ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.217.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 217/2022- 666
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a L. Š. , nar. XY na Slovensku, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 8 To 245/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 147/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují
- jednak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 8 To 245/2021, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných J. H. a L. Š. ohledně výroku pod bodem 1) rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 89 T 147/2019,
- jednak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 89 T 147/2019, ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Společenství vlastníků jednotek pro dům v B., XY, IČ: XY.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve zbývajícím rozsahu zůstávají napadená rozhodnutí nezměněna.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 89 T 147/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pod bodem 1) přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný L. Š. byl tímto rozsudkem pod bodem 1) uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému J. H. podle §206 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 44 měsíců s vysloveným dohledem nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému J. H. uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněnému L. Š. byl uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 25 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému L. Š. uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Odvolání obou obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně byla podle §256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 8 To 245/2021.
3. Trestné činnosti se podle rozsudku soudu prvního stupně předně měli ve spolupachatelství dopustit oba obvinění J. H. a L. Š. společným jednáním popsaným pod bodem 1). K tomu mělo dojít tak, že v XY dne 6. května 2016 jako zástupci při výkonu funkce předsedy Společenství vlastníků jednotek pro dům v B., XY (dále také jen „SVJ C.“ nebo „Společenství vlastníků jednotek C.“), uzavřeli celkem čtyři smlouvy, a to Smlouvu o úvěru, dvě Smlouvy o dílo a Smlouvu o postoupení smlouvy o dílo, jež se týkaly rekonstrukce společných částí domu v XY v XY ulici XY, avšak ve skutečnosti na základě takto uzavřených smluv nebylo poskytnuto žádné protiplnění k následně vydaným peněžním prostředkům. Toho si též oba obvinění museli být vědomi, neboť v den uzavření těchto smluv, jež oba podepsali, byly téměř veškeré práce na společných prostorách bytového domu v C., provedeny na základě původní smlouvy o dílo ze dne 16. 11. 2015 uzavřené mezi objednatelem díla společností P. N. F. (dále také jen „P.“), a zhotovitelem D. B., se sídlem XY. Konkrétně pak nevěrná správa svěřeného majetku ze strany obviněných měla spočívat v uzavření následujících čtyř smluv. Předně byla uzavřena smlouva o úvěru č. 012 mezi úvěrujícím P. P. F., se sídlem XY, které zastupoval obviněný J. H., a úvěrovaným Společenstvím vlastníků jednotek C., které zastupoval obviněný L. Š., k poskytnutí účelového úvěru ve výši 474 098 Kč na financování revitalizace objektu XY. Na základě této smlouvy byla dne 6. 5. 2016 uvedená částka připsána na bankovní účet SVJ C. a ještě téhož dne převedena na bankovní účet obchodní společnosti P. z popudu obviněného J. H. Dále byla uzavřena smlouva o dílo nazvaná „Rekonstrukce BD XY“ mezi objednatelem SVJ C., které zastupoval obviněný J. H., a zhotovitelem P., kterého zastupoval obviněný L. Š., kterou se zhotovitel zavázal provést rekonstrukci bytového domu v C., v ceně 474 098 Kč. Třetí byla smlouva o dílo nazvaná „Rekonstrukce BD C.“ mezi objednatelem SVJ C., které zastupoval obviněný J. H., a zhotovitelem D. B., k provedení rekonstrukce bytového domu v C., v ceně 530 000 Kč. Na základě této smlouvy byla dne 30. 6. 2016 převedena z bankovního účtu SVJ C., dvěma platbami celková částka 530 000 Kč na bankovní účet D. B. z popudu obviněného J. H. Čtvrtou byla smlouva o postoupení smlouvy o dílo „Rekonstrukce BD C.“ mezi zhotovitelem D. B. a dalšími smluvními stranami P. a SVJ C. s celkovou cenou díla 1 004 098 Kč. Tímto svým jednáním měli obžalovaní J. H. a L. Š. porušit podle zákona jim uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a způsobit tak SVJ C. celkovou škodu ve výši 1 004 098 Kč.
4. Dále se obviněný J. H. podle rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) jeho výroku sám dopustil trestné činnosti, když jako pověřený vlastník Společenství vlastníků pro dům B., IČ: XY, se sídlem XY (dále také jen „SVJ B.“), uzavřel dne 12. 12. 2016 s obchodní společností Wüstenrot hypoteční banka, a. s., IČ: 267 47 154, se sídlem Na Hřebenech II 1718, Praha, smlouvu o poskytnutí úvěru. K žádosti o úvěr totiž doložil falešné zápisy z jednání schůze shromáždění, podle nichž měl být úvěr schválen vlastníky dalších bytových jednotek v domě na adrese XY, a falešnou smlouvu o dílo ze dne 10. 1. 2016 uzavřenou mezi SVJ B. a obchodní společností EKO VAT, a. s., ačkoli věděl, že úvěr schválen nebyl a uvedená smlouva uzavřena nebyla, jedná se o podvrh a neměla být ani realizována. Předložil také čtyři faktury z roku 2016, ačkoliv věděl, že byly vystaveny na základě falešné a nerealizované smlouvy o dílo, tudíž neoprávněně, a za práce, které fakticky nebyly provedeny. Obchodní společnost Wüstenrot hypoteční banka, a. s., poskytla dne 16. 12. 2016 na účet SVJ B., peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč, což je též škodou způsobenou této bance.
5. Pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný J. H. sám uznán vinným, že jako pověřený vlastník SVJ B. převedl dne 19. 12. 2016 z SVJ B. peněžní hotovost ve výši 300 000 Kč a dne 27. 12. 2016 peněžní hotovost ve výši 200 000 Kč na svůj osobní účet, převedené peněžní prostředky následně užil pro svou potřebu, tedy přisvojil si finanční prostředky, které mu byly svěřeny, a svým jednáním způsobil SVJ B. škodu ve výši 500 000 Kč.
II. Dovolání obviněných
6. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba obvinění.
a) Dovolání J. H.
7. Obviněný J. H. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, ač rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení.
8. Dovolatel rozdělil své námitky do dvou hlavních okruhů. První se týkal skutku pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně tedy přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši škody v souvislosti s pohledávkou stavebníka D. B. ve výši 530 000 Kč. Obvinění J. H. a L. Š. jako zástupci P. uzavřeli s V. K. smlouvu o výstavbě, jejímž předmětem byla výstavba nového bytu v půdním prostoru. Tento půdní prostor vlastnila sama P., nikoliv SVJ C. V. K. se po dokončení jednotky měl stát jejím výlučným vlastníkem právě za částku 530 000 Kč. Společnost P. smluvně zavázala V. K., aby částku ve výši 530 000 Kč převedl SVJ C. za účelem úhrady nákladů na opravy a úpravy společných částí bytového domu. Tato částka přesně odpovídala pohledávce D. B., kterou soudy nižších stupňů považovaly za škodu způsobenou SVJ C. Dovolatel upozornil, že se jednalo de facto o jakýsi dobrovolný vklad společnosti P. do majetku SVJ C., ke kterému nebyla obchodní společnost P. povinna. Obviněný J. H. postrádá smysl v konstatování soudů nižších stupňů, že se tím snažili navýšit výnosnost investice, když se převodem zbavili odpovědnosti splácet dluh vůči D. B., resp. že tuto částku ze SVJ C. neoprávněně odčerpali. Dovolatel uvedl, že kdyby tomu tak skutečně bylo, proč by prodával tento půdní prostor a zavázal V. K. k úhradě jeho dluhu SVJ C., tuto částku by si přece mohl bez dalšího ponechat. Z toho dovodil, že SVJ C. nemohla vzniknout škoda ve výši 530 000 Kč a v celkovém součtu tak nemohla dosáhnout škodu značnou převyšující 1 000 000 Kč. Obviněný podotkl, že důkazy k tomu provedené ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů nijak nezohlednily. Vyjádřil své přesvědčení, že v případě správného posouzení výše způsobené škody by skutek musel být podřazen pod základní skutkovou podstatu trestného činu, což má v případě dovolatele vliv na promlčení trestní odpovědnosti a také na posouzení subjektivní stránky vztahující se k výši způsobené škody. Na výši škody měly dále podle obviněného vliv platby P. jako vlastníka dvou bytových jednotek po dobu více jak 1 roku u bytu č. 1 a po dobu 2 měsíců u bytu č. 2 do fondu oprav SVJ C., z kterého se splácel předmětný úvěr, neboť tyto částky by podle názoru dovolatele měly být od celkové způsobené škody také odečteny.
9. Obviněný J. H. považoval za nesprávné zjištění soudů nižších stupňů týkající se celkové ceny rekonstrukce bytů a společných prostor domu. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně totiž uvedly, že celková cena rekonstrukce činila 1 004 098 Kč. Toto nesprávné skutkové zjištění je podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Bylo totiž prokázáno, že pouze rekonstrukce bytů stála 1 912 756 Kč a tuto částku uhradil P. Tedy celková cena rekonstrukce bytů a společných částí domu nestála pouze 1 004 098 Kč, ale téměř 3 milióny Kč. Nelze tak dovodit, že by celkovou revitalizaci domu a bytů provedli obvinění fakticky zadarmo, jak konstatovaly soudy nižších stupňů (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně), když tuto povinnosti měli převést na SVJ C. Postoupené smlouvy se týkaly výlučně společných částí domu a nikoliv bytových jednotek.
10. Dále obviněný upozornil, že soudy nižších stupňů podle jeho názoru chybně dovozovaly, že s úhradou kupní ceny za byt je spojena také úhrada ceny rekonstrukce společných částí domu. K prodeji bytových jednotek došlo až po postoupení smlouvy o dílo a po uzavření úvěrové smlouvy (v případě paní K. dne 11. 5. 2016, v případě paní Z. 30. 6. 2016). Rekonstrukce těchto prostor tak nemohla být již uhrazena, když v té době byl vlastníkem bytů P. Obviněný zdůraznil, že kupující při koupi bytu nemůže automaticky předpokládat, že úhradou kupní ceny jsou uhrazeny i závazky společenství vlastníků jednotek. To je v rozporu s občanskoprávní úpravou bytového spoluvlastnictví obsaženou v §1158 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. z.“), podle nějž vlastník bytu je současně vlastníkem podílu na společných částech domu, a to podle podlahové výměry části jeho bytu k celkové podlahové ploše všech bytů. Vznikem členství ve společenství vlastníků jednotek, kterým se koupí bytu kupující stává, na sebe člen přebírá povinnosti, které na sebe převzalo SVJ ještě před jeho vstupem. Dovolatel shrnul, že kupující věděli, že koupí bytu se kromě kupní ceny budou navíc podílet na hrazení úvěru, byli informování o existenci SVJ a úvěru.
11. Další uplatněnou dovolací námitkou obviněného bylo jeho tvrzení ohledně nesprávného posouzení péče řádného hospodáře, tedy objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Upozornil, že soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že povinnost péče řádného hospodáře je korigována pravidlem „podnikatelského úsudku“ [viz analogicky §51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce jen „z. o. k.“]. Odkázal na komentářovou literaturu, z níž dovodil potřebu zdrženlivosti soudu v případech posouzení péče řádného hospodáře, jestliže člen voleného orgánu jedná loajálně, v dobré víře, informovaně a v obhajitelném zájmu právnické osoby. Soudy by v těchto případech neměly dovozovat odpovědnost členů voleného orgánu za škodlivý následek, který v důsledku jejich jednání nastal. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jednal v obhajitelném zájmu SVJ C., v dobré víře, a i když toto jednání mohlo mít třeba ve svém výsledku nepříznivé následky pro SVJ, neporušil péči řádného hospodáře. Svou dobrou víru doložil tím, že uhradil pohledávku D. B. z výlučného majetku jím ovládané obchodní společnosti, hradil příspěvky do fondu oprav SVJ, SVJ C. nabízel refinancování úvěru z 6% úroku na 1,49% úrok a konečně vycházel vlastníkům bytů vstříc při řešení reklamací apod. Zopakoval, že společnost P. nebyla povinna zrekonstruovat společné části domu. Mohla zrekonstruovat pouze byty a společné části nechat na spoluvlastnících. Pokud by k tomu nedošlo, tak by budoucí vlastníci bytů toto museli sami později řešit a za daleko nevýhodnějších podmínek. V ceně provedené rekonstrukce nebyly započteny ceny projektů, dohled nad rekonstrukcí, náklady na mzdy zaměstnanců společnosti P., kteří se na rekonstrukci podíleli.
12. Dovolatel dále konstatoval, že jeho trestní stíhání bylo vedeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Upozornil na to, že orgány činné v trestním řízení několikrát samy uvedly, že obviněný J. H. postupoval nesprávně po formální stránce, a pokud by zvolil jiný postup, tak by k porušení povinnosti vůči SVJ nemuselo dojít (viz usnesení o zahájení trestního stíhání). Uvedl, že povinnost péče řádného hospodáře je primárně soukromoprávní institut, který by měl být řešen občanskoprávní žalobou a nikoliv prostředky trestního práva, které mají přicházet na řadu až jako ultima ratio .
13. Pokud by soudy nižších stupňů správně posoudily výši způsobené škody, tak by podle obviněného nedosáhla škody značné ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednalo by se tak nanejvýše o základní skutkovou podstatu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku s trestem odnětí svobody až na dvě léta. Trestní odpovědnost za takový trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby 3 let podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Jestliže tedy trestný čin měl být spáchán dne 6. 5. 2016 a k zahájení trestního stíhání došlo až dne 24. 6. 2019, byl tento trestný čin již promlčen.
14. Dovolatel dále uplatnil své námitky proti skutkům pod body 2) a 3) výroku odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně. K bodu 2) uvedl, že soudy nižších stupňů zcela nedůvodně zamítly provést důkazy, jež podporovaly jeho obhajobu, některé důkazy zcela ignorovaly a uvěřily pouze výpovědím jeho sousedů, kteří s ním vedou dlouhodobé sousedské spory. Měl za to, že soudy nižších stupňů opomněly provést některé podstatné důkazy, jež navrhoval. Detailně pak dále v dovolání rozebral dokazování. Shledal porušení zásady in dubio pro reo , zpochybňoval důvěryhodnost jednotlivých svědků. Rovněž i v případě těchto skutků soudy nižších stupňů chybně posoudily výši způsobené škody, pokud nezohlednily, že se obviněný sám také podílel na splacení předmětného úvěru po dobu 5 let.
15. Obviněný J. H. dále uvedl, že se nedopustil ani přečinu zpronevěry pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, neboť si vyplatil finanční prostředky na základě platných právních titulů smluv o půjčce za účelem úhrady nákladů rekonstrukce fasády domu. SVJ B. pak tyto půjčky obviněnému vrátilo, o platnosti těchto smluv nebyl veden spor. Stejně tak nebyl veden spor o neplatnosti usnesení schůze SVJ, ačkoliv vlastníci tuto možnost měli. Dovolatel si je vědom, že tyto jeho námitky jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby, avšak soudy nižších stupňů se jimi vůbec nezabývaly, nevypořádaly se s nimi dostatečným způsobem, a proto jejich rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Upozornil, že Ústavní soud mnohokrát judikoval, že právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a s tím, co účastníci tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.
16. Závěrem s ohledem na výše uvedené proto dovolatel J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
b) Dovolání L. Š.
17. Obviněný L. Š. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen usnesením odvolacího soudu. Upozornil na to, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci již podruhé, přičemž svým prvním rozhodnutím zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nereagoval na spoustu námitek obviněných, které nesměřovaly pouze proti správnosti skutkových tvrzení, jak tvrdí soud druhého stupně. Odvolací soud se vůbec nevyjádřil k jeho námitce ohledně okolnosti vylučující protiprávnost, k námitce nesprávného posouzení výše způsobené škody, jež v dovolání znovu rozvedl. Jednání obou obviněných je podle něj třeba hodnotit v kontextu dalších skutečností.
18. Dovolatel připomněl, že trestní postih má nastupovat až jako ultima ratio jako krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský a nikoliv ochranu soukromoprávní povahy. Je na jednotlivci, aby střežil svá práva. V posuzované věci vlastníci bytů podali trestní oznámení z důvodu podvodu a za účelem navracení peněz (viz výpověď svědkyně Z.).
19. Dále obviněný brojil proti výši způsobené škody. Uvedl, že částka 530 000 Kč byla vložena do SVJ C. V. K. na základě smlouvy o výstavbě ze dne 9. 5. 2016 mezi P. a stavebníkem V. K. Tyto peněžní prostředky byly použity na úhradu rekonstrukce společných prostor a k vybudování rozvodů pro další bytovou jednotku, která měla v budoucnosti vzniknout. Tedy pro práce ve prospěch SVJ C. Podle dovolatele tak chybí subjektivní stránka a motivace, čím by chtěli a poškodili zájmy SVJ C. Na jeho majetku nedošlo k žádné škodě, neboť došlo k protiplnění ve prospěch SVJ C. Zdůraznil také, že společnost P. po dobu, kdy byla členem SVJ C., hradila dluh SVJ C. Obviněný nevidí logiku v tom, proč by SVJ C. měli chtít způsobit škodu a proč by se pak dobrovolně podíleli na splacení jejího dluhu. Minimálně by se splacené částky měly odečíst od celkové výše způsobené škody, stejně tak jako shora zmiňovaná částka 530 000 Kč dobrovolně vložená obviněnými do SVJ C.
20. Rovněž i tento dovolatel poukázal na to, že v případě stanovení správné právní kvalifikace kvůli nižší způsobené škodě, by se jednalo o základní skutkovou podstatu. V takovém případě by byla trestní odpovědnost stíhání zahájeno až po uplynutí promlčecí doby, kdy trestní odpovědnost za tento trestný čin již zanikla, což podle obviněného založilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Navíc byl poskytnutý úvěr schválen na řádné schůzi SVJ C. jeho členy, tedy došlo ke svolení poškozeného, byla tak naplněna okolnost vylučující protiprávnost. Jak tedy mohli obvinění vůbec poškodit cizí majetek, jestliže transakce byly řádně odsouhlaseny a existovalo protiplnění ku prospěchu SVJ, tedy nedošlo k bezdůvodnému odčerpání majetku SVJ? Konstatoval, že výše úvěru byla úměrná provedeným pracím. Názor soudu prvního stupně, že byty byly opraveny za peníze SVJ, je podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť toto zjištění žádný důkaz nepodporuje. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že by se opravené byty prodaly za stejnou částku, i kdyby SVJ, v době kdy byty vlastnil P., nepřistoupilo k opravám společných částí, ke kterým by však později stejně muselo dojít a zavázalo by se k nim samo SVJ C. Jednalo se tak pouze o otázku načasování, jež však nemůže být kladena k tíži dovolateli s trestněprávním postihem.
22. Proto dovolatel L. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
23. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce připomněl, že oba obvinění podali svá dovolání již za účinnosti novely č. 220/2021 Sb., která modifikovala pořadí dovolacích důvodů v trestním řádu, mezi něž byl zařazen nový dovolací důvod. Ze slovního vyjádření dovolacích důvodů je však zřejmé, jaké dovolací důvody obvinění napadají. Po shrnutí dovolacích námitek obou obviněných k nim státní zástupce uvedl následující.
24. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 je podle státního zástupce možno podřadit námitky obviněného J. H. a L. Š. k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Námitky obviněných však shledal v tomto směru neopodstatněnými. Obsáhle se vyjádřil k možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio . Upozornil, že samotná možnost odpovědnosti podle civilních předpisů nevylučuje použití trestní odpovědnosti, naopak je povinností státu uplatnit vůči pachatelům trestných činů i trestní odpovědnost. A v případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace škody poškozenému.
25. Rovněž námitky dovolatele J. H. týkající se posouzení, zda jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, mohou být podle přesvědčení státního zástupce podřazeny pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, neboť se vztahují k objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Státní zástupce připomněl, že o porušení povinnosti péče řádného hospodáře podle §159 odst. 1 o. z. jde, pokud pachatel umožnil provedení transakce způsobem, který v konečném důsledku vedl k úbytku majetkových hodnot určité osoby, kterou reprezentoval. Správce cizího majetku se musí vyvarovat právních dispozicí, které by směřovaly ke znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Výsledek jednání obviněného byl učiněn v neprospěch společenství vlastníků, když se spolu s dalším obviněným rozhodli v podstatě „přefakturovat“ závazky za provedenou rekonstrukci na společenství vlastníků, jež jimi bylo založeno. Vzhledem k okolnostem případu, zejména sérii v ohraničené době sjednaných smluv nevýhodných pro SVJ C. (úvěrová smlouva a tři smlouvy o dílo), za které smlouvy uzavřeli, nelze podle státního zástupce přiznat akceptovatelnou racionalitu rozhodnutí obviněného, jež bylo vedeno jednostranně na úkor SVJ C. a naopak směrem k obohacení obchodní společnosti P. Už vůbec pak nejde o rozhodování v nejlepším zájmu poškozeného SVJ C., pokud jej do budoucna zatížili splácením vzniklého dluhu s úroky, ani o jednání v dobré víře v pozitivní výsledek, absentovala-li protihodnota k transakci. Obviněnému není ani otevírána možnost vyvinit se s odkazem na pravidlo podnikatelského úsudku podle §51 odst. 1 z. o. k., neboť nepodstupoval relevantní hospodářské riziko, k němuž by měla být vázána jeho zamýšlená ochrana, za nakonec špatně hodnocený výsledek. Rozhodnutí uskutečnil ve zjevném konfliktu zájmů. V projednávaných záležitostech totiž obviněný nesledoval výlučně zájem SVJ C., nýbrž vlastní zájem, resp. zájem spřízněného subjektu, a proto jeho postup nenásledovat vyžadovanou povinnost nezbytné loajality, jejíž součástí je zákaz obohatit se. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že nejednal s péčí řádného hospodáře.
26. Jako neopodstatněnou pak státní zástupce shledal také právní námitku obviněného L. Š. obsahově formálně spadající pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 a odpovídající nesprávnému hmotně právnímu posouzení institutu svolení poškozeného. Státní zástupce shledal, že v rozebírané věci uplatnění institutu svolení poškozeného jako výslovně uvedené okolnosti vylučující protiprávnost v trestním zákoníku (§30 tr. zákoníku) nepřichází v úvahu, neboť je mimoběžné s tím, co bylo předmětem rozhodování. Zdůraznil, že obvinění bez adekvátní protihodnoty zatížili SVJ C., resp. v důsledku toho nové vlastníky v době koupě, o úvěr, které si SVJ C. vzalo od jiné společnosti na úhradu předmětného závazku. Jestliže obvinění jako statutární orgán SVJ C. sáhli k převodu závazku ze smlouvy o dílo na SVJ C. uzavřením smluv o dílo, snažili se docílit navýšení výnosnosti investice, protože by se zbavili povinnosti splácet dluh D. B. a současně by ještě SVJ C. musel splácet úvěr ve zbývající částce. Státní zástupce uzavřel, že takto dovolatelé poškodili SVJ C., které vzniklo až po revitalizaci domu a jež musí splácet úvěr společnosti P.
27. Další soubor námitek dovolatelů pak podle státního zástupce neodpovídá požadavkům na hmotněprávní argumentaci předvídanou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, neboť těmito námitkami primárně polemizovali s hodnocením důkazní situace a skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně, resp. Krajského soudu v Brně, není zatížené vadou tzv. extrémního nesouladu, která by dovolovala dát průchod zcela výjimečnému zásahu Nejvyššího soudu do již učiněných skutkových zjištění. Státní zástupce připomněl skutkový stav pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se časové posloupnosti uzavírání jednotlivých smluv a realizace rekonstrukce. Bylo prokázáno, že obvinění za účelem dosažení zisku zakoupili jménem společnosti P. dům na adrese XY č. XY v XY se záměrem jej zhodnotit provedenou rekonstrukcí a vybudováním bytových jednotek s jejich následným prodejem. Za tím účelem byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě D. B. zrekonstruoval společné prostory domu. Po dokončení rekonstrukce začala společnost P. nabízet bytové jednotky k prodeji. Jak plyne z inzerátu, byly bytové jednotky nabízeny v dubnu 2016 se sdělením, že dům je po rekonstrukci. Z toho státní zástupce dovodil, že dílo bylo dokončeno ještě před založením SVJ C. Určující podle něj dále je, kdo se provedením díla obohatil zhodnocením majetku. Usoudil, že se obohatil objednatel díla tedy obchodní společnost P., neboť s ohledem na rekonstrukci byla cena, za kterou se prodávaly bytové jednotky, vyšší, než kdyby rekonstrukce provedena nebyla. Obvinění nechali ve prospěch této obchodní společnosti opravit společné části domu, po provedení rekonstrukce prodali bytové jednotky v tomto domě, přičemž deklarovali, že se jedná o bytové jednotky v domě po kompletní rekonstrukci, čemuž odpovídala i kupní cena bytových jednotek. Účelově založili společenství vlastníků, aby náklady na provedenou rekonstrukci na něj převedli, v důsledku čehož obchodní společnosti P. zůstal vyšší zisk z prodeje bytových jednotek ve zrekonstruovaném domě a SVJ C. zůstal závazek v podobě nákladů na provedenou rekonstrukci. Státní zástupce tak shrnul, že SVJ C. nezískal uzavřením dotčených smluv a úhradou ceny žádnou protihodnotu a zaplacená cena díla představovala škodu, která byla způsobena tomuto subjektu, jehož majetek byli obvinění ze zákona povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.
28. Námitky obviněného J. H., jimiž zpochybňoval dokazování vedoucí ke stanovení výše způsobené škody ve vztahu ke skutku pod body 2) a 3), v nichž byl spatřován přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nelze podle státního zástupce pokládat za relevantní námitky, které by bylo možno podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. V tomto ohledu státní zástupce poukázal na podrobnější výklad uvedený v odstavcích 30 až 36 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně. Nepřitakal ani námitce tohoto dovolatele, že by se v předmětné věci jednalo o opomenuté důkazy. Podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. V posuzované věci dostál soud prvního stupně předvídané povinnosti, neboť neakceptování návrhů na doplnění dokazování odůvodnil, když vyhodnotil záporně jejich důkazní potenciál, jak vyplývá z odstavce 33 odůvodnění jeho rozsudku.
29. Státní zástupce neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou nepřezkoumatelnosti, jež by mohla v krajní variantě představovat zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Rozsudek soudu prvního stupně je podle jeho názoru přesvědčivý, obsahuje logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se vypořádal s obhajobou obviněného a detailně uvedl, jakými úvahami byl veden. K odůvodnění usnesení soudu odvolacího státní zástupce přiznal, že se soud druhého stupně nevypořádal s celou řadou odvolacích námitek obviněného, avšak jeho odůvodnění vcelku splňuje požadavky stanovené v §134 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na zevrubnou odpověď na jakýkoliv argument obviněného. K vypořádání se s námitkami pak postačí, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí prezentuje odlišný názor, který zdůvodní, přičemž poskytuje dostatečnou oporu pro výrok jeho rozhodnutí, což podle státního zástupce odvolací soud splnil pod bodem 8. a 9. odůvodnění svého usnesení.
30. Námitku nepřípustnosti trestního stíhání [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] dovolatelé odvozují z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, avšak vychází z jiných skutkových závěrů, než na základě kterých byli shledáni vinnými. Obvinění prosazovali kratší promlčecí dobu za pomoci nově uvažované (mírnější) právní kvalifikace, která však vyžadovala prokázání rozdílné, resp. hypotetické skutkové verze ke stanovení výše škody způsobené trestným činem, kterou soudy nižších stupňů nepřipustily.
31. Proto vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
32. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří tohoto práva do data neveřejného zasedání nevyužili.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska ve vztahu k podaným dovoláním
33. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
34. Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že obě podaná dovolání se neopírala o znění trestního řádu v jeho platné a účinné podobě, tj. nereflektovaly změnu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., což zmiňoval i státní zástupce ve svém vyjádření. Tímto zákonem byl totiž s účinností od 1. 1. 2022 doplněn další dovolací důvod pod písmenem g) v §265b odst. 1 tr. ř. a zároveň došlo k posunu dosavadních písmen g) až l) na h) až m). Podle slovního obsahu dovolacích důvodů [i podle dalšího obsahu dovolání (viz §59 odst. 1 tr. ř.)] je tak zřejmé, že obvinění ve skutečnosti chtěli uplatnit dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve spojení s §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a nikoliv §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak uvedli. Mimo tyto dovolací důvody uplatnil obviněný J. H. rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž jeho znění i zařazení zůstalo shora citovanou novelou nedotčeno. Byť tedy dovolatelé neoznačili správně dovolací důvody, které napadají, bylo by příliš formalistické jen pro to dovolání obviněných odmítnout, zejména shledal-li je Nejvyšší soud (částečně) důvodnými.
35. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
36. Obecně lze uvést, že podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v §11 a §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (jako např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jak správně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314a. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).
37. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K dovoláním obviněných J. H. a L. Š.
38. Výhrady obou dovolatelů směřovaly především vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli uznání vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Zásadní námitky obou dovolatelů směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, obvinění brojili proti hodnocení dokazování ve vztahu ke způsobené škodě. Uplatnili však také námitky právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které považoval dovolací soud za důvodné. Konkrétně se jednalo o výhrady proti posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, konkrétně porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek s péčí řádného hospodáře, způsobení škody jejich činnosti, jakož i naplněním zavinění v požadované formě úmyslu.
39. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Uvedené základní objektivně-deskriptivní i normativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu musejí být též kryty zaviněním, a to ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku. Těmto znakům též musí odpovídat popis skutku tak, aby z něj přímo naplnění uvedených znaků vyplývalo. V tomto směru ovšem skutková věta výrokové části pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně uvedené požadavky nesplňuje, a tak už jen pro tuto vadu nemohl tento rozsudek soudu prvního stupně obstát.
40. Je-li totiž pachateli kladeno za vinu porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být tato povinnosti, která vedla ke způsobení škody, v popisu skutku jednoznačně popsána a identifikována, aby obviněný věděl, čemu konkrétně se má v průběhu trestního procesu bránit. Ustanovení §220 odst. 1 tr. zákoníku o porušení povinnosti při správě cizího majetku je v tomto směru totiž tzv. blanketní normou, neboť odkazuje na více předem neurčených norem obsahujících povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek. U odkazovacích či blanketních skutkových podstat je třeba již přímo v popisu skutku uvést odkaz na konkrétní ustanovení právního předpisu (tj. na konkrétní normu), které pachatel svým jednáním porušil - přiměřeně k tomu viz rozhodnutí č. 40/2007-II., č. 43/2009, č. 38/2011 či č. 3/2018 Sb. rozh. tr., dále srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 4. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 219. Více k tomuto trestnému činu viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2181 a násl. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, musí být jednoznačně identifikována povinnost, kterou měl obviněný porušit a jejímž porušením způsobit škodu na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. Jde-li o porušení zákonné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je citované ustanovení trestní normou s blanketní dispozicí, a proto musí být v popisu skutku jednoznačně označena konkrétní právní norma, kterou měl obviněný porušit, a to označením příslušného ustanovení konkrétního právního předpisu. Podobně to platí při porušení smluvní povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, která musí být identifikována konkrétní smlouvou a jejím ustanovením. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1318/2019.
41. Tyto požadované náležitosti popisu skutku v posuzované věci, v němž byl orgány činnými v trestním řízení shledán přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nenaplňuje vlastně žádné z dosavadních rozhodnutí ve věci samé obsahujících popis skutku – viz k tomu usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 43-45 trestního spisu, obžaloba na č. l. 286-291 trestního spisu a ani již zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, který převzal popis skutku z obžaloby. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně tak vůbec nevyplývá, jakou konkrétní povinnost vyplývající z jakého zákona měli obvinění porušit (pouhé slovní konstatování porušení péče řádného hospodáře se nejeví dostatečné). Výtky obviněných, že není jasné, jaké konkrétní povinnosti měli porušit, tak Nejvyšší soud shledal důvodnými.
42. Mnohem podstatnější je ovšem obsahové zaměření dalších výhrad obviněných proti závěrům soudů nižších stupňů. I v tomto směru totiž dovolací soud souhlasí s námitkami obviněných. Obvinění totiž v době jednání, jež je jim kladeno za vinu, zcela ovládali obchodní společnost P., která byla výlučným vlastníkem pozemku par. č. XY o výměře 104 m ² v kat. území XY, jehož součástí je stavba č.p. XY (rodinný dům) na ulici XY v XY. Uvedená obchodní společnost P. pořídila uvedený dům za účelem provedení jeho rekonstrukce, vybudování bytových jednotek a jejich prodeji s přiměřeným ziskem pro uvedenou obchodní společnost. Obvinění pak za P. jako jediného vlastníka nemovitosti zřídili SVJ C., které také zcela ovládali, neboť P. byla jediným vlastníkem všech vyčleněných bytových jednotek, původně dvou (v prvním a druhém patře), později tří (po zřízení bytu v přízemí), přičemž zamýšleno bylo i zřízení v půdních prostorách čtvrté bytové jednotky. Společenství vlastníků jednotek pro dům v XY, XY bylo založeno notářským zápisem dne 4. 5. 2016 (na č.l. 190 a násl. tr. spisu), za vlastníka bytového domu P. jednal místopředseda představenstva J. H. V tu dobu byla obchodní společnost stále výlučným vlastníkem bytového domu a stala se tak i vlastníkem bytových jednotek. P. (zastoupený místopředsedou představenstva L. Š.) jako prodávající posléze na základě inzerce uzavřel kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytových jednotek v bytovém domě XY, konkrétně na bytovou jednotku č. XY dne 11. 5. 2016 s kupující E. K. a na bytovou jednotku č. XY dne 30. 6. 2016 s kupující L. Z. K tomuto prodeji tak došlo až poté, co oba obvinění uzavřeli inkriminované smlouvy týkající se rekonstrukce domu, resp. jeho společných částí, a financování těchto stavebních prací, jak bylo rozepsáno shora. V té době ovšem P. vlastnila všechny bytové jednotky.
43. Bylo tedy skutečně jen otázkou načasování, jak uváděli oba obvinění, jaký bude postup uzavírání smluv, provádění prací a jejich proplácení. Není přitom pravdou, že by veškeré práce v době prodeje bytových jednotek, tím pádem i v době uzavírání inkriminovaných smluv, byly provedeny, což bylo doloženo řadou svědeckých výpovědí. Není ani pravdou, jak bylo soudy nižších stupňů uzavřeno, že by SVJ C. ničeho neobdržela. Je možné souhlasit, že postup zvolený obviněnými byl poněkud neobvyklý, krkolomný, snad i poněkud nešťastný, že mohli nejprve vyčlenit bytové jednotky, rozdělit jednoznačně jednotlivé náklady na stavební práce na jednotlivé bytové jednotky a na společné části domu s tím, že by P. hradila jen práce na bytové jednotky, které by pak prodala, zatímco SVJ C. (ovšem ovládaná výlučně obchodní společností P.) by se přímo zavázala zaplatit za stavební práce na společných částech domu, pak by vůči jejich postupu nebylo možno čehokoliv namítat. Tomu ovšem mělo bránit to, že obvinění zpočátku neznali přesnou výměru budoucích bytových jednotek, tedy ani nemohli určit poměry na společných částech domu na základě poměrů výměr bytových jednotek v domě. Ovšem ani postup zvolený obviněnými není zcela bez vnitřní logiky, pokud ovšem kupující bytových jednotek nebyli záměrně klamáni s tím, že kupují zcela zrekonstruovanou bytovou jednotku ve zcela zrekonstruovaném domě, v němž existuje společenství vlastníků jednotek, které nemá žádný závazek. V tom by totiž bylo možno spatřovat podvod vůči kupujícím, pokud ti by byli klamáni s tím, že v kupní ceně bytové jednotky je zahrnut i úplný náklad na celkovou rekonstrukci domu, tj. že do výše ceny bytové jednotky se promítly i náklady na rekonstrukci společných částí domu. Je totiž logické, že se obvinění jako řádní hospodáři P. museli snažit maximalizovat zisky této obchodní společnosti, tj. museli zohlednit při zpeněžení nemovitosti jako investice i veškeré náklady spojené s rekonstrukcí (či revitalizací) této nemovitosti, tj. i náklady na opravu společných částí domu. Mohli tak o uvedenou cenu navýšit prodejní cenu bytů, anebo právě nechat náklady na společné části postupně splácet SVJ C. Podstatou uvedeného případu tak není otázka, zda obvinění nevěrně spravovali majetek právnické osoby SVJ C., ale zda podvedli kupující bytových jednotek či nikoli, což se také řešilo na počátku tohoto trestního řízení, neboť pro podvodné jednání bylo podáno trestní oznámení, avšak taková zjištění nebyla učiněna. Bylo totiž zjištěno, že kupující byly upozorňovány na to, že je třeba přispívat do fondu oprav, byl jim dán k podpisu i příslušný výměr, kupující se též měly a mohly zajímat, zda existuje SVJ C., které v době koupě již bylo zapsáno ve veřejném rejstříku, tedy mohly snadno zjistit, že zde je určitý subjekt, na němž získávají při koupi bytu účast. Měly a mohly se tak zajímat i o případné finanční závazky tohoto subjektu. Nejméně z některých důkazů přitom vyplývá (viz výpověď svědkyně M. T.), že kupující na to byly výslovně upozorňovány. Nebyl přitom soudy nižších stupňů učiněn závěr, že by kupující při takové koupi byly záměrně klamány, že obvinění a svědkyně v tomto ohledu lžou, že kupujícím byl úvěr na rekonstrukci zamlčen. Důvodně bylo proto opuštěno posouzení jednání obviněných jako podvodu. Ovšem není možno v jejich jednání spatřovat ani tzv. nevěrnou správu, protože obvinění zavazovali subjekt (SVJ C.), v němž coby zástupci obchodní společnosti P. ovládali 100% podíl, aby uhradil náklady vynaložené na majetek, který má spravovat, třebaže šlo o závazek zčásti vzniklý v době, kdy tento subjekt ještě neexistoval. Pochopitelné je přitom jednání obviněných i z pohledu obchodní společnosti P., která byla v té době jediným vlastníkem bytových jednotek (úvaha, že obvinění poškodili svým jednáním SVJ C. by tak znamenala, že nepřímo poškodili i P., která vlastnila právě 100% podíl na nemovitosti), přitom je ale současně protichůdně tvrzeno, že svým postupem měli P. obohatit.
44. Podle názoru Nejvyššího soudu proto na samotném uzavření uvedených smluv mezi dotčenými smluvními subjekty (nedošlo-li ve spojitosti s tím k následnému klamání kupujících bytových jednotek) nelze shledat nic nezákonného a nelze z takto popsaného jednání obviněných dovodit trestní odpovědnost za tzv. nevěrnou správu cizího majetku ve smyslu §220 tr. zákoníku. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, rekonstrukce společných prostor BD C. skutečně proběhla a v předmětné době (květen 2016) stále de facto probíhala, což potvrzovala svědkyně L. Z. (srov. bod 5. na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž svědkyně uvedla, že „společné prostory, kterými při prohlídce procházela, byly udělány částečně“), jakož i svědkyně M. T., realitní makléřka, která byty v domě na XY nabízela (viz bod 7. na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Z důkazů opatřených už v přípravném řízení (dokonce již ve fázi prověřování, tedy před zahájením trestního stíhání) nevyplynulo, že by se snad jednání obviněných dalo právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu spáchaný na kupujících předmětných bytových jednotek z důvodu, že by nebyly ze strany obviněných při uzavírání kupní smlouvy informovány o existenci SVJ, úvěru apod. (viz již zmiňovaná výpověď realitní makléřky M. T. a evidenční listy, které byly předány kupujícím, jež je podepsaly). Nebude-li tedy zjištěno podvodné jednání vůči kupujícím, čemuž dosavadní důkazy neodpovídají, bude na místě obviněné v tomto rozsahu zprostit obžaloby, neboť o trestný čin nejde.
45. Z těchto důvodů byly dovolací námitky (ohledně tohoto skutku) obviněných J. H. a L. Š. Nejvyšším soudem shledány jako opodstatněné, a proto rozhodnutí soudů nižších stupňů byla v této části ohledně skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně zrušena.
c) K dovolání J. H. týkající se skutků pod bodem 2) a 3)
46. Naproti tomu námitky dovolatele J. H. týkající se přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, bylo nutno odmítnout. Ve spojitosti se shora citovanými obecnými východisky je třeba uvést, že námitky dovolatele J. H. uplatněné ve vztahu k uvedeným dvěma bodům vůbec neodpovídaly uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť směrovaly prakticky výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, jakož i proti jejich skutkovým závěrům, žádal pak aplikovat právní úpravu na vlastní verzi skutkového stavu, která ale v řízení před soudy nižších stupňů nebyla zjištěna.
47. Dovolací soud není zásadně povolán přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, potažmo důkazy, které k nim vedly. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
48. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu pod body 2) a 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a opomenutí podstatných důkazů, nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces či porušení principu in dubio pro reo , jak dovolatel namítal. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022] a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod těmito skutky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí v této části svých rozhodnutí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž zamítl odvolání obou obviněných.
49. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulované části dovolání J. H. (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu v tomto směru dodat, že předložené výhrady tohoto obviněného proti postupu soudů nižších stupňů v této části jejich rozhodnutí nemají žádné opodstatnění. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů ze dvou verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (srov. zejména bod 30. – 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. a 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
50. Konkrétně obviněný J. H. v dovolání předložil svůj názor ohledně oprávněnosti převodu peněžních částek z účtu SVJ B. na svůj bankovní účet, čímž jen zpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně. Možno připomenout, že za skutek pod bodem 2) byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu, neboť jako pověřený vlastník SVJ B. uzavřel smlouvu o úvěru, při které předložil jednak falešné zápisy z jednání schůze shromáždění, na které měl být tento úvěr schválen, jednak falešnou smlouvu o dílo s obchodní společností EKO VAT, a. s., a jednak podvodné faktury za údajně provedené práce. Na základě těchto dokumentů bylo SVJ B. bankou vyplaceno 500 000 Kč, a v této výši tak obviněný způsobil bance škodu. Vyplacením uvedené částky byl trestný čin dokonán, následné splácení úvěru, o němž obviněný hovořil, by mohlo být jen saturací škody (v daném případě ovšem na úkor SVJ B.). Následně [skutek pod bodem 3)] převedl obviněný J. H. ve dvou platbách peněžní hotovost v celkové výši 500 000 Kč z účtu SVJ B. na svůj účet. Převedením těchto finančních prostředků, které mu byly svěřeny, způsobil SVJ škodu ve výši 500 000 Kč. Za to byl uznán vinným přečinem zpronevěry. Veškerá shora uvedená skutková zjištění jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování. Tento skutkový stav se opírá nejen o výpovědi svědků (ostatních členů SVJ B., zástupců obchodní společnosti EKO VAT, a. s.), ale také vychází z listinných důkazů, které svědecké výpovědi potvrzují. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, jež je zcela dostatečné a srozumitelné, srov. body 19. – 36. na str. 12-17 jeho rozsudku, resp. bod 9. na str. 7 usnesení odvolacího soudu, proto na tyto pasáže Nejvyšší soud plně odkazuje.
51. Nelze přitakat názoru dovolatele J. H., že by od způsobené škody u skutku pod bodem 2) měly být odečteny částky, které hradil jako člen společenství vlastníků a byly tak fakticky užity na splacení předmětného úvěru. Jednak obviněný vychází z jiného skutkového stavu a jednak za škodu způsobenou trestným činem podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku je nutno považovat celou částku, kterou banka SJV B. poskytla na základě úvěrové smlouvy, při jejímž sjednávání obviněný J. H. uvedl nepravdivé údaje. Následné (částečné) úhrady této škody by se poté případně projevily v adhezním řízení, resp. v případě náhrady škody způsobené trestným činem poškozené. Pro úplnost dodejme, že v tomto trestním řízení byla poškozená banka, stejně tak i SVJ B., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
52. Dovolací soud dále neshledal, že by řízení bylo zatíženo tzv. opomenutými důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Není možno spravedlivě požadovat, aby soud provedl všechny důkazy, které obviněný navrhne, je však nutno, aby se k těmto návrhům soud srozumitelně vyjádřil a své případné zamítnutí důkazních návrhů dostatečně vysvětlil s oporou o aprobované důvody. V posuzovaném případě se tak stalo, viz bod 33. na str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů byly jednotlivé důkazní návrhy obhajoby zamítnuty. Věnoval se zvlášť každému návrhu, s jeho závěry lze v tomto souhlasit, jak učinil také odvolací soud. V tomto směru (tzv. opomenutých důkazů) nezjistil Nejvyšší soud, že by namítaným postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
V. Závěrečné shrnutí
53. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem dovolací soud vyhověl důvodnému dovolání L. Š. a částečně také dovolání J. H. a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil jednak napadené usnesení soudu druhého stupně v části, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných J. H. a L. Š. ohledně výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně; a jednak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému SVJ C.; a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
54. Bude na Městském soudu v Brně, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, v případě potřeby za součinnosti stran ve shora naznačeném směru doplnil dokazování, důkazy získané z provedených důkazních prostředků náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a vyvodil z nich odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat, a to při respektu ke shora vyslovenému závaznému právnímu názoru, že takto zjištěný skutkový stav pod bodem 1) jeho výroku nenaplňuje skutkové znaky porušení povinnosti při správě cizího majetku, při jiných skutkových závěrech by však mohlo jít o trestný čin podvodu. Pokud by však taková skutková zjištění odpovídající zmíněné právní kvalifikaci na základě návrhů na doplnění dokazování ze strany státního zástupce nebyla učiněna, bude namístě oba obviněné v uvedeném rozsahu obžaloby zprostit, neboť skutek kladený jim za vinu není trestným činem. V závislosti na posouzení viny v uvedeném omezeném rozsahu bude třeba rozhodnout případně i o trestu a o nárocích poškozených. Je přitom třeba připomenout, že pravomocný zůstal výrok o vině obviněného J. H. pod body 2) a 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroky učiněné v adhezním řízení týkající se poškozených SVJ B. a obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s. Z toho vyplývá, že v každém případě bude třeba vyslovit výrok o trestu ohledně obviněného J. H. za trestné činy uvedené pod body 2) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
55. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. ř. (tzv. zákaz reformationis in peius ).
56. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného J. H. a L. Š. v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu