřené smlouvy o zápůjčce, přičemž obratem byla suma ve výši 70 % zapůjčené částky zaslána na účet obviněné J. K. jako tehdejší jednatelky společnosti. Následující den poté došlo k dalšímu odčerpání poskytnutých peněz ve výši 20 % poskytnutého úvěru, a to rovněž bez racionálního ekonomického opodstatnění. Finanční historie společnosti přitom ukazuje pouze na omezené množství transakcí v řádu jednotek či nižších desítek tisíc korun, a pokud na účet přibyly nějaké prostředky, byly tyto záhy vyplaceny jako mzda jednatelce či jejím příbuzným. Z pohledu právnické osoby se tak jednalo o zcela zbytečné a nerentabilní transakce, které byly spáchány ryze v subjektivním zájmu obviněné J. K. a na úkor právnické osoby T. B. L. Návětí §8 odst. 1 TOPO přitom stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v §7 TOPO právnické osobě, a to, že takový protiprávní čin byl spáchán některou z osob uvedených v §8 odst. 1 TOPO v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, způsobem popsaným v §8 odst. 2 TOPO. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou a její činností. Vymezení těchto znaků je v TOPO dostatečně široké natolik, aby to umožňovalo postih právnické osoby bez rozšiřujícího výkladu. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, tedy v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, neboť tyto jsou zde uvedeny alternativně (arg.“nebo“).
Vzhledem k tomu, že uvedené korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, je třeba je vykládat spíše restriktivně (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015 ze dne 24. 11. 2015), a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Lze si totiž představit případy, kdy jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na úkor této právnické osoby, přičemž právnická osoba může odpovídat i za takto způsobenou škodu a bude tedy zároveň poškozenou osobou. V takovém případě není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost, a to přesto, že jinak platí obecný princip, že právnická osoba odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které působí v řídících a kontrolních orgánech. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (viz Šámal, P., Dědič, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190–191). Toto stanovisko bylo podpořeno rovněž rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 8 Tdo 972/2016, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu §8 odst. 2 TOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin sice fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V nyní předkládané věci poté, co obviněná právnická osoba získala v rámci zápůjčky peněžní sumu ve výši 700.000 Kč, dochází v podstatě ihned k odčerpání těchto peněz do dispozice spoluobviněné jednatelky, a to formou zcela nelogických a nerentabilních transakcí. Na trestní odpovědnost právnické osoby tak lze aplikovat závěry výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 627/2015 a 8 Tdo 972/2016. V návaznosti na to lze konstatovat, že trestný čin byl právnické osobě přičítán v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 TOPO.
Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal, že z veřejného rejstříku vyplývá, že obviněná právnická osoba již zanikla, přičemž byla vymazána ke dni 19. 4. 2021. Z hlediska přípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona je však na místě analogicky postupovat podle §275 odst. 1 tr. ř. a řízení na jejím podkladě provést i přes zánik obviněné právnické osoby, neboť napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v její neprospěch.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018 byl v neprospěch obviněné právnické osoby T. B. L. porušen zákon v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a §8 odst. 1, 2 TOPO. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby tento rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině a o trestu ohledně této obviněné právnické osoby a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbydou svého podkladu. Poté aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ten uvedl, že se s jejím obsahem včetně užité argumentace ztotožňuje. Ze zvoleného popisu skutků nevyplývá naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, když není evidentní způsob využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Dalším nedostatkem je vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby v rozporu s konceptem přičitatelnosti podle §8 odst. 2 TOPO, kdy jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin sice fakticky v rámci činnosti právnické osoby, avšak na její úkor. Státní zástupce tak vyslovil souhlas s návrhem učiněným ministrem spravedlnosti v závěrečném petitu stížnosti pro porušení zákona a současně vyslovil i souhlas s vydáním rozhodnutí v neveřejném zasedání a to pro všechny možné eventuality.
Za zaniklou právnickou osobu se k podané stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil obhájce, který jí byl pro účely tohoto řízení ustanoven předsedou senátu (z důvodu podle §275 odst. 2 tr. ř.). Ten v podstatě zopakoval argumenty, jež v rámci mimořádného opravného prostředku uvedl ministr spravedlnosti a rovněž vyjádřil názor, že čin byl v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby její jednatelkou obviněnou J. K., takže nelze dovodit trestní odpovědnost právnické osoby T. B. L. Rovněž on je přesvědčen o důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona a v závěru svého podání se připojil ke konečnému návrhu ministra spravedlnosti ohledně dalšího postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se při posouzení stížnosti pro porušení zákona musel nejprve zabývat otázkou, zda její podání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. 45 T 4/2018 kvůli tomu, že jím došlo mj. k pravomocnému odsouzení právnické osoby T. B. L. je přípustné a dospěl k závěru, že zmíněný mimořádný opravný prostředek proti této části cit. rozsudku v konkrétní procesní situaci z tohoto důvodu podat nelze.
Z podané stížnosti pro porušení zákona, ale i z obsahu předloženého trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 4/2018 a veřejného rejstříku a sbírky listin vyplývá, že právnická osoba T. B. L. byla v důsledku svého pravomocného odsouzení k trestu zrušení právnické osoby a po nařízené a provedené likvidaci vymazána z obchodního rejstříku dnem 19. 4. 2021. Z toho tedy vyplývá, že tato právnická osoba ke dni podání stížnosti pro porušení zákona již neexistovala. Obecně proti někomu (nebo s někým), kdo neexistuje, vést trestní řízení nelze. Stěžovatel si této skutečnosti byl vědom, a proto na podporu validity svého podání poukázal na ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., podle nějž byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona a současně se domáhal jeho analogického použití i ve prospěch odsouzené a již zaniklé právnické osoby T. B. L.
Takovou analogii ale, byť je v rámci trestního práva procesního obecně přípustná, nebylo možné v dané situaci aplikovat. Nejvyšší soud má totiž za to, že pokud trestní řád, ale ani zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, výslovně nepřipouští možnost podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzené a následně zaniklé právnické osoby, nelze se domáhat stejného či obdobného postupu, jako je tomu u pravomocně odsouzené a následně zemřelé fyzické osoby. Pokud by zákonodárce v tomto směru kladl postavení odsouzené zaniklé právnické osoby na roveň postavení odsouzené zemřelé fyzické osoby, jistě by to v rámci platné právní úpravy příslušným způsobem vyjádřil. To ale neučinil, a jistě tak nepostupoval náhodně. Zde je potřeba připomenout, že ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., jehož analogické aplikace se stěžovatel domáhá, má v trestním řádu svůj nesporný význam, ale pouze vůči fyzickým osobám. Jen ty jsou totiž nositeli určitých práv, jimiž jsou nadáni pouze lidé – občané. To vyplývá z Listiny základních práv a svobod uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., konkrétně z jejího čl. 1, a čl. 42 odst. 1, 3. V jejím čl. 10 odst. 1 pak jsou uvedena práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména. Ochranu těchto práv pak podrobněji upravuje zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v Hlavě II, zejména pak v oddílu 6, přičemž z ustanovení §82 odst. 2 výslovně vyplývá, že po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. To nesporně znamená i to, že v případě podezření ohledně nezákonného odsouzení již zemřelé osoby, se lze domáhat přezkoumání takového odsuzujícího soudního rozhodnutí. Lze si jistě snadno představit, že pozůstalí příbuzní, ale i přátelé zemřelého na takovém postupu mohou mít oprávněný zájem. V podmínkách našeho trestního procesu pokud jde o řízení o stížnosti pro porušení zákona má tuto pravomoc pouze ministr spravedlnosti (§266 tr. ř. a násl.), a jelikož platí, že proti zemřelému trestní řízení vést nelze /§11 odst. 1 písm. e) tr. ř./, muselo být do trestního řádu inkorporováno ustanovení §275 odst. 1 tr. ř., jež takový přezkum v rámci řízení před Nejvyšším soudem umožňuje. Jedná se tudíž o zjevnou výjimku z jinak obecného pravidla zákazu vedení trestního řízení proti zemřelému. Obdobnou výjimku zákonodárce zakotvil též v ustanoveních týkajících se obnovy řízení, pokud byl návrh podán ve prospěch zemřelého obviněného /§280 odst. 3, 4; §289 písm. c) tr. ř./. Ohledně zrušené odsouzené právnické osoby ale náš právní řád žádnou takovou výjimku neobsahuje.
Lze jistě namítnout, že i právnické osoby mají svá práva, např. právo na ochranu obchodního jména a pověsti, majetku, apod., a tudíž i právo nebýt nezákonně odsouzen. To jistě bez jakékoli pochyby platí u existujících právnických osob. V posuzovaném případě ale jde o zrušenou, tedy neexistující právnickou osobu a o nějakých nezadatelných, stále existujících právech takové zaniklé právnické osoby nic neuvádí občanský zákoník, ani zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. V této souvislosti nelze nezmínit, že odsouzená právnická osoba (T. B. L. byla v trestním řízení zastoupena opatrovníkem, který ale proti vyhlášenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a tudíž nepřicházelo v úvahu ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Pokud by tak bylo učiněno, mohlo být odsuzující rozhodnutí prvostupňového soudu nejprve podrobeno přezkumu odvolacím soudem, a po něm případně posouzeno i ze strany soudu dovolacího. Ten, který soud pak mohl správnost odsuzujícího rozsudku buď potvrdit, anebo naopak jej po zrušení změnit či vrátit celou věc k novému projednání a rozhodnutí nalézacímu soudu. Po pravomocném odsouzení jmenované právnické osoby následně došlo k nařízení výkonu trestu o jejím zrušení usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 4. 6. 2020 a tato část vykonávacího řízení probíhala až do dne jejího vymazání z veřejného rejstříku, k čemuž došlo dne 19. 4. 2021. Ještě po celou dobu vykonávacího řízení právnická osoba T. B. L. existovala, byť již byla v procesu likvidace, a tudíž podání stížnosti pro porušení zákona proti pravomocnému odsuzujícímu rozsudku v její prospěch bylo z procesního hlediska přípustné včetně návrhu na přerušení výkonu trestu (§275 odst. 4 tr. ř.). To se ale v uvedené době nestalo.
Současně se nelze nezmínit, že z obsahu předloženého trestního spisu, mj. i z konečné zprávy likvidátorky o průběhu likvidace uvedené obchodní společnosti ze dne 10. 2. 2021, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2021 schválena, lze zároveň zjistit, že u ní nebyl v rámci likvidace zjištěn žádný majetek. Takže celá řada jejích věřitelů zůstala, pokud jde o jejich pohledávky za jmenovanou společností, neuspokojena.
Nabízí se zde i legitimní otázka, a to zda v konkrétním případě by vůbec převažoval zájem na případném znovuotevření řízení ohledně již neexistující obchodní společnosti, jejíž podnikání v inkriminované době bylo přinejmenším pochybné, anebo by zde spíše převažoval zájem na stabilitě vydaného soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud je přesvědčen, že za správnou by bylo třeba označit kladnou odpověď na druhou z uvedených variant.
Na základě všech shora uvedených zjištění a z nich učiněných závěrů Nejvyšší soud dospěl k výslednému konstatování, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř., a proto ji bez věcného přezkoumání zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu