ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1326.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1326/2021-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podala obviněná A. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 11 To 252/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 130/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 2 T 130/2020, byla obviněná A. K. uznána vinnou přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších zákonů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který jí byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Zároveň byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená obchodní společnost AT Computers, a. s., IČ: 61672599, se sídlem Těšínská 1970/56, Slezská Ostrava, Ostrava, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, které Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 11 To 252/2021.
3. Přečinu poškození věřitele, ohledně něhož bylo podáno dovolání, se obviněná podle výroku o vině rozsudku okresního soudu dopustila zjednodušeně uvedeno tím, že poté, co avalovala blankosměnku ze dne 26. 5. 2004, již vystavil její tehdejší manžel M. K., nar. XY, podnikající jako M. K. L., na řad obchodní společnosti AT Computers, a. s., kterou tento směnečný věřitel později vyplnil na částku 13 481 097 Kč, a jež se stala splatnou dne 15. 5. 2017, v době od 23. 1. 2017 do 20. 6. 2017 v XY záměrně celkem 4 darovacími smlouvami, z nichž dvě byly uzavřeny dne 23. 1. 2017, další pak dne 7. 2. 2017 a dne 20. 6. 2017, převedla veškerý svůj nemovitý majetek specifikovaný ve výroku o vině v celkové hodnotě 8 830 000 Kč na svého syna M. K., nar. XY, a to v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky směnečného věřitele, neboť díky tomu, že zpracovávala účetnictví svého tehdejšího manžela nejpozději na počátku roku 2017 věděla o jeho splatných i dosud nesplatných závazcích z podnikání v řádu desítek milionů Kč, zároveň věděla o tom, že on nevlastní žádný majetek, z něhož by závazky mohly být uspokojeny, protože rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 9 C 267/2013, bylo zúženo jejich společné jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a veškerý nemovitý majetek zůstal jejím výlučným vlastnictvím, čímž způsobila obchodní společnosti AT Computers, a. s., škodu v celkové výši 8 830 000 Kč.
II. Dovolání obviněné
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná A. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „tr. ř.“). Trestní řád byl s účinností od 1. 1. 2022 novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., jímž došlo k mj. ke změně v ustanovení §265b odst. 1, a to k rozšíření výčtu dovolacích důvodů o nový dovolací důvod, který byl zařazen pod písmeno g). V důsledku toho byly dosavadní důvody pod písmeny g) až l) označeny nově písmeny h) až m). Z pohledu nového znění tedy obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak v tomto usnesení bude zachováno označení dovolacích důvodů podle dřívější právní úpravy, za jejíž účinnosti obviněná podala dovolání.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná v úvodu citovala v obou jeho alternativách, ačkoli ve spojení s dalším jím uplatněným důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že považovala za naplněnou druhou alternativu, navíc její odvolání bylo řádně projednáno ve veřejném zasedání, tudíž první alternativa nepřicházela v úvahu. Podle názoru obviněné trpí napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek vadou nesprávného právního posouzení, neboť ze skutkových zjištění soudů nevyplývá právní závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky, ani protiprávnost jejího jednání, přesto byl skutek posouzen jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně navíc podle obviněné neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti podle §125 odst. 1 tr. ř., podle jejího přesvědčení se soud nevypořádal důsledně se všemi jejími odvolacími námitkami. Objektivní stránka přečinu poškození věřitele nemohla být podle názoru obviněné naplněna z toho důvodu, že v době převodu nemovitostí mezi obviněnou a poškozeným neexistoval vztah dlužníka a věřitele. Stejná okolnost měla vliv také na subjektivní stránku, protože obviněná nemovitý majetek převáděla v dobré víře, nevěděla, že jeho zcizením může porušit trestní zákon. Obviněná připomněla svou argumentaci z odvolacího řízení, jejímž základem je tvrzení, podle něhož pokud avalovala blankosměnku, nemohl jí vzniknout žádný závazek vůči směnečnému věřiteli, k tomu mohlo dojít nejdříve po vyplnění blankosměnky. O tom, že tato skutečnost nastala, se však obviněná dozvěděla teprve na podzim roku 2017, tedy až po převodu nemovitostí. Byla přesvědčena, že jednání popsané v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku učiněné před splatností pohledávky poškozovaného věřitele může být pokusem trestného činu poškození věřitele, nikoli však dokonaným trestným činem. Přitom vyslovila nesouhlas s názorem krajského soudu, který tvrdí, že vyplněním blankosměnky se zakládá zpětná fikce vzniku závazku ke dni vystavení směnky. Ohledně převodu nemovitosti ze dne 20. 6. 2017, tedy po údajném vyplnění blankosměnky věřitelem, obviněná rovněž zpochybnila svou trestní odpovědnost, a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, podle něhož účinky předložení směnky k placení nastanou vůči žalovanému směnečnému rukojmímu okamžikem, kdy se seznámí s obsahem podané žaloby a směnky. Dále obviněná znovu zdůraznila, že směnečným věřitelem nebyla osobně seznámena o vyplnění blankosměnky, v podstatě si na vystavení směnky nepamatovala, což vyplynulo i ze svědecké výpovědi M. K. Mimo jiné tento svědek prohlásil, že obviněná o existenci směnky vůbec netušila, v tomto jeho přesvědčení ho utvrdilo také to, že obchodní společnost AT Computers, a. s., neuplatnila své právo na plnění ze směnky do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek. V části dovolání, v níž obviněná tvrdila, že nevěděla o blankosměnce, navázala tím, že díky zúžení společného jmění manželů měla důvodně za to, že nemůže odpovídat za dluhy tehdejšího manžela, k čemuž rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 0do 677/2005, v němž soud vyslovil, že splnění závazku smluvně přijatého pouze jedním z manželů nelze vymáhat na druhém z manželů, přestože tento závazek náleží do SJM. Na tomto místě však Nejvyšší soud podotýká, že nejde vůbec o situaci skutkově srovnatelnou s posuzovanou trestní věcí obviněné, neboť ona sama v pozici směnečného rukojmí přijala vedle výstavce směnky M. K závazek plnit poškozené AT Computers, a. s., za jeho nesplacené pohledávky zajištěné směnkou.
6. Obviněná dále namítla nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe, neboť věřitel AT Computers, a. s., měl k ochraně svých práv primárně využít prostředků civilního práva, avšak zmeškal lhůtu, v níž se mohl se svou pohledávkou přihlásit do insolvenčního řízení na majetek obviněné. Proto na ni účelově podal trestní oznámení. V současné situaci, v níž je obviněná pravomocně uznána vinnou z úmyslného způsobení škody věřiteli, nevztahují se na její povinnost k náhradě škody následky splnění oddlužení a hrozí zahájení civilního řízení. Vzhledem k tomu obviněná požádala Nejvyšší soud o odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
7. Ze shora rozvedených důvodů obviněná A. K. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněnou podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
II. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru většina námitek obviněné neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ani druhé alternativě důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud obviněná namítala neexistenci svého závazku ze směnky, argumentovala zavádějícím způsobem, nenásledujícím určující zjištění soudů prvního i druhého stupně. Státní zástupce připomněl tato zásadní skutková zjištění, která mají význam pro právní posouzení skutku jako přečinu poškození věřitele. Obviněná dne 26. 5. 2004 avalovala směnku vystavenou M. K. k zajištění závazku ze smlouvy o platebních podmínkách uzavřenou obchodní společností AT Computers, a. s. Obviněná se proto jako směnečný rukojmí stala přímým dlužníkem a po vyplnění blankosměnky se tato stala skutečnou s účinností ke dni vystavení, tedy i zpětně. Státní zástupce nepochyboval ani o úmyslném zavinění obviněné, která zpracovávala účetnictví svého manžela, byla tedy obeznámena s jeho finančními potížemi na počátku roku 2017 a ihned poté začala převádět nemovitosti, které měla ve svém vlastnictví. Tedy i časový sled událostí svědčí o záměru obviněné vyhnout se povinnosti platit závazky z manželova podnikání vůči AT Computers, a. s. Rozhodnutí soudů obou stupňů státní zástupce doplnil o odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 889/2013 (směnečný rukojmí se ocitá v postavení přímého dlužníka směnečného věřitele), a ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002 (blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, avšak účinky přeměny nastávají ex tunc ).
9. Výtky proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nejsou podle státního zástupce v dovolání přípustné, navíc se odvolací soud námitkám obviněné dostatečně věnoval zejména v bodech 5. až 8. svého usnesení. V podstatě jedinou právní námitkou je podle státního zástupce nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe, která však není důvodná. Státní zástupce citoval podstatnou část právních vět ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že subsidiarita trestní represe se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak, byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku naplněna, jako je tomu v posuzovaném případě, nemůže podle státního zástupce stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů s poukazem na existenci právních institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku došlo prostřednictvím trestného činu.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která svého práva využila. V podstatě však setrvala na své zásadní výhradě, podle níž v době převodu nemovitostí ještě nevznikl její závazek vůči AT Computers, a. s., nebyla tedy naplněna objektivní ani subjektivní stránka přečinu podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Opakovaně zmínila také okolnosti podpisu směnky, jejího předložení obviněné, nepřihlášení pohledávky věřitele do insolvenčního řízení apod. Také znovu připomněla vady odůvodnění usnesení odvolacího soudu a naznačila v důsledku toho porušení svého práva na spravedlivý proces. Proto trvala na obsahu svého dovolání včetně jeho závěrečného návrhu. Nad rámec provedeného dokazování obviněná k replice přiložila pravomocný rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 11. 2021, č. j. 7 C 245/2017-234, jímž byla zamítnuta žaloba AT Computers, a. s., proti obdarovanému synovi obviněné, o určení, že darovací smlouvy jsou vůči žalobkyni právně neúčinné. K tomu lze jen podotknout, že důvody, které vedly okresní soud k zamítnutí této žaloby, spočívaly v nevykonatelnosti pohledávky žalobkyně v době rozhodování tohoto soudu, čímž nebyla shledána ani její aktivní legitimace. Tento rozsudek a jeho nosné argumenty však nemohou mít vliv na trestní odpovědnost obviněné A. K. za skutek, o němž bylo v posuzované věci rozhodnuto.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytýkaná vada tedy musela mít svůj podklad v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy mohl být dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku rovněž může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Vzhledem k tomu, že dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nemůže být podáno ve stejném rozsahu, jaký lze uplatnit v řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku. Za tímto účelem zákon stanoví taxativní výčet dovolacích důvodů, na jejichž podkladě při důvodnosti použitých argumentů těmto důvodům odpovídajícím, může Nejvyšší soud přezkoumávat napadené rozhodnutí a případně řízení jemu předcházející.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahoval dvě alternativy, první z nich dopadá na případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a druhá je určena k nápravě vady spočívající v tom, že soud druhého stupně rozhodl jedním z výše citovaných způsobů, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jak bylo již uvedeno v bodě 5. tohoto usnesení, přestože obviněná výslovně neoznačila alternativu tohoto dovolacího důvodu, je z obsahu její dovolací argumentace patrno, že zamýšlela uplatnit druhou z nich s tím, že v řízení předcházejícím usnesení soudu druhého stupně byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného od 1. 1. 2022, spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud tedy obviněná namítala v dovolání extrémní nesoulad spočívající v rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů, obsahem provedených důkazů a jejich následným právním posouzením, její výtky by tomuto novému dovolacímu důvodu s velkou mírou tolerance mohly odpovídat, nicméně Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.
b) K uplatněným dovolacím námitkám
16. Především nelze přijmout výhrady obviněné proti „nedodržení náležitostí odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř.“, ačkoli vady spatřovala v usnesení soudu druhého stupně. Byla přesvědčena o tom, že tento soud nepopsal průběh dokazování vyčerpávajícím způsobem a ani ho nevysvětlil logicky a věcně přesvědčivým způsobem, dále se důsledně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami proti naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byla uznána vinnou. Takto formulované námitky směřující proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně však nemohou naplnit deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
17. Poté obviněná v dovolání plynule navázala námitkami, z nichž některé bylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná vyjádřila nesouhlas s tím, že by svým jednáním naplnila objektivní stránku trestného činu poškození věřitele. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že nemohl vycházet z obsahu odvolání, na které obviněná v této souvislosti odkázala. Jak bylo judikováno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněná nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se proto zmíněnými námitkami, podle nichž snad měl opětovně po krajském soudu zkoumat řádný opravný prostředek obviněné, blíže nezabýval.
18. Následně však obviněná i v dovolání předložila některé konkrétní výhrady proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu poškození věřitele včetně jeho objektivní stránky, které nicméně byly součástí jejího řádného opravného prostředku, částečně i její obrany uplatňované již před soudem prvního stupně. To se týká především tvrzení, podle něhož nebyla až do vyplnění blankosměnky dlužníkem, nemohla tedy být naplněna objektivní stránka přečinu poškození věřitele. V zásadě z téhož dovozovala obviněná též chybějící subjektivní stránku tohoto přečinu, neboť v době převodu nemovitostí nevěděla o tom, že podepsala blankosměnku, resp. neznala dlužnou částku ani její splatnost. Z níže uvedených důvodů však nemohou její výhrady v dovolacím řízení obstát.
19. Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle právní věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněná tento přečin spáchala ve variantě odpovídající znaku zmíněné základní skutkové podstaty tohoto přečinu, podle něhož obviněná „částečně zmařila uspokojení svého věřitele tím, že zcizila část svého majetku“. Vzhledem k tomu, že tímto činem došlo ke způsobení značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, byla naplněna i přísnější sazba přečinu uvedená v §220 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. S tímto právním posouzením se ztotožnil také soud druhého stupně. Obviněnou zpochybňovaný závazek plnit vlastnímu věřiteli, a to obchodní společnosti AT Computers, a. s., dovodily soudy ze směnky, kterou vystavil dne 26. 5. 2004 tehdejší manžel obviněné, svědek M. K., na řad jmenované obchodní společnosti jako zajišťovací instrument ke smlouvě o platebních podmínkách ze dne 7. 6. 2004, která navazovala na rámcovou smlouvu o tzv. dealerském prodeji M. K. jako kupujícího, stranou prodávající byla obchodní společnost AT Computers, a. s. Smluvené platební podmínky byly uplatňovány prodávajícím při uzavírání dílčích kupních smluv na dodávky kancelářské a výpočetní techniky. Rovněž bylo dohodnuto zajištění formou blankosměnky, kterou vystaví kupující strana (M. K.) na řad prodávající strany. Smluvní strany dále ujednaly podmínky vyplňovacího práva umožňující prodávajícímu vyplnit blankosměnku v případě prodlení kupujícího s úhradou faktur po dobu delší třiceti dnů. Další podrobnosti vzájemných smluvních ujednání mezi AT Computers, a. s., a M. K. reprodukoval okresní soud na straně 6. svého rozsudku. Obviněná tuto směnku avalovala, to znamená, že se tímto svým prohlášením „přihlásila“ k dlužníku ze směnky, M. K., vznikl jí tak zajišťovací závazek garantující zaplacení směnky. Jinak řečeno jako avalista se zavázala (zajišťovala), že závazek ze směnky jako listinného papíru bude splněn vůči majiteli směnky bez ohledu na to, kdo se jím v budoucnu stane. V době vystavení směnky a připojení podpisu obviněné jako směnečné rukojmí šlo o tzv. blankosměnku ve smyslu ustanovení §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „zákon směnečný a šekový“), na níž nebyla vyplněna směnečná suma ani termín splatnosti. Tyto chybějící údaje následně v rámci realizace vyplňovacího oprávnění doplnil věřitel AT Computers, a. s., dne 15. 5. 2017 (srov. vyplněná směnka na č. l. 244 tr. spisu). Právní nauka i soudní praxe zastává názor, podle něhož vyplněním blankosměnky vzniká úplná směnka, na jejíž obsah se pohlíží tak, jako by byla směnkou úplnou od počátku, neboli blankosměnka se stává směnkou až vyplněním, odtud teprve vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (srov. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový – komentář směnečné části. Zákon o mezinárodním právu soukromém – komentář směnečné části. Praha: Leges, 2021, str. 102; též rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 103/2016 Sb. rozh. obč.). Uvedený právní názor však nelze interpretovat tak, že by do vyplnění blankosměnky obviněná v postavení směnečného rukojmího neměla žádný vztah ke směnečnému věřiteli, jak se snažila prosadit ve svém dovolání. V takovém případě by ostatně institut blankosměnky jako takové ztrácel jakýkoli smysl a s ním samozřejmě i účel jejího avalování. Byla by tak popřena průkazní funkce blankosměnky jako cenného papíru, přičemž průkazní funkce znamená, že cenný papír je důkazem existence příslušného subjektivního práva či povinnosti a důkazem o nároku osoby, která předložila cenný papír vůči jeho výstavci [srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1828]. Autoři JUDr. Radim Chalupa nebo JUDr. Zdeněk Kovařík ve svých publikacích hovoří o tzv. latentních směnečných závazcích, resp. o podmíněných závazcích, které existují již v době, kdy blankosměnka ještě nepředstavuje úplnou směnku. Svým podpisem přejímá rukojmí garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tím přeměněna na skutečnou směnku, a ta následně nezaplacena. V tomto směru lze hovořit o podmíněném závazku. Pozdější vyplnění směnky je nezbytnou podmínkou pro to, aby se tyto závazky se zpětnou účinností aktivovaly, neboť bez vyplnění by tento účinek nemohl nikdy nastat. [Srov. Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový – komentář směnečné části. Zákon o mezinárodním právu soukromém – komentář směnečné části. Praha: Leges, 2021, str. 102; JUDr. Zdeněk Kovařík. Úskalí směnečného rukojemství (1. část). Bulletin advokacie . č. 11-12. 2002, str. 55-63. ISSN 1210-6348]. Ostatně i z historického pohledu není o závaznosti podpisů na blankosměnce, resp. o určité formě závazku jak výstavce, tak i směnečného rukojmího pochyb, neboť „…v Československém zákoně směnečném (č. 1/1928 Sb. z. a n.) – srov. jeho §6 odst. 2, dle kterého okolnost, že v době podpisu směnky některá z podstatných náležitostí chyběla a teprve později byla doplněna, není na závadu ani platnosti směnky, ani závaznosti podpisu…“ (srov. Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. str. 101). Obviněná A. K. tedy nepochybně měla od připojení svého podpisu na blankosměnku jako směnečný rukojmí podmíněný závazek plnit směnečnému věřiteli AT Computers, a. s., což přiléhavě konstatoval již odvolací soud v bodě 6. svého usnesení. Obviněná totiž také ve svém odvolání uplatnila námitku proti závaznosti svého podpisu na blankosměnce před jejím úplným vyplněním. Nutno podotknout, že v řízení před soudem prvního stupně se obviněná tímto způsobem nehájila, v hlavním líčení zpochybňovala pravost svého podpisu na sporné blankosměnce. Obviněná připojením podpisu avalisty na blankosměnku na sebe převzala rukojemský závazek, stala se směnečným dlužníkem a garantovala, že směnka bude zaplacena. Po vyplnění chybějících údajů na blankosměnce včetně doby splatnosti se obviněná stala tzv. nepodmíněným dlužníkem majitele směnky se všemi povinnostmi, které jí ze směnečného rukojemství vyplývají.
20. Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že na obviněnou A. K. v jejím postavení avalisty předmětné směnky je nutno nahlížet jako na přímého dlužníka. Jako směnečný rukojmí ručila za zaplacení směnky (zajišťovala její úhradu) a byla tak ze směnky zavázána stejně jako ten, za koho se zavázala, což byl v tomto případě její tehdejší manžel M. K., jak upozornil již okresní soud na str. 9 svého rozsudku (shodně k tomu srov. také Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový – komentář směnečné části. Zákon o mezinárodním právu soukromém – komentář směnečné části. Praha: Leges, 2021, str. 270). Je však nutné rozlišit závazky M. K., které mu vyplývaly z obchodních vztahů se smluvním partnerem – obchodní společností AT Computers, a. s., (současně též směnečným věřitelem), jak bylo popsáno v bodě 19. tohoto usnesení, od jeho závazku výstavce směnky (avaláta), stejně tak závazek obviněné jako avalisty. Pokud by ale M. K. jako avalát zaplatil směnku, vyvázal by tím obviněnou z jejího rukojemského závazku. Avšak v případech, jako byl tento posuzovaný, kdy směnka byla zajišťovacím instrumentem pohledávek z obchodních vztahů, pokud by došlo k uhrazení těchto pohledávek, pak by nedošlo automaticky k zániku závazku obviněné jako směnečné rukojmí. Vždy je totiž nutno striktně odlišit závazky ze směnky, jíž má být zajištěno splnění závazků např. z obchodních vztahů na jedné straně a samotných obchodněprávních závazků na straně druhé. Jak ale vyplývá z obsahu trestního spisu, směnečný věřitel neměl možnost obdržet od M. K. fakturovaná plnění spolu s příslušenstvím na základě jejich obchodních ujednání, proto přistoupil k uplatnění svých směnečných práv. Z výše uvedeného výkladu postavení avalisty blankosměnky tedy vyplývá, že zásadní dovolací námitka obviněné, podle níž v důsledku připojení svého rukojemského prohlášení na blankosměnku jí nemohl vzniknout žádný závazkový vztah vůči směnečnému ručiteli, nemůže obstát. Obviněná až do přeměny blankosměnky na směnku úplnou byla podmíněně zavázána k jejímu uhrazení. Proto i v době převodu části svého nemovitého majetku v měsících leden a únor 2017 trvalo její směnečné rukojemství, byť s podmínkou vyplnění blankosměnky podle vyplňovacího práva směnečného věřitele.
21. V reakci na další právní námitku obviněné, podle které neměl být v případě uznání viny skutek posouzen jako dokonaný přečin poškození věřitele nýbrž pouze jako pokus tohoto přečinu, je třeba upozornit na povahu tohoto přečinu. Je totiž řazen mezi tzv. výsledečné (někdy též materiální) delikty. Podle toho, jestli účinek je nebo není znakem trestného činu, rozlišuje právní nauka výsledečné (nebo také materiální) a formální (nebo také čistě činnostní) trestné činy). Trestné činy výsledečné jsou takové, u nichž je znakem skutkové podstaty účinek, tj. porucha na konkrétním předmětu útoku nebo nebezpečí pro něj, přičemž konkrétním předmětem útoku je člověk nebo věc nebo jiná majetková hodnota (např. konkrétní pohledávka) a k dokonání u těchto trestných činů dochází až nastoupením účinku. Podle druhu účinku rozlišujeme výsledečné (materiální) trestné činy poruchové, u nichž je znakem skutkové podstaty účinek v podobě poruchy, a ohrožovací, u nichž má účinek podobu nebezpečí (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 125, 126; nebo Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 151). Přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku představuje výsledečný (materiální) poruchový delikt, k jehož dokonání je vyžadováno, aby v důsledku jednání pachatele došlo ke zmaření uspokojení (byť částečného) jeho věřitele. Je přitom naprosto přirozené, že, zvlášť u trestného jednání probíhajícího průběžně v čase, účinek může nastat s určitým časovým odstupem a nikoli hned při páchání skutku nebo bezprostředně po jednání popsaném ve skutkové podstatě, který je následně však kvalifikován i s ohledem na to, jestli nastal zákonem předvídaný účinek (u těch trestných činů, u nichž je účinek součástí jejich skutkové podstaty, jako jsou výsledečné delikty). Snadno to lze ilustrovat např. na trestném činu vraždy, kde k úmrtí poškozeného, tj. účinek, může nastat až po uplynutí několika týdnů, výjimečně i měsíců od útoku pachatele. Orgány činné v trestním řízení mohou stíhat pachatele podezřelého z útoku pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, avšak poté, co dojde k úmrtí napadeného, nemusí být využit kvalifikační znak způsobení smrti podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale je možné právně posoudit skutek jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku v důsledku nastalého účinku, tj. smrti napadeného. Skutek, který se stal předmětem obžaloby v posuzované věci obviněné, zahrnuje celkem 4 majetkové dispozice v období od 23. 1. 2017 do 20. 6. 2017, během něhož, přesně dne 15. 5. 2017, využil směnečný věřitel svého vyplňovacího práva a z původní blankosměnky se stala úplná směnka. V lednu a v únoru roku 2017, kdy obviněná převedla na svého syna celkem 3 byty, tedy ještě nenastal účinek ve formě zmaření uspokojení věřitele AT Computers, a. s., nebylo by tedy zcela vyloučeno posoudit v této době skutek, resp. tři jeho dílčí útoky v hmotněprávním smyslu jako pokus přečinu poškození věřitele. K nastoupení tohoto účinku však došlo poté, co byla blankosměnka vyplněna, od této doby již bylo třeba posuzovat žalované pokračující jednání obviněné tak, že zákonem předpokládaný poruchový účinek skutečně nastal a přečin podle §222 odst. 1 tr. zákoníku byl dokonán (za splnění dalších znaků jeho skutkové podstaty). Protože Okresní soud v Kutné Hoře a Krajský soud v Praze projednávaly trestní věc obviněné právě až v době, kdy o takovém účinku a tedy o dokonání přečinu poškození věřitele nebylo pochyb, nelze jejich právnímu posouzení žalovaného a zjištěného skutku nic vytknout.
22. K otázce zavinění, které obviněná zpochybňovala různou formou obhajoby a učinila tak i ve svém dovolání, lze především odkázat na naprosto správné, přesvědčivé a v souladu s výsledky dokazování právní závěry soudů prvního i druhého stupně. Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že díky zpracovávání účetnictví M. K., měla obviněná přehled o stavu jeho podnikání, tedy o výši jeho nesplacených závazků i majetku. Nejpozději v polovině ledna se přímo od něho dozvěděla, že nebude schopen splácet své závazky (srov. výpověď obviněného u hlavního líčení dne 19. 5. 2021, č. l. 519 tr. spisu). Přibližný rozsah všech závazků M. K., jakož i jejich část týkající se věřitele AT Computers, a. s., obviněná mohla minimálně odhadnout, stejně jako stav firemních aktiv. Rovněž si byla vědoma zúžení společného jmění manželů, na jehož základě se stala majitelkou dosud společně vlastněných nemovitostí. Obviněná tedy důvodně předpokládala, že její tehdejší manžel podnikající na vlastní odpovědnost [§2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů] nebude schopen hradit své splatné závazky a že proto bude s nejvyšší mírou pravděpodobnosti oslovena směnečným věřitelem, který se na ni mohl obrátit i přímo, aniž by nejprve oslovil směnečného dlužníka. Uvedené okolnosti jsou jediným logickým vysvětlením darování nemovitého majetku obviněnou jednomu ze synů, pro které nebyl v rozhodné době jiný rozumný důvod. Jak shledaly soudy nižších stupňů, obviněná jednala úmyslně se záměrem vyhnout se plnění z titulu směnečné rukojmí, tedy vůči svému věřiteli AT Computers, a. s. (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně a bod 6. až 8. usnesení krajského soudu). Přestože v dovolání se obviněná snažila zpochybnit závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškození věřitele, činila tak výhradně skutkovými námitkami, jež neměly opodstatnění a s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly ve shora citovaných částech svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se s hodnocením soudů ohledně zavinění obviněné ztotožnil, nezjistil přitom, že by soudy hodnotily některé z důkazů v rozporu s jejich skutečným obsahem nebo je jiným způsobem deformovaly. Za zcela liché Nejvyšší soud považuje tvrzení obviněné, podle něhož odvolací soud vůbec nereagoval na její námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť tak přijatelným způsobem učinil v bodě 6. svého usnesení.
23. Pokud se obviněná bránila spáchání přečinu poškození věřitele tím, že byla ovlivněna vědomím o zúžení společného jmění manželů a domnívala se, že z titulu společného jmění manželů tedy nemůže odpovídat za dluhy svého manžela, nejde v této trestní věci o relevantní obhajobu. Soudy ani obžaloba jí totiž nevytýkaly, že by neplnila závazek vyplývající ze specifické formy spoluvlastnictví - institutu společného jmění manželů. Od zahájení trestního stíhání bylo obviněné kladeno za vinu, že se snažila vyhnout plnění, k němuž se zavázala svým podpisem avalisty na blankosměnce vystavené dne 26. 5. 2004 jejím tehdejším manželem M. K. (srov. usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 3 tr. spisu). Jde tedy o jiný právní titul k plnění závazku, než o jakém se zmínila obviněná. Touto výhradou tedy obviněná objektivně ani nemohla napadnout právní posouzení skutku nebo rozhodná skutková zjištění, neboť okolnosti existence a rozsahu společného jmění vůbec netvořily součást protiprávního jednání. Navíc, jak je patrno z tzv. skutkové věty výroku o vině, právě proto, že si obviněná byla vědoma zúžení společného jmění manželů (resp. že její tehdejší manžel v důsledku tohoto právního úkonu nevlastní žádný hodnotný majetek, z něhož by mohl uspokojit svého věřitele – obchodní společnost AT Computers, a. s.), zajisté jí bylo také zřejmé, že tento věřitel využije institutu zajištění svých pohledávek z obchodních vztahů s M. K. blankosměnkou a po jejím vyplnění se obrátí na ni jako přímého dlužníka ze směnky. Okolnosti týkající se zúžení společného jmění manželů K. tedy objektivně svědčily naopak pro naplnění znaku úmyslného zavinění přečinu poškození věřitele a nikoli proti jejímu naplnění, jak naznačovala obviněná ve svém dovolání.
24. Obviněná dále namítla nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoli se k této otázce odvolací soud již vyjádřil, nesouhlasila s jeho právním názorem a trvala na svém názoru, podle něhož obchodní společnost AT Computers, a. s., „použila k vymáhání svého nároku nepřípustně součinnosti orgánů činných v trestním řízení“. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob v trestním řízení je upravena v §7 a násl. tr. ř. a je založena na principu, že orgány činné v trestním řízení za daných podmínek mohou vyžadovat součinnost po dalších osobách a státních orgánech. Rozhodně tomu není naopak, jak se může jevit z citovaného vyjádření obviněné. Ani tato výhrada obviněné, jíž se domáhala aplikace subsidiarity trestní represe, však nebyla důvodná.
25. Nejvyšší soud zcela souhlasí se soudy prvního i druhého stupně, že uplatnění trestní odpovědnosti obviněné bylo v posuzovaném případě na místě. Zásadně totiž platí, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě vyvodit trestní odpovědnost jeho pachatele, ale postačí jeho postih podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
26. V případě obviněné nebyly shledány žádné zvláštní okolnosti, pro které by její jednání naplňující typové znaky přečinu poškození věřitele nemělo být sankcionováno prostředky trestního práva. Obviněná se trestné činnosti nedopustila ojedinělým skutkem, ale v rozmezí několika měsíců od ledna do června roku 2017, přičemž provedla celkem 4 majetkové transakce (darování veškerého svého nemovitého majetku staršímu synovi), po zjevném uvážení vzniku možné ztráty předmětných nemovitostí bezprostředně poté, co se dozvěděla o špatné hospodářské situaci firmy jejího tehdejšího manžela M. K. Rovněž byla seznámena s tím, že M. K. podal na sebe jako podnikající fyzickou osobu insolvenční návrh a věděla, že nedisponuje prakticky žádným hodnotným majetkem. Obviněná si uvědomila nebezpečí své odpovědnosti za dluhy svého tehdejšího manžela na podkladě jejího směnečného rukojemství a rozhodla se podniknout právní kroky k převedení veškerého nemovitého majetku na svého syna tak, aby jej odstranila z dosahu směnečného věřitele. O rozhodnutí tohoto věřitele uplatnit určitou výši nároků ze směnky vůči obviněné se dozvěděla z písemné „Výzvy ke splnění zajištěného závazku ve výši 13 481 097 Kč“ nejpozději dne 13. 6. 2017 (srov. č. l. 267 tr. spisu), přičemž převzetí výzvy ke splnění závazku potvrdila i sama obviněná v dopise ze dne 21. 6. 2017 adresovaném advokátce věřitele (srov. č. l. 356 tr. spisu). Při hodnocení míry škodlivosti posuzovaného jednání obviněné je nutno zohlednit také výši způsobené škody, která přesáhla 8 a půl milionů Kč, jde tedy o značnou škodu podle hledisek stanovených v §138 odst. 1 tr. zákoníku a její spodní hranice 1 000 000 Kč byla více jak osminásobně překročena. Tím byl rovněž naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zásadně platí, že u trestných činů, u nichž byl naplněn některý ze znaků odůvodňující přísnější trestní sazbu, v podstatě nelze uvažovat o tom, že by jejich společenská škodlivost byla natolik nízká, že by k potrestání pachatele postačovalo užít jiných prostředků než trestněprávní postih podle norem trestního práva hmotného. Nejvyšší soud je si vědom svého usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, které bylo publikováno pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr., a v němž bylo připuštěno nevyužití prostředků trestního práva k postihu pachatele činu. Avšak šlo skutečně o specifické okolnosti případu, u nichž shledaly nejprve soudy nižších stupňů, poté i Nejvyšší soud natolik nízkou míru společenské škodlivosti i při naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, že nedosáhly ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Pro dokreslení rozdílných skutkových okolností od posuzované věci obviněné je možné poukázat na výši škody způsobené v judikované věci nedosahující ani částky 500 000 Kč. Taková škoda by v současnosti, tj. po zvýšení hranice škody v §138 odst. 1 tr. zákoníku v důsledku přijetí zákona č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, nepředstavovala značnou škodu. Důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti obviněné nemůže být ani skutečnost, že její věřitel AT Computers, a. s., se nepřihlásil se svou pohledávkou do insolvenčního řízení na majetek obviněné, na což kladla v dovolání důraz, ani okolnost, že věřitel v přihlášce do insolvenčního řízení na majetek dlužníka M. K. nezmínil zajištění svých pohledávek směnkou. Případné věřitelovo oznámení o existenci zajištění přihlášených pohledávek nemá na trestní odpovědnost obviněné jakýkoli vliv, přesto Nejvyšší soud podotýká, že věřitel AT Computers, a. s., ani nemohl přihlásit své pohledávky v rámci insolvenčního řízení jako zajištěné, neboť zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §2 písm. g) taxativně vymezuje relevantní zajišťovací nástroje, které opravňují věřitele k tomu, aby v insolvenčním řízení vystupoval v postavení tzv. zajištěného věřitele, a ručení mezi nimi není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod č. 81/2016 Sb. rozh. obč.). Jiné druhy zajištění insolvenční zákon pro své účely neuznává, proto byly pohledávky věřitele AT Computers, a. s., přihlášeny do insolvenčního řízení na majetek M. K. jako nezajištěné. Pokud věřitel AT Computers, a. s., nepodal přihlášku do insolvenčního řízení na majetek obviněné, ani to nemohlo mít vliv na závěr o vině obviněné přečinem poškození věřitele. Lze se důvodně domnívat, že věřitel AT Computers, a. s., se jednoduše o insolvenčním řízení na majetek obviněné nedozvěděl včas. Rozhodně mu nelze přičítat lhostejnost při vymáhání svých práv, neboť do insolvenčního řízení na majetek M. K. své pohledávky přihlásil a zejména se domáhal svých nároků vůči obviněné A. K. v civilním řízení, v němž byla obviněné pravomocně uložena povinnost zaplatit AT Computers, a. s., směnečný peníz ve výši 13 481 097 Kč s 6 %ním úrokem od 16. 5. 2017 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 44 936 Kč (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 56 Cm 127/2017, na č. l. 209 tr. spisu a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 Cmo 318/2018, na č. l. 234 tr. spisu). Nutno dodat, že poškozená obchodní společnost AT Computers, a. s., byla podle adhezního výroku odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, proto musí uplatnit či vymáhat jeho splnění mimo rámec trestního řízení.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné A. K. z části neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům a ve zbývající části je zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné podle §265o odst. 1 tr. ř. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, proti němuž směřovalo její dovolání. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu