ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.219.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 219/2022-32286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 4 To 28/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 45 T 1/2018, byl obviněný M. S. pod body 1) až 4) výroku o vině uznán vinným třemi zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“), za což mu byl podle §206 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených s nakládáním se svěřenými finančními prostředky na dobu 5 let. V adhezním řízení městský soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněnému M. S. uložil povinnost nahradit škodu obchodní společnosti Shell Czech Republic, a. s., se sídlem Antala Staška 2027/77, Praha 4, IČ: 158 90 554 (dále jen „Shell Czech Republic, a. s.“) ve výši 14 807 500 Kč, podle téhož ustanovení byla obviněnému M. S. a spoluobviněnému P. K. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu obchodním společnostem MAPE DEVELOPMENT, a. s., se sídlem Papírenská 1119/4a, Praha 6, IČ: 272 51 381 (dále jen „MAPE DEVELOPMENT, a. s.“) ve výši 5 000 000 Kč, ALEUTA, a. s., se sídlem Na Jarově 2424/2, Praha 3, IČ: 272 23 469 (dále jen „ALEUTA, a. s.“) ve výši 15 125 864 Kč, a PETRO BULLDING, s. r. o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, IČ: 277 30 646 (dále jen „PETRO BULLDING, s. r. o.“) ve výši 13 382 966 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. K.
2. Z podnětu odvolání obviněného M. S. a také z podnětu syna obviněného M. S., nar. XY, který podal odvolání ve prospěch obviněného, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 4 To 28/2020, ohledně obviněného M. S. částečně zrušil napadený rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným MAPE DEVELOPMENT, a. s., ALEUTA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že pod bodem 3) uznal obviněného M. S. vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Za tento zločin a za trestnou činnost, jíž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně vrchní soud obviněnému uložil podle §206 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil shodně se soudem prvního stupně trest zákazu činnosti. V adhezním řízení rozhodl Vrchní soud v Praze stejně jako soud prvního stupně, pouze nerozhodoval o nároku poškozené MAPE DEVELOPMENT, a. s., jejíž zmocněnec vzal zpět návrh na přiznání škody ve výši 5 000 000 Kč podáním ze dne 7. 10. 2021, a provedl dílčí změny v označení identifikačního čísla a adresy zmocněnce dvou poškozených, ohledně nichž napadený rozsudek předtím tento soud zrušil.
3. Protože skutkový stav, který se stal podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů je stranám trestního řízení dostatečně znám, Nejvyšší soud ho nebude znovu připomínat. V této souvislosti je nutné upozornit, že v posuzované trestní věci jde ohledně obviněného M. S. o druhé dovolací řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 45 T 1/2018, byl na podkladě odvolání obviněných M. S. a P. K. a odvolání syna obviněného M. S. částečně zrušen ve výroku o trestech obou obviněných a ve výroku o náhradě škody rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 To 28/2020. Oba obvinění napadli tento rozsudek dovoláními, o nichž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1369/2020, jímž odmítl dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a ohledně obviněného M. S. částečně zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozhodnutí obsahově navazujících na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a vrchnímu soudu přikázal věc v rozsahu, v níž se týkala obviněného M. S., znovu projednat a rozhodnout. Podkladem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v prvním dovolacím řízení bylo důvodné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného M. S. ve veřejném zasedání. K samotnému právnímu posouzení skutku Nejvyšší soud v podstatě neměl žádné výhrady a námitky obviněného M. S., které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal neopodstatněnými (podrobněji viz níže). V opakovaném odvolacím řízení, v jehož průběhu již byla zachována veškerá procesní práva obviněného, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem, jímž částečně změnil právní kvalifikaci skutku pod bodem 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně, jak je uvedeno výše pod bodem 2. tohoto usnesení. Lze jen dodat, že důvodem ke změně právního posouzení uvedeného skutku byla změna trestního zákona provedená zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která s účinností od 1. 10. 2020 mimo jiné změnila hranice pro určení výše škody v §138 tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný M. S. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 4 To 28/2020, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „tr. ř.“).
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že nebyl odpovědný za převody svěřených finančních prostředků. Ohradil se, že pokud uskutečňoval sporné bankovní převody, činil tak na pokyn zemřelého advokáta J. V. Dále obviněný zpochybnil závěry znaleckého zkoumání Ing. Ireny Votavové ohledně určení sebe jako osoby disponující tzv. tokenem, která konkrétní v posudku vyznačené finanční převody v rámci advokátní kanceláře realizovala. Podle obviněného mohl transakci za pomoci jeho tokenu provést i někdo jiný, avšak následně v dovolání přednesl opačné tvrzení, jímž připustil, že převody opravdu uskutečnil. Další část dovolacích výhrad obviněného směřovala proti nedostatečnému zjištění ve vztahu k naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry. Především poukázal na „pokyn“ Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozhodnutí zabývat se tímto znakem skutkové podstaty a vytýkal vrchnímu soudu, že jej nerespektoval, ani nedoplnil dokazování spisem Okresního soudu v Semilech sp. zn. 10 C 129/2015, z něhož je podle obviněného možné zjistit následný „osud“ převedených finančních prostředků. Podle obviněného jde o zásadní důkaz potvrzující, že nebyl srozuměn s tím, že „převodem peněžních prostředků dochází k přivlastnění si těchto prostředků“, a současně šlo o opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolací soud ho k návrhu obviněného neprovedl. Byť obviněný připustil, že „motiv přivlastnění“ není znakem skutkové podstaty podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, trval na tom, že tento motiv představuje zásadní otázku, protože nedává smysl, aby páchal majetkovou trestnou činnost bez vidiny vlastního prospěchu z ní. Proto se soudy měly pečlivěji zabývat otázkou, na jaký účel byly svěřené prostředky použity a ve prospěch koho se tak stalo. K tomu měly soudy objasnit vztahy v advokátní kanceláři, mj. měly vycházet z výpovědí svědka M. P. a svědkyně J. B., a pokud tak neučinily, byl opět naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být podle názoru obviněného naplněn kromě jiného i námitkami proti porušení práva na spravedlivý proces. Ohledně hmotněprávního posouzení skutku se obviněný nehodlal nijak ohrazovat proti objektivní stránce trestného činu zpronevěry, k níž se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém předchozím usnesení v této trestní věci pod body 43. až 46., přičemž obviněný zde uvedené právní názory dovolacího soudu plně akceptoval. Výtky obviněného směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení subjektivní stránky. Soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že obviněný neměl tušení, jak bude s převedenými peněžními prostředky dále naloženo, sám nad nimi kontrolu neměl, což shrnul slovy: „maximálně jsem mohl uskutečnit převod z účtu na účet“. S odkazem na obsah svého prvního dovolání vyslovil přesvědčení, že skutková podstata podle §206 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá výhradně úmysl přímý, a to zejména ve vztahu k okolnosti, že finanční prostředky na účtu úschov budou trvale odejmuty z dispozice složitele.
7. Protože tedy soudy nebylo prokázáno, že by obviněný jednotlivými skutky naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vedle toho závěrem svého dovolání obviněný požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř., a učinil Nejvyššímu soudu návrh odložit nebo přerušit výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného M. S. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též „státní zástupce“), který nejprve připomněl dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného. Poté shrnul, že ačkoli obviněný uplatnil dva dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., při kategorizaci jednotlivých námitek mezi nimi důsledně nerozlišoval. Částečně obviněný podle státního zástupce své výtky založil na vlastním způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména pokud požadoval doplnit dokazování za účelem zjištění následného použití peněžních prostředků nebo opětovně vyhodnotit svědectví M. P. tak, aby byla potvrzena jeho verze, že jednal na pokyn advokáta J. V. Státní zástupce připomněl, že soudy provedly odlišný způsob hodnocení důkazů, než jaká je představa obviněného, což automaticky neznamená porušení zásady in dubio pro reo nebo zjevný rozpor mezi rozhodným skutkovým zjištěním a obsahem dokazování.
9. Státní zástupce nesouhlasil ani s tím, že by trestní věc byla zatížena vadou opomenutých důkazů, za něž obviněný považoval spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 10 C 129/2015 nebo výslech svědkyně J. B. Neakceptování těchto důkazních návrhů vrchní soud náležitě zdůvodnil. Jestliže obviněný požadoval zkoumání jeho eventuálního motivu k přivlastnění peněžních prostředků, státní zástupce poukázal na skutečnost, že motiv, resp. pohnutka není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. S právním posouzením skutku soudy obou stupňů se státní zástupce plně ztotožnil. Přisvojení peněžních prostředků se odvíjelo od rozdílného způsobu naložení s nimi, než k jakému účelu byly určeny, přičemž obviněný zjevně překročil meze svěření a zmařil účel jejich svěření, s nímž byl dobře obeznámen. K subjektivní stránce trestného činu státní zástupce připomněl závěry Nejvyššího soudu pod bodem 47. předchozího kasačního rozhodnutí v této trestní věci, podle nichž v dané fázi trestního řízení zjištěné skutkové okolnosti odpovídaly minimálně nepřímému úmyslu obviněného. Dodal, že v opakovaném odvolacím řízení nové skutečnosti nevyvstaly, zavinění obviněného přinejmenším v nepřímém úmyslu nebylo vyloučeno, naopak i státní zástupce byl přesvědčen, že obviněný v postavení osoby s právnickým vzděláním a bohatými praktickými zkušenostmi z činnosti v advokátní kanceláři musel být alespoň srozuměn s možným negativním dopadem svého jednání do majetkové sféry klientů advokátní kanceláře.
10. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Připojil také souhlas s jiným než navrhovaným usnesením v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, tudíž je na rozdíl od odvolání či stížnosti není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 [na vysvětlenou je třeba uvést, že dovolání M. S. bylo podáno za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., kterým bylo novelizováno mimo jiné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., do nějž byl vložen nový dovolací důvod pod písm. g), a to v intencích dosavadní judikatury Ústavního soudu], resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení v dovolacím řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. je skutečné uplatnění konkrétních námitek, jejichž obsah odpovídá některému ze zákonných důvodů, nestačí, aby určitý dovolací důvod byl jen formálně deklarován.
13. Obviněný M. S. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak již bylo avizováno shora, tento „nový“ dovolací důvod je odrazem rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v okruhu tří vymezených vad výjimečně zasahoval do pravomocných rozhodnutí soudů, pokud tak neučinil Nejvyšší soud v dovolacím řízení za podmínky, že nebylo soudy respektováno důsledné dodržování práva obviněných na spravedlivý proces.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí
15. Konkrétní dovolací námitky obviněného pouze částečně odpovídaly uvedeným důvodům dovolání, avšak neměly opodstatnění, v části bylo nutné posoudit dovolání jako nepřípustné, neboť směřovalo proti předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci.
b) K vlastním dovolacím námitkám
16. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného nebylo možné striktně oddělit a podřadit každému z obou dovolacích důvodů, na něž odkázal, Nejvyšší soud se k nim vyjádří souhrnně. Nejprve je však třeba upozornit na nepřípustnou část dovolání obviněného M. S., v níž se opakují výhrady proti naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně jako v prvním dovolacím řízení, i nyní ve druhém řízení o dovolání obviněného je namítáno, že peněžní prostředky nebyly svěřeny obviněnému M. S. a že ze strany tohoto obviněného nedošlo k přisvojení cizích peněžních prostředků. Nejvyšší soud k tomu v první řadě odkazuje na výklad v bodech 42. až 46. svého usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1369/2020, jímž bylo v této trestní věci rozhodnuto o dovoláních obviněných M. S. a P. K. V citované části usnesení se Nejvyšší soud již dostatečně podrobně zabýval znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to jak obecně tak konkrétně ve vztahu k posuzovanému skutku a k naplnění znaků „přisvojení“ a „svěření cizí věci“ obviněným M. S. Navíc sám obviněný v nyní projednávaném dovolání se vyjádřil rozporně ke znakům objektivní stránky tohoto trestného činu, neboť na jedné straně s úvahami Nejvyššího soudu „nehodlá polemizovat“ [srov. jeho vyjádření pod bodem 23) dovolání], avšak na straně druhé v dalším textu svého mimořádného opravného prostředku opakovaně brojí proti svěření peněz jeho osobě a proti jejich přisvojení, jež zaměňuje s pojmem „přivlastnění“. Přitom již v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vysvětleno, že jde o dva odlišné vztahy pachatele ke svěřené věci a z hlediska trestnosti podle §206 odst. 1 tr. zákoníku je významné výhradně to, jestli pachatel nakládá (disponuje) se svěřenou věcí v rozporu s účelem svěření tak, aby složitel (resp. obecně poškozený) byl trvale vyloučen z dispozice s věcí. Přiměřeně lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2006 Sb. rozh. tr., v němž byla vyložena podstata znaku „přisvojení si cizí věci“ (byť u skutkové podstaty trestného činu zatajení věci), kterou je nastalá skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu, přičemž není rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1135/2014). Důvody, pro něž Nejvyšší soud již v prvním dovolacím řízení nepochyboval o naplnění znaku přisvojení obviněným M. S., jsou shrnuty v bodě 46. usnesení Nejvyššího soudu z prvního dovolacího řízení. Obdobně byly již v rámci řízení o prvním dovolání obviněného vypořádány námitky, jimiž zpochybnil znak „svěření“. Tomu se Nejvyšší soud věnoval zejména pod body 44. a 45. usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1369/2020, kde podrobně vyložil, že vedoucí postavení obviněného, který měl mj. zřízen přístup k bankovním účtům Advokátní kanceláře V. & P., bylo podkladem pro závěr, že ho lze považovat za zákonného zástupce advokátní kanceláře, s níž její klienti uzavírali smlouvy o advokátní úschově. Vzhledem k tomu pak u tohoto zaměstnance Advokátní kanceláře V. & P., jednajícího běžně v jejím zastoupení především ve finančních záležitostech (srov. blíže bod 15. rozsudku odvolacího soudu), nebylo pochyb, že při převodech financí z advokátních úschov na jiné bankovní účty ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku nakládal se svěřenými peněžními prostředky, byť formálně jednal za společnost s ručením omezeným, která provozovala advokátní služby a které finanční prostředky svěřili její klienti. Nejvyšší soud nehodlá opakovat své již dostatečně srozumitelně vysvětlené úvahy o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností pod oba obviněným zpochybňované znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Tímto způsobem se obviněný fakticky ocitl mimo rámec přípustnosti dovolání, neboť opakované odvolací řízení nepřineslo ve vztahu k objektivní stránce trestného činu zpronevěry žádné nové skutečnosti, které by mohly ovlivnit či dokonce zvrátit předchozí právní posouzení skutků obviněného M. S.
17. Podstata další části dovolacích námitek obviněného M. S. směřovala proti tomu, jak se vrchní soud vypořádal s pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho rozhodnutí o dovoláních obviněných M. S. a P. K. v prvním dovolacím řízení. Nejvyšší soud předesílá, že obsahem jeho usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1369/2020, nebyly jakékoli konkrétní závazné pokyny týkající se hmotněprávního posouzení skutků, které by měl soud druhého stupně splnit vyjma těch, které se týkaly důvodu kasace, jímž bylo porušení práva obviněného účastnit se veřejného zasedání. Co se týká právního posouzení skutku, Nejvyšší soud pouze obecně připomenul povinnost odvolacího soudu reagovat na odvolací námitky obviněného, a to v tomto případě zejména na námitky o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze svým povinnostem v odvolacím řízení dostál, okolnostmi implikujícími úmyslné zavinění obviněného M. S. se zabýval v bodě 15. svého rozsudku. Vycházel přitom ze skutkových zjištění o tom, že obviněný věděl, kdo je vlastníkem svěřených prostředků uložených na účtech úschov, že tyto prostředky jsou účelově vázány k použití podle smlouvy o advokátní úschově, tudíž si byl vědom, že s nimi nakládá v rozporu se sjednaným účelem a fakticky zbavuje složitele možnosti disponovat s nimi. Opakovaně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není podstatné, jak bylo následně se svěřenou věcí naloženo (srov. shora již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1135/2014; nebo Šámal, P, a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010), a proto nemají právní relevanci výtky obviněného, že nebylo prokázáno, že by obviněný měl jakýkoli prospěch z uskutečněných nezákonných převodů. Motiv určitého materiálního prospěchu z trestného jednání nebylo potřeba zkoumat, jak přiléhavě poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, taková pohnutka není součástí skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Současně v této souvislosti vrchní soud reagoval také na výhrady obviněného o tom, že jednal na pokyn svých nadřízených, a to především J. V. Odvolací soud této obhajobě neuvěřil a nadto konstatoval, že obviněný byl dostatečně obeznámen s veškerými okolnostmi významnými pro trestnost jeho jednání, že nebylo ani podstatné, zda mu jeho nadřízený dal pokyn k jednotlivým převodům svěřených prostředků. Rovněž námitky možného použití tokenu jiným ze zaměstnanců advokátní kanceláře při převodech jednotlivých peněžních částek byly soudem druhého stupně na podkladě zejména svědeckých výpovědí přesvědčivě při logickém vyhodnocení důkazů vyvráceny. Nad rámec správných úvah soudů obou stupňů Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně dodat, že obviněný M. S. v dovolání přetváří podle svých představ nejen některé skutkové okolnosti, ale také zákonné podmínky trestnosti, jestliže tvrdí, že skutková podstata podle §206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje výhradně přímý úmysl. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§13 odst. 2 tr. zákoníku), což ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje. Trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). K naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry tedy postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu, který u obviněného M. S. dovodily soudy nižších stupňů (srov. str. 54 až 58 rozsudku městského soudu a str. 18 rozsudku vrchního soudu). Dále lze ke správným závěrům ohledně postavení obviněného jako zástupce advokátní kanceláře doplnit, že právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti (§166 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za právnickou osobu tedy nejednají pouze statutární orgány zapsané v obchodním rejstříku, ale mohou za ni jednat také její pracovníci jako zástupci, kteří mohou činit jak právní úkony v rozsahu stanoveném ve vnitřních organizačních předpisech, tak i takové právní úkony, které jsou vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 9 Cmo 1080/99, uveřejněný na str. 19 v č. 5/2000 měsíčníku České advokátní komory Právní praxe v podnikání, který vydává BONUS, nakladatelství a vydavatelství, s. r. o., Praha). Ať tedy na pokyn či samostatně bez něj, obviněný nepochybně jednal za Advokátní kancelář V. & P., znal majitele svěřených financí, jimiž byli klienti této advokátní kanceláře, i jejich účelové určení na přesně dané transakce, což však obviněný nerespektoval a vědomě naložil s peněžními prostředky jinak, než bylo sjednáno, a s tím výsledkem, že jejich majitelé byli trvale vyloučeni z možnosti s nimi disponovat.
18. Skutečnost, že převáděné svěřené prostředky byly vyvedeny z dispozice složitelů a nezůstaly ani v dispozici advokátní kanceláře, dokládá mj. rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 9. 2017, č. j. 10 C 129/2015, který obviněný M. S. považoval za opomenutý důkaz a který učinil součástí dovolání jako jeho přílohu. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přečetl citovaný civilní rozsudek a zjistil, že jím bylo žalovanému J. V. uloženo zaplatit žalovanou částku přes 100 mil. Kč žalobci AS Žižlavský, v. o. s., insolvenčnímu správci dlužníka - Advokátní kancelář V. & P., čímž bylo v podstatě potvrzeno, že prostředky vyváděné z účtů úschov nezůstaly v dispozici advokátní kanceláře, byly zjevně spotřebovány buď v její prospěch, či ve prospěch jiného, avšak klienti (v této trestní věci poškození Shell Czech Republic, a. s., MAPE DEVELOPMENT, a. s., ALEUTA, a. s., a PETRO BULLDING, s. r. o. ) je nemohli běžným způsobem požadovat zpět, resp. trvat na splnění podmínek smlouvy o úschově a byly trvale vyvedeny z jejich dispozice. Jinými slovy vysvětleno, kromě jiného i tento rozsudek v zásadě svědčí o tom, že došlo ke spáchání trestného čin zpronevěry, neboť v podstatě potvrzuje naplnění znaku „přisvojení“ u peněz představujících předmět úschov. Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení obviněného, podle něhož citovaný rozsudek sp. zn. 10 C 129/2015 představuje opomenutý důkaz ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že by byl důkazem podstatným pro rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze se požadavkem na jeho provedení výslovně zabýval, nejprve ve veřejném zasedání dne 7. 10. 2021 k návrhu obhajoby na provedení důkazu spisem 10 C 129/2015 tento důkazní návrh spolu s dalšími důkazy zamítl pro nadbytečnost a na str. 16 svého rozsudku objasnil důvody pro takové rozhodnutí. K jeho vysvětlení Nejvyšší soud v podstatě nemá výhrady, za daných zjištěných skutečností nebylo potřeba blíže zkoumat, na co konkrétně byly svěřené prostředky použity a jestli k některému převodu dal obviněnému pokyn advokát . J. V., neboť i tehdy by nebylo pochyb o trestní odpovědnosti obviněného M. S. třemi zločiny zpronevěry, pro které na něho byla podána obžaloba.
19. Podobně nemohly obstát ani další výtky obviněného proti některým důkazům. Návrhu na výslech svědkyně J. B. odvolací soud sice nevyhověl, avšak svůj postup řádně zdůvodnil, důkaz byl s ohledem na další provedené důkazy dostatečně objasňující skutkový stav nadbytečný, přičemž uvedená svědkyně nebyla pro soud ani dosažitelná (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Reálný podklad nemá ani tvrzení obviněného, že odvolací soud nereagoval na výpověď svědka M. P. Vrchní soud vyslechl tohoto svědka ve veřejném zasedání dne 7. 10. 2021, v němž byla současně přečtena jeho dřívější výpověď z veřejného zasedání konaného dne 1. 6. 2020 (srov. č. l. 32200 tr. spisu), avšak v otázce viny obviněného nepřineslo podle soudu toto svědectví nové skutečnosti (srov. bod 12. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud s tímto zcela souhlasí, případná půjčka ze strany advokátní kanceláře obchodní společnosti MONSTERA DEVELOPMENT, a. s., poskytnutá z peněžních prostředků složených složitelem na úschovní účet advokátní kanceláře nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry. Ten je dokonán přisvojením si cizí věci, tedy zde vyvedením peněžních prostředků z účtu úschovy, resp. z dispozice jejich složitele, v rozporu s daným účelem úschovy. Naznačování obviněného, že mohly být úvěrové prostředky započteny na dluh advokátní kanceláře za uschované peníze, nelze akceptovat, zejména pokud soud jednoznačně uzavřel, že půjčka byla advokátní kanceláři ze strany MONSTERA DEVELOPMENT, a. s., uhrazena (srov. str. 14 rozsudku odvolacího soudu). Není tedy skutečně důležité, kam převáděné peněžní prostředky směřovaly, není ani rozhodné, zda pachatel měl možnost věci získat zpět a vrátit je vlastníkovi [srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 7 To 221/95 (uveřejněný pod č. 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní)].
20. Pokud pak obviněný v dovolání naznačuje, že se jednalo o běžnou praxi advokátní kanceláře a ostatní případy nebyly vyšetřovány orgány činnými v trestním řízení, pak je nutné připomenout, že soudy se řídí zásadou obžalovací a mohou se tak vyjadřovat výhradně k trestné činnosti, ohledně níž je podána obžaloba, resp. návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (§2 odst. 8 tr. ř.).
IV. Závěrečné shrnutí
21. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného M. S., které bylo možno považovat za námitky odpovídající deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Ze shora stručně uvedených důvodů je zřejmé, že v posuzované věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a rovněž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohly rozhodnout o obžalobě, aniž by opomenuly provést podstatný důkaz pro takový postup. Obviněným označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. proto nebyly naplněny a Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
22. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu