ECLI:CZ:NS:2022:4.TZ.136.2021.1
sp. zn. 4 Tz 136/2021- 226
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2022 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného S. Š. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 T 48/2020, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
1. Ministryně spravedlnosti dne 13. 12. 2021, pod č. j. MSP-564/2021-ODKA-SPZ/7, podala podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného S. Š. (dále jen obviněného) stížnost pro porušení zákona, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 T 48/2020. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a byl mu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stěžovatelka v podání uvádí, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 T 48/2020, byl v důsledku nesprávného právního posouzení skutku porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to v neprospěch obviněného, kterému byl z tohoto důvodu uložen excesivní trest. Ministryně spravedlnosti konkrétně namítá, že v předmětné věci se obviněný trestné činnosti sice skutečně dopustil, a to dne 29. 3. 2020, tedy za stavu jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2, který způsobuje onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu. Podle stěžovatelky ovšem ve věci absentuje věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. V této souvislosti zdůraznila, že předpoklady aplikace ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, potažmo Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21. Z odůvodnění rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plyne, že pouhá existence nouzového stavu nemůže sama o sobě zakládat naplnění kritérií v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž stěžovatelka cituje i konkrétní pasáže zmiňovaného rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
3. Ministryně spravedlnosti dále zdůrazňuje, že s ohledem na způsob a okolnosti spáchání trestné činnosti (odcizení 2 kusů potravin z volného prodeje), nelze dospět k závěru, že by obviněný pandemické situace jakkoli využil či zneužil ke spáchání trestného činu nebo, že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila. Podle stěžovatelky trestná činnost obviněného ani nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly zvýšenou ochranu.
4. V závěru stížnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 T 48/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Dále, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na toto rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně také, aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
5. Ke stížnosti ministryně spravedlnosti se dne 3. 1. 2022 vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se se stížností ministryně ztotožnil v části týkající se kvalifikace stíhaného jednání. Státní zástupce však navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že také usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 11 To 311/2020, byl v neprospěch obviněného porušen zákon, a tudíž by měl Nejvyšší soud zrušit ve výroku svého rozhodnutí také toto rozhodnutí. Ve svém vyjádření současně ale také poukazuje na to, že ministryně druhostupňové rozhodnutí ve své stížnosti zcela pominula (viz pozn. pod čarou č. 2 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství).
6. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 T 48/2020, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Trestného jednání se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit obviněný tím, že:
„dne 29. 03. 2020 v době okolo 15:10 hodin v supermarketu Albert na adrese XY č.p. XY v XY odcizil 2 ks slazeného mléka Piknik 75 g v celkové hodnotě 45,80 Kč (á 22,90,- Kč), tím způsobem, že si toto úmyslně na prodejní ploše uschoval do kapsy u bundy a následně přes pokladní zónu pronesl bez zaplacení, přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 88/2018 ze dne 28. 08. 2018, který nabyl právní moci dne 30. 8. 2018, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 60ti měsíců (do 30. 08. 2023), a současně se tohoto jednání dopustil v době nouzového stavu vyhlášeného pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na území České republiky, vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12.3.2020 a zveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 69/2020 Sb.“
7. Obviněný byl pro tento trestný čin odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
8. Obviněný následně podal proti uvedenému rozsudku okresního soudu odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 11 To 311/2020, zamítl podle §256 tr. ř.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná. Jak je totiž patrno z předmětné stížnosti pro porušení zákona, ministryně spravedlnosti ji směřovala pouze a výlučně proti prvostupňovému rozsudku „ stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2020, č. j. 1 T 48/2020-88. “ Z předloženého spisového materiálu přitom vyplývá, že si proti prvostupňovému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém dne 15. 12. 2020 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 11 To 311/2020 (č. l. 117), kterým odvolání zamítl podle §256 tr. ř. Na tuto skutečnost upozorňoval ve svém vyjádření i státní zástupce.
10. Podle §266 odst. 1 tr. ř. musí být stížnost pro porušení zákona obecně podána proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon. Podle §267 odst. 1 tr. ř. musí být v podání uvedeno (mimo jiné), proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumá Nejvyšší soud zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Podle §268 odst. 2 tr. ř., shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon. Byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v §268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. V označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, lze spatřovat těžiště odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona, protože těmito hledisky zároveň ministr spravedlnosti vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. §267 odst. 3 až 5 tr. ř.) a určuje obsah možného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz Šámal a kol., Trestní řád: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3325). Nejvyšší soud totiž přezkoumává z podnětu podané stížnosti zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána. Proto ministr spravedlnosti je povinen označit ve stížnosti pro porušení zákona výroky rozhodnutí, které napadá, a rozsah a důvody, pro které tak činí.
11. Podle §139 odst. 1 písm. b) alinea cc) tr. ř. je rozsudek pravomocný, a nestanoví-li zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání připouští, avšak podané odvolání bylo zamítnuto. V takovém případě nabývá právní moci rozsudek soudu prvního stupně, pokud odvolací soud zamítne odvolání z formálních důvodů (viz §253 odst. 3 tr. ř.) či podle §256 tr. ř., tedy shledá-li odvolací soud, že není důvodné. Pokud odvolací soud o podaném odvolání věcně rozhodne jinak než jeho zamítnutím, nenabývá právní moci rozsudek prvního stupně, nýbrž rozhodnutí odvolacího soudu, a to buď výlučně, nebo ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně (Šámal a kol., Trestní řád: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 1746).
12. Obecně by se tak mohlo zdát, že stížností napadené rozhodnutí je pravomocným rozhodnutím a podmínka uvedená v §266 odst. 1 tr. ř. je tak naplněna. Nicméně je třeba poukázat na to, že v posuzované věci nabývá prvostupňové rozhodnutí soudu právní moci ve spojení se zamítavým usnesením odvolacího soudu [viz §139 odst. 1 písm. b) alinea cc) tr. ř.]. Z úpravy §266 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že ministryně podává stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, jímž byl porušen zákon. Za takové rozhodnutí je nutné samozřejmě považovat zmíněné zamítavé usnesení odvolacího soudu, kterým byl logicky také porušen zákon, jestliže ten byl porušen již rozhodnutím soudu prvního stupně. Jelikož je nutné v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona zrušit i zmíněné usnesení odvolacího soudu, musí být stížností pro porušení zákona napadeno toto poslední vadné rozhodnutí ve věci, které představuje pravomocné rozhodnutí o vině a trestu v dané věci. Opačný pohled (napadení pouze prvostupňového rozhodnutí) by ze stížnosti pro porušení zákona vytvořil „nefunkční mimořádný opravný prostředek“. To by bylo zapříčiněno hranicemi, které i na Nejvyšší soud klade princip legality, vyplývající zejména z čl. 2 odst. 3 Ústavy. Nejvyšší soud je v rámci stížnosti pro porušení zákona zmocněn zákonodárcem ke zrušení vadného pravomocného výroku rozhodnutí, který byl napaden stížností pro porušení zákona, popřípadě též zrušit vadné řízení předcházející zrušenému rozhodnutí nebo jeho části (viz §268 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud však není v takovém případě povolán zákonodárcem ke zrušení následného rozhodnutí soudu druhého stupně, tedy v této věci zamítavého usnesení odvolacího soudu podle §256 tr. ř., které nebylo podanou stížností pro porušení zákona výslovně napadeno, a tudíž proti tomuto rozhodnutí stížnost pro porušení zákona nesměřovala. Takové rozhodnutí totiž nespadá pod oprávnění Nejvyššího soudu zrušit další obsahově navazující rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho část. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze totiž považovat například rozhodnutí předpokládaná v ustanoveních §327 odst. 1 a odst. 2 (upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku), §334 odst. 1 (započítání vazby a trestu), §331 odst. 1 (podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), §332 odst. 1 (osvědčení podmíněně propuštěného nebo rozhodnutí o výkonu zbytku trestu), §344 (upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku), §350 odst. 2 a §350a odst. 5 (podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu), §363 (zahlazení odsouzení) a další. Tedy ta rozhodnutí, která časově následují po zrušení základního pravomocného rozhodnutí nebo jeho části a nemohou samostatně obstát (viz Šámal a kol., Trestní řád: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3344). V případě rozhodnutí soudu druhého stupně se však nejedná o rozhodnutí obsahově navazující. Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu společně tvoří jeden procesní celek, a teprve rozhodnutím o odvolání je završen proces rozhodování v dané věci. Jinak vyjádřeno, stížnost pro porušení zákona podanou jen proti rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl právní moci až rozhodnutím soudu odvolacího o podaném odvolání, musí Nejvyšší soud zamítnout podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou, neboť v takovém případě lze stížnost pro porušení zákona podat pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu (blíže viz TpR 3/2005, s. 77).
13. Závěr Nejvyššího soudu, že na výše uvedené zamítavé usnesení odvolacího soudu je třeba hledět jako na konečné pravomocné rozhodnutí ve věci, podporuje také úprava dovolání, jakožto jiného mimořádného opravného prostředku. Podle té, je také třeba pohlížet na usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, jako na konečné pravomocné rozhodnutí ve věci [viz §265a odst. 1 a odst. 2 písm. h) tr. ř.].
14. Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodu shledal, že předmětná stížnost pro porušení zákona nenaplňuje požadavek vyplývající z §266 odst. 1 tr. ř. Tedy, že má být takovou stížností napadeno pravomocné rozhodnutí, kterým byl porušen zákon. V posuzované věci totiž musela ministryně spravedlnosti napadnout zamítavé usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 11 To 311/2020. To však ve svém podání neučinila.
15. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání, aniž by podanou stížnost pro porušení zákona přezkoumával z hlediska její důvodnosti, podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, jako nepřípustnou.
16. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že toto rozhodnutí však nevytváří podle §266 odst. 1 věty druhé, tr. ř. překážku k podání nové stížnosti pro porušení zákona, která by splňovala veškeré náležitosti vyžadované trestním řádem. V tomto případě tedy stížnosti, která by směřovala proti rozhodnutí druhostupňového soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu