ECLI:CZ:NS:2022:4.TZ.68.2022.1
sp. zn. 4 Tz 68/2022- 148
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2022 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. C. , nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
I. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §337 odst. 1 písm. a), §43 odst. 1, §45 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku, a to v neprospěch obviněného M. C.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti (dále jen „stěžovatel“) dne 19. 4. 2022 pod č. j. MSP-250/2022-ODKA-SPZ/2 podal podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného M. C. (dále jako „obviněný“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek I). Dále byl obviněný uznán vinným dalším skutkem, kterým se také dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek II). Obviněný byl pro uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu, které dne 31. 1. 2022 vzal zpět, což předseda senátu odvolacího soudu vzal na vědomí podle §250 odst. 4 tr. ř. O zpětvzetí odvolání bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 4 To 525/2021. Napadený rozsudek tak nabyl právní moci dnem 31. 1. 2022.
2. Stěžovatel uvádí, že trestní stíhání obviněného pro skutek I napadeného rozhodnutí bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 7. 9. 2021 a totožný den bylo i obviněnému doručeno. Ohledně skutku II napadeného rozsudku bylo trestní stíhání obviněného zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 20. 9. 2021 a opět bylo ve stejný den obviněnému doručeno. Obžaloba v dané věci byla u Okresnímu soudu v Ústí nad Labem podaná dne 1. 10. 2021, a to pro dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když popis skutků zůstal oproti oběma usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného v podstatě nezměněn a věci byla přidělena spisová značka 62 T 106/2021.
3. Stěžovatel v podání dále uvádí , že obviněný byl také odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 6 T 114/2020, který uznal obviněného vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 9. 2020 nejméně v době kolem 9.35 hod. na pozemní komunikaci XY u domu čp. XY, řídil osobní motorové vozidlo, a jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 6 T 10/2014, jenž nabyl právní moci dne 3. 4. 2015, mu byl uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 40 (čtyřicet) měsíců. Za tento skutek byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen obviněný k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a dále také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Podané odvolání obviněného do výroku o trestu bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 7 To 308/2021, podle §256 tr. ř., zamítnuto pro jeho nedůvodnost (stěžovatel u zamítavého usnesení vadně uvádí den 11. 1. 2022). Dnem 13. 1. 2022 tak prvoinstanční rozsudek nabyl právní moci. Stěžovatel dále dodal, že ve věci bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, přičemž návrh na potrestání byl soudem obviněnému doručen 14. 10. 2020.
4. Podle stěžovatele z výše uvedených skutečností vyplývá následující časová řada. Skutek ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 114/2020 byl obviněným spáchán dne 1. 9. 2020, přičemž návrh na potrestání mu byl doručen dne 14. 10. 2020. Skutek pod bodem I ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 106/2021 byl spáchán v září 2020, usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 7. 9. 2021. Skutek pod bodem II v téže věci byl spáchán dne 12. 9. 2021, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 20. 9. 2021.
5. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že skutek ze dne 1. 9. 2020 z trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 114/2020 a skutek I ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 62 T 106/2021, jehož se obviněný dopustil v blíže nezjištěné době v září 2020, jsou pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, přičemž skutek II ve věci vedené pod sp. zn. 62 T 106/2021 je samostatným skutkem. Podle stěžovatele z toho vyplývá, že s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem vyhlášený dne 17. 8. 2021 ve věci sp. zn. 6 T 114/2020, jehož předmětem byl skutek ze dne 1. 9. 2020, mělo být ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 62 T 106/2021 vyčkáno na nabytí právní moci rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 114/2020, aby mohl být Okresním soudem v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 62 T 106/2021 obviněnému uložen společný úhrnný trest, za současného zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 6 T 114/2020. Okresní soud v Ústí nad Labem však ve věci sp. zn. 62 T 106/2021 takto nepostupoval a popsaná nezákonnost nemohla být napravena ani odvolacím soudem, když obviněný vzal před zahájením veřejného zasedání své odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, zpět.
6. Z tohoto důvodu jsou podle stěžovatele uložené tresty odnětí svobody obviněnému Okresním soudem v Ústí nad Labem v trvání 14 měsíců (sp. zn. 6 T 114/2020), resp. 22 měsíců (sp. zn. 62 T 106/2021), v rozporu se zákonem. V důsledku soudem nezjištěného pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, byl obviněnému nezákonně uložen samostatný, resp. úhrnný, trest odnětí svobody, a nadto jeho výměra v součtu s trestem předchozím přesahuje horní hranici zákonné trestní sazby v trvání 2 let (trestní soudy uložily tresty v celkové výměře 3 let), ačkoliv měl být za podmínek §43 odst. 1, §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen jediný společný úhrnný trest.
7. Stěžovatel v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v §337 odst. 1, §43 odst. 1, §45 odst. 1 tr. zákoníku. Dále, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
8. Dne 5. 5. 2022 bylo doručeno Nejvyššímu soudu vyjádření, sp. zn. 1 NZZ 2059/2022, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se k předmětné stížnosti vyjádřil tak, že se s obsahem stížnosti ztotožnil a argumentaci ministra spravedlnosti považuje za správnou. Je toho názoru, že stížnosti pro porušení zákona by mělo být vyhověno v souladu s jejím závěrečným návrhem. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle bodů 1-3 závěrečného návrhu. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., tak i pro tento případ souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §274 odst. 4 tr. ř.
9. Dne 3. 6. 2022 bylo Nejvyššímu soudu doručeno také vyjádření obhájce obviněného, ve kterém se vyjádřil tak, že se se stížností zcela ztotožňuje a navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl a rozhodl v souladu s body 1-3 předmětného návrhu obsaženého v uvedené stížnosti pro porušení zákona.
10. Z předloženého spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021 (napadené rozhodnutí), byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek I]. Dále byl uznán vinným dalším skutkem, kterým se také dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek II]. Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit tím, že:
1. v blíže nezjištěný den v měsíci září r. 2020 řídil blíže nezjištěné motorové vozidlo z Ústí nad Labem do Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4.2015, č. j. 6 T 10/2014 – 75, jenž nabyl právní moci dne 3. 4. 2015, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců,
2. dne 12. 9. 2021 v době okolo 04:13 hodin řídil nejméně mezi městskými částmi Ústí nad Labem Neštěmice a Krásné Březno motorové vozidlo tovární značky a typu Renaul Clio, registrační značky XY, ačkoliv věděl, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2015, čísla jednacího 6 T 10/2014 – 75, jenž nabyl právní moci dne 3. 4. 2015, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců.
11. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl soudem pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu, přičemž toto vzal zpět dne 31. 1. 2022, což vzal předseda senátu na vědomí a podle §250 odst. 4 tr. ř. bylo o tomto Krajským soudem v Ústí nad Labem rozhodnuto usnesením ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 4 To 525/2021. Napadený rozsudek tak nabyl právní moc dnem 31. 1. 2022.
12. Dále bylo zjištěno, že obviněný byl také uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 6 T 114/2020, ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustit tím, že:
dne 1. 9. 2020 nejméně v době kolem 9:35 hod. na pozemní komunikaci XY u domu č. p. XY řídil osobní motorové vozidlo Volkswagen Polo, zelené barvy, VIN:XY, a jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 6 T 10/2014, jenž nabyl právní moci dne 3. 4. 2020, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 měsíců, který dosud nevykonal.
13. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Proti rozsudku podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 7 To 308/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
14. Nejvyšší soud na podkladě zjištěných okolností sděluje následující skutečnosti.
15. Pokračování v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislosti v předmětu útoku. Lze konstatovat, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být splněny současně: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu stejnou skutkovou podstatu; b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost); c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení; d) blízkou souvislostí časovou a také souvislost v předmětu útoku (objektivní souvislost). Posouzení více aktů pachatele jako pokračujícího trestného činu předpokládá, že v jeho jednání lze rozlišit jednotlivé dílčí útoky. Jestliže tomu tak není a čin je spáchán jediným souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu, byť jednání pachatele jinak vykazuje znaky pokračování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006; ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006; ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010). V takovém případě jde o jediný nedělitelný skutek, a proto se ani neuplatní procesní ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. Pokračování v trestném činu je z povahy věci vyloučeno u nedbalostních trestných činů. (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád: komentář . II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
16. Základní podmínkou tak je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88). Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení. Ze spojení „byť i v souhrnu“, pak vyplývá, že pokračování lze naplnit i v případě dílčích útoků, které teprve v jejich souhrnu danou skutkovou podstatu ve všech znacích naplňují (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1289). Všechny dílčí akty pokračování tvoří jediné jednání, které pak má jediný následek, resp. účinek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78).
17. Co se týče podmínky subjektivní souvislosti, pak ta spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jedné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu) je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i dalších útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71). Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1967, sp. zn. 11 Tz 12/67).
18. Ohledně stejného nebo podobného způsobu provedení lze uvést, že toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976, sp. zn. 3 To 5/76). Zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu stejného trestného činu. Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád: komentář . II. díl, Praha: Wolters Kluwer, 2017).
19. Objektivní souvislost představuje blízka souvislost časová a souvislost s předmětem útoku. Časovou souvislost sic nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Časová souvislost tak bude zpravidla přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. I zde však soudní praxe připouští výjimky, a to například v případě situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti; je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných; vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Mezníkem, který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění podle §160 tr. ř. pro tento skutek, v kterém je spatřován stíhaný pokračující trestný čin. Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno, tedy okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, nikoli např. okamžik kdy bylo písemně vyhotoveno. I když trestná činnost po sdělení obvinění plynule pokračuje a navazuje na předchozí jednání, netvoří obě části jeden pokračující trestný čin (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1291, obdobně DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád: komentář . II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Pro pokračování je také charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. Například u majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci (peníze, elektronika, šperky atd.), ani je-li napaden majetek různých osob, jak fyzických, tak i právnických.
20. Z předmětného spisového materiálu je tedy zřejmé, že obviněný se v měsíci září 2020 dvakrát dopustil jednání, které naplňuje shodnou skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázaní podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přitom jednání z blíže nezjištěného dne v září 2020 (stížností napadený rozsudek sp. zn. 62 T 106/2021) se dopustil tím způsobem, že ač měl vysloven zákaz řízení motivových vozidel z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 6 T 10/2014, který nabyl právní moci téhož dne, řídil mezi městskými částmi Ústí nad Labem Neštěmice a Krásné Březno motorové vozidlo. Je důležité uvést, že trestní stíhání bylo zahájeno pro tento skutek dne 7. 9. 2021 (č. l. 4). Druhého jednání ze dne 1. 9. 2020 (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 114/2020) se dopustil tím způsobem, že nejméně v době kolem 9.35 hod. na pozemní komunikaci XY u domu č. p. XY řídil osobní motorové vozidlo, a to i přes skutečnost, že mu byl výše uvedeným rozsudkem ze dne 3. 4. 2015 uložen zákaz řízení motorových vozidel, přitom návrh na potrestání mu byl doručen dne 14. 10. 2020. V této souvislosti lze pouze poznamenat, že Okresní soud v Ústí nad Labem se dopustil ve skutkové větě svého rozsudku sp. zn. 6 T 114/2020 administrativní chyby, když uvedl, že obviněnému byl uložen zákaz řízení rozsudkem ze dne „3. 4. 2020, sp. zn. 6 T 10/2014, jenž nabyl právní moci dne 3. 4. 2020“, z odůvodnění tohoto rozsudku je patrné, že soud měl na mysli rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2015 , sp. zn. 6 T 10/2014, jenž nabyl právní moci dne 3. 4 . 2015 . V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě skutku ze dne 1. 9. 2020 ve věci bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Záznam o sdělení podezření obviněný převzal dne 1. 9. 2020, návrh na potrestání byl podán dne 9. 9. 2020, přičemž návrh na potrestání byl obviněnému doručen dne 14. 10. 2020. Zde je třeba akcentovat, že až dnem 14. 10. 2020 došlo k zahájení trestního stíhání pro daný skutek vůči obviněnému, neboť v případě, že se ve věci konalo zkrácené přípravné řízení, trestní stíhání se zahajuje doručením návrhu na potrestání soudu (§314b odst. 1 tr. ř.), když ovšem ve vztahu k obviněnému nastávají účinky zahájení trestního stíhání až okamžikem doručení návrhu na potrestání obviněnému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 14 To 49/2002).
21. Z výše uvedeného je tak patrné, že obviněný se v blízké časové souvislosti (září 2020) dopustil dvakrát totožného jednání, tedy řídil motorové vozidlo po nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 6 T 10/2014. Tyto dvě jednání přitom nepochybně představovala jednotlivé dílčí útoky, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je přitom bezpředmětné, že se obviněný těchto útoků nedopustil na konkrétně stejném místě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1986, sp. zn. 11 To 63/86). Obě jednání přitom bez větších pochyb obviněný páchal v úmyslu přímém, přičemž je zřejmé, že obviněný zamýšlel alespoň v těch nejhrubších rysech kontinuálně uložený zákaz řízení motorových vozidel porušovat, tedy dopouštět se dalších útoků, kterými realizoval uvedený jednotný záměr. Obviněný tyto útoky páchal v září 2020, přitom mu bylo pro jednání ze dne 1. 9. 2020 doručen návrh na potrestání 14. 10. 2020 (tímto okamžikem byl ukončen skutek z pohledu ustanovení §12 odst. 11 a §12 tr. ř.) a usnesení o zahájení trestního stíhání pro jednání z přesně nezjištěného dne v září 2020 mu bylo doručeno až 7. 9. 2021. Obou jednání se tak dopustil v době před doručením návrhu na potrestání jeho osobě. Obě jednání obviněného ze září 2020 tak naplňují současně všechny znaky pokračování v trestném činu.
22. Ze spisového materiálu je dále patrné, že ustanovení §116 tr. zákoníku se nevztahuje na jednání obviněného ze dne 12. 9. 2021 uvedené jako skutek II v rozsudku ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, a to předně z důvodu absence blízké časové souvislosti, ale i toho důvodu, že skutek spáchaný v září 2020 byl ukončen z pohledu ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. okamžikem doručení návrhu na potrestání, tj. dne 14. 10. 2020.
23. Podle §45 tr. zákoníku, pokud soud odsuzuje pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dalšího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
24. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem nerespektoval §116 tr. zákoníku, a v tom důsledku byl obviněnému uložen trest nad zákonnou výměru. Proto Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, když zákon byl porušen v ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále v §43 odst. 1 a §45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to v neprospěch obviněného M. C.
25. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkumu napadeného rozsudku i předcházejícího řízení podle §267 odst. 3 tr. ř. vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného v ustanoveních §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §43 odst. 1 a §45 odst. 1,odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněného podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, jakož všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení se opětovně bude Okresní soud v Ústí nad Labem zabývat naplněním znaků pokračování v trestném činu, a to v jednáních uvedených jako skutek I v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 62 T 106/2021, a jednání ze svého rozsudku ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 6 T 114/2020.
26. Nejvyšší soud připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Současně je třeba zdůraznit, že stížnost byla podána ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu