ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.316.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 316/2022- 1139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. J. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 9 To 10/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 128/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Obviněný R. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. 1 T 128/2019, uznán vinným v bodě 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen ve zkratce „tr. zákoníku“) a v bodě 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 16/2018, byl obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 250 denních sazeb při výši denní sazby 400 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Obviněnému byl rovněž uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích na dobu 5 let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 16/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost F. U. k. r. (dříve CH.), odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného R. J. a poškozené obchodní společnosti F. U. k. r. rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 9 To 10/2021 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o uložení peněžitého trestu obviněnému, jinak zůstal odvoláními napadený rozsudek nezměněn. Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný ve stručnosti dopustit tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti CH., nyní F. U. k. r., uzavřel dne 9. 5. 2014 s P. K. smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 1 000 000 Kč, k zajištění pohledávky z této smlouvy zřídil smlouvou z téhož dne zástavní právo ve vztahu k nemovitostem v majetku této obchodní společnosti konkretizovaným v rozsudku, čímž zavázal jmenovanou obchodní společnost k vrácení této půjčky a zatížil nemovitý majetek této obchodní společnosti zástavním právem ve prospěch uvedeného věřitele, částku 1 000 000 Kč použil na úhradu poplatků v Holandsku souvisejících s poskytnutím hotovostních peněžních prostředků, které měly být této obchodní společnosti poukázány z třetích zemí. Přitom obviněný nezajistil vložení smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy do účetnictví obchodní společnosti, postupoval s nepřiměřeným obchodním rizikem, neboť si neověřil reálný základ transakce v Holandsku a neposoudil její rizikovost, postupoval bez jakýchkoli zkušeností, jazykových znalostí s nedostatečným zvážením celé situace spojené s předmětnou transakcí, přitom jednal se souhlasem společníka obchodní společnosti WALNUT GROUP LTD., kterého na základě plné moci zastupoval J. L., přičemž takto popsaným jednáním způsobil obchodní společnosti F. U. k. r. škodu 1 000 000 Kč. Tímto jednáním obviněný porušil svoji povinnost člena voleného orgánu právnické osoby vykonávat svoji funkci s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí stanovenou v §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že i poté, co z výše popsané transakce nezískala obchodní společnost F. U. k. r. žádné finanční prostředky, uzavřel jako její jednatel dne 25. 2. 2016 s K. S. smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč se lhůtou jejich splatnosti do 1. 3. 2016 a k zajištění této pohledávky zřídil smlouvou ze dne 29. 2. 2016 zástavní právo k nemovitostem v majetku této obchodní společnosti, které jsou v rozsudku konkretizovány, a dále k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce podepsal směnku na částku 5 000 000 Kč na řad K. S. s datem splatnosti ke dni 15. 5. 2016, kterou v dané lhůtě ani později neuhradil. Tímto jednáním obviněný zavázal předmětnou obchodní společnost k vrácení půjčky a zatížil její majetek na základě výše uvedené zástavní smlouvy, přičemž vypůjčenou částku opět použil na úhradu poplatků v Holandsku a v Belgii, které souvisely s poskytnutím hotových finančních prostředků, které měly být jím vedené obchodní společnosti poskytnuty z třetích zemí. Takto obviněný postupoval s nepřiměřeným obchodním rizikem, neboť si neověřil reálný základ transakce v Holandsku, neposoudil její rizikovost, postupoval bez jakýchkoli zkušeností, dostupnými prostředky neověřil osoby a společnosti, s nimiž v zahraničí jednal, činil tak po předložení listin, na základě kterých měly být finanční prostředky poukázány na podkladě poslední vůle osoby jménem H. A. – S., jehož vůbec neznal, musel být tudíž minimálně srozuměn s tím, že finanční prostředky poskytnuty nebudou. Přitom smlouva o půjčce ani zástavní smlouva opět nebyly vloženy do účetnictví obchodní společnosti, které vznikla škoda ve výši 5 000 000 Kč. Tímto jednáním obviněný porušil svoji povinnost člena voleného orgánu právnické osoby obchodní společnosti F. U. k. r. vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí, která vyplývá z ustanovení §159 odst. 1 občanského zákoníku.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný R. J. podal dne 16. 12. 2021 proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž soud prvního stupně i soud odvolací se podle obviněného odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, aniž by takovýto postup uspokojivě odůvodnily.
5. Obviněný ve shodě se svojí obhajobou nezpochybnil, že byl osobou, která měla zákonem uloženu povinnost spravovat majetek poškozené obchodní společnosti. Poukázal však na skutečnost, že se jednatelem této obchodní společnosti stal na naléhání svého známého J. L., který nechtěl být veden v obchodním rejstříku jako jednatel této obchodní společnosti, v podstatě byl do této funkce tímto svědkem nastrčen jako tzv. bílý kůň, neboť ani státní zástupce nezpochybnil, že nejméně u skutku popsaném v bodě 1. výroku o vině jeho činnost řídil právě svědek J. L. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, podle něhož obviněného nemůže zbavit trestní odpovědnosti, pokud postupoval podle pokynů vlastníka obchodního podílu obchodní společnosti. Obviněný namítl, že zákon o obchodních korporacích předpokládá, že v určitých okamžicích smí nejvyšší orgán obchodní společnosti zasahovat do jejího obchodního vedení. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, podle něhož „pokud jde o obchodní vedení společnosti a možnosti zásahů do něho, není žádného rozdílu mezi společností s ručením omezeným s jedním společníkem, který valnou hromadu nekoná, a společností s ručením omezeným s více společníky, kteří se prostřednictvím valné hromady podílejí na řízení takové společnosti“. Obviněný z tohoto rozhodnutí dovodil, že svědek J. L. jednající za jediného společníka obchodní společnosti byl oprávněn dávat mu pokyny vztahující se i k obchodnímu vedení této obchodní společnosti. Přitom tento svědek se již před jednáním, které obviněnému kladeno za vinu, zapojoval do vedení obchodní společnosti, dával mu pokyny, informoval jej, že na účet obchodní společnosti dorazily peníze ze zahraničí, veškeré předchozí obchodní transakce se odehrály podle pokynů J. L., přitom tyto transakce vedly ke zvýšení majetku obchodní společnosti, neměl proto důvod se domnívat, že v důsledku jednání, které je mu kladeno za vinu, tomu bude jinak. Obviněný namítl, že vždy jednal v zájmu jím řízené obchodní společnosti, stejně jednal v minulosti i J. L., který měl rovněž zájem na tom, aby obchodní společnost prosperovala. Podle obviněného je za této situace krajně nespravedlivé, aby byla dovozena výlučně jeho trestní odpovědnost, ačkoli postupoval podle pokynů J. L. v přesvědčení, že takto činí ve prospěch obchodní společnosti.
6. Podle názoru obviněného soudy rovněž nesprávně vyhodnotily otázku, zda posuzovanými skutky došlo k porušení povinnosti řádně spravovat nebo opatrovat cizí majetek. Již v rámci své obhajoby poukazoval na úkony, jimiž se snažil prověřit důvodnost pokynů od J. L, zjišťoval, jakým způsobem se legálně dováží finanční prostředky ze zahraničí, zda investiční záměr J. L. je v pořádku, například dohledával, zda se bankovky při převozu ze zahraničí kolkují, na jednání se zahraničními osobami si bral překladatelku a s její pomocí vyřizoval i korespondenci s těmito osobami, konzultoval se svědkem I. T., který u České národní banky ověřoval, že platba v hotovosti za účelem získání financí ze třetích zemí je běžným postupem, rovněž si vždy nechal vystavit doklad o předání finanční hotovosti. Obviněný zdůraznil, že J. L. jej opakovaně utvrzoval v tom, že se zahraničními osobami je v kontaktu, že je zná, sám mu předával hotovost na úhradu poplatků spojených s transakcí v cizině. Přitom J. L. o každém svém úkonu informoval před jeho uskutečněním i po něm. Obviněný zdůraznil, že se stal obětí podvodu ze strany osob, s nimiž v zahraničí jednal, přitom takto bylo podvedeno více subjektů a věc šetří nizozemská policie. Při jednání spoléhal na to, že i jeho obchodní partneři budou postupovat poctivě, neboť pokud by se na poctivé jednání partnerů nebylo možno spoléhat, nebylo by možné uskutečnit žádné obchody z důvodu všudypřítomné podezíravosti. Zahraniční osoby přitom podvedly nejen jeho, ale i J. L., vylákaly na nich nemalé finanční prostředky, aniž by jim poskytly slibované protiplnění. Obviněný namítl, že každá obchodní transakce vždy nese určitou míru rizika a nelze předem odhadnout veškeré dopady konkrétního právního jednání. Jednal v dobré víře v poctivost osob, s nimž právní jednání vedl.
7. Obviněný dále poukázal na to, že k trestnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, je nezbytné, aby porušení povinnosti při správě nebo opatrování cizího majetku, bylo uskutečněno na úkor tohoto majetku, resp. subjektu, jemuž patří, a tím byla tomuto subjektu způsobena škoda. U trestného činu podle §220 tr. zákoníku zákon vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Podle názoru obviněného se soud prvního stupně subjektivní stránkou ve vztahu ke způsobení škody nezabýval, a to v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, podle něhož: „Subjektivní stránka přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku není bez dalšího naplněna tím, že pachatel úmyslně porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Musí být totiž prokázáno, že jeho úmysl směřoval i ke způsobení následku, resp. účinku uvedeného v citovaném ustanovení, tj. ke způsobení škody nikoli malé. Přitom platí, že ve vztahu ke značné škodě podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačí nedbalost.“ Obviněný dále rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 Tdo 958/2019, v němž bylo uvedeno, že úmysl se musí vztahovat jak k jednání v podobě porušení zákonné či smluvní povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i k následku v podobě způsobení škody na cizím majetku. Ve vztahu k nedbalostní formě tohoto trestného činu pak obviněný zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, z něhož vyplývá, že zavinění u tohoto trestného činu z vědomé nedbalosti se vztahuje nejen k následku, resp. účinku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. V tomto směru obviněný odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1629/2010, podle něhož „o naplnění tohoto trestného činu podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze uvažovat, pokud v rámci opatrování nebo správy cizího majetku pachatel zachoval potřebnou míru opatrnosti, kterou na něm bylo možné vzhledem ke všem okolnostem požadovat. To platí zejména za situace, kdy pachatel učinil opatření k ochraně opatrovaného nebo spravovaného majetku (např. předem prověřil obchodní rizika případu, jednal v intencích pokynů statutárního orgánu, zajistil si odborné stanovisko třetí osoby k zamýšlenému obchodnímu případu apod.).“ S poukazem na tato citovaná rozhodnutí obviněný namítl, že neměl v úmyslu způsobit obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, škodu, snažil se naopak rozmnožit její majetek, usiloval o to, aby se dále rozvíjela. Jednal s péčí řádného hospodáře, cílem investiční akce byla snaha legalizovat finanční prostředky ze třetích zemí. Za tímto účelem ve snaze urychlit jejich získání, neboť obchodní společnost sama potřebnými prostředky nedisponovala, předjednal půjčku od P. K. a poté i od K. S., ve snaze získat tyto půjčky došlo k uzavření zástavních smluv k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti, přičemž předpokládal, že jakmile obchodní společnost obdrží finanční prostředky z třetích zemí, vrátí věřitelům zapůjčené částky a v důsledku zániku dluhu zaniknou i zástavní práva věřitelů k nemovitému majetku obchodní společnosti.
8. Podle obviněného soudy obou stupňů nezohlednily skutečnost, že P. K. byl advokátem J. L., byl seznámen s účelem půjčky, půjčku poskytl, což v něm rovněž vyvolalo přesvědčení, že připravovaná transakce je v pořádku. Ostatně smlouvy o půjčkách nebyly sjednány za nestandardních podmínek, k očekávanému zisku nedošlo jen v důsledku podvodného jednání třetích osob. Obviněný odmítl, že by měl v úmyslu způsobit obchodní společnosti jakoukoli škodu, stejně jako že by v důsledku hrubé nedbalosti porušil své povinnosti jednatele. Na obchodní případ nelze pohlížet jako na rizikový nebo pochybný, v této souvislosti poukázal na okolnosti, za nichž jednal, na to že J. L. jej ujišťoval o serióznosti osob, s nimiž byl v zahraničí v kontaktu, snažil se sám ověřit podmínky, za nichž mělo k obchodnímu případu dojít, ačkoli se mu zpočátku zdála transakce podivná, ujistil se výše popsaným způsobem, že k legalizaci finančních prostředků z třetích zemí skutečně dochází způsobem, který mu J. L. popsal. Za této situace vyhodnotil transakci jako výhodnou pro obchodní společnost, proto jednal v dobré víře podle pokynů svědka J. L., který jej ubezpečoval v tom, že zahraniční osoby zná a lze jim důvěřovat. O tom, že tyto osoby jednaly důvěryhodně, ostatně svědčí větší počet poškozených, kteří jim uvěřili. O rafinovanosti těchto osob ostatně vypovídá i to, že zfalšovali úřední dokumenty vydávané v Nizozemí příslušným ministerstvem. Riziko, které podstoupil, podle obviněného odpovídalo prospěchu, který mohla obchodní společnost z této transakce získat. Obviněný věřil v úspěch obchodní transakce a rovněž v to, že obchodní společnost v jejím důsledku rozšíří svůj majetek, proto není důvod k jeho trestnímu stíhání. Navíc všechny kroky, které učinil, byly uskutečněny podle pokynů i s vědomím J. L., skutečného majitele obchodní společnosti. Jakmile pojal podezření, že zahraniční obchodní partneři nejednají poctivě, ihned učinil oznámení příslušnému policejnímu orgánu v Nizozemí.
9. Pokud v důsledku jeho jednání vznikla obchodní společnosti škoda, mohla se její náhrady domáhat poškozená soukromoprávní cestou a orgány činné v trestním řízení by neměly svou činností suplovat aktivitu této obchodní společnosti, zejména když prostředky trestního práva by měly být použity až „ultima ratio“ .
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný ve svém dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již před soudy prvního i druhého stupně, s níž se oba soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků, na které lze v tomto směru zela odkázat. Obviněný nenamítl existenci zjevného rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.
12. Podle názoru státního zástupce si obviněný musel být vědom, že poslední vůle osoby H. A. – S. je falzem, v důsledku toho si musel být i vědom vysokého rizika pozbytí investované částky uvedené v bodě 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže za této situace ve svém jednání pokračoval, musel být se ztrátou těchto finančních prostředků nejméně srozuměn. Námitky obviněného, které v tomto směru uplatnil, ani neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
13. K námitce obviněného, podle níž dostával pokyny od vlastníka poškozené obchodní společnosti státní zástupce poukázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, přičemž pokud se tohoto rozhodnutí obviněný dovolával, je zřejmé, že jeho obsah chybně interpretoval, neboť z něj vyplývá, že ani valná hromada a ani jediný společník nesmí vydávat pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. Člen statutárního orgánu sice může požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení, nicméně tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný nežádal svědka J. L. o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení společnosti, proto ani tento svědek žádný takový pokyn vydat nemohl, nicméně ani pokud by jej vydal, nemohlo by dojít ze zbavení odpovědnosti obviněného za hazardní obchodní operaci provedenou podle takového pokynu. Souhlas svědka J. L. s jednáním obviněného, ani případný jeho pokyn k takovémuto jednání obviněného, nemohly z obviněného sejmout odpovědnost za dispozice s majetkem obchodní společnosti, kterého se dopustil, které bylo vyhodnoceno jako neuvážlivé a neodpovídající povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
14. Ve vztahu k dovolací argumentaci o nerespektování principu „ultima ratio“ státní zástupce poukázal na bod 14. rozsudku odvolacího soudu, poukázal i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ve vztahu k otázce subsidiarity trestní represe i společenské škodlivosti, podle které neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, které rozhodně nejsou dány v trestní věci obviněného.
15. Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že námitky obviněného zčásti neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, částečně jsou jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné, proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možno podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Šlo tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu bylo vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Bylo tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazoval znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňoval znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku mohlo spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytovala dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platilo o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které bylo možno dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, však v žádném případě nespočíval v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nešlo o pochybení, k jehož nápravě byly určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
19. S ohledem na obviněným uplatněné dovolací námitky měl obviněný správně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, v jeho druhé variantě, s tím, že došlo k vadám spočívajícím v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání v uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vztahu k výroku o vině vyslovenému v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal v odvolacím rozhodnutí nedotčen. Chybné označení uplatněného dovolacího důvodu obviněným však nemá vliv na možnost přezkumu dovolání obviněného.
b) K námitkám obviněného
20. Ze stručné reprodukce obsahu dovolání vyplývá, že obviněný R. J. v něm především znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu, v jejímž rámci po celou dobu trestního řízení odmítal, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, kterým by naplnil skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, ať již v nedbalostní či v úmyslné formě. Znovu zopakoval, že se řídil pokyny J. L., že nebylo jeho úmyslem způsobit poškozené obchodní společnosti škodu. Jeho téměř všechny uplatněné námitky směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily výsledky dokazování, a obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, která se stala podkladem pro právní posouzení skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Primárně tedy obviněný vychází ve svém dovolání ze zcela jiného než soudy prvního a druhého stupně zjištěného skutkového stavu a nabízí svou vlastní verzi účelu uzavírání jednotlivých smluv, která by jej zbavila trestní odpovědnosti za oba přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku. Činí tak i ve vztahu k námitce proti nedbalostní či úmyslné formě zavinění, které je sice jedním ze znaků skutkové podstaty těchto přečinů, ale v dovolacím řízení musí být zpochybněno poukazem na porušení hmotného práva, nikoli procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Obviněný odmítl soudy zjištěné zavinění výlučně odkazem na jím předkládanou verzi skutkového děje, ačkoli soudy se přiklonily k odlišné verzi a svůj názor v napadených rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
21. Přitom je nutné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně se ve svém rozsudku skutečně pečlivě zabýval všemi zjištěnými okolnostmi a následně věnoval velkou pozornost i hodnocení všech ve věci provedených důkazních prostředků. Z rozsudku soudu prvního stupně je evidentní, že jednotlivé důkazy poskytují ve svém souhrnu jasný obraz o spáchání protiprávního jednání obviněným a jde o jediný v úvahu přicházející závěr z obsahu důkazů vyplývající. Velmi podrobné zhodnocení dokazování tímto soudem je založeno na obecných principech logického uvažování a navazuje na obsah důkazních prostředků, který je v odůvodnění rozsudku též správně reprodukován. Soud prvního stupně do svých úvah zahrnul i ty důkazy, které měly potvrzovat verzi předkládanou obhajobou a přesvědčivě vysvětlil, proč přes tvrzení obviněného jej uznal vinným v bodě 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
22. Rovněž Krajský soud v Brně jako soud odvolací reagoval v napadeném rozsudku na veškeré námitky, které obviněný uplatnil ve svém odvolání. Vzhledem k tomu, že většina výhrad obviněného představovala opakování jeho dosavadní obrany v hlavním líčení, nelze soudu druhého stupně vytýkat, že v některých ohledech v zájmu stručnosti odkázal na přiléhavé části odůvodnění rozsudku napadeného odvoláním, s nimiž se zcela ztotožnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Přestože krajský soud označil námitky obviněného proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za nedůvodné, znovu shrnul ty zásadní skutkové okolnosti, které byly významné pro zvolenou právní kvalifikaci obou skutků a doplnil správnou argumentaci z odůvodnění napadeného rozsudku (viz především bod 14. rozsudku krajského soudu). Krajský soud se pak stejně jako již předtím soud prvého stupně vypořádal s výhradami obviněného, jimiž popíral porušení jakékoli zákonné povinnosti včetně péče řádného hospodáře a namítal, že jednal v souladu s pokyny, kterému dal svědek J. L. Je nutno připomenout, že již sama obviněným zmíněná okolnost, že J. L. nechtěl činnost poškozené obchodní společnosti řídit, měla v obviněném vzbudit důvodné pochybnosti o serióznosti postupu tohoto svědka, zejména za situace, že mu bylo známo, že jediným jejím společníkem je obchodní společnost WALNUT GROUP LTD., se sídlem v Belize, tedy v zemi, v níž je skutečný vlastník obchodní společnosti velmi obtížně dohledatelný, což ostatně bylo přáním svědka J. L., který pak vystupoval jako osoba jednající za tuto společnost na základě udělené plné moci, jak vyplynulo z výpovědi svědka K. H. Všechny okolnosti zmiňované ve vztahu k nabytí majetku obchodní společností CH., způsob, jakým mělo být naloženo s vypůjčenou částkou od svědka P. K., jak je podrobně rozvedl soud prvního stupně ve svém rozsudku, měly vést obviněného jako jediného jednatele této obchodní společnosti k maximální obezřetnosti při nakládání s jejím majetkem včetně vypůjčené částky 1 000 000 Kč. Ve zjištěném a popsaném jednání obviněného lze spatřovat hrubou nedbalost ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, neboť přístup obviněného k požadavku náležité opatrnosti při nakládání s majetkem této obchodní společnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmu chráněnému trestním zákoníkem, tedy k jeho povinnosti počínat si jako statutární orgán této obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře s potřebnou mírou opatrnosti při nakládání s jejím majetkem, a to právě s vědomím nejen objektivních okolností, na které obviněný nedůvodně spoléhal. V tomto směru obviněný v zásadě vycházel jen z tvrzení svědka J. L., přitom z hlediska subjektivního si musel být vědom právě okolnosti, že je tímto svědkem zneužíván jako tzv. bílý kůň při řízení této obchodní společnosti, přičemž za jím uskutečněné právní úkony nese sám trestní odpovědnost. Soud prvního stupně i soud odvolací přitom správně dovodily, že v jednání obviněného při půjčce od svědka P. K. a při následném nakládání s těmito finančními prostředky nelze shledat naplnění požadavku náležité opatrnosti, a lze proto dovodit hrubou nedbalost obviněného při nakládání s majetkem této obchodní společnosti, porušení podle zákona mu uložené důležité povinnosti při opatrování nebo správě majetku této obchodní společnosti, v jejímž důsledku došlo ke vzniku značné škody na jejím majetku, neboť nejednal s péčí řádného hospodáře, jak správně dovodil soud prvního stupně v bodě 77. a následujících svého rozsudku.
23. Ve vztahu k námitce obviněného o oprávněnosti nejvyššího orgánu obchodní společnosti zasahovat do jejího obchodního vedení odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., je nutno uvést, že z citovaného rozhodnutí vyplývá, že pokud jednatel společnosti s ručením omezeným způsobí při opatrování nebo spravování jejího majetku porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře značnou škodu na jejím majetku, zakládá to při splnění všech ostatních zákonných předpokladů jeho trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále Nejvyšší soud v rámci tohoto rozhodnutí konstatoval, že společníka, byť je jediným společníkem obchodní společnosti, nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Jestliže obviněný, který je zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením omezeným, způsobil trestným činem škodu této společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku obchodní společnosti od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka, vyplývající ze zákona, dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této obchodní společnosti. Za způsobení této škody lze dovozovat jeho trestní odpovědnost podle §220 tr. zákoníku či podle §221 tr. zákoníku a stejně tak mu lze uložit i povinnost k náhradě škody této obchodní společnosti. Rozhodně z citovaného rozhodnutí nelze dovodit, že by jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným mohlo vyvinit to, že jednal podle pokynu jediného společníka nebo osoby oprávněné za tohoto společníka jednat na základě plné moci. Takovýto závěr Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neučinil již jen proto, že by byl v rozporu s ustanovením §51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném v době posuzovaného jednání obviněného. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení jedná pečlivě a s potřebnými znalostmi ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou. V reakci na obranu obviněné je pak významné znění §51 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož člen statutárního orgánu kapitálové společnosti může požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Podle závěrů soudů prvního i druhého stupně nebylo zjištěno, že by obviněný jako jednatel obchodní společnosti CH. podal žádost o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení této obchodní společnosti, avšak i pokud by tak učinil, nijak by jej takový úkon, resp. na něj navazující pokyn, nezbavoval jeho povinnosti jednat nadále vůči obchodní společnosti a jejímu majetku s péčí řádného hospodáře. V této souvislosti nelze ani pominout ani ustanovení §195 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož nikdo není oprávněn udělovat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení; tím není dotčen §51 odst. 1. Ze stručně připomenuté zákonné úpravy je naprosto zřejmé, že ve věci rozhodující soudy naprosto správně interpretovaly obsah zákonných norem, jichž se naopak obviněný nepatřičně dovolával a z jejichž vadného výkladu prosazoval závěr o tom, že ze své pozice jednatele nemohl být trestně odpovědný za posuzované majetkové dispozice, které vedly ke způsobení škody na majetku obchodní společnosti, pokud je činil z podnětu J. L. V podrobnostech lze zcela odkázat na přesvědčivé, vyčerpávající a z důkazů vyplývající úvahu soudů obou stupňů.
24. Pokud pak jednání obviněného v bodě 1. výroku o vině bylo soudy nižších stupňů posouzeno jako jednání v hrubé nedbalosti ve vztahu k porušení podle zákona mu uložené důležité povinnosti při správě cizího majetku, v jehož důsledku způsobil značnou škodu, pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině není ze zjištěných okolností pochyb o úmyslném zavinění obviněného, a to s vědomím odstupu téměř dvou let, během nichž poškozená obchodní společnost žádné finanční prostředky neobdržela, a za situace, že peněžní prostředky měly pocházet z dědictví po osobě H. A. – S., přičemž dědicem měl být obviněný, jako údajně nejbližší příbuzný zemřelého, což byla pro obviněného zjevná nepravda. Obviněný si ani nijak neověřil, zda částka 19 700 000 USD skutečně je na účtu u Čínské průmyslové a komerční banky (ICBC). V tomto směru lze opět zcela odkázat na přiléhavé závěry soudů obou stupňů, neboť jde o opakování námitek, s nimiž se tyto soudy věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly.
25. Dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil, by sice odpovídala námitka nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe, avšak ani ta nemohla být shledána důvodnou. Obviněný v podstatě nepřednesl žádné konkrétní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost skutků, které jsou mu kladeny za vinu, do takové míry, aby neodpovídala běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Uvedenou výhradu formuloval v návaznosti na své předchozí námitky založené na odmítání jakékoli své trestní odpovědnosti i úmyslu způsobit škodu poškozené obchodní společnosti (což se může týkat jen skutku pod bodem 2. výroku o vině). Soudy proto důvodně neshledaly v posuzované trestní věci žádnou okolnost, která by je mohla vést k rozhodnutí o tom, že k postihu obviněného postačí využití jiných právních předpisů (také na žádné konkrétní ustanovení a normu obviněný neodkázal), a není nutné jej proto sankcionovat prostředky trestního práva. K tomu je nutné poznamenat, že o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu v méně společensky škodlivých případech je vždy možné uvažovat až poté, co soud najisto zjistí, že skutek naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. V tomto ohledu jsou tedy úvahy obviněného mylné, pokud nejprve odmítá naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a současně se domáhá postihu podle jiného právního předpisu než trestního zákona. Nejvyšší soud vyložil ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž přijal výklad, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze u méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím této zásady, avšak vždy je třeba společenskou škodlivost zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Jak správně dovodil soud druhého stupně v závěru svého rozsudku, o takovou situaci u obviněného nejde. Jeho trestná činnost rozhodně nemá povahu bagatelního porušení povinnosti při správě cizího majetku, při níž došlo dokonce k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu v důsledku způsobení značné škody. Soudy zjištěné skutkové okolnosti i jejich právní posouzení svědčí naopak o vyšší společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání a v zásadě vylučují možnost, že by u obviněného nebyla uplatněna trestněprávní odpovědnost a trestněprávní sankce. Ani v tomto ohledu tedy nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a soudy obou stupňů správně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
Obviněný ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, své dovolání založil převážně na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů a která se stala podkladem výroku o vině. Kromě výhrady týkající se subsidiarity trestní represe tak jeho námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně stanoveny v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký