ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.259.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 259/2022-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. G. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 7 To 323/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 49/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 3 T 49/2020, byl obviněný P. G. uznán vinným jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle §233 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, jak je specifikováno ve výroku o tomto druhu trestu.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 7 To 323/2021, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný dne 11. 1. 2020 v odpoledních hodinách, v XY, v recepci hotelu H., se záměrem získat 6 kusů zlatých mincí Hradu Švihov v nákupní hodnotě 121 200 Kč za použití mj. padělaných peněz, které si předtím opatřil neznámým způsobem, pod smyšleným jménem D. B. sdělil poškozenému M. D., že si odskočí jen ověřit pravost mincí, z místa odešel, jako záruku poškozenému zanechal tašku a obálku, kterou mu na jeho žádost stvrzoval svoji solventnost, vědom si toho, že obdélníková obálka s průhledným okénkem pro adresáta obsahuje tři balíčky bílých papírků vystřihaných ve velikosti bankovky 5 000 Kč, každý z balíčků obsahuje po jednom kusu bankovky v nominální hodnotě 5 000 Kč, přičemž lícová strana bankovky je vložena na vrch balíčku a rubová strana bankovky je vložena ve spodu balíčku tak, aby tvořily zdání reálného obnosu bankovek v předem dohodnuté celkové částce 123 000 Kč, do recepce hotelu H. se však s mincemi již nevrátil, a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 121 200 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. G. dovolání prostřednictvím své obhájkyně, které směřoval proti všem výrokům obou napadených rozhodnutí a jim předcházejícímu řízení. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (pokud nebude dále v tomto rozhodnutí uvedeno jinak, znamená zkratka „tr. ř.“ znění tohoto zákona účinné do konce roku 2021; pozn. Nejvyššího soudu) .
5. Obviněný nejprve obecně namítl, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jeho konkrétní výhrady se ale týkají především samotného způsobu zjištění skutku, který vychází v podstatě z jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozeného, ohledně jejíž pravdivosti a věrohodnosti obviněný vyslovil značné pochybnosti. V nesprávnostech dokazování a jeho výsledku tedy obviněný spatřoval porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, neboť nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v důsledku toho bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. V další části svého dovolání obviněný poukazoval na údajně nelogické počínání poškozeného spočívající nejen v předání mincí obviněnému bez předešlé kontroly obsahu obálky, v níž se měly nacházet peníze na jejich zakoupení, ale též bez kontroly obsahu obviněným zanechané aktovky. Podle představy obviněného měl poškozený k otvírání aktovky přizvat například recepční z hotelu jako nezávislou osobu, nikoli s ní odejít na toaletu a beze svědků nahlížet dovnitř. Rovněž kamerové záznamy ani komunikace prostřednictvím SMS zpráv mezi obviněným a poškozeným, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, neprokazují podvodné jednání obviněného a udání padělaných peněz. Tyto důkazní prostředky bylo možné vyložit i ve prospěch verze skutkového děje, jak jej popsal obviněný. V případech, v nichž je důkazní situace postavena na „tvrzení proti tvrzení“, jsou na hodnocení důkazů kladeny zvýšené nároky, je proto podle obviněného třeba, aby soud důsledně posuzoval hodnověrnost výpovědi stěžejního svědka, v tomto případě poškozeného.
7. Podle názoru obviněného se již soud prvního stupně nezabýval otázkou případné finanční tísně poškozeného, který uvedl, že zisk z prodeje mincí chtěl použít na splátku hypotéky, ačkoli ten měl činit pouhých 1 800 Kč. Rovněž si soud neověřil, zda poškozený skutečně obchoduje se zlatými mincemi již 13 let, jak tvrdil a doklady o nákupu sporných mincí podle obviněného nejsou dostatečné k ověření jejich pravosti. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka M. M., pracovníka zastavárny, který potvrdil, že obviněný v minulosti přinesl falešné mince. K ověření věrohodnosti výpovědi poškozeného podle obviněného nestačí zjištění, že nebyl doposud soudně trestán, naopak byl to on, kdo měl zájem na odsouzení obviněného z důvodu vyhovění uplatněnému nároku na náhradu škody. Zajištěné daktyloskopické stopy obviněného se navíc neobjevily na samotné obálce ani na balíčcích bílých výstřižků ve velikosti bankovky o hodnotě 5 000 Kč, ale pouze na obviněným nalezené aktovce a jeho diáři. Za takové procesní situace, tj. bez dosažení jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, bylo třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
8. Obviněný následně vytýkal vady v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, postrádal v něm jasné vyvrácení své obhajoby provedením dalších důkazů, zejména výslechem řidiče autobusu, v němž měl obviněný nalézt aktovku, dále soud nezajistil záznam o telefonických oznámeních na Policii České republiky a další důkazy, které obviněný navrhl podáním ze dne 27. 10. 2020 (mj. výpis z katastru nemovitostí, výslech svědka M. D., kamerové záznamy z hotelu H., daňová přiznání obviněného).
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak i odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a aby přikázal obvodnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve konstatovala, že se všemi dovolacími námitkami se fakticky vypořádaly již soudy nižších stupňů, neboť je uplatňoval od počátku svého trestního stíhání a ve svém odvolání. Státní zástupkyně odmítla tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
11. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozeného M. D., která byla zcela v souladu s dalšími provedenými důkazy, a to kamerovými záznamy v návaznosti na zprávu Policie České republiky o lustraci čísel z mobilních telefonů, a dále porovnáním fotografií osoby obviněného. Skutkový děj prokazují podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky rovněž stopy DNA zachycené na černé aktovce a diáři, které obviněný ponechal i s padělanými penězi v hotelu H. a které jsou shodné s jeho profilem. Jednání obviněného bylo tedy zcela prokázáno a jeho právní kvalifikaci považuje státní zástupkyně též za přiléhavou.
12. Přestože nejsou napadená rozhodnutí zatížena vytýkanými vadami, které navíc neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, navrhla státní zástupkyně odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
14. Nejprve je třeba připomenout, že obviněný podal své dovolání před účinností zákona č. 220/2021 Sb., jímž bylo mimo jiné změněno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že do něho byl vložen nový dovolací důvod pod písm. g) a dosavadní důvody označené pod písm. g) až l) jsou nyní uvedeny pod písm. h) až m). Nejvyšší soud rozhodoval již za nové právní úpravy, nicméně ve vztahu ke všem dovolacím důvodům nadále platí, že konkrétní námitky dovolatele musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Dovolání je totiž jedním z mimořádných opravných prostředků, směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat oprávněnost.
15. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, které spočívá v nesprávném použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
16. Pro úplnost je nutno dodat, že podle §265f odst. 2 tr. řádu lze rozsah a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jelikož tato lhůta obviněnému uplynula dne 29. 12. 2021, nemohl uplatnit nový dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud však rozhodoval podle aktuální procesněprávní úpravy, nový dovolací důvod byl v podstatě formulován na základě ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k některým zjevným vadám procesu dokazování, a byl by proto obsahově fakticky uplatnitelný i podle předcházejícího znění trestního řádu.
17. Výše uvedené platí obdobně i pro druhý z obviněným označených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě [nyní podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Ten obviněný uplatnil proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
18. Z obsahu podaného dovolání stručně zrekapitulovaného v bodech 4. až 9. výše vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky proti skutkovému zjištění soudů prvního a druhého stupně, proti postupu soudu prvního stupně v procesu dokazování, vytýkal nedostatečný rozsah dokazování a především způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Obviněný tak ve skutečnosti nenamítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není koncipováno jako řádný opravný prostředek, ale je určeno výlučně k nápravě zákonem definovaných vad, jak jsou formulovány v jednotlivých dovolacích důvodech. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ nelze úspěšně napadat správnost a úplnost skutkových zjištění, pokud mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ani přehodnocovat výsledek vypořádání se s jednotlivými důkazy a posuzovat hodnotící úvahy soudů, pokud jsou založeny na obecných logických pravidlech. K výhradám o nedostatečném rozsahu dokazování Nejvyšší soud připomíná, že záleží pouze na soudu prvního stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů (srov. čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky), soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o takovém návrhu rozhodnout a odůvodnit, proč mu nevyhověl. Jak již výše Nejvyšší soud vysvětlil, podkladem pro posouzení správnosti aplikace hmotněprávních ustanovení ve smyslu předmětného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně. Výjimku z této zásady by mohlo představovat pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedeného dokazování, který by se promítl do nesprávného právního posouzení skutku, případně opomenutí soudů vypořádat se s některým z provedených důkazů či neprovedení takových důkazů, které by mohly být významné pro rozhodnutí o obžalobě. O takovou situaci však v posuzované trestní věci nejde, neboť především soud prvního stupně provedl řadu důkazů, a to i na návrh obhajoby. Následně soud pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž byl veden při hodnocení výsledku dokazování, přitom reagoval i na obhajobu uplatněnou obviněným. Neopomenul žádný z důkazů zahrnout do odůvodnění svých skutkových závěrů, přičemž mu nelze vytýkat, že stěžejní informace čerpal z výpovědí poškozeného M. D. Jeho verze totiž naprosto logicky navazovala na další opatřené důkazy, nebyla zcela osamocena vůči tvrzením obviněného, jak v dovolání mylně uváděl. Soudy vycházely z řady dalších důkazů, jako jsou kamerové záznamy, stopy zajištěné na černé aktovce či zachycená komunikace prostřednictvím SMS zpráv mezi obviněným a poškozeným. Samotná skutečnost, že se soudy z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, a tento svůj postup řádně a přesvědčivě odůvodnily, nepředstavuje vadu v procesu dokazování (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 5 Tdo 95/2022). Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích žádnou snahu soudů podpořit verzi obžaloby, naopak jejich vysvětlení důvodů, pro které neuvěřil popisu předmětné události obviněným a jeho interpretaci průběhu setkání s poškozeným za účelem prodeje zlatných mincí, je podpořeno řadou logických argumentů. V podrobnostech lze proto odkázat zejména na body 10. a 11. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a na bod 5. napadeného usnesení soudu druhého stupně, který se připojil ke správným závěrům ohledně skutku i odpovídajícího právního posouzení, jak o nich rozhodl soud prvního stupně. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
20. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu stručně vyjádří k dovolacím námitkám obviněného. Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou stupňů nepovažuje výpověď poškozeného za nevěrohodnou, zejména však musí odporovat tvrzení obviněného, který poškozenému vytýkal nelogické počínání po setkání s obviněným. Dokonce obviněný vytkl poškozenému, že přenechal „cizímu člověku“ hodnotnou věc, aniž by se předtím skutečně přesvědčil o pravosti bankovek v ponechané obálce. Pokud by všichni lidé totiž byli za všech okolností natolik obezřetní, jak předpokládá obviněný, v zásadě by nemohlo nikdy docházet k oklamání člověka či dokonce skupiny lidí a trestní zákoník by tak nemusel obsahovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Posuzovaná situace, jejímž iniciátorem a tím, kdo fakticky řídil celý její průběh, byl právě a jenom obviněný, jehož jediným cílem byl co nejrychlejší podvodný, resp. předstíraný prodej zlatých mincí prostřednictvím falešných bankovek a jejich imitací, a využil své schopnosti, aby co nejvíce zmátl poškozeného a vystavil jej pro něho nepřipraveným reakcím a nekomfortnímu chování. Díky manipulaci obviněného byl poškozený vystaven časovému tlaku, a to jednak v důsledku přítomnosti své manželky, která jej žádala o urychlení transakce, neboť měla zpoždění na navazující schůzku, a jednak z důvodu přemístění obchodního jednání s obviněným. Jako nelogické lze totiž naopak označit chování obviněného, který nejdříve zamluvil prostory v hotelu D. (XY), aby pak vyvolal zdánlivou potřebu přesunout se do hotelu H. (XY) za účelem ověření pravosti zlatých mincí u svého známého, který se měl na tomto místě nacházet. To, že šlo o záměr obviněného co nejvíce zmást a zkomplikovat setkání s poškozeným, lze vysledovat již ze skutečnosti, že hotel H. se nachází v těsné blízkosti autobusového nádraží XY, kam obviněný autobusem přijel, vyzval poškozeného, který již byl na původně sjednaném místě, aby jej vyzvedl, znovu se vrátil do hotelu D. a následně oba vozidlem poškozeného odjeli znovu na XY do hotelu H. Pakliže obviněný schůzku předem připravoval, není racionální důvod takový průběh posoudit jako „zcela náhodný“, naopak svědčí spíše o tom, že obviněný chtěl poškozeného vystavit nekomfortní situaci, ve které mohl snadněji překonat jeho obezřetnost a případný nesouhlas s tím, aby se obviněný sám s mincemi vzdálil ze schůzky za účelem údajného urychlení a dokončení obchodu.
21. Obviněnému lze také oponovat v tom, že nelogicky působí jeho obhajoba související s nálezem černé aktovky, neboť ji mohl ihned zanechat buď u řidiče autobusu, resp. odevzdat přímo v hale autobusového nádraží na k tomu určeném místě. Rozhodně nebyl jediný důvod, aby ji obviněný bral s sebou na obchodní schůzku a dokonce do ní vkládal svůj vlastní diář (viz protokol o výslechu obviněného v přípravném řízení na č. l. 24 tr. spisu), to vše naopak vyvrací pravdivost jeho tvrzení. Naprosto mimo rámec možného se pak jeví, že by zrovna v den předem smluveného setkání s poškozeným obviněný nalezl aktovku a v ní by se snad měla nacházet obálka s padělanými penězi a papírovými výstřižky v množství odpovídajícímu částce, kterou měl obviněný podle předchozí telefonické dohody zaplatit poškozenému za nákup mincí. Jde o stěžejní nesrovnalosti, které jen Nejvyšší soud vyzdvihl v reakci na dovolání obviněného, podrobněji se s jeho obranou vypořádaly již soudy obou stupňů. Z pohledu důkazní situace tak nešlo o případ, že by proti sobě stály dvě skupiny důkazů podporující obžalobu a na druhé straně obhajobu, naopak v zásadě žádný důkaz nepodpořil tvrzení obviněného, o jehož vině tak mohlo být bez pochybností rozhodnuto bez přímého využití procesní zásady in dubio pro reo .
22. K námitce obviněného ohledně absence zdůvodnění, na základě jakého důkazu byla vyvrácena jeho obhajoba, pokud jde o nález tašky v autobuse, odkazuje Nejvyšší soud na protokol o hlavním líčení na č. l. 221 tr. spisu, z něhož je zřejmé, že byl proveden důkaz zprávou Policejního prezidia České republiky včetně jejích příloh (č. l. 210 – 212 tr. spisu). Z těchto listin vyplynulo, že na telefonních linkách 156 a 158 nebyl v rozhodné době ohlášen nález příruční tašky v autobusu, jak tvrdil obviněný. Pokud jde o navazující námitky proti neprovedení obhajobou navržených důkazů, je nutné zopakovat, že soud prvního stupně velké části návrhů vyhověl, konkrétně šlo o výslech svědka M. M. (č. l. 202 tr. spisu), výslech svědkyně I. H. (č. l. 217 tr. spisu) a výše zmíněnou policejní zprávu o údajném hlášení nálezu aktovky. Navrhovaného svědka M. D., údajného majitele zastavárny v XY, jehož datum narození ani bydliště nebylo obhajobě známo, se na adrese zastavárny opakovaně nepodařilo zastihnout (viz doručenky připojené k č. l. 206 a 228 tr. spisu). Navíc je možné poukázat na nadbytečnost výslechu tohoto svědka, jemuž by měl obviněný nabízet mince poškozeného k odkoupení, neboť by se tak mělo stát již v XY, kam obviněný odjel poté, co již poškozenému zanechal v hotelu H. jen papírky či falešné bankovky za převzaté mince, o jejichž pravosti důvodně soudy neměly pochybnost. Výslech tohoto svědka by tudíž ani nemohl zvrátit vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Ve vztahu k námitce obviněného o nedostatečném rozsahu dokazování je však zásadní zjištění, které vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č. l. 221 tr. spisu, a podle něhož obhajoba k dotazu předsedy senátu navrhla, aby soud zvážil její žádost na vyžádání daňových přiznání k dani z příjmů, resp. k dani z nabytí nemovitosti, eventuálně výpisů z katastru nemovitostí na jméno obviněného. Nejvyšší soud podotýká, že se v tomto ohledu nejednalo o kategorický návrh obhajoby. Nicméně poté, co obviněný následně sám zaslal soudu vybrané kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem spolu se souvisejícími náhledy z internetové verze katastru nemovitostí (viz č. l. 231 – 246 tr. spisu), byly soudem provedeny jako listinné důkazy v průběhu následujícího hlavního líčení. K opakovanému dotazu předsedy senátu na doplnění dokazování před poradou senátu a vyhlášením rozsudku pak obhajoba jednoznačně prohlásila, že nemá žádné další návrhy (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 267 tr. spisu). Také v této části dovolacích výhrad proto nelze obviněnému přiznat jakoukoli důvodnost, naopak z údajů v trestním spise vyplývá opačná situace, než jakou se k rozsahu dokazování vyjádřil v dovolání (nepožadoval provedení dalších důkazů).
23. Závěrem je tudíž možné uzavřít, že obviněný nevytkl soudům žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva, jak předpokládá jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen obecně tvrdil, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jeho dovolání je postaveno výlučně na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně a domáhání se přijetí jeho vlastní verze. Ve věci rozhodující soudy však nepřijaly obhajobu obviněného za pravdivou, jejich úvahy jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování a Nejvyšší soud neměl možnost, ale ani důvod správnost napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zpochybnit.
V. Závěrečné shrnutí
24. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. G. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1, 2 tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu