ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.3.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 3/2022-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný W. W. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 To 168/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 85/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného W. W. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 2 T 85/2020, byl obviněný W. W. uznán vinným pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Za to byl podle §353 odst. 1 tr. zákoníku uložen obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, spočívaly ve stručnosti v tom, že nejprve v době od 13.00 do 14.00 hod. dne 1. 6. 2020 na trase z obce XY, okr. XY, směrem do XY, v průběhu jízdy osobním motorovým vozidlem tov. zn. Mercedes-Benz E 200, reg. zn. XY, obviněný během hovoru se spolujezdkyní – dcerou K. V. W., která zaznamenala obsah hovoru s využitím svého mobilního telefonu a následně tento záznam poslala své matce M. B., nyní F., uvedl výhrůžky na adresu M. F. a jejího partnera V. F., jejichž obsah je doslovně uveden ve výroku o vině v rozsudku prvního stupně. Tyto obviněným pronesené pohrůžky se týkaly usmrcení zastřelením M. F. a jejího partnera V. F. osobně obviněným nebo jinou osobou najatou k tomu za finanční odměnu. Následně v době kolem 13:00 hod. dne 5. 6. 2020 v obci XY, okr. XY, u vrátek na pozemek patřící k domu č. p. XY v ulici XY obviněný během slovní rozepře vyhrožoval M. F., že je všechny zmasakruje, že je mu to všechno jedno, čemuž byla zčásti přítomna i D. F., které obviněný poté, co jej vyzvala, aby zanechal svého jednání, jinak zavolá policii, rovněž vyhrožoval, že si to s ní také vyřídí a jejího syna V. F. rozseká. Tímto jednáním měl obviněný vyvolat u M. F. a V. F. strach o jejich život a zdraví.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 To 168/2021, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný W. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Podle obviněného skutkové závěry soudů prvního a druhého stupně nemají relevantní oporu v provedeném dokazování a ani právní posouzení skutku není správné, přičemž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť provedení některých důkazů bylo v rozporu se zákonem.
6. Obviněný především namítl, že soudy nižších stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost z obsahu zvukového záznamu, který na žádost své matky pořídila jeho dcera. Tento digitální záznam pak poskytla své matce, přičemž soud prvního stupně shledal tento zvukový záznam i přes nesouhlas obviněného procesně použitelným důkazem. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že uvedená nahrávka koresponduje s výpověďmi vyslechnutých svědků. Pokud odvolací soud poukázal na ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), řešící případy, v nichž není nutné svolení dotčené osoby s pořízením nebo použitím takovéhoto zvukového záznamu, podle obviněného soudy neřešily jeho námitku týkající se nevěrohodnosti pořízeného zvukového záznamu a procesní použitelnosti důkazu záznamem hlasového projevu obviněného, který byl pořízen bez jeho souhlasu a vědomí.
7. Obviněný v této souvislosti poukázal na své právo na informační sebeurčení zaručené v čl. 7 odst. 1, čl. 10 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nabytím účinnosti nového občanského zákoníku došlo k posunu ve vnímání intenzity takového zásahu do soukromé sféry fyzické osoby. V této souvislosti se obviněný dovolává nutnosti uplatnění testu proporcionality, podle kterého obecný zájem na řádném zjištění skutkového stavu akcentovaný soudy nižších stupňů není rozhodujícím kritériem. Oba soudy v rámci testu proporcionality měly zvážit zejména a) zda jde o samostatně stojící důkaz, anebo má soud k dispozici i jiné důkazy, b) zda byla zaznamenána soukromá nebo veřejná událost, c) zda byl záznam určen pro omezené použití nebo měl být dostupný široké veřejnosti, d) povahu trestného činu a význam chráněného veřejného zájmu, e) zda byl záznam pořízen se souhlasem nebo bez souhlasu nahrávané osoby, f) zda byl pořízeným záznamem sledován legitimní nebo jiný cíl, g) zda byl záznam využit pro nezbytně nutný účel nebo byl zneužit, h) zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zachycuje i jiné soukromé události. Podle názoru obviněného na základě tohoto testu proporcionality nelze použít pořízený zvukový záznam, neboť jeho pořízení byla přítomna svědkyně – dcera obviněného, která nebyla v řízení vyslechnuta, záznam byl pořízen bez jeho souhlasu, záznam nebyl určen k veřejnému sdílení, navíc trestní řízení není vedeno pro závažný trestný čin. Není proto důvod upřednostnit zájem na řádném objasnění skutku, který je obviněnému kladen za vinu před jeho ústavně garantovanými právy na soukromí.
8. Ve vztahu k věrohodnosti pořízené zvukové nahrávky obviněný uvedl, že takový digitální záznam je možné snadno upravit, zejména když k důkazu nebyl použit originální záznam, který pořídila jeho dcera, ale pouhá kopie záznamu, který poslala své matce svědkyni M. F., jež sdílela pořízený záznam přes službu Messenger. Podle přesvědčení obviněného nebyla zjišťována autentičnost předloženého záznamu, proto dobu jeho pořízení také nebylo možno přesně časově určit. Přitom nebylo vyhověno žádosti obviněného o oborné zkoumání předložené zvukové nahrávky a odvolací soud se řádně nevypořádal s otázkou nevěrohodnosti pořízeného zvukového záznamu. Obviněný zopakoval okolnosti pořízení záznamu jeho dcerou na žádost její matky, jejímž cílem bylo zneužít takový záznam proti němu, proto nelze vyloučit, že zvuková nahrávka mohla být důsledkem předchozí řízené provokace, stejně jako nelze vyloučit dodatečné účelové úpravy pořízeného záznamu. Konečně obviněný namítl i to, že zvukový záznam je vytržen z kontextu celkového rozhovoru mezi ním a jeho dcerou ve vozidle.
9. Odvolací soud se podle obviněného nevypořádal ani s otázkou naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, hodnocení povahy a závažnosti vyhrožování nelze omezit pouze na rozbor a posouzení slovního prohlášení obviněného, ale je nutno přihlížet ke všem okolnostem projednávané věci. Vyhrožování přitom musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 87/2017). Podle názoru obviněného jeho jednání nedosáhlo této intenzity a společenské škodlivosti, přičemž nikoli každý projev pachatele vůči poškozeným představuje výhrůžky způsobilé negativně působit na psychiku oběti a v tomto směru je nutno posuzovat, zda pronesené výhrůžky vykazují intenzitu vyžadovanou pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017).
10. Obviněný vytkl soudům, které v jeho trestní věci rozhodovaly, že vycházely jen z gramatické interpretace jeho slovního projevu a nebraly v potaz specifické okolnosti projednávané věci. Především soudy nevzaly v úvahu, že výhrůžky nebyly proneseny před osobami, vůči nimž směřovaly (M. F. a V. F.), ale před osobou jinou (K. V. W.), což výrazně snižovalo předpokládanou intenzitu dopadu těchto výhrůžek na jejich psychiku. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že M. F. se obrátila na orgány činné v trestním řízení až s časovým odstupem více než dvou týdnů. Podle obviněného nemůže obstát její vysvětlení, že zvažovala další postup s ohledem na možné dopady do její soukromé sféry. Vyšší stupeň tíživého pocitu zla a obavy z následků vyslovených pohrůžek se totiž neslučuje s takto váhavou reakcí poškozené, neboť pokud by u ní existovaly takové obavy, reagovala by okamžitě nebo s minimálním prodlením.
11. Obviněný spatřuje motivaci poškozené k podání trestního oznámení v její snaze předejít obtěžujícím kontaktům z jeho strany, nikoli v obavě, že by mohl splnit pronášené pohrůžky. Ostatně v minulosti se nikdy nedopustil násilného jednání ve vztahu k poškozené. Tato skutečnost nepochybně měla význam z hlediska intenzity jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu, i z hlediska objektivně vnímaného pocitu ohrožení ze strany poškozené. Snaha poškozené směřovala k omezení kontaktů mezi obviněným a jeho dcerou, zatímco on usiloval o co nejčastější kontakt s dcerou.
12. Podle obviněného jeho verbální projev, pokud byl věrohodně zachycen na zvukovém záznamu předloženém orgánům činným v trestním řízení, byl sice krajně nevhodný, ale je nutno jej vnímat s vědomím vypjatých vztahů mezi ním a jeho bývalou partnerkou, která jej opustila i s dcerou, přičemž po dobu dvou měsíců nevěděl, kde se nachází. Obviněná si tedy musela být vědoma, že bude na tuto situaci reagovat emotivně, neboť jej dobře znala, žili spolu delší dobu a právě s vědomím předpokladu takové reakce po dceři chtěla, aby nahrála jeho verbální reakci.
13. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněného W. W. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím průběhu řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly dostatečným způsobem. Takto uplatněné námitky obviněného jsou i nedůvodné.
15. Ve vztahu k tvrzení o nepoužitelnosti důkazu zvukovou nahrávkou pořízenou dcerou obviněného státní zástupce odkázal na argumentaci odvolacího soudu na s. 3 a 4 jeho usnesení a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 4. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že tento důkazní prostředek je nejen použitelný, ale nevznikají pochybnosti ani o jeho autenticitě. Podle státního zástupce nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo možnosti, že do záznamu bylo zasahováno, a ani obviněný neuvedl nic, co by konkretizovalo jeho námitky. Z hlediska použitelnosti takto pořízeného zvukového záznamu státní zástupce poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017, a na rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr.
16. K námitce obviněného o nedostatečné závažnosti či intenzitě jeho činu pak státní zástupce odkázal opět na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou uvedeny okolnosti svědčící o závažnosti jednání obviněného, které odůvodňují posouzení jeho jednání již jako přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce nelze dovodit ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
17. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu.
19. Obviněný W. W. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Tento důvod dovolání je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný sice měl správně uplatnit dovolací důvod uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadl usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné. Obviněný přitom dovodil, že již v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle obviněného tedy v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a to v rozsahu výroku o vině, které odvolací soud nenapravil. Zmíněný formální nedostatek obsahu dovolání však sám o sobě nemá vliv na možnost jeho projednání Nejvyšším soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
21. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou a s jeho důkazními návrhy (např. s požadavkem na vypracování odborného vyjádření k posouzení autentičnosti zvukového záznamu). S vědomím dalších provedených důkazů usvědčujících obviněného z jednání, které je mu kladeno za vinu, rozhodně nelze dovodit, že by neprovedení požadovaného zkoumání bylo svévolným opomenutím důkazu významného pro rozhodnutí.
22. Pokud obviněný brojil proti tomuto procesnímu postupu soudů nižších stupňů, které odmítly jeho návrh na doplnění dokazování o odborný přezkum autentičnosti zvukového záznamu, který pořídila dne 1. 6. 2020 jeho dcera K. V. W., pak podle názoru Nejvyššího soudu snaha obviněného zpochybnit věrohodnost či originalitu tohoto zvukového záznamu nemůže být úspěšná s ohledem na zjištění vyplývající z dalších důkazních prostředků, a to především ze svědeckých výpovědí poškozených M. F., V. F. i jeho matky D. F. V tomto směru nelze pominout ani úřední záznam o podaném vysvětlení K. V. W., který byl k důkazu přečten v hlavním líčení v souladu s ustanovením §211 odst. 6 tr. řádu. Přitom z obsahu těchto i dalších důkazů, na které již poukázaly soudy nižších stupňů, je zřejmé, že nešlo o ojedinělé výhrůžky usmrcením ze strany obviněného, které adresoval poškozeným M. F. a V. F.
23. Závažnost pohrůžek pronášených obviněným přitom byla zvyšována vědomím skutečnosti potvrzené opět nejen poškozenou M. F., ale i její dcerou, že obviněný měl ve svém bydlišti zbraně, byť svědkyně neznaly typ, resp. charakter zbraní. Jejich existence i chování obviněného a opakovaně pronášené pohrůžky usmrcením poškozených nepochybně zvyšovaly obavu z možnosti jejich uskutečnění, stejně jako okolnost, že obviněný tvrdil, že jejich realizaci konzultuje i s dalšími osobami.
24. Soudy nižších stupňů v posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Jak již bylo výše uvedeno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal.
26. Nejvyšší soud dále připomíná, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Pohrůžky obviněného usmrcením nepochybně byly způsobilé vzbudit v poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění, a to z důvodů, které podrobně rozebraly již soudy obou nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v prvním případě dne 1. 6. 2020 obviněný nepronášel své pohrůžky přímo před poškozenou M. F., ale před její dcerou, která je zprostředkovaně sdělila své matce, zatímco dne 5. 6.2020 je již obviněný pronášel přímo v přítomnosti této poškozené, přičemž vyhrožováno smrtí bylo i jejímu druhovi V. F., dokonce dne 5. 6. 2020 před jeho matkou D. F. Vedle již výše naznačených okolností, zejména že šlo o výhrůžky pronášené opakovaně, sehrála svoji roli i osobnost obviněného a nadměrná konzumace alkoholu z jeho strany, opět potvrzovaná nejen poškozenou, ale i dcerou obviněného, a vědomí existence zbraní ve vlastnictví obviněného, apod.
27. Vznik důvodné obavy u poškozených z uskutečnění pohrůžek jejich usmrcením tedy byl reálný z hlediska povahy i závažnosti pohrůžek pronášených obviněným i s vědomím dalšího jednání obviněného, který se nemohl smířit se skutečností, že jej poškozená opustila a našla si nového partnera. Rovněž po subjektivní stránce obviněný musel být srozuměn s tím, že opakovanými pohrůžkami musí vzbudit v obou poškozených důvodnou obavu z toho, že může uskutečnit jím pronášené pohrůžky usmrcením. Výroky obviněného ve spojení s dalším jeho konáním a projevy umožňují na základě komplexního posouzení situace učinit závěr, že z jeho strany šlo o pohrůžky způsobilé vzbudit v poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění (viz rozhodnutí publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
28. K námitkám obviněného je nutno zdůraznit, že k trestnosti se u přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje přítomnost osoby, které pachatel adresuje své pohrůžky, ale zcela postačí, pokud si je pachatel vědom toho, že se poškozený o nich dozví prostřednictvím osoby, před kterou byly tyto pohrůžky proneseny. V daném případě nebylo pochyb o tom, že K. V. W., dcera obviněného i poškozené, takto pronesené pohrůžky dne 1. 6. 2020 sdělí své matce, přitom nešlo o první případ, kdy obviněný pronesl takové pohrůžky před svou dcerou, jak vyplynulo z její výpovědi i z výpovědi její matky. Totéž platí ohledně vyslovených pohrůžek usmrcení poškozeného V. F., jemuž byly sděleny nejen jeho matkou, ale i poškozenou M. F.
29. S vědomím všech výše uvedených skutečností proto není pochyb o tom, že chování obviněného a jím pronášené pohrůžky byly v obou poškozených způsobilé vyvolat důvodnou obavu z nebezpečí jejich uskutečnění, tedy onen vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je jim vyhrožováno ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, jíž se obviněný dovolával (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Ostatně poškozená M. F. učinila oznámení o jednání obviněného na Policii České republiky dne 17. 6. 2020, tedy 12 dní po druhém vyhrožování ze strany obviněného dne 5. 6. 2020, takže rozhodně nejde o dobu nepřiměřenou závažnosti jednání ze strany obviněného. Nelze dovodit ani jiný motiv pro toto oznámení učiněné poškozenou, tedy snahu bránit obviněnému ve styku s dcerou, neboť z její vlastní výpovědi vyplynulo, že k omezení jejího kontaktu s otcem dochází z jejího rozhodnutí a jednou z příčin tohoto stavu je právě chování obviněného. Obviněného pak z hlediska jeho trestní odpovědnosti nemůže omlouvat ani okolnost, že jej poškozená opustila a navázala vztah s jiným mužem. Posuzovaný čin obviněného dosáhl takové intenzity, že z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, v daném případě např. podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Právě opakované jednání obviněného, charakter výhrůžek a další zmíněné okolnosti odůvodňují takovou závažnost a míru škodlivosti spáchaného činu, která vyžaduje uplatnění trestní represe a jeho kvalifikaci jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio totiž nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě porušení zájmu na ochranu jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, které lze obecně sankcionovat i mimotrestními prostředky.
30. V trestní věci obviněného W. W. tedy nelze vytýkat soudům nižších stupňů, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využít prostředků trestního práva k postihu obviněného za spáchané skutky při respektu k zásadě subsidiarity trestní represe. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům přečinu nebezpečného vyhrožování. Přitom soudy nižších stupňů správně zohlednily všechny významné okolnosti spáchaných činů a uplatnily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem obsaženým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
31. Nelze přisvědčit ani dovolacím námitkám obviněného o nepoužitelnosti důkazního prostředku v podobě pořízeného zvukového záznamu z komunikace mezi ním a jeho dcerou ze dne 1. 6. 2020, které navíc ani neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. V této souvislosti je nutno odmítnout i tvrzení obviněného o vytržení uvedené nahrávky z kontextu celého rozhovoru mezi ním a jeho dcerou, neboť obviněný zde v zásadě vedl monolog. Totéž platí o úvaze obviněného ohledně možného vyprovokování předneseného proslovu, když ve vozidle s ním byla pouze jeho nezletilá dcera, která určitě nemohla být tvůrcem nějaké cílené provokace, jíž se obviněný dovolával. Ve vztahu k použitelnosti zvukového záznamu pořízeného dcerou obviněného je nutno poukázat na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu, které zásadně nevylučuje možnost použití takového zvukového záznamu, pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu druhého účastníka na něm zachyceného, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., i ochrany osobnosti člověka upravené v ustanoveních §81 až §117 občanského zákoníku. Významnou okolností v takových případech bude především to, zda je zmíněný důkaz v konkrétní věci osamocen při hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazním prostředkem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazních prostředků (zejména svědecké výpovědi), na nichž založil svůj výrok o vině. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017).
32. Přitom uvedený záznam rozhovoru obviněného s jeho dcerou nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, nejde o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, na který by bylo nezbytné uplatnit požadavky ustanovení §88 tr. řádu, a okolnost, že jde o záznam řeči obviněného, potvrdila jak jeho dcera, která pořídila tento zvukový záznam a zaslala jej poškozené M. F., vůči níž byly výhrůžky adresovány, tak i tato poškozená. Ostatně ani obviněný v zásadě nezpochybnil, že jde o jeho hlas a záznam jeho projevu z uvedeného dne. Tento důkaz rozhodně není osamocen a je potvrzován i dalšími provedenými důkazy, přičemž obviněný neuplatnil žádné konkrétní námitky proti obsahu pořízeného zvukového záznamu. Navíc tento jeho slovní projev ze dne 1. 6. 2020 se příliš neliší od obdobných výhrůžek pronesených dne 5. 6. 2020 přímo před poškozenou a svědkyní D. F., které bylo rovněž vyhrožováno, když se ohradila proti chování obviněného.
33. S vědomím všech okolností a skutečností, na které bylo poukázáno již výše, je zvukový záznam hovoru obviněného ze dne 1. 6. 2020 použitelný k důkazu v tomto trestním řízení i s ohledem na práva obviněného zaručená mu v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterých se obviněný dovolával. I zde se totiž předpokládá možnost omezení těchto práv v případech stanovených zákonem, zejména tehdy, kdy je to mimo jiné nezbytné i v zájmu ochrany práv a svobod jiných osob, nebo v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky apod. V daném případě lze dovodit z okolností, za kterých byl záznam pořízen, že jeho použití v rámci tohoto trestního řízení jako důkazního prostředku, je v souladu nejen s ustanovením §89 odst. 2 tr. řádu, ale i s ustanovením §88 odst. 1 občanského zákoníku a není v rozporu ani s ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jichž se obviněný dovolával.
34. Jako nedůvodné byly posouzeny i výhrady obviněného týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž takové obecné tvrzení samo o sobě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Navíc ke zpochybnění tohoto práva obviněného ani nebyly shledány žádné konkrétní důvody, neboť ani toto právo nezaručuje obviněnému takový výsledek trestního řízení, jaký by si sám přál na základě vlastní interpretace důkazů a skutkových zjištění.
V. Závěrečné shrnutí
35. Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obviněný W. W. opřel své dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, jež činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným.
36. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký