ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.297.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 297/2022-854
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 161/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 3 T 161/2020, byl obviněný F. K. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“, za nějž mu byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl právní nástupce poškozeného odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu, pro něž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že vědom si svého splatného a neuhrazeného závazku ve výši 22 000 000 Kč vůči poškozenému J. V., který mu plynul ze směnečného závazku, tedy ze směnky vlastní vystavené F. K. v XY dne 28. 2. 2012 na částku 22 000 000 Kč se splatností do 28. 2. 2014 ve prospěch J. V., s cílem zmařit uspokojení svého věřitele poškozeného J. V. se záměrně zbavil části svého majetku darováním nemovitostí nacházejících se v okrese XY v celkové hodnotě 1 442 400 Kč a prodejem vozidla za cenově nevýhodných podmínek, čímž způsobil další škodu v celkové výši nejméně 63 000 Kč. Konkrétně jednak dne 15. 8. 2014 uzavřel v Praze se svojí dcerou V. Š. darovací smlouvu, jíž daroval pozemek parcelní číslo stavební XY, jehož součástí byla budova a pozemky v katastrálním území XY, vše v celkové hodnotě 640 500 Kč, jednak téhož dne uzavřel v XY se svým synem T. K. darovací smlouvu, jíž daroval spoluvlastnický ideální podíl 3/5 pozemku v katastrálním území XY, vše v celkové hodnotě 801 900 Kč, jednak dne 3. 12. 2014 na blíže neurčeném místě uzavřel kupní smlouvu, kterou pod cenou prodal vozidlo tovární značky Renault J. P. za částku 30 000 Kč, ač hodnota vozidla v té době činila nejméně 93 000 Kč. Tímto jednáním zmařil uspokojení svého věřitele J. V. a způsobil mu tak škodu ve výši 1 505 400 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 9 To 263/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně pak uvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku je založena dvěma důvody. Předně podle jeho názoru došlo k nedodržení principů ultima ratio a subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů, které se dostatečně nevypořádaly s faktem, že k sanaci (údajné) škody došlo v plném rozsahu již prostředky práva civilního, a to zcela nezávisle na probíhajícím trestním řízení. Soudy nižších stupňů tak nevzaly do úvahy skutečnost, že trestní právo má být použito až v případech, kdy je nefunkční ochrana práv jiným způsobem. V této souvislosti obsáhle citoval z důvodové zprávy k §12 odst. 2 tr. zákoníku a z článku Pavla Šámala v Bulletinu advokacie v č. 10/2009. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se tak dostala do rozporu s uvedenými principy, neboť obviněný jen chtěl ochránit svůj majetek před útoky poškozeného, které podle něj byly protiprávní, přičemž k nápravě došlo prostředky civilního práva, a proto užití trestního práva nemá místo .
6. Jako druhý důvod nesprávného právního posouzení skutku obviněný uvedl následující. Byť se skutkovými závěry soudů nižších stupňů nesouhlasil, byl si vědom, že v dovolání nelze nedostatky a nesprávnost skutkových zjištění namítat. Nicméně i za takového stavu je podle něj možné konstatovat, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, protože zjištěný skutek není trestným činem. Bylo totiž prokázáno, že celou akciovou společnost K.-prodej pneu převzal poškozený, a to včetně částky 23 000 000 Kč, která pocházela z půjčky od poškozeného a kterou celou obviněný vložil do uvedené akciové společnosti. Poškozenému se tak jeho peníze v plné výši touto oklikou vrátily, proto obviněný vyjádřil přesvědčení, že jejich opakované vymáhání v insolvenčním řízení je trestným činem. V každém případě převzetím akciové společnosti poškozený sanoval celou svoji pohledávku, a proto jednání odsouzeného není a nemůže být přečinem poškozování věřitele ani žádným jiným trestným činem. S tímto faktem se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, odkazovaly pouze na formalistická rozhodnutí civilních soudů, ačkoliv jimi vázány nebyly.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
9. Státní zástupkyně upozornila, že obviněný založil svou argumentaci na absenci aplikace zásady subsidiarity trestní represe, avšak tuto námitku nijak neodůvodnil. Pouze poukázal na svoji dosavadní obhajobu, že se snažil chránit svůj majetek, avšak neuvedl ani důvody, pro které by jeho jednání mělo být menší závažnosti a vykazovalo i nižší míru společenské škodlivosti. Státní zástupkyně ohledně námitky obviněného týkající se jednání proti majetkovému právu věřitele na včasné a řádné uspokojení jeho platné pohledávky zdůraznila, že se jednalo o zcela standardní postup zcizení majetku, použitelného, byť k částečnému, uspokojení jeho věřitele, a to v celém rozsahu jeho hodnoty ve výši 1 505 400 Kč. Tímto jednáním tak obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Proto podle státní zástupkyně nelze přiznat této námitce relevantní opodstatnění. Dále v této souvislosti odmítla i námitku, že k nápravě škodlivého následku do majetkových práv poškozeného již došlo prostředky civilního práva, tedy insolvenčního práva. K tomu doplnila, že sanace škodlivého následku jednání obviněného v rámci insolvenčního řízení našla svůj odraz v adhezním způsobu jeho rozhodnutí podle §229 odst. 1 tr. řádu (k tomu odkázala na bod 60. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
10. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k námitce, že převzetím celé obchodní společnosti K.-prodej pneu poškozený sanoval celou svoji pohledávku za ním včetně částky 23 000 000 Kč, která pocházela z jeho půjčky a kterou do této obchodní společnosti vložil. Okolnosti, za kterých obviněný na poškozeného akcie této společnosti převedl, byly popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 40. na str. 10) a netýkaly se zbývajícího rozsahu, ve kterém došlo k částečnému zmaření uspokojení jeho věřitele, a tedy vybočovaly z rámce skutkových okolností předmětného trestního řízení. Navíc poukazovaný způsob, jakým bylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu na předluženou obchodní společnost K.-prodej pneu nepodporoval názor, že se poškozenému jeho peníze vrátily v plné výši při jejich opakovaném vymáhání v insolvenčním řízení a odkázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bod 39.).
11. Státní zástupkyně proto souhlasila se závěry nižších soudů a navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
12. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se k němu do konání neveřejného jednání nevyjádřil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v době podání obviněného), resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (v době rozhodování Nejvyššího soudu), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
16. Obviněný ve svém stručném dovolání uplatnil jediný dovolací důvod nesprávnosti právního posouzení skutku ze strany soudů nižších stupňů, které podle něj je založeno na dvou důvodech, které ale se zřejmě prolínají. Obviněný prostřednictvím obsáhlé citace cizích textů (důvodové zprávy a odborné literatury) zpochybňoval, že by šlo o případ společensky škodlivý, na který je třeba uplatnit prostředky trestního práva. V jediné své stručné pasáži vztažené k vlastnímu případu obviněného upozorňoval na to, že škoda byla poškozeného zcela saturována v insolvenčním řízení a že obviněný jen chránil majetek před protiprávním jednáním poškozeného. V druhém bodu na to navázal, když znovu stručně poukázal na to, že on celý obnos vypůjčených peněz zajištěných směnkou investoval do obchodní společnosti, na kterém posléze poškozený získal majetkovou účast, takže se mu peníze měly tzv. oklikou vrátit. „Převzetím akciové společnosti“ proto poškozený podle obviněného zcela sanoval svou pohledávku, a proto se obviněný nemohl dopustit poškození věřitele.
17. Lze tak uvést, že v dovolání obviněného jsou uvedeny námitky, jimiž obviněný výslovně a pregnantně nenapadl naplnění konkrétního znaku skutkové podstaty trestného činu, který byl v jeho jednání spatřován, nezpochybňoval výslovně ani naplnění dalších znaků trestného činu poškození věřitele, popř. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu domýšlet podání obviněného, je nad rámec jeho znění jakkoliv doplňovat či modifikovat (např. zda byl či nebyl dán závazkový právní vztah, zda obviněný byl dlužníkem a poškozený věřitelem etc.). Navíc podstata námitek byla založena též na jisté velmi nekonkrétní modifikaci doposud zjištěného skutkového stavu, přičemž do určité míry si námitky obviněného také vzájemně odporovaly (na jednu stranu vlastně obviněný uváděl, že závazek obviněného zanikl tím, že poškozený nabyl akcie akciové společnosti, kterou do té doby ovládal obviněný, jenž do ní též vnesl peníze z pohledávky poškozeného zajištěné směnkou, z níž se rekrutoval dluh, o nějž šlo v tomto trestním řízení; na stranu druhou tvrdil, že dluh byl zcela vyrovnán v navazujícím insolvenčním řízení). Obviněný přitom tyto své námitky nijak dále nerozváděl, neuváděl ani, o jaké insolvenční řízení šlo (u jakého soudu, proti jakému dlužníku, jak byl uspokojen věřitel etc.). Na základě těchto velmi nekonkrétních námitek proto Nejvyšší soud, který nadto není povolán k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, čehož si byl dobře vědom i obviněný, může při posouzení základní výhrady obviněného o chybném uplatnění principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio vycházet jen ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a ze znalosti trestního spisu. Oba směry námitek obviněného se tak vlastně prolínaly, obviněný vlastně výslovně zpochybnil jen potřebnost uplatnění trestní represe vzhledem k její subsidiaritě a k principu ultima ratio.
18. V tomto směru ovšem nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že zcizení části jeho majetku, který měl sloužit k uspokojení jeho věřitele, jemuž tím podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů způsobil značnou škodu, nemá být v daném konkrétním případě vůbec trestné, neboť (zřejmě) nemá být dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin a mělo postačovat uplatnění odpovědnosti civilní (v podobě náhrady škody). Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce (obecně) takové jednání postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora.
19. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávnou aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku). VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.“ Připomenout je možno i další zejména publikovanou judikaturu k této otázce – např. rozhodnutí pod č. 31/2017, č. 50/2017 nebo č. 41/2020 Sb. rozh. tr. Obecně se uvádí, že neuplatnění trestní odpovědnosti a důsledků s ní spjatých z důvodu subsidiarity trestní represe zpravidla nebude přicházet v úvahu u trestných činů s kvalifikovanou skutkovou podstatou, byť ani u nich to není zcela vyloučeno, je-li celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty o nepotřebnosti (rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v této věci rozhodně nejde. Předně lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež se především vypořádaly s opakovanými tvrzeními obviněného, na kterých obviněný stavěl svoji obranu i v dovolání a která byla v předcházejícím průběhu trestního řízení vyvrácena, neboť se ukázala jako lichá. V tomto ohledu tak lze zcela odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů – viz zejména body 38. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 20. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
20. Nejvyšší soud k tomu jen nad rámec uvedeného může konstatovat, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněného za trestný čin kladený mu v tomto řízení za vinu, naopak nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly vyvození trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Obviněný s cílem zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele J. V., která vyplývala ze směnečného závazku, konkrétně ze směnky vlastní na částku 22 000 000 Kč, se záměrně zbavil části svého majetku tím, že daroval svým dětem nemovitosti v celkové hodnotě 1 442 400 Kč a prodal osobní vozidlo za cenově nevýhodných podmínek, čímž tak způsobil škodu v celkové výši 1 505 400 Kč. Toto jeho jednání se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jak správně uvedl soud prvního stupně (bod 48. na str. 11 odůvodnění jeho rozsudku), obviněný se systematicky zbavoval svého majetku a vzhledem k výši dluhu vůči poškozenému, jakož i hodnotě majetku, který obviněný zcizil, aby se vyhnul jeho postižení na úhradu vlastního dluhu, se nejednalo a ani nemohlo jednat o bagatelní záležitost, která by nenaplňovala znaky trestného činu s tím, že jde o pouhou občanskoprávní záležitost. Obviněný ostatně svoji snahu vyhnout se uspokojení svého věřitele v době činu nijak nezpochybňoval ani v podaném dovolání, stále totiž u něj převládá pocit, že jde o nespravedlivé řešení důsledků jeho podnikání, za což podle jeho přesvědčení mohou všichni ostatní, nikoli on sám. Obviněný totiž především nerozlišuje mezi majetkem svým osobním, který měl jako fyzická osoba, a majetkem obchodní společnosti – akciové společnosti K-prodej pneu, a. s., do jejíhož majetku měl podle svých slov vnést peníze z půjčky, kterou zajistil směnkou vlastní, stejně tak nerozlišuje ani kauzy jednotlivých transakcí, které učinil a jejich vzájemnou nepodmíněnost. Je zřejmé, že převodem akcií rozhodně jeho dluh ze směnky vlastní nezanikl, že směnkou byl zajištěn dluh významně vyšší, že obviněný z kupní ceny akcií uhradil jen část svého původního dluhu (podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů prodal akcie za 8 mil. Kč, jimiž zčásti uhradil dluh v původní výši 30 mil. Kč, takže zbývalo doplatit ještě 22 mil. Kč – obviněný sám o své vůli prodal akcie předmětné obchodní společnosti, což bylo potvrzeno notářským zápisem, jakož i svým čestným prohlášením). V podrobnostech lze opět odkázat na již uvedené pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů. Je též zřejmé, že obviněný si svého dluhu vůči poškozenému byl velmi dobře vědom, právě proto jednal způsobem, pro který je nyní postižen v tomto trestním řízení, tj. zcizoval svůj majetek jen proto, aby na něj poškozený nedosáhl při vymáhání své pohledávky. Ani samotná saturace dluhu v insolvenčním řízení po úspěšných obranách insolvenčního správce a navrácení vyvedeného majetku nebo jeho ekvivalentu do majetkové podstaty pro účely uspokojení dlužníkových věřitelů nemůže být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti obviněného. V tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 60. na jeho str. 13), jakož i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (v bodě 26. na str. 8), v němž odvolací soud správně revidoval důvody pro odmítnutí přiznání nároku na náhradu škody poškozenému.
21. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly . Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 6 až 13), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 6 až 9).
V. Závěrečné shrnutí
22. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 4. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu