ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.147.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 147/2022-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 6 To 218/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 62/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 3 T 62/2021, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, zároveň mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které však při veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu, Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, o tomto odvolání obhájce obviněného zúžil pouze na výrok o trestu, a to navíc toliko na výrok o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, s jehož uložením obviněný nesouhlasil. O takto podaném odvolání pak rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 6 To 218/2021, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozhodnutí soudů nižších stupňů dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 28. 1. 2021 v 15:00 hodin řídil ve Zlíně osobní automobil tov. značky Fiat Punto, RZ XY, ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 18 T 169/2020, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně (jakož i proti rozsudku soudu prvního stupně) podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které však ve své původní podobě nesplňovalo náležitosti, které pak obhájce obviněného na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. řádu doplnil. Tímto doplněním upřesnil, že dovoláním napadá pouze výrok o trestu (ač v prvním podání uvedl, že brojí proti všem výrokům obou rozhodnutí) a podává jej z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který citoval tak, že „obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, na trestný čin, jímž byl uznán vinným.“ Jinými slovy, aniž by to jednoznačně uvedl, citoval znění trestní řádu v době svého druhého podání (dne 31. 1. 2022) již neúčinné, neboť s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně trestního řádu a jím uplatněný důvod je nyní uveden v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
5. Obviněný pak rozvedl, že namítá nezákonnost a nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti, který podle jeho názoru mu neměl být vůbec uložen. V dovolání k tomu uvedl příklady rozhodnutí, v nichž podle něj šlo o obdobné případy, v nichž také tento druh trestu ukládán nebyl – konkrétně uváděl rozsudek (ač šlo o usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 9 To 469/2020, trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. 19 T 105/2021. Podle jeho názoru je nesprávné ukládat paušálně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále rozvedl svou argumentaci, proč si to myslí. Hlavním účelem trestu zákazu činnosti je eliminovat ze silničního provozu osobu, která ohrožuje jeho bezpečnost. V případě, kdy řidič toliko maří výkon úředního rozhodnutí, ale v danou dobu neohrožuje bezpečnost silničního provozu, považuje dovolatel uložení takového trestu za nadbytečné. Represivní funkci trestní sankce lze v takovém případě nahradit jinými alternativními tresty. Uložení dalšího takového trestu osobě, která řidičské oprávnění využívá k výkonu svého povolání, obživě své rodiny, a v době řízení nijak neohrožuje bezpečnost provozu, je podle dovolatele v rozporu se zásadami ukládání trestních sankcí uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku. Nebyly u něj dány žádné přitěžující okolnosti, kterými by ohrožoval bezpečnost provozu (nesnažil se policii ujet, spolupracoval, nebyl pod vlivem návykových látek, nezpůsobil dopravní nehodu, byl zastaven toliko na základě běžné silniční kontroly), k čemuž podle něj měly soudy při ukládání trestu zákazu činnosti přihlédnout, jak to učinil například Okresní soud v Trutnově v rozsudku ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 3 T 114/2017.
6. Dále dovolatel uvedl, že se k činu doznal, nezpochybňuje, že řídil, avšak došlo k nedorozumění, neboť v době řízení nevěděl, že trestní příkaz je pravomocný. Domníval se, že věc bude řešit jeho právní zástupce, který jej zastupoval v jiné trestní věci, v níž bylo projednáváno více jeho skutků.
7. Závěrem tedy zopakoval, že uložení trestu zákazu činnosti v jeho případě považuje za nezákonné, když uložení takového trestu v případě trestného činu, jímž byl uznán vinným, není obligatorní. Poznamenal, že soudní praxe není v tomto směru jednotná. Podle jeho názoru pak dochází k nadbytečnému řetězení ukládaného trestu zákazu činnosti, aniž by dané osoby ohrožovaly bezpečnost provozu, a dochází tak tímto trestem k nepřiměřenému zásahu do osobního života obviněnému, jemuž to činí i problémy v zaměstnání a brání mu v návratu k řádnému životu.
8. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce reagoval ještě na původní dovolání obviněného, které ještě nemělo veškeré náležitosti. Státní zástupce na to také upozornil, jakož i na zákonný postup vedoucí k odstranění vad podání.
10. Z obsahu podaného dovolání státní zástupce nicméně dovodil, že obviněný měl patrně na mysli uplatnění dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. řádu, a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť v rámci podaného dovolání ve své podstatě argumentoval absencí úmyslného zavinění a nesprávností uloženého trestu zákazu činnosti.
11. Státní zástupce nepřitakal názoru obviněného, že si počínal nanejvýše z nedbalosti. Odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3-4 jeho odůvodnění, s těmito závěry souhlasil, i podle něj obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pro tento závěr svědčí i to, že obviněný dne 5. 1. 2021 převzal předmětný trestní příkaz, kterým mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti. Přes poučení, kterého se mu dostalo, vůči trestnímu příkazu nepodal odpor a trestní příkaz tak nabyl právní moci. Přesto obviněný s vědomím existence a obsahu trestního příkazu usedl za volant.
12. Stejně tak státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného ohledně nesprávnosti uloženého trestu zákazu činnosti. Obviněný jen polemizuje se správností výběru druhu trestu, který považoval za nepřiměřený, proto jde o nedůvodnou výhradu uplatněnou jen v obecné rovině. Nadto státní zástupce odkázal na usnesení soudu druhého stupně na str. 2-3 odůvodnění jeho usnesení i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4, kde je dostatečně vysvětleno, proč je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel zcela namístě.
13. S ohledem na výše uvedené státní zástupce, v případě řádného doplnění odkazu na kterékoliv z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu (odst. 2 zde nepřichází v úvahu), navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Dovolání obviněného ve své původní verzi z 3. 1. 2022 neobsahovalo podstatné obsahové náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu, proto musel být trestní spis vrácen soudu prvního stupně bez věcného vyřízení za účelem nápravy tohoto stavu postupem podle §265h odst. 1 tr. řádu. Po doplnění dovolání dalším podáním obviněného prostřednictvím obhájce lze konstatovat, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a je možno se zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Na úvod je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle §265a odst. 1 tr. řádu napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jinými slovy dovolání nemůže směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to obviněný uvedl ve svém dovolání, proti jehož výroku o trestu podle doplnění dovolání také jeho dovolání obsahově i formálně bylo zaměřeno. Obviněný totiž za dovolací důvod (navíc teprve na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně k odstranění vad původního dovolání) označil slovně jiný dovolací důvod, než odkazem na zákonné ustanovení, neboť neužíval v době svého podání trestní řád v jeho platné a účinné podobě, tj. po novelizaci provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl totiž s účinností od 1. 1. 2022 doplněn další dovolací důvod pod písmenem g) v §265b odst. 1 tr. řádu a zároveň došlo k posunu dosavadních písmen g) až l) na h) až m). Obviněný tak i podle dalšího obsahu svého dovolání (viz §59 odst. 1 tr. řádu) ve skutečnosti chtěl uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, který též slovně citoval.
16. Ve skutečnosti ale měl mnohem spíše na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu v jeho druhé alternativě, který však vůbec neoznačil ani odkazem a ani slovně. Tento důvod měl zřejmě podle obsahu svého dovolání uplatnit, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
17. Lze tak konstatovat, že obviněný, ač právně zastoupen obhájcem, nedokázal ani na podruhé na výzvu předsedy senátu soudu druhého stupně doplnit své vadně podané dovolání tak, aby v něm byly uvedeny dovolací důvody, na jejichž základě by mohl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
18. Ani toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto z těchto formálních důvodů dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, resp. v části byly jeho námitky nepřípustné.
19. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu je možno podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
20. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Toto jeho odvolání (původně podané proti všem výrokům soudu prvního stupně) bylo v průběhu odvolacího řízení omezeno výlučně na výrok o trestu, přičemž obviněný zpochybňoval vlastně jen uložení trestu zákazu činnosti. Již z toho je patrné, že postup obviněného v průběhu tohoto trestního řízení byl značně zmatečný, obviněný po podání svých opravných prostředků v širším rozsahu v průběhu jejich projednávání postupně omezoval rozsah napadených rozhodnutí, to platilo pro odvolání a vlastně i pro dovolání.
21. Nejvyšší soud proto není vůbec oprávněn zabývat se těmi výhradami obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterými zpochybňoval naplnění znaku zavinění v jeho úmyslné formě coby obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Výrok o vině totiž po provedené dispozici s odvoláním ze strany obviněného prostřednictvím jeho obhájce v odvolacím řízení nebyl vůbec předmětem rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se jím vůbec nezabýval a zabývat ani nemohl (neshledal-li důvody pro přezkum tohoto výroku podle §254 odst. 2 tr. řádu), ohledně něj tak žádné rozhodnutí nečinil. Protože se tohoto výroku netýká rozhodnutí soudu druhého stupně, není založena ani pravomoc dovolacího soudu se tímto výrokem zabývat, protože ohledně něj nebyl k rozhodnutí povolán soud druhého stupně a dovolací soud může přezkoumávat jen určená pravomocná rozhodnutí soudu druhého stupně (viz §265a odst. 1 tr. řádu). Při opačném výkladu by dovolání jako mimořádný opravný prostředek nahrazovalo řádný opravný prostředek, což je nežádoucí a nepřípustné. Zmíněné námitky obviněného proto je třeba označit za nepřípustné, dovolací soud se totiž zásadně nemůže zabývat námitkami zpochybňujícími výrok o vině, pokud odvolací soud rozhodoval výlučně o odvolání podaném proti výroku o trestu. Dovolací soud přesto i k těmto námitkám nad rámec (tzv. obiter dictum ) může uvést, že je neshledává opodstatněnými, naopak odsouzení obviněného je zcela na místě, lze plně souhlasit se soudy nižších stupňů, na jejichž rozhodnutí je možno plně odkázat (viz zejména bod 4. na str. 3-4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nebylo pochyb o tom, že obviněný J. P. převzal zmíněný trestní příkaz, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti, který posléze mařil, dne 5. 1. 2021, přes řádné poučení proti němu nepodal odpor, a proto trestní příkaz nabyl právní moc (dne 14. 1. 2021), stal se tak závazným a vykonatelným. Pokud obviněný poté i přes uložený trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel dne 28. 1. 2021 znovu řídil motorové vozidlo, tedy vykonal činnost trestním příkazem mu zakázanou, byl si těchto všech skutečností vědom, není důvodu, proč by neměla být vyvozena jeho trestní odpovědnost, argumentace o jakémsi hypotetickém spoléhání se na to, že to jeho obhájce, který jej zastupoval ve zcela jiné věci, zařídí, pokud se obviněný na něj vůbec neobrátil, nemůže obstát. Ve zbytku je možno odkázat na argumentaci soudů nižších stupňů.
22. Co se týče námitek dovolatele proti trestu zákazu činnosti, tak k tomu dovolací soud uvádí, že byly obviněným uplatněny pouze formálně a zásadně nemohly naplnit žádný dovolací důvod, a to ani dovolací důvod deklarovaný obviněným §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
23. Nejvyššímu soudu ani s odkazem na §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Nutno navíc podotknout, že trest zákazu činnosti uložený obviněnému se nejeví být zjevně excesivním, nepřiměřeným jeho osobě a povaze a závažnosti přečinu, jimž byl uznán vinným, jak stanovují základní vyměřovací pravidla obsažená v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest zákazu činnosti byl soudy nižších soudů řádně odůvodněn (viz bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat.
24. Nejvyšší soud v obecné rovině předně připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (v právě účinném znění), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.
25. Trest zákazu činnosti může soud uložit, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností (§73 odst. 1 tr. zákoníku). Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Již z toho je patrná jednoznačná úzká a bezprostřední spojitost vykonávané činnosti, je posléze soudem zakázána táž činnost, která byla pachateli maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání již dříve zakázána a pachatel jejím dalším výkonem dříve uložen trest zákazu porušil. Bližší souvislost zřejmě ani dána být nemůže. Ostatně ukládání trestu zákazu činnosti téhož druhu, jaký byl dříve pachateli zakázán a pachatel tento zákaz nerespektoval, za trestný čin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nejen přípustné, neboť jsou naplněny podmínky §73 odst. 1 tr. zákoníku, ale i obvyklé, byť nikoli obligatorní.
26. Dovolací soud v žádném případě nesdílí názor Městského soudu v Praze vyslovený v jeho usnesení ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 9 To 469/2020, v bodě 19. na str. 3-4, na který poukazoval obviněný a jehož aplikace se dovolával (podle něj za projednávaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nelze znovu týž trest zákazu činnosti, který nebyl respektován, uložit). Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno shora, je přesvědčen, že uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel pachateli přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je možné, nejde o trest nezákonný z důvodu jeho nepřípustnosti, která z žádného ustanovení trestního zákoníku nevyplývá, naopak jde o trest, který je běžně v aplikační praxi ukládán. Závisí tak na konkrétním posouzení konkrétního případu, zda soud při respektu k základním zásadám pro ukládání trestů (především zákonnosti, individualizace, personality), jak vyplývají i z trestního zákoníku, zejména pak z §39 a násl. tr. zákoníku, vybere tento druh trestu jako vhodný a adekvátní. Není však úkolem Nejvyššího soudu, jak bylo zdůrazněno shora, aby tento postup soudů nižších stupňů přezkoumával, v tomto směru je jeho rozhodovací pravomoc s ohledem na úzce vymezený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu omezená. Lze tak shrnout, že uložený trest zákazu činnosti za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodně není nezákonný a v daném případě ani extrémně nepřiměřený.
27. Nad rámec uvedeného je možno obviněného upozornit, že Nejvyšší soud jistě není vázán rozhodnutími soudů nižších stupňů, které navíc ani neprošly testem správnosti před Nejvyšším soudem nebo dokonce Ústavním soudem. Pouze pokud by se chtěl Nejvyšší soud odchýlit od dříve zaujatého názoru jiného senátu Nejvyššího soudu, musel by věc předložit velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, pokud nebyla dříve otázka řešena stanoviskem kolegia nebo dokonce pléna Nejvyššího soudu. Jinak platí jen obecná závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
28. Lze tak shrnout, že obviněný J. P. uplatnil jednak námitky nepřípustné (zpochybňující jeho vinu), jimiž se Nejvyšší soud vůbec nemohl zabývat, jednak námitky sice formálně opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, které však nejsou způsobilé jej naplnit, stejně tak nejsou způsobilé naplnit ani žádný jiný dovolací důvod.
V. Závěrečné shrnutí
29. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly zčásti nepřípustné a zčásti neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
30. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu