ECLI:CZ:NS:2022:4.TZ.83.2022.1
sp. zn. 4 Tz 83/2022- 160
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M. , nar. XY ve XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2022 č. j. 8 To 365/2021-126, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 85/2021, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného J. M. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2022 č. j. 8 To 365/2021-126, pokud na základě odvolání obviněného rozhodl tímto usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 10. 2021 č. j. 1 T 85/2021-105, podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu a podle §262 tr. ř. nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v rámci přípravného řízení vedeného ode dne 14. 1. 2021 u policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Klatovy, obvodního oddělení Horažďovice, pod sp. zn. KRPP-5530/TČ-2021-030411, byla dne 10. 6. 2021, jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ve smyslu ustanovení §104b tr. ř., uskutečněna rekognice in natura, při níž poznávající osobou byla poškozená J. V. a osobou poznávanou obviněný J. M. (v té době podezřelý). Podle ustanovení §158a tr. ř. se tohoto úkonu zúčastnil také soudce Okresního soudu v Klatovech JUDr. Petr Sperk. Během poznávacího řízení poškozená opakovaně označila obviněného jako pachatele prověřovaného jednání. Dne 3. 9. 2021 byla u Okresního soudu v Klatovech na obviněného J. M. podána obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tato věc byla na základě rozvrhu práce přidělena samosoudci JUDr. Petru Sperkovi. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 10. 2021 č. j. 1 T 85/2021-105 byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím způsobem, že dne 14. 1. 2021 okolo 03:45 hod. přišel na místo vstupu do podchodu a k nástupišti na vlakové stanici Českých drah XY vedle výpravní budovy XY č. p. XY, okr. Klatovy, kde na nástupišti ve vzdálenosti přibližně 5 metrů od něj stála J. V., nar. XY, trvale bytem XY, v ruce držel svůj obnažený ztopořený penis, který si stimuloval masturbací, kdy zároveň poškozené říkal, že to má za odměnu, že tam stojí takhle brzo ráno sama, a aby počkala, že v létě bude chtít sex, přičemž takto před ní masturboval cca 20 vteřin až do doby, kdy na nádraží přijel vlak a on z místa odešel. Za to byl obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 400 Kč, tedy celkem 16 000 Kč. Na základě odvolání obviněného proti citovanému rozsudku pak soud druhého stupně rozhodl již shora zmíněným usnesením, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona.
V další části odůvodnění ministr spravedlnosti nejprve citoval ustanovení §30 odst. 1, 2; §158a a §262 tr. ř. a dále konstatoval, že JUDr. Petr Sperk, soudce Okresního soudu v Klatovech, rozhodující jako samosoudce v trestní věci obviněného J. M., se mimo jiné v přípravném řízení účastnil také rekognice, konané na základě ustanovení §158a tr. ř. Účast jmenovaného soudce u zmíněného neodkladného a neopakovatelného úkonu byla zásadním důvodem, pro který Krajský soud v Plzni svým usnesením zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech, věc vrátil tomuto soudu a současně nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Podle názoru odvolacího soudu došlo ke vzniku zásadních a neodstranitelných vad v řízení, jež předcházelo vydání rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že JUDr. Petr Sperk je s odkazem na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť byl přítomen předmětné rekognici a nepochybně si učinil závěr o výsledku tohoto úkonu. Proto nemohl podle názoru odvolacího soudu pro poměr k věci po podání obžaloby v této věci rozhodnout.
S takto prezentovaným názorem krajského soudu se ale stěžovatel neztotožnil. Zdůraznil, že ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. jednoznačně definuje materiální předpoklad, jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, a tím je poměr k projednávané věci nebo osobám. Pod tento pojem jsou v praxi podřazovány dvě situace. První z nich – poměr k věci – lze označit jako konflikt zájmů, v němž nejde o subjektivní pocit soudce samotného, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní soudce má zájem na tom, aby spor, v němž má rozhodovat, dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít o případ, že soudce není schopen dodržet základní zásady trestního řízení, jež jsou uvedeny v ustanovení §2 tr. ř., a má určitý zájem na výsledku trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Nemůže však postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazů a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Druhá situace – poměr k osobám – nastává tehdy, lze-li očekávat, že soudce bude nakloněn jedné ze stran sporu z důvodů jiných, než jsou jeho vlastní zájmy, nikoli z důvodů subjektivních, ale objektivně existujícího poměru k účastníkům. V takovém případě bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském nebo obdobném (např. vztah druha a družky), ale též ve vztahu úzce přátelském či naopak nepřátelském. Krajský soud v napadeném usnesení ovšem neuvádí ani jedinou konkrétní okolnost, která by svědčila o vztahu samosoudce k projednávané věci či o jeho poměru k účastníkům ve výše uvedeném smyslu. V odůvodnění rozhodnutí jen krátce zmiňuje velmi obecnou úvahu o učinění si závěrů ohledně rekognice, jíž byl JUDr. Petr Sperk přítomen. Pokud by si i posledně jmenovaný vytvořil během úkonu názor na hodnocení prováděného důkazu, není možné takovéto vnitřní hodnocení, s ohledem na předchozí učiněný rozbor, považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Současně nelze přehlédnout vystupování JUDr. Petra Sperka u poznávacího řízení, neboť ten toliko dohlížel na zákonnost úkonu, do jehož průběhu nijak nezasahoval, ani nevyjadřoval své názory k trestní věci. Jinak řečeno, pouhá účast při rekognici, během níž soudce sledoval zákonnost prováděného úkonu, nemůže být považována za poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, v důsledku něhož by JUDr. Petr Sperk nemohl nestranně rozhodovat.
Podle stěžovatele v dané věci není možné aplikovat ani ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. Jeho výčet je ryze taxativní a dopadá pouze na případy, kdy soudce v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Z učiněného výčtu je zřejmé, že účast u úkonu prováděného podle §158a tr. ř. se na vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení nevztahuje. Jestli by zákonodárce chtěl, aby účast u neodkladného či neopakovatelného úkonu, nebo při rekognici byla důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení, nepochybně by tuto eventualitu do ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. zapracoval.
Pokud tedy krajský soud poté, co dospěl k závěru o podjatosti JUDr. Petra Sperka, rozhodl nejen o vrácení projednávané věci Okresnímu soudu v Klatovech, ale též o tom, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, porušil v návaznosti na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. rovněž ustanovení §262 tr. ř. Institut zákonného soudce pramenící z ústavní zásady specifikované v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je důležitým prvkem právní jistoty, a proto postup podle §262 tr. ř. pro přidělení věci jinému soudci je zapotřebí chápat jako postup zcela výjimečný, když za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu veřejné moci, jež byla soudům svěřena, je nutno považovat princip zákonného soudce, což pro každého účastníka řízení představuje záruku zachování předem daných zásad přidělování věcí. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2022 č. j. 8 To 365/2021-126 tak nemůže ve svém výroku obstát, neboť bylo zjevně učiněno na podkladě nezákonné aplikace ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. a následně i §262 tr. ř.
V závěru proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. zmíněné porušení zákona v neprospěch obviněného J. M. vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby toto stížností pro porušení zákona napadené usnesení krajského soudu zrušil a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbydou svého podkladu, a poté aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ten uvedl, že se s jejím obsahem včetně užité argumentace ztotožňuje, neboť ji pokládá za správnou. Poukázal též na to, že je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odkázal na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Tdo 630/2005 a 3 Tz 47/2012. Pokud tedy nebyl důvodem vyloučení soudce některý z taxativně uvedených důvodů (§30 odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř.), tak nezbývá než z konkrétních okolností dovodit vyloučení soudce podle odst. 1 citovaného ustanovení. Tedy dovodit konkrétní poměr soudce k věci nebo osobám na ní zúčastněným. To ale odvolací soud v předmětné věci neučinil. Státní zástupce je proto názoru, že by mělo být podané stížnosti pro porušení zákona vyhověno a rozhodnuto o ní navrhovaným způsobem. Současně vyslovil souhlas s učiněním rozhodnutí v neveřejném zasedání a to pro všechny možné eventuality.
Obviněný prostřednictvím obhájce rovněž využil svého práva a k podané stížnosti pro porušení zákona se též písemně vyjádřil. S argumentací, která je v ní obsažena nesouhlasí a naopak rozhodnutí odvolacího soudu ohledně vyloučení JUDr. Petra Sperka považuje za správné. Dále poukázal na význam provedené rekognice, coby stěžejního důkazu ke ztotožnění pachatele i na to, že odvolací soud v ní shledal celou řadu procesních nedostatků, přičemž ji nelze opakovat. Jestliže tedy rekognice byla provedena v rozporu se zákonem a to pod dohledem JUDr. Sperka, který měl dohlížet a dbát na její zákonnost, tak lze mít důvodné pochybnosti, zda uvedený samosoudce může být při rozhodování v meritu věci nestranný. Jestliže tento samosoudce shledal obviněného již jednou vinným a to na základě nepoužitelného důkazu (na jehož zákonnost měl sám dohlížet), je zcela na místě, aby věc znovu projednal jiný samosoudce, neboť lze mít pochybnosti o nestranném rozhodování původního samosoudce a tento by měl být z dalšího rozhodování vyloučen. Oproti odvolacímu soudu obviněný zastává názor, že i nová hlasová rekognice je neopakovatelná, jelikož svědkyně jej již slyšela hovořit dne 10. 6. 2021 a zároveň jej u toho měla možnost sledovat. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1písm. c) tr. ř.
Poškozená J. V. svého práva písemně se vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona nevyužila.
Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejprve je třeba zmínit, že stížností pro porušení zákona byla zpochybněna zákonnost té části výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud po zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně přikázal, aby podle §262 tr. ř. věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Tedy předmětem jejího podání se nestala důvodnost vlastního zrušení odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně, takže touto částí usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabývat nebude, byť v konečném výsledku spolu obě části učiněného rozhodnutí do jisté míry souvisí. Nejvyšší soud též nebude reagovat na argumentaci týkající se vyloučení soudce z důvodů obsažených v §30 odst. 2 tr. ř., neboť žádným z nich odvolací soud ve svém rozhodnutí vyloučení samosoudce JUDr. Petra Sperka neodůvodnil a současně není třeba vršit další argumenty na podporu již dříve judikovaného názoru, že výčet rozhodnutí uvedených v tomto ustanovení trestního řádu učiněných soudcem v přípravném řízení, které bez dalšího zakládají důvod pro jeho vyloučení z dalších úkonů trestního řízení, je taxativní (srov. sp. zn. 7 Tdo 630/2005, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006, sp. zn. 3 Tz 47//2012). Obdobně nebude reagováno na tu část odůvodnění stížnosti pro porušení zákona zabývající se podmínkami vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká a dalším zde vyjmenovaným subjektům, jelikož ani touto částí citovaného ustanovení trestního řádu odvolací soud své rozhodnutí nepodpořil.
Krajský soud v Plzni, coby soud odvolací, ve svém zrušujícím usnesení konstatoval, že ve věci jako samosoudce rozhodoval JUDr. Petr Sperk. Ten byl ale v přípravném řízení dne 10. 6. 2021 přítomen rekognici osoby podle §104b tr. ř., při níž poškozená J. V. označila obviněného J. M. za pachatele projednávané trestné činnosti, což ten ale popírá a učiněné závěry soudu zpochybňuje. Z toho pak odvolací soud činí vlastní závěr, že jelikož byl JUDr. Sperk přítomen předmětné rekognici a nepochybně si učinil názor na její výsledek, nemůže pro poměr k věci po podání obžaloby v předmětné věci rozhodovat. V daných souvislostech pak za zásadní označuje otázku, zda lze bez důvodných pochybností dovodit, že jednání, které popsala poškozená, spáchal obviněný, o čemž by ale neměl rozhodovat samosoudce, který byl přítomen rekognici.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že krajský soud v této části odůvodnění napadeného usnesení (bod 5) příliš nerozvinul a neosvětlil svoje přesvědčení ohledně vzniku vztahu samosoudce JUDr. Petra Sperka k projednávané věci. Každopádně pouhá jeho účast u prováděné rekognice, ani její výsledek by samy o sobě důvodem pro jeho vyloučení z dalšího rozhodování v dané věci být nemusely. Pokud ale budou vzaty na zřetel i další části odůvodnění usnesení odvolacího soudu týkající se vlastní rekognice, zejména jejího průběhu a provedení, vůči nimž odvolací soud vznesl celou řadu výhrad (body 15-18), pak se již ve všech posuzovaných souvislostech celá situace jeví jinak.
Na tomto místě je vhodné zmínit některé názory, jež byly k posuzované problematice již vysloveny v usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 44/2022: „Existují úkony, při nichž se soudce v přípravném řízení angažuje v důkazním řízení tak specifickým a zásadním způsobem, že je třeba otázku vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci pečlivě posuzovat. Takovým úkonem bezesporu je i účast soudce při neodkladném nebo neopakovatelném výslechu svědka či rekognici podle §158a tr. ř., při nichž zákon soudci ukládá odpovědnost za zákonnost provedení úkonu a povinnost k tomuto cíli do úkonu aktivně zasahovat. Stěžejní je tedy v jednotlivých případech posoudit, zda účast soudce při konkrétním úkonu či úkonech v přípravném řízení podle §158a tr. ř. způsobila, že tento soudce je v dané věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci. Účast soudce u úkonu podle §158a tr. ř., z něhož vzešel důkaz, u kterého lze předpokládat rozhodující či podstatný význam pro řízení před soudem, zejména pro utváření stěžejních skutkových zjištění, pravidelně znamená vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci. Při posuzování, zda účast soudce u úkonu podle §158a tr. ř. povede k jeho vyloučení pro stadium soudního řízení, přichází v úvahu také kritérium míry zásahů soudce do předmětného úkonu přípravného řízení. Souvisí to s tím, že soudce, který by měl vykonávat úkony po podání obžaloby, vystupuje v řízení nejen jako ten, kdo může být ovlivněn průběhem výslechu svědka či rekognice např. v tom směru, co, jakým způsobem a na jaké otázky bylo svědkem řečeno, ale i jako ten, kdo odpovídal za zákonný průběh úkonu. Pokud ve věci rozhoduje či spolurozhoduje (a vyhotovuje rozsudek) soudce, který se takto zúčastnil výslechu podstatného svědka v přípravném řízení, může se rozsudek stát jakousi vlastní obhajobou soudce, že plnil své poslání podle §158a tr. ř. řádně. Zároveň by bylo zavádějící tvrdit, že soudce po podání obžaloby není vyloučen, pokud do úkonu, jemuž byl podle §158a tr. ř. přítomen, nijak nezasahoval. Obecně otázka zásahů či míry zásahů není rozhodující. Pro závěr, zda si soudce svou účastí při úkonu podle §158a tr. ř. vytvořil či mohl vytvořit názor na věc, tj. zejména na to, zda obviněný je vinen, případně v jakém rozsahu, je určující význam konkrétní výpovědi svědka nebo rekognice. V případech svědeckých výpovědí a rekognic rozhodujících nebo podstatných (důkaz značné váhy) je třeba předpokládat ovlivnění názoru soudce v takové míře, že je na místě, aby byl tento soudce vyloučen z vykonávání úkonů po podání obžaloby.“
Jestliže výše uvedené názory budou projektovány na projednávanou věc obviněného J. M., v níž byla podána stížnost pro porušení zákona, tak nelze než souhlasit s výsledným názorem odvolacího soudu, že samosoudce JUDr. Petr Sperk byl po podání obžaloby vyloučen z dalšího projednávání dané věci, jelikož jeho účast na předchozí rekognici podle §158a tr. ř. v rámci přípravného řízení u něho mohla vytvořit podstatnou míru ovlivnění zakládající poměr k věci, jak to má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Nelze totiž nevidět specifika celého případu. Zásadním usvědčujícím důkazem při odpovědi na otázku, kdo se činu dopustil, byl výsledek poznávacího řízení – rekognice (§104b tr. ř.). U té byl přítomen JUDr. Petr Sperk jako soudce odpovídající za zákonnost jejího provedení s právem do jejího průběhu zasahovat pokud jde o dosažení uvedeného cíle. Již na základě této okolnosti a výsledku poznávacího řízení si jmenovaný soudce reálně mohl vytvořit názor na to, zda je obviněný vinen jednáním, pro nějž bylo trestní řízení vedeno. Kromě toho nelze nevidět i výhrady, které odvolací soud vznesl ve svém usnesení vůči zmíněné rekognici, což může u samosoudce JUDr. Petra Sperka vyvolat snahu o obhájení své úlohy při jejím provedení. Pouze jako příklad takové snahy lze poukázat na výhradu odvolacího soudu k tzv. hlasové rekognici (bod 17 odůvodnění), v níž vytýká, že při čtení určeného textu poznávající J. V. zároveň sledovala jednotlivé figuranty, což u rekognice podle hlasu je nedůvodné a v tomto případě to způsobuje nepoužitelnost získaného výsledku. K vlastní rekognici se v rozsudku soudu prvého stupně naopak uvádí, že ta probíhala v souladu s trestním řádem a pokud jde o poznávání na základě hlasu, tak při něm svědkyně (J. V.– pozn. NS) neviděla, kdo z účastníků rekognice zrovna mluví (bod 7 odůvodnění). Z protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. (č. l. 37-40 spisu) přitom nelze zjistit, jak tzv. hlasová rekognice skutečně probíhala. Je v něm uvedena pouze jediná věta, z níž vyplývá, že při prvním poznávání (osoby) dále poznávané osoby přečetly určený text. Zda je přitom poznávající (J. V.) mohla zároveň pozorovat, není z protokolu zřejmé, ale jeho výsledný obsah a koncepce spíš napovídá tomu, že to tak bylo.
Ještě jako reakci na poukaz stěžovatele na čl. 38 odst. 1 Listiny o zákazu odnětí zákonnému soudci lze v dané souvislosti zmínit čl. 81 Ústavy, podle nějž soudní moc vykonávají nezávislé soudy. Ta je mj. garantována nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu z 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/2004).
Při konfrontaci zmíněných ústavních principů vzniká logická otázka, zda stížnost pro porušení zákona tak, jak byla uplatněna a čeho se domáhala, byla skutečně podána ve prospěch obviněného. Vzhledem k učiněným zjištěním a z nich plynoucím závěrům se pak nabízí záporná odpověď, neboť ve prospěch obviněného naopak působí rozhodnutí přijaté Krajským soudem v Plzni. Nemůže totiž být v zájmu obviněného, aby jeho věc projednával soudce, u něhož existují důvody pro jeho vyloučení z jejího dalšího rozhodování.
Jak již tedy bylo shora předesláno, pokud napadeným usnesením odvolacího soudu v projednávané věci obviněného J. M. došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně mj. i v důsledku toho, že bylo konstatováno, že rozhodující samosoudce JUDr. Petr Sperk byl z jejího rozhodování vyloučen v důsledku svého poměru k projednávané věci (§30 odst. 1 tr. ř.) a současně bylo nařízeno, aby věc nově projednal a rozhodl jiný samosoudce (§262 tr. ř.), tak tímto jeho rozhodnutím zákon porušen nebyl. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného J. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2022 č. j. 8 To 365/2021-126, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu