ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1085.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1085/2021-2542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1) M. P. , nar. XY v XY, bytem ul. XY, okr. XY, 2) M. Č. , nar. XY v XY, bytem ul. XY, a 3) D. Ď. , nar. XY v XY, bytem ul. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 11 To 68/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění M. P., M. Č. a D. Ď. byli rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 17 T 58/2016, uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pod bodem 2. výroku o vině byli tímto rozsudkem uznáni vinnými obvinění M. P. a M. Č. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný M. Č. sám pak byl pod bodem 3. výroku o vině téhož rozsudku uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněnému M. P. byl uložen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb ve výměře 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Obviněnému M. Č. byl uložen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 dnů. Obviněnému D. Ď. byl podle §218 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl i tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 2 roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 dnů. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu způsobené škody.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. P., M. Č. a D. Ď. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 11 To 68/2021, tak, že zrušil ohledně obviněných M. P. a M. Č. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu a ohledně obviněného D. Ď. i podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu výroky o vině pod body 1. a 3. napadeného rozsudku, navazující výroky o náhradě škody a výroky o trestech týkající se těchto obviněných. Dále odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil i výrok o náhradě škody týkající se dvou poškozených. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu pak při nezměněném výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku odvolací soud sám rozhodl tak, že uznal obviněné M. P., M. Č. a D. Ď. vinnými pod bodem 1. výroku přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a obviněného M. Č. uznal vinným i pod bodem 3. výroku přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byli obvinění M. P. a M. Č. uznáni vinnými pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl obviněný M. P. odsouzen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč. Obviněnému M. Č. byl uložen podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Obviněnému D. Ď. byl za přečin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu) uložen podle §218 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále i tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 18 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč.
3. Skutku pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obvinění dopustili ve stručnosti tím, že dne 14. 9. 2011 v době od 17:00 do 23:00 hod. v XY v kanceláři obchodní společnosti K., a rovněž v advokátní kanceláři R. P. v XY poté, co je J. H., nar. XY (dále jen „J. H. ml.“), požádal o poskytnutí půjčky ve výši 450 000 Kč, slíbili mu poskytnout tuto půjčku, jestliže jim do 3 týdnů vrátí částku ve výši 600 000 Kč, dále podmínili poskytnutí půjčky jejím zajištěním nemovitostmi ve vlastnictví jeho rodičů s tím, že pokud nebude poskytnutá půjčka splacena, bude vlastnické právo k pozemkům převedeno na obviněné M. Č. a D. Ď. V advokátní kanceláři pak obvinění přiměli Z. H. a J. H., nar. XY (dále jen „J. H. st.“), k podpisu kupní smlouvy o prodeji pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště v XY, pro k. ú. XY, v hodnotě 884 775 Kč, přičemž obvinění zneužili toho, že Z. H. a J. H. st. potřebovali nutně obstarat peníze pro svého syna k úhradě jeho dluhů, v důsledku čehož tuto smlouvu podepsali. Bezprostředně poté obvinění podmínili předání požadovaných peněz podpisem směnky, kterou J. H. st. pro svou neznalost směnečných vztahů podepsal jako směnku vlastní na částku ve výši 600 000 Kč ve prospěch směnečného věřitele – obviněného D. Ď. Dále obvinění s cílem zakrýt své protiprávní jednání rovněž přiměli Z. H. a J. H. st. podepsat příjmové pokladní doklady, podle nichž měli převzít částku ve výši 600 000 Kč jako úhradu kupní ceny za údajně prodávané pozemky, dále měl J. H. st. přijmout i částku ve výši 600 000 Kč podle vystavené směnky, ačkoliv mu byla vyplacena částka pouze ve výši 450 000 Kč. Jelikož J. H. ml. nevrátil zapůjčené peníze ve sjednané době, dne 21. 10. 2011 podali obvinění návrh na vklad vlastnického práva ke zmíněným nemovitostem podle výše uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí, v důsledku čehož přešlo vlastnické právo k pozemkům na obviněné M. Č. a D. Ď. Obvinění pak požadovali po J. H. st. uhradit částku ve výši 600 000 Kč podle vystavené směnky a poté, co nebyla požadovaná částka zaplacena, podal obviněný D. Ď. žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu ke Krajskému soudu v Praze, který vyhověl této žalobě a vydal směnečný platební rozkaz ze dne 23. 2. 2012, č. j. 59 Cm 113/2012-6, který byl rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 10. 2012, č. j. 59 Cm 113/2012-38, ponechán v platnosti. Na jeho základě obviněný D. Ď. podal dne 25. 1. 2013 návrh na nařízení exekuce na majetek J. H. st. a v rámci následně vedeného exekučního řízení pod sp. zn. 80 EX 87/13 byla exekučně vymožena částka ve výši 218 794,43 Kč, z níž byla D. Ď. vyplacena částka ve výši 177 000 Kč. Obvinění takto získali na úkor manželů Z. H. a J. H. st. neoprávněný prospěch ve výši nejméně 611 775 Kč.
4. Skutku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nezměněn rozsudkem odvolacího soudu, se obvinění M. P. a M. Č. dopustili tím, že v době od 9. 9. 2012 do 10. 9. 2012 v XY v kanceláři obchodní společnosti K., a v XY č. p. XY poté, co je L. M. a K. B. požádali o půjčku ve výši 200 000 Kč, zneužili jejich nepříznivých osobních poměrů a nepříznivé finanční a majetkové situace a vylákali na jejich úkor pozemek označený jako „XY“, jehož součástí je dům v XY č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, pro k. ú. XY, v hodnotě 500 000 Kč, přičemž jde o nemovitosti, které měli poškození v podílovém spoluvlastnictví, a to každý v jedné ideální polovině. Obvinění tak učinili tím, že L. M. a K. B. nepravdivě slíbili poskytnout půjčku ve výši 200 000 Kč, jejíž poskytnutí podmínili uzavřením kupní smlouvy o prodeji uvedených nemovitostí, a přislíbili poškozeným, že po řádném splacení půjčky dojde ke zpětnému bezplatnému převodu vlastnického práva k nemovitostem, s čímž poškození souhlasili, neboť nezbytně potřebovali získat peníze na dokončení rekonstrukce domu, v němž s dětmi bydleli. Z těchto důvodů a s vědomím zmíněného příslibu poškození dne 10. 9. 2012 podepsali kupní smlouvu, podle které měli uvedené nemovitosti prodat za částku ve výši 450 000 Kč obchodní společnosti K., přičemž obvinění zakryli své podvodné jednání tím, že L. M. a K. B. přiměli k podpisu výdajového pokladního dokladu na částku ve výši 300 000 Kč. Následně obvinění nabídli poškozeným, že zajistí provedení rekonstrukce domu do 14 dnů za částku odpovídající slíbené půjčce, což podmínili vystěhováním rodiny poškozených z domu, poškození tomu vyhověli, přičemž obviněný M. P. jim na zajištění základních potřeb a náhradního bydlení předal částku ve výši 50 000 Kč, z níž si obratem vzal částku ve výši 20 000 Kč za údajně dodaný materiál. Po provedení rekonstrukce obvinění účelově sdělili poškozeným, že cena za rekonstrukci vzrostla na částku ve výši 600 000 Kč, tudíž je nutné prodat tyto nemovitosti, přičemž z výtěžku prodeje si obchodní společnost K., odečte výdaje vynaložené na rekonstrukci a zbytek peněz vyplatí L. M. a K. B. To však obvinění následně neučinili, ačkoliv nemovitosti v roce 2013 prodali za částku ve výši 2 420 000 Kč, poškozeným nic nezaplatili, až v roce 2017 v rámci probíhajícího trestního řízení jim vyplatili částku ve výši 100 000 Kč. Obvinění tím způsobili poškozeným L. M. a K. B. jako podílovým spoluvlastníkům shora uvedených nemovitostí škodu ve výši nejméně 470 000 Kč.
5. Obviněný M. Č. se dopustil skutku pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve stručnosti tím, že na podzim roku 2012 v obci XY, okres XY, se dohodl s manželi V. K. a V. K., že za ně uhradí jejich závazky vůči Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu XY a nadále jim umožní bydlet v družstevním bytě v domě č. p. XY v ulici XY v obci XY, za což na něj poškození převedou členská práva a povinnosti z členství v Okresním stavebním bytovém družstvu XY, zejména právo na uzavření nájemní smlouvy k tomuto družstevnímu bytu. Následně obviněný dne 15. 11. 2012 uhradil za poškozené dlužnou částku ve výši 88 437 Kč, poplatky za převod členského podílu ve výši 15 105 Kč a současně s poškozeným uzavřel Dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou předložil výše uvedenému bytovému družstvu a na základě níž přešla na obviněného členská práva a povinnosti plynoucí z členství v tomto bytovém družstvu, zejména právo na uzavření nájemní smlouvy k výše uvedenému družstevnímu bytu. Obviněný ovšem neposkytl manželům K. žádné finanční vyrovnání za převod členských práv a povinností k tomuto družstevnímu bytu, ačkoli obvyklá cena družstevního bytu a s ním spojený převod členských práv a povinností činila 806 835 Kč. Obviněný si přitom byl vědom, že poškození potřebují urychleně uhradit výše uvedený dluh, aby si zachovali možnost bydlení pro sebe a své tři nezletilé děti, stejně jako skutečnosti, že se poškození nacházejí ve velmi nepříznivé finanční situaci, že nemají peněžní prostředky na úhradu uvedeného dluhu a hrozí jim v důsledku toho výpověď z nájmu, čehož zneužil k nabytí členských práv a povinností spojených s užíváním daného družstevního bytu za částku, která byla v hrubém nepoměru vůči obvyklé ceně takových práv, a na úkor poškozených tak získal neoprávněný prospěch ve výši 718 398 Kč. Až v rámci probíhajícího trestního řízení pak obviněný v roce 2017 zaplatil poškozeným manželům jako vyrovnání částku ve výši 250 000 Kč.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného M. P.
6. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. P. dovolání prostřednictvím svých obhájců a opřel ho o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
7. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného v jeho věci rozhodl vyloučený orgán, a to přísedící senátu soudu prvního stupně JUDr. Zdeněk Karger a Alena Šnajdrová, vůči nimž vznesl již u hlavního líčení konaného dne 7. 1. 2020 námitku podjatosti, o níž bylo rozhodnuto tak, že tito přísedící nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané trestní věci. Obviněný odůvodnil námitku podjatosti tím, že jmenovaní přísedící se účastnili hlavního líčení dne 20. 2. 2018, v němž později vyloučený předseda téhož senátu Mgr. Tomáš Doležal zdůvodňoval svůj postup vůči obviněným, což se stalo důvodem jeho vyloučení z úkonů tohoto trestního řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 To 96/2018. Protože přísedící byli přítomni uvedenému projevu předsedy senátu, podle obviněného vznikla pochybnost, zda nebyli ovlivněni jeho názory na provedené dokazování, a vzhledem k tomu, že zmíněný předseda senátu sděloval své poznatky před skončením důkazního řízení, šlo o velmi závažné procesní pochybení. Navíc nebyl z tohoto hlavního líčení ani pořízen protokol a za popsané situace obviněný nabyl důvodnou pochybnost o možné podjatosti přísedících, kteří byli ovlivněni nesprávným jednáním předsedy senátu. Podle obviněného měli být tito přísedící ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť u nich lze mít důvodné pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemohou nestranně rozhodovat, čímž obviněný dovodil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný spatřoval v tom, že skutková zjištění a právní závěry uvedené ve výrocích rozsudků nenacházejí oporu v zásadě trestního řízení uvedené v §2 odst. 5 tr. řádu a hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž odvolací soud nenapravil tato pochybení. Podle názoru obviněného učiněná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným, a soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tím, že v jeho případě šlo o běžné obchodní případy, v nichž docházelo za předem dohodnutých podmínek k výkupu nemovitostí. Obviněný vytkl soudům, že vycházely ze závěrečného návrhu státního zástupce, podle něhož k odsouzení obviněných postačovaly výpovědi poškozených, jejichž motivem k výpovědím byla vidina majetkového prospěchu, protože předtím, než došlo k oficiálním úkonům, policejní orgán opakovaně navštívil poškozené a sděloval jim, že pokud chtějí, aby se jim vrátily peníze, musí se připojit k řízení, což ovlivnilo jejich výpovědi. Obviněný pak rozvinul své námitky ohledně jednotlivých skutků a s poukazem na výpovědi poškozených dovodil tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který podle něj naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. V této souvislosti odkázal také na pravidlo in dubio pro reo a judikaturu především Ústavního soudu.
9. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný spatřoval i ve výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozeným J. H. st. A Z. H. a poškozeným L. M. a K. B., neboť jim nevznikla škoda v uváděné výši, o jejíž náhradě bylo rozhodnuto.
10. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu pak obviněný spatřoval v tom, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, když nebyl poučen o následcích nedostavení se k odročenému hlavnímu líčení dne 16. 9. 2020. Po podání obžaloby bylo hlavní líčení opakovaně konáno v režimu §202 odst. 4 tr. řádu, ačkoli je nebylo možno konat bez jeho přítomnosti, jelikož za skutek popsaný pod bodem 3. obžaloby mu hrozil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala 5 let. V této souvislosti obviněný poukázal na průběh dalších hlavních líčení a na ustanovení na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména když nebyl řádně poučen ve smyslu §202 odst. 2 tr. řádu o následcích svého nedostavení se k hlavnímu líčení.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
b) Dovolání obviněného M. Č.
12. Obviněný M. Č. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle jeho názoru v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení v části, v níž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán v platnosti, přičemž v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání tohoto obviněného je obsahově i po argumentační stránce zčásti totožné s dovoláním, které podal spoluobviněný M. P., proto lze odkázat na jeho rekapitulaci výše pod body 7. až 9. tohoto rozhodnutí.
13. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, obviněný pouze uvedl, že důvod, pro který omlouval svou neúčast u hlavního líčení konaného dne 16. 9. 2020, bylo onemocnění jeho nezletilé dcery a nutnost zajistit péči o ni.
14. Závěrem svého odvolání i tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
c) Dovolání obviněného D. Ď.
15. Obviněný D. Ď. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nesprávné právní posouzení skutku podle obviněného spočívá ve vadném posouzení jeho zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestně právním následkem. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů porušení svého práva na spravedlivý proces, když provedly dokazování v rozsahu neodpovídajícím ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, což ovlivnilo hmotně právní posouzení skutku, který mu byl kladen za vinu.
16. Obviněný podrobně rozvedl okolnosti týkající se skutku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a osob údajných poškozených J. H. ml. i J. H. st. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by hodnota vzájemných plnění byla v hrubém nepoměru, a tvrzení, že získal značný prospěch jednáním, které je mu kladeno za vinu, považuje jen za spekulaci, která není podložena žádným provedeným důkazem. Znaleckým posudkem vypracovaným na žádost obviněných byla ke dni 1. 10. 2012 stanovena hodnota pozemků na částku ve výši 435 410 Kč, tedy nižší než byla dohodnutá kupní cena. Nárok poškozených na náhradu škody je proto nepodložený, neboť následné znalecké posudky vypracované v trestním řízení jsou podle obviněného nepřezkoumatelné.
17. Dovolatel znovu zopakoval již dříve uplatněnou obhajobu, že při jednání s poškozenými manželi H. došlo k předání finančních prostředků, a to na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem byly pozemky v k. ú. XY. Dále byla vyplacena částka ve výši 600 000 Kč, byly vystaveny dva příjmové pokladní doklady, každý na částku ve výši 300 000 Kč, které poškozený J. H. st. podepsal, a potvrdil tím přijetí kupní ceny za tyto pozemky. Následně potřeboval J. H. ml. finanční částku na úhradu dalších dluhů, a proto jeho otec přijal po vzájemné dohodě s obviněnými další částku ve výši 600 000 Kč, v souvislosti s ní pak J. H. st. vystavil směnku vlastní a nikdy nerozporoval pravost svých podpisů na příjmových dokladech ani na směnce. Obviněný v řízení prokázal, že disponoval uvedenými finančními prostředky a byl schopen vyplatit J. H. st. kupní cenu a půjčku v jím požadované výši, a to za pomoci spoluobviněného M. Č.
18. Poškozený J. H. st. a svědek J. H. ml. si byli podle obviněného velmi dobře vědomi, co podepisují. Přítomný advokát Mgr. Richard Polma uvedl, že obsah kupní smlouvy stranám bezprostředně před podpisem předčítal a vše účastníkům vysvětlil, přičemž všichni účastníci chtěli pozemky převést. Tato tvrzení soudy nižších stupňů zcela ignorovaly a při hodnocení důkazů vůbec nepřihlédly k výpovědi obviněného, přičemž bezdůvodně zamítly jeho návrh na výslech svědka D. L., který byl osobně přítomen při jednání v kanceláři obchodní společnosti D. Obviněný v tom spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť nezaujatý svědek mohl poskytnout svědectví o jednání mezi obviněnými a údajnými poškozenými, kteří podali podnět k trestnímu stíhání obviněných až po třech letech v době provádění exekuce na majetek poškozeného J. H. st. z neuhrazené směnky, přičemž iniciátorem tohoto podnětu byla Policie České republiky.
19. Obviněný vytkl i další procesní pochybení související s ukončením dokazování u hlavního líčení a s poukazem na konkrétní jednání všech obviněných vyjádřil nesouhlas i s tvrzením soudů nižších stupňů o jeho vysoce sofistikovaném charakteru. Navíc mu soudy nižších stupňů uložily peněžitý trest ve výši 150 000 Kč a povinnost k náhradě škody poškozeným, přičemž neměl žádné povědomí o majetkových poměrech poškozených manželů H. ani o zadlužení jejich syna, pro něhož si poškození půjčovali peníze.
20. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by hodnota vzájemných plnění byla v hrubém nepoměru, a za pouhou spekulaci považuje tvrzení obou soudů nižších stupňů, že měl pro sebe získat značný prospěch, neboť podle znaleckého posudku znalce V. Š. zpracovaného dne 1. 10. 2012 byla cena převáděných nemovitostí stanovena na částku ve výši 435 410 Kč, tedy podstatně nižší, než byla skutečně dohodnutá kupní cena. V této souvislosti obviněný vytkl nedostatky znaleckých posudků opatřených orgány činnými v trestním řízení. Rozhodnutí o náhradě škody pak obviněný považuje za důkazně nepodložené a poškození měli být odkázáni s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
21. Pokud bylo při právní kvalifikaci skutku přihlédnuto ke změně právní úpravy platné od 1. 10. 2020 ve vztahu k hranicím způsobené škody, měla se podle obviněného tato změna ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku podstatněji projevit i v uloženém trestu.
22. Závěrem svého dovolání obviněný D. Ď. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
23. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
24. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. P., státní zástupce nepovažuje skutečnost, že přísedící byli účastni vyjádření vyloučeného předsedy senátu, v němž by bylo možno shledat jeho přesvědčení o vině obviněných, za důvod zakládající poměr přísedících k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Každý z přísedících v průběhu hlavního líčení vyslechne stanoviska různých osob vyjadřujících se k vině či nevině obviněného a může jimi být ovlivněn ve svém názoru na věc. Pokud vyloučený předseda senátu vyjádřil předčasně své stanovisko k věci, nemohli být přísedící jeho projevem ovlivněni natolik, aby si vytvořili takový poměr k věci, který by jim bránil nestranně a objektivně rozhodovat. Námitka, že z hlavního líčení nebyl pořízen protokol, je zcela mimo rámec problematiky vyloučení orgánů činných v trestním řízení i kteréhokoliv jiného dovolacího důvodu.
25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, pak dovolatel nevytkl žádné konkrétní porušení formálních či materiálních podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného stanovených v §202 odst. 2 a 4 tr. řádu, ale pouze to, že při vyloučení některých skutků k samostatnému projednání obviněný nebyl opětovně poučen o možnosti konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Soud přitom není povinen předvolat obviněného k odročenému hlavnímu líčení, pokud byl přítomen při odročení hlavního líčení, při němž byl stanoven termín konání dalšího hlavního líčení, a ani není povinen opětovně poučovat obviněného o možnosti a podmínkách konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Konáním hlavního líčení dne 16. 9. 2020 v nepřítomnosti obviněného proto nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu.
26. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, značnou část námitek obviněných shledal státní zástupce za obsahově neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu, neboť směřuje do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé sice zpochybnili naplnění některých formálních znaků trestného činu lichvy, ale učinili tak bez bližší konkretizace nebo na základě svého tvrzení, že některé skutečnosti nevyplynuly z provedených důkazů. Státní zástupce zde neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě, který nelze dovozovat jen z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký odpovídal představě obviněných.
27. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněných, podle něhož šlo o běžné obchodní případy, a v této souvislosti poukázal na skutková zjištění k jednotlivým skutkům, která učinil soud prvního stupně i odvolací soud. K námitkám obviněných proti výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že překážkou pro rozhodnutí výrokem podle §228 odst. 1 tr. řádu nemohla být skutečnost, že poškozený v minulosti z nějakého důvodu souhlasil s nižší částkou náhrady škody.
28. Jestliže obvinění M. P. a M. Č. uplatnili i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ten zde podle státního zástupce nepřicházel v úvahu, neboť odvolací soud shledal odvolání obviněných částečně důvodnými a sám ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.
29. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle názoru státního zástupce neodpovídala ani námitka ohledně nedostatečného snížení trestu odvolacím soudem při použití mírnější právní kvalifikace, neboť v rámci tohoto dovolacího důvodu je sice možné namítat nesprávnost některých právních posouzení týkajících se trestu, avšak nelze vytýkat příliš přísný uložený trest.
30. Podle státního zástupce lze se značnou dávkou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitky ohledně neexistence stavu tísně a nezkušenosti na straně poškozených, avšak i v tomto případě jde spíše o skutkové výhrady. Přitom k naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy postačuje, aby byl u poškozených dán pouze některý ze stavů uvedených v §218 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v daném případě stav tísně. Pokud jde o J. H. st., není důvodu pochybovat o tom, že stejně jako většina laické veřejnosti neměl zkušenosti s používáním směnek a neznal specifika směnečných vztahů, mimo jiné i v otázce omezené možnosti obrany směnečného dlužníka v případě uplatnění směnky.
31. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl všechna podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
32. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům, o něž obvinění opírají podaná dovolání.
33. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, účinného do 31. 12. 2021, případně v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, účinného od 1. 1. 2022, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady pod takový důvod, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
34. Obvinění opřeli svá dovolání v různém rozsahu o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. První z nich podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, ovšem tento důvod nelze použít, jestliže zmíněná okolnost (tj. rozhodování vyloučeného orgánu) byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Důvody k vyloučení příslušného orgánu z rozhodování jsou uvedeny v §30 tr. řádu, přičemž o jeho vyloučení je nutno rozhodnout postupem podle §31 tr. řádu. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je nezbytné, aby vyloučený orgán vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno podaným dovoláním. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán v případě, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, tedy v rozporu se zákonem (zejména s ustanoveními upravujícími přítomnost obviněného v hlavním líčení podle §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu nebo ve veřejném zasedání podle §233 odst. 1, §234 a §263 odst. 2 až 4 tr. řádu) bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tedy ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
35. Dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možno podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, však nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotně právních norem, anebo jde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich ovšem neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
37. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nutno uvést, že může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přesto soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obvinění M. P. a M. Č. uplatnili druhou z uvedených variant, když podle jejich názoru napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo vyhověno jejich odvolacím námitkám uplatněným ve vztahu k výroku o jejich vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli dovodili, že tento výrok trpí vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
b) K jednotlivým námitkám obviněných
38. Obviněný M. P. opřel své dovolání mimo jiné o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle jeho názoru ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to přísedící Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. Zdeněk Karger a Alena Šnajdrová, kteří byli přítomni projevu vyloučeného předsedy senátu Mgr. Tomáše Doležala, v němž zdůvodňoval svůj procesní postup. Tuto námitku ovšem neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je totiž přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v případě, kdy lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k určitým osobám vystupujícím v řízení. Pochybnosti o nestrannosti přitom musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících pro závěr o možné neobjektivitě rozhodování přísedících v soudním senátu. Za podjatost pro poměr k věci či k osobám ovšem nelze považovat každou okolnost, kterou obviněný dovozuje pouze ze svých subjektivních názorů či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze tedy usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že přísedící není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375). Pro vyloučení přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. řádu, které mohou být důsledkem osobního vztahu přísedícího k určitým osobám zúčastněným na řízení či k věci samotné nebo jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Přitom ani odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci, ale poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce objektivně přistupovat k věci a k úkonům, které se jí týkají (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné pod č. T 339. ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ani profesionální vztah mezi soudci zařazenými na stejném pracovišti a do stejného senátu nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců rozhodnout nestranně a nezávisle. Pochybnosti o způsobilosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vyvolat jen velmi blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí publikované pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002, uveřejněné pod č. T 474. ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Je tedy zřejmé, že poměr k věci, který může být důvodem pro vyloučení přísedícího z úkonů trestního řízení, musí být osobní povahy, nezakládá se však jen na odlišném právním názoru nebo na pouhém vztahu kolegiality s vyloučeným soudcem a rovněž jej nemůže bez dalšího založit to, že přísedící byli přítomni určitému projevu bývalého předsedy senátu, aniž k němu zaujali nějaký výslovně vyjádřený postoj.
39. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku téhož obviněného, podle níž údajně došlo k závažnému procesnímu pochybení, jestliže nebyl pořízen protokol z hlavního líčení. Takové tvrzení se vůbec netýká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a neodpovídá ani žádnému jinému důvodu dovolání.
40. Obvinění M. P. a M. Č. pak shodně opřeli svá dovolání i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, když spatřovali porušení ustanovení o své přítomnosti u hlavního líčení v tom, že nebyli poučeni o následcích nedostavení se k odročenému hlavnímu líčení dne 16. 9. 2020 poté, co u hlavního líčení dne 15. 9. 2020 došlo k vyloučení některých skutků ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, zatímco o zbývající trestné činnosti, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem odvolacího soudu, se dále jednalo v odročeném hlavním líčení právě dne 16. 9. 2020. Ani s touto dovolací námitkou se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Soud sice musí předvolat obviněného ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, ovšem jen tehdy, jestliže není přítomen při odročení hlavního líčení, u něhož je stanoven den, kdy se bude konat další hlavní líčení. Pokud tedy nebylo nutné znovu předvolávat obviněné k odročenému hlavnímu líčení, tím spíše nemohli být v předvolání poučeni o následcích nedostavení se k němu. Odročené hlavní líčení se pak netýkalo trestných činů, na něž je stanovena sazba trestu odnětí svobody převyšující 5 let, kde by byla nutná přítomnost obviněných (§202 odst. 4 tr. řádu). Navíc oba obvinění měli své obhájce, s nimiž mohli konzultovat jakékoli právní a další otázky, a to včetně své přítomnosti u hlavního líčení.
41. Všichni tři obvinění opřeli svá dovolání rovněž o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak většina jimi uplatněných námitek je jen polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, zejména pokud obvinění namítají porušení pravidla in dubio in reo a v důsledku toho i jejich práva na spravedlivý proces. Obvinění zde totiž zpochybňovali důvěryhodnost svědků a poškozených, správnost znaleckého posudku, hodnocení důkazů a vytýkali nedostatečné zjištění skutkového stavu soudem prvního a druhého stupně. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, ale v řízení o dovolání se dokazování zpravidla neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Přitom hodnotit důkazy může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl a získal z nich relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožnit rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Dovolání pak nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali.
42. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená to porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. V této souvislosti Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitku obviněných, podle níž soudy údajně hodnotily důkazy selektivním způsobem v jejich neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny. Takové tvrzení totiž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, protože svým obsahem směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění. Pravidlo in dubio pro reo („v pochybnostech ve prospěch“) vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a promítá se do trestního řádu v ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu. Uvedená zásada má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu). Je tudíž zjevné, že zmíněné pravidlo má procesní charakter, týká se jen skutkových otázek a jeho případné nedodržení není způsobilé naplnit dovolací důvod uplatněný obviněnými (avšak ani žádný jiný důvod dovolání). Navíc soudy nižších stupňů zde neměly důvody k pochybnostem o vině obviněných, proto ani nemohly rozhodnout v jejich prospěch.
43. Obviněný M. P. poukazoval rovněž zcela obecně na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení jím spáchaného skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Přitom ve zmíněné výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní. Navíc soudy nižších stupňů se touto věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu. Skutkový děj byl tedy logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných a jejich tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jejich vině.
44. Uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neodpovídají ani námitky obviněného D. Ď. týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť ani v něm nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno považovat jen takové vady výroku o trestu, které záleží v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Námitka vytýkající samotnou nepřiměřenost uloženého trestu však nenaplňuje žádný dovolací důvod (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V ostatních případech lze napadat výrok o uloženém trestu zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jehož podstata spočívá v uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný ovšem neuplatnil tento dovolací důvod a evidentně v případě jemu uloženého trestu ani nepřicházel v úvahu, neboť obviněnému byl v této věci uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Nejvyššímu soudu tedy zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest příliš mírný nebo naopak příliš přísný, protože opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek.
45. Stejně tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani námitku obviněného D. Ď., že mu nebylo umožněno vykonat právo posledního slova před soudem prvního stupně. Jde totiž o námitku ryze procesní, která neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani žádnému jinému důvodu dovolání.
46. Nejvyšší soud se pak nemohl ztotožnit ani s tvrzením obviněného M. P., podle něhož jednání popsaná ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu je možné považovat za běžné obchodní případy, v nichž docházelo za předem dohodnutých podmínek k výkupu nemovitostí. Pokud jde o skutek pod bodem 1. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obvinění fakticky poskytli J. H. ml. prostřednictvím jeho otce půjčku ve výši 450 000 Kč, kterou měl vrátit do 3 týdnů spolu s úrokem ve výši 150 000 Kč. Již z této skutečnosti lze dovodit hrubý nepoměr vzájemných plnění. Jak uvedl soud prvního stupně pod bodem 53. odůvodnění svého rozsudku, jestliže měl poškozený vrátit za 21 dní o 150 000 Kč více, než činila půjčená částka, pak měl zaplatit za každý den nad rámec půjčené částky 7 142,85 Kč. Jedno procento z půjčené částky přitom představovalo částku 4 500 Kč. Pokud tedy činil denní úrok 1,587 %, roční úrok dosahoval výše 579,225 % a takový úrok má již nepochybně lichvářský charakter. Za hrubý nepoměr vzájemných plnění se obecně považuje zápůjčka s úrokem podstatně přesahujícím obvyklou výši úrokové sazby stanovené Českou národní bankou, přičemž z judikatury vyplývá, že takovým úrokem může být úrok nad 70 % (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr.). Lichvářským úrokem dosahujícím úrovně trestného činu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku by pak při naplnění ostatních znaků tohoto trestného činu podle odborné literatury mohl být v zásadě úrok přesahující 50 %, nebo vzhledem k okolnostem konkrétního případu i úrok nižší (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 2. §205 až 421. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1768). Úrok stanovený obviněnými překračoval tuto hranici více než desetinásobně, což nemůže svědčit o jednání v rámci běžných obchodních vztahů. Lichevní charakter zápůjčky pak zvýrazňuje i zajišťovací převod nemovitých věcí v hodnotě téměř 900 000 Kč a donucení J. H. st. K podepsání směnky na částku ve výši 600 000 Kč, jelikož i tyto zajišťovací instituty mohou představovat hrubý nepoměr ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Svazek 2. §205 až 421. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1768). Přitom podle rozhodných skutkových zjištění obvinění věděli o stavu tísně poškozených. Obdobně v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nejsou žádné pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, takže nemůže jít o běžné jednání v obchodním styku.
47. Pod uplatněný dovolací důvod by bylo možné rovněž podřadit námitky obviněného D. Ď., jimiž vytýkal nesprávné právní posouzení tísně a nezkušenosti na straně poškozených u skutku pod bodem 1. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud však neshledal tyto námitky obviněného důvodnými. Judikatura soudů vymezila pojem „tíseň“ jako tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného, přičemž je nerozhodné, zda si poškozený zapříčinil takovou situaci sám (viz rozhodnutí publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr.). Rozhodující je zde potřeba okamžitého získání finančních prostředků, která bude zpravidla dána při velké zadluženosti poškozeného či osoby jemu blízké, jejíž tíseň pociťuje jako tíseň vlastní. Jestliže obviněný zpochybňoval stav tísně poškozeného J. H. st. tím, že J. H. ml. sám naléhal, aby došlo k uzavření smlouvy o půjčce i k prodeji pozemků, je nutné připomenout, že tísní se nerozumí donucení k uzavření smlouvy, nýbrž tíživé životní okolnosti, které poškozeného nutí k uzavření smlouvy i za nepříznivých podmínek. Pachatel trestného činu lichvy nemusí donutit poškozeného k uzavření nevýhodné a z hlediska vzájemných plnění hrubě nepoměrné smlouvy výhrůžkami, násilím či nátlakem. Postačí, pokud učiní poškozenému krajně nevýhodný návrh, který přináší poškozenému řešení jeho svízelné situace (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016 a rozhodnutí publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.). Tíseň tedy v žádném případě nevylučuje skutečnost, že sám poškozený naléhal na uzavření smlouvy, naopak takováto skutečnost může svědčit o jeho tísni a o hledání řešení i za značně nevýhodných podmínek. Pokud jde o nezkušenost, soudy obou stupňů ji zmiňovaly u J. H. st. v rámci směnečných vztahů. Nejvyšší soud zde připomíná, že směnečné vztahy jsou velmi specifické a málokdo se dostane do častějšího kontaktu se směnečným právem a je si vědom zvláštností směnečných vztahů. Ani okolností, že J. H. st. byl předsedou atletického klubu, není vyloučena jeho nezkušenost v oblasti směnečného práva. Navíc k trestnosti činu podle §218 odst. 1 tr. zákoníku postačí zneužití tísně poškozených, ale nevyžaduje se kumulativní existence jejich stavu tísně a nezkušenosti.
48. Za zcela neopodstatněné je třeba rovněž označit námitky obviněného D. Ď., že poškození věděli, co podepisují, a byli advokátem Mgr. Richardem Polmou seznámeni s obsahem úkonů, které činili. Tato skutečnost nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněných, jelikož podstatou jejich trestného jednání nebylo uvedení poškozených v omyl ohledně obsahu podepisovaných listin. Bez významu jsou rovněž výtky ohledně označení obviněných jako sehraných pachatelů, což je závěr, který soudy nižších stupňů dovodily z výsledků provedeného dokazování a který je výsledkem jejich hodnocení důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
49. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Část dovolacích námitek sice byla podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je však shledal neopodstatněnými, přičemž ve zbytku šlo o námitky neodpovídající žádnému z důvodů dovolání. O dovolání obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký