ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.329.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 329/2022-8053
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. R., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 3 To 88/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 46 T 5/2019, byl obviněný P. R. pod bodem I. výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev [ správně jen obchodních korporací v souladu s §1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) ] na dobu 6 let. Současně soud tímto rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněného P. P. a obviněných obchodních společností J., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „J.“), L., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „L.“), H., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „H.“), a M., IČ: XY, se sídlem ve Spojených státech amerických (dále též jen „M.“), dále soud rozhodl o zabrání finanční hotovosti podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (peněžní prostředky uložené na bankovním účtu a zajištěné v rámci domovních prohlídek původně obviněného J. K., který zemřel). Obviněného M. Š. soud zprostil obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze skutku, v němž byl spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se obviněný P. R. dopustil ve stručnosti tím, že jako jediný jednatel, společník a současně zaměstnanec obchodní společnosti J., společně s obviněným P. P., jediným jednatelem obchodních společností L., a H., a se zesnulým J. K., který na základě generální plné moci jednal za J., a vykonával rozhodující vliv na činnost obchodních společností L., H., a M., vytvořili systém propojených společností, které, vyjma J., dovážely motorová vozidla ze států Evropské unie, v některých případech si je mezi sebou formálně přeprodaly a nakonec je za cenu nižší, než byla nákupní cena, prodali jako poslednímu článku řetězce obchodní společnosti J., která vozidla prodávala koncovým zákazníkům v České republice, a to se záměrem v období od ledna roku 2016 do dubna roku 2017 zkrátit daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) neoprávněným nárokováním odpočtu na dani a tím získat finanční prospěch pro J., a také ekonomickou výhodu proti obchodní konkurenci snížením prodejní ceny pod pořizovací hodnotu vozidel, přičemž tuto ztrátu vykompenzovali tím, že během uvedeného období v měsíčních přiznáních k dani z přidané hodnoty obchodních společností L., H., a M. neoprávněně vykazovali a uplatňovali u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, nárok na odpočet daně ze zdanitelných plnění v hodnotě do 10 000 Kč včetně DPH, přijatých od plátců DPH, aniž by k poskytnutí plnění došlo, tato fiktivní plnění zohledňovali při výpočtu daně na ř. 63 a 64 předmětných přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá měsíční zdaňovací období od ledna roku 2016 do dubna 2017 včetně, čímž při prodeji motorových vozidel zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 30 857 156 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu. Obviněný P. R. se podílel na trestné činnosti tím, že jménem J., vyjednával s potenciálními zákazníky dovoz a odběr motorových vozidel, v souvislosti s obchodováním s vozidly úkoloval obviněného P. P., jehož činnost také kontroloval, společně se zesnulým J. K. zajišťovali pořízení vozidel v zahraničí a určovali jejich prodejní ceny v tuzemsku, od zesnulého J. K. dostával přehledy o nákupech a prodejích vozidel včetně vlastního finančního prospěchu v rámci tzv. „vyúčtování“, dále obviněný sám zajišťoval mezinárodní přepravu zakoupených vozidel a vozidla přebíral jménem obchodních společností L., H., a M.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění P. R., P. P. a obviněné obchodní společnosti J., L., H., a M., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 3 To 88/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a v yjádření k němu
4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný P. R. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen jako „tr. ř.“). Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podával své dovolání před účinností změny trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., která od 1. 1. 2022 zařadila do ustanovení §265b odst. 1 nový dovolací důvod pod písm. g), který je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z pohledu nového znění tedy obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., avšak v tomto usnesení bude zachováno označení dovolacích důvodů podle dřívější právní úpravy, za jejíž účinnosti obviněný podal dovolání.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g), který byl naplněn tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávné právní posouzení obviněný spatřoval zejména v nedostatečném naplnění subjektivní stránky trestného činu, současně obviněný odkazem na judikaturu především Ústavního soudu namítl extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku na straně jedné a skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a provedeným dokazováním na straně druhé.
6. První námitku obviněného tvoří jeho nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který ve veřejném zasedání dne 15. 5. 2021 odmítl podle §206c odst. 5 tr. ř. přijmout prohlášení viny, ačkoli obviněný výslovně uvedl, že bez výhrad a v rozsahu podané obžaloby prohlašuje vinu. Před soudem prvního stupně obviněný neměl možnost prohlásit vinu, protože tento institut byl do trestního řádu začleněn zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020. K dotazu předsedkyně senátu odvolacího soudu obviněný vysvětlil, že k prohlášení viny ho vedla skutečnost, že jako jednatel selhal při výkonu kontroly činnosti J. K., vzápětí zopakoval, že přijímá to, co je uvedeno v obžalobě. Přestože intervenující státní zástupce neměl výhrady proti takovému postupu, soud prohlášení obviněného považoval za účelové, vedené snahou o zmírnění trestu. Obviněný vyslovil své přesvědčení, že jde o nesprávný postup, soud mu neměl klást k tíži možnost využít prohlášení viny k uložení mírnějšího trestu, pokud svou vinu upravoval odkazem na jednání J. K., šlo z jeho strany o přípustnou modifikaci, neboť i soudy učinily závěr o podílu tohoto původně spoluobviněného na trestné činnosti. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s ustanovením §206c odst. 5 tr. ř., neboť v jeho případě nebyly naplněny důvody pro odmítnutí prohlášení viny, jak jsou zde vymezeny.
7. Jak správně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, poněkud nekonzistentně s předešlým tvrzením o své ochotě prohlásit vinu, obviněný namítl, že u něho nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného nebylo možné z obsahu důkazů, zejména odposlechů dovodit, že obviněný věděl o vytvoření řetězce obchodních společností za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty, že postupoval v koordinaci s ostatními spoluobviněnými a že by znal veškeré okolnosti související s účetní evidencí a daňovým řízením. Předestřel vlastní verzi, podle níž se J. K. dotazoval na hospodářské výsledky obchodní společnosti J., výhradně proto, aby zjistil výši vlastní finanční odměny (obviněný nesprávně hovořil o „výplatě“), která mu náležela za zařizování prodeje dovezených motorových vozidel odběratelům v České republice. Byl to pouze J. K., kdo měl na starosti finanční operace, měl také přístup k bankovním účtům všech obviněných obchodních společností i do jejich datových stránek a rovněž prováděl výběry z účtu obchodní společnosti J. Dále tento původně spoluobviněný komunikoval s bankami, se správcem daně i vyjednával se zahraničními obchodními partnery, při tom vystupoval konspiračním způsobem, neboť se vydával za jiné osoby a používal několik telefonních čísel. Na rozdíl od J. K. obviněný jednal se všemi vždy otevřeně a transparentně, nevymyslel způsob směřující ke zkrácení daně a nebyl ani vůdčí postavou trestné činnosti.
8. Obviněný P. R. připustil, že se dopustil jediné chyby, která spočívala v tom, že opomenul kontrolovat činnost J. K., což bylo jednou z povinností, které mu vyplývaly z výkonu funkce jednatele obchodní společnosti J. Proto se domníval, že nanejvýše mohl spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
9. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl jeho nepřiměřenost. Opětovně poukázal na nesprávný postup odvolacího soudu, který měl správně přijmout jeho prohlášení viny a poté by mohl aplikovat ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Soud druhého stupně také nepřihlédl ke změně ustanovení §138 tr. zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., v jejímž důsledku došlo ke zvýšení hranic výše škody. Soud prvního stupně mu ukládal trest za situace, kdy způsobená škoda dosahovala šestinásobku škody velkého rozsahu, avšak v době rozhodování odvolacího soudu již škoda způsobená trestnou činností převyšovala škodu velkého rozsahu pouze trojnásobně. Tuto změnu však odvolací soud nijak nepromítl do výroku o trestu. Další pochybení při ukládání trestu obviněný spatřoval v tom, že soudy nepřihlédly k jeho rodinné situaci, k tomu, že poškozená Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu neuplatnila nárok na náhradu škody a že vypořádal závazky za J.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Na závěr pod bodem VIII. dovolání obviněný učinil návrh na odklad, eventuálně přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. Důvody pro takový návrh shledal v možnosti vzniku nenapravitelné a zcela zásadní újmy způsobené nástupem výkonu trestu. Pro případ, že by předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nesdílela názor obviněného a nepředložila trestní spis s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu, obviněný návrh směřoval přímo Nejvyššímu soudu podle §265o odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného P. R. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému, neodpovídala argumentace obviněného proti tomu, že odvolací soud odmítl přijmout prohlášení viny a že tedy postupoval v rozporu s §206c odst. 5 tr. ř. Státní zástupce poukázal na fakultativní povahu institutu prohlášení viny, který nemůže být obviněným jakkoli vynucován. Kromě toho byl také přesvědčen, že obviněný prohlášení viny nemyslel vážně, neboť v dovolání zcela otevřeně popírá naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a domáhá se odlišné právní kvalifikace podle §220 nebo §221 tr. zákoníku.
13. Ani výhrady proti nepřiměřenosti uloženého trestu nemohly podle státního zástupce z hlediska zvolených dovolacích důvodů obstát. Výslovně se výroku o trestu týkají dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. [od 1. 1. 2022 jsou uvedeny pod písmeny i) a j)], popř. za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, lze považovat jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, např. pochybení soudu při právním závěru o uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, eventuálně jestli měl být uložen společný trest za pokračování v trestném činu. Žádný z dovolacích důvodů však neumožňuje, aby jeho prostřednictvím bylo namítáno, že soudem byl uložen nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest. Nelze tak učinit ani námitkou, že soud neaplikoval §58 odst. 2 tr. zákoníku a nesnížil s odkazem na toto ustanovení trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Citované ustanovení je opět fakultativní povahy a je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku, jeho použití se zvažuje přísně individuálně ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. V trestní věci obviněného přitom státní zástupce městským soudem uložený trest v pětině zákonné trestní sazby považoval spíše za mírný, jedinou polehčující okolností byla trestní bezúhonnost obviněného, zatímco obviněnému přitěžovala délka doby páchání trestné činnosti, její rozsah včetně počtu útoků a postavení obviněného v hierarchii pachatelů. Státní zástupce neshledal ani důvod pro zásah do výměry uloženého trestu na základě novelizace ustanovení §138 tr. zákoníku, protože skutečná výše rozsahu zkrácení daně neměla vliv na právní kvalifikaci skutku, zůstalo právní posouzení podle nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jehož kvalifikační znak zůstal naplněn násobně a změny nedoznalo ani posouzení závažnosti a společenské škodlivosti spáchaného zločinu.
14. Námitky obviněného proti naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby s argumentem, že se mohlo jednat nanejvýše o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, mají podle státního zástupce skutkový podklad, byť formálně odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se hájil tím, že u něj scházela rozumová složka přímého úmyslu, s čímž státní zástupce nesouhlasil, opak vyplýval nejen z obsahu odposlechů, ale také z listinných důkazů a sledování osob a ze vzájemných souvislostí mezi provedenými důkazy. K bankovnímu účtu obchodní společnosti J., měl přístup nejen J. K., na něhož se obviněný pokoušel přesunout svou trestní odpovědnost, nýbrž i sám dovolatel. Ten přitom nebyl soudy uznán vinným pouze na základě formálního postavení statutárního orgánu J., ale protože bylo prokázáno, že věděl o účelovém systému přeprodeje dovážených vozidel v rámci řetězce obviněných obchodních společností, jehož posledním článkem byla J., přičemž celý systém byla založen na nutnosti krácení daně z přidané hodnoty. Shodnou argumentací obviněného proti subjektivní stránce se zabýval již odvolací soud, který se této otázce věnoval vyčerpávajícím způsobem pod body 33. až 54. svého usnesení.
15. S právním posouzením skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se tedy státní zástupce ztotožnil a z výše uvedených důvodů navrhl odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, je možné je podat proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, avšak nikoli z tak široké škály důvodů jako odvolání, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Současně platí, že zákonný dovolací důvod musí být nejen formálně označen, ale konkrétní námitky mu svým obsahem musí odpovídat.
18. Obviněný P. R. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [nyní důvody pod písm. h) a m)]. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [od 1. 1. 2022 v písmenech a) až m)]. Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
19. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, v nichž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně je však nutné posuzovat použití ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v dostatečně provedeném dokazování .
20. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného svým obsahem nebyla schopna naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byl zákonem č. 220/2021 Sb. zařazen do taxativního výčtu dovolacích důvodů nový dovolací důvod, a to pod písmenem g) s tím, že dovolací důvody pod písmeny g) až k) jsou od 1. 1. 2022 nově označeny písmeny h) až m). Uvedený nový dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Okruh nově definovaných dovolacích důvodů v podstatě reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud posuzoval dovolací argumentaci obviněného P. R. i z hlediska tohoto nového dovolacího důvodu, avšak v posuzované věci nemohlo dojít k naplnění žádné z jeho alternativ, protože obviněný nepoukázal na žádný konkrétní extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ale zmínil ho pouze formálně, resp. obecně, aniž by bylo patrno, jaká z výše zmíněných vad trestního řízení nastala.
b) K uplatněným dovolacím námitkám
22. Jak již bylo uvedeno shora, námitky obviněného v převážné části neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, současně nenaplnily ani nový dovolací důvod, který byl do trestního řádu zařazen s účinností od 1. 1. 2022 pod písm. g) odst. 1 §265b. Obviněný se domáhal přezkumu Nejvyšším soudem, přičemž primárně požadoval, aby byly aplikovány normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Prosazoval tak vlastní vyhodnocení důkazů, než jaké učinily soudy prvního a druhého stupně, změny v aplikaci hmotného práva se domáhal pouze formálně a v závislosti na jím prezentované verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Pro úplnost a nad rámec dovolání se však Nejvyšší soud k uplatněným námitkám obviněného stručně vyjádří .
23. Nejprve je vhodné připomenout, že se shodnými námitkami v dostatečné míře vypořádal již odvolací soud, který velmi podrobně obviněnému vyložil, proč jeho obranu považuje za vyvrácenou, případně neodpovídající výsledkům provedeného dokazování (srov. zejména body 33. až 49. odůvodnění usnesení vrchního soudu). Odvolací soud navázal na správné a přiléhavé úvahy soudu prvního stupně, který poukazoval na konkrétní důkazní prostředky, z nichž při hodnocení skutkového stavu vycházel a reagoval i na obhajobu obviněného, který ji však následně opakoval jak ve svém řádném, tak i v mimořádném opravném prostředku (srov. body 43. a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné jakkoli zpochybňovat úvahy soudů obou stupňů, jimiž byly vedeny v rámci vyhodnocení provedených důkazů, soudy postupovaly ve shodě s obsahem důkazních prostředků, snažily se srozumitelně vyložit okolnosti páchání trestné činnosti i konkrétní podíly jednotlivých spoluobviněných, případně dalších osob zapojených do obchodování s osobními vozidly dováženými z ciziny, zejména na podkladě listinných důkazů bylo možné bez pochybností objasnit i způsob účtování v jednotlivých obchodních společnostech zapojených do uměle vytvořeného řetězce, stejně jako způsob, jakým obviněné právnické osoby využívaly odvolacím soudem citovanou zákonnou úpravu daně z přidané hodnoty k jejímu zkrácení.
24. Naprosto mimo rámec dovolacího přezkumu je námitka obviněného P. R., kterou vytkl odvolacímu soudu, že nepřijal ve veřejném zasedání jím učiněné prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení zasahovat do tohoto procesního postupu soudů prvního či druhého stupně, v tomto ohledu lze zcela odkázat na podrobné zdůvodnění nepřijetí prohlášení viny obviněného pod bodem 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
25. Přesto Nejvyšší soud ve stručnosti znovu připomene, že podle §206c odst. 1 tr. ř., pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Tento právní institut je součástí právní úpravy s účinností od 1. 10. 2021 na základě novely trestního řádu provedené zákonem č. 330/2020 Sb., jak správně uvedl obviněný, jemuž lze dát také za pravdu v tom, že s ohledem na to, že hlavní líčení v jeho trestní věci skončilo vyhlášením odsuzujícího rozsudku dne 30. 4. 2020, tedy ještě před nabytím účinnosti novely č. 330/2020 Sb., nemohl institutu prohlášení viny využít. Nelze se však již ztotožnit s tím, že nebyly dány podmínky pro nepřijetí prohlášení viny odvolacím soudem a ten proto postupoval v rozporu s §206c odst. 5 tr. ř. Podle první věty tohoto ustanovení soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného; podle věty druhé soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Z vyjádření Vrchního soudu v Praze pod bodem 7. jeho usnesení je patrno, že prohlášení viny obviněného nebylo přijato, protože tento soud nepovažoval takový procesní postup za vhodný s ohledem na okolnosti případu. Soud přitom zdůraznil dosavadní nekritický postoj obviněného k trestné činnosti, z níž byl obžalován, a snahu přenést výrazný díl trestní odpovědnosti na J. K. Sám byl ochoten přiznat svou vinu spočívající nanejvýše v nedbalé kontrole plnění úkolů J. K., který podle obviněného sám vyřizoval jak dovoz konkrétních vozidel včetně nezbytných dokladů, tak zejména prováděl veškerou účetní činnost včetně daňových přiznání zapojených obchodních subjektů. Ačkoli není vůbec významné, s jakým záměrem obviněný takový návrh v odvolacím řízení učinil, nelze bez dalšího označit za pochybení, pokud soud vycházel z účelové snahy obviněného k dosažení zmírnění trestu uloženého soudem prvního stupně. Motivace obviněného totiž nebyla sama o sobě důvodem pro odmítnutí jeho návrhu, tím byly jednoznačně zjištěné okolnosti, za nichž došlo ke spáchání stíhaného skutku a především samotný postoj obviněného nejen k rozsahu svého zapojení do obchodování s vozidly, ale též jeho odmítání role, kterou v trestné činnosti zastával včetně dosahování osobního finančního prospěchu.
26. S úvahami soudu druhého stupně Nejvyšší soud souhlasí a dodává, že vždy závisí výhradně na soudu (primárně jde o soud prvního stupně za stávající právní úpravy), zda posoudí jako vhodné a účelné přijmout prohlášení viny obviněného či nikoli. Obviněný nemá ze zákona nárok na přijetí prohlášení viny (srov. bod 35. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021), podobně jako je tomu např. u dohody o vině a trestu (srov. bod 12. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2335/21). Také Nejvyšší soud se domnívá, že podmínky pro přijetí prohlášení viny nebyly dány, obviněný je zjevně nemyslel vážně, vyjadřoval se před odvolacím soudem i v dovolání zmatečně, neboť na jedné straně se skutkem i jeho právní kvalifikací souhlasil, avšak obratem popíral subjektivní stránku, resp. svůj vlastní podíl na páchání žalované trestné činnosti omezil na nedostatečnou kontrolu spoluobviněného J. K. a také proto se dožadoval odlišného právního posouzení skutku. V tomto ohledu není přiléhavý odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 146/2012, v němž byla řešena otázka povahy a formy doznání obviněného ve vztahu k možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 a násl. tr. ř. Prohlášení viny v podstatě předpokládá, že obviněný přijme skutek, jak je popsán v obžalobě, resp. v návrhu na potrestání, aniž by měl k jeho průběhu takové výhrady, jež by neodpovídaly okolnostem tvrzeným v žalobním návrhu. Rovněž je přijetí viny obviněného posuzováno primárně ve vztahu k jeho podílu na spáchání skutku, rozhodně významnou není otázka případné účasti dalších osob na protiprávním jednání. Co se týká možnosti učinit prohlášení viny v řízení před soudem druhého stupně, v citovaném dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 258/2021 osmý senát trestního kolegia Nejvyššího soudu výjimečně připustil, aby byl tento institut využit i v řízení o řádném opravném prostředku, avšak došlo k tomu proto, že v době konání hlavního líčení ještě neplatila příslušná změna procesního předpisu, která takovou situaci umožnila. Nejvyšší soud ještě podotýká, že tento výklad nebyl akceptován většinou členů trestního kolegia Nejvyššího soudu a citované rozhodnutí osmého senátu kolegium nepřijalo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zásadně tedy nadále platí, že prohlášení viny v odvolacím řízení nepřichází v úvahu, neboť by došlo k popření účelu a samotného smyslu zavedení této možnosti zrychlit a zhospodárnit řízení před soudy. Naopak nelze mít žádné výhrady s dalším právním názorem vysloveným v citovaném rozhodnutí osmého senátu, podle něhož samotné prohlášení viny neznamená, že soud bude postupovat podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obligatorně uloží obviněnému trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, čehož se obviněný P. R. ve svém dovolání rovněž domáhal.
27. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí bylo možné v dovolání úspěšně uplatnit do 31. 1. 2021 jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [od 1. 1. 2022 v rámci důvodu pod písm. i) citovaného ustanovení], tedy jen v případech, v nichž byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nadto nelze přehlédnout, že obviněný se domáhal mírnějšího trestu v souvislosti s jím tvrzeným nesprávným odmítnutím prohlášení viny odvolacím soudem. Jak bylo však vysvětleno výše, odvolací soud důvodně na základě vlastního uvážení neshledal předpoklady pro přijetí prohlášení viny obviněným a již vzhledem k tomu nemá požadavek obviněného na uložení mírnějšího trestu s odkazem na §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku opodstatnění. Lze jen dodat, že jde opět o fakultativní možnost využít moderační právo při ukládání trestu obviněnému, u něhož soud akceptoval prohlášení viny a trest v rámci trestní sazby by považoval za příliš přísný. Rozhodně však neplatí, že by v každé procesní situaci, v níž dojde k přijetí prohlášení viny obviněného, musel soud postupovat podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, o čemž svědčí samotná formulace tohoto ustanovení na konci uvozovací věty prezentovaná výrazem „může“, tedy nejde o nárok obviněného, vždy je na soudu, aby při ukládání trestu zhodnotil všechny relevantní skutečnosti a svůj závěr srozumitelně zdůvodnil. Jestliže tedy byl obviněnému v posuzované věci uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. K námitce chybějícího znaku zavinění Nejvyšší soud nemá na podkladě znalosti obsahu trestního spisu shodně se soudy prvního i druhého stupně pochybnosti o přímém úmyslu obviněného P. R. při páchání zjištěné trestné činnosti (srov. zejména bod 54. rozsudku soudu prvního stupně a bod 49. usnesení odvolacího soudu). Obviněný ale svými konkrétními výtkami v dovolání nijak nezpochybnil naplnění subjektivní stránky podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z hlediska skutku uvedeného ve výroku vině odsuzujícího rozsudku, pouze brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a trval na vlastní skutkové verzi. Pilířem obhajoby obviněného prakticky po celou dobu trestního řízení je tvrzení, že o skutečnostech vedoucích ke škodlivému následku ve formě krácení daně neměl tušení, staral se pouze o získání odběratelů osobních vozidel a o samotný prodej těmto zákazníkům, což ale neodpovídá zjištění o jeho aktivním fungování v systému, jakým ve skutečnosti probíhalo protiprávní jednání. Nejvyšší soud považuje za dostačující odkázat na pečlivá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. body 43. až 53. rozsudku městského soudu a body 33. až 49. usnesení vrchního soudu), v nichž je podrobně popsán mechanismus, na němž bylo založeno obchodování s ojetými automobily prostřednictvím řetězce personálně spřízněných obchodních společností se záměrem využít soudy citovaná ustanovení daňového předpisu a docílit finančního zisku nikoli navýšením ceny vozidla při jeho prodeji koncovému zákazníkovi, nýbrž prostřednictvím zkrácení daně z přidané hodnoty. Komplex opatřených a ve věci provedených důkazů nedává žádnou pochybnost o míře zapojení obviněného včetně jeho znalosti podstatných otázek souvisejících s podhodnocením prodejní ceny, což muselo být nezbytně kompenzováno v daňovém řízení tak, aby obviněný společně s J. K. se mohli dělit o zisk, ten by totiž nemohl být opatřen nebýt právě machinací v účetních dokumentech. To, že se na jejich zpracování obviněný P. R. osobně nepodílel, nemůže samo o sobě znamenat, že by nevěděl, že k němu dochází. Nejvyšší soud pouze v krátkosti připomíná, že nákup vozidel zajišťovaly spoluobviněné právnické osoby L., H., a M., které si vozidla vzájemně prodávaly (formálně, neboť kromě záloh neprobíhaly mezi nimi finanční transakce) a následně obchodní společnosti J., případně byly automobily přímo prodány J., jež zajišťovala veškerý odbyt dovážených vozidel tuzemským zákazníkům. Ačkoli by se dalo předpokládat, že zisk bude generován z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou, jež bude vyšší, z tohoto hlediska naopak byl obchod s dováženými vozidly nevýhodný. Obviněný P. R. si toho byl velmi dobře vědom, přesto však v takto zdánlivě ztrátovém podnikání v postavení jediného jednatele J., pokračoval, protože současně věděl, že profitu beztak dosáhne, a to krácením daňové povinnosti plátců L., H., a M., na základě neoprávněného snižování daňového základu nárokováním odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu u položek s celkovou částkou za plnění nepřesahující 10 000 Kč, jež jsou dokládána tzv. zjednodušeným daňovým dokladem ve smyslu §30 a §30a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“). Ustanovení o zjednodušeném daňovém dokladu mají návaznost na kontrolní hlášení, které bylo do zákona č. 235/2004 Sb. začleněno do ustanovení §101c až §101h s účinností od 1. 1. 2016 v rámci novelizace provedené zákonem č. 360/2014 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 360/2014 Sb. označuje kontrolní hlášení za efektivní prostředek detekce daňových úniků a podvodů, neboť správci daně umožňuje údaje od plátců daně navzájem porovnat a spojovat formou „párování“ jednotlivých kontrolních hlášení. Daňové doklady do 10 000 Kč se však v kontrolním hlášení evidují souhrnně, tedy ve zjednodušeném režimu, a to v oddílu A5 vystavená plnění do 10 000 Kč a v oddílu B3 přijatá plnění do 10 000 Kč. V příslušném oddílu B3 tedy plátci daně L., H., a M. uvedli pouze souhrnný údaj o základu daně a příslušnou souhrnnou výši daně, jež odráží součet uplatňovaných plnění do 10 000 Kč. Z takových souhrnných údajů však nelze zjistit jednotlivé částky, datum zdanitelného plnění ani jeho příjemce, kontrola uvedených údajů je tedy pro správce daně komplikovanější. Tato plnění tvrzená v kontrolních hlášeních obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými následně zahrnuli do přiznání k dani z přidané hodnoty jako nárok na odpočet daně, z čehož poté dále vycházeli při výpočtu výsledné daně z přidané hodnoty uvedených plátců daně, jejíž výše byla v důsledku uvedeného postupu snížena v celkovém souhrnu v době od ledna 2016 do dubna 2017 o částku 30 857 156 Kč, a to přesto, že předmětná plnění se až na ojedinělé výjimky vůbec neuskutečnila. Na bankovních účtech plátců daně nebyl dohledán jakýkoli pohyb finančních prostředků, který by potvrzoval, že za tyto fiktivní služby či zboží bylo zaplaceno. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, ztrátový obchod s automobily měl jediný účel, jímž bylo zakrýt trestnou činnost spočívající v krácení daně z přidané hodnoty (srov. bod 51. rozsudku městského soudu), ačkoli smyslem existence fungování ekonomického subjektu je tvorba zisku, na což upozornil vrchní soud např. v bodě 41. svého usnesení.
29. Zásadní důkazy potvrzující, že obviněný P. R. byl obeznámen se všemi okolnostmi charakterizujícími výše popsanou trestnou činnost, shrnul zejména odvolací soud. Nejvyšší soud pouze stručně opakuje, že soudy vycházely z odposlechů a z textových zpráv (srov. body 35., 36. a 37. odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu), ale také výpovědí svědků, zejména osob kupujících vozidla od J., v České republice a z listinných důkazů, mezi něž patří mj. také písemné poznámky J. K. nalezené při domovní prohlídce, z nichž je patrno, že zisk z neoprávněného krácení daně z přidané hodnoty si obvinění J. K. a P. R. mezi sebou dělili shodně na půl. Součástí skutkových zjištění soudů mj. byly i okolnosti o vedoucím postavení obviněného P. R., který byl řídícím článkem společně s J. K. (srov. bod 47. usnesení odvolacího soudu), a také skutečnosti vypovídající o vědomostní složce zavinění, neboť obviněný P. R. znal celý systém obchodování s dováženými vozidly i způsob kompenzace tohoto ztrátového podnikání krácením daně z přidané hodnoty na výstupu vždy u první z řetězce zapojených obchodních společností (tzv. „missing trader“; např. bod 41. usnesení odvolacího soudu). Skutek zjištěný soudy byl tedy charakterizován jinými okolnostmi, než ze kterých vycházel obviněný při formulaci svého požadavku na posouzení svého jednání jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 či §221 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně vychází ze skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů po provedení řádného a úplného důkazního řízení, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Soudy v posuzované trestní věci tedy měly jako podklad pro své rozhodování ucelený řetězec důkazů, jež na sebe navazovaly, vzájemně se doplňovaly a ve svém souhrnu dávaly jednotný obraz o průběhu skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě. Z uvedených důvodů proto nemohla obstát obhajoba obviněného P. R., že o jednání směřujícímu ke krácení daně z přidané hodnoty nevěděl, že sice formálně jednal za J., neboť byl jejím jednatelem, avšak staral se pouze o prodej vozidel v České republice a ostatní záležitosti byly svěřeny J. K.
30. Veškeré zmíněné skutečnosti tak vyvrací důvodnost návrhu obviněného na změnu právního posouzení skutku, neboť nepředložil žádný hmotněprávní argument pro svůj závěr, nýbrž se opírá výlučně o jiná skutková zjištění, než která shledaly soudy prvního i druhého stupně. Podstata trestného jednání podle §220, případně §221 tr. zákoníku a podle §240 tr. zákoníku se však značně liší. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku spočívá v tom, že pachatel poruší podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, čímž způsobí jinému škodu, resp. tak činí z hrubé nedbalosti. Takovým právním závěrům však nekorespondují skutková zjištění obsažená ve výroku o vině. Je tak nepochybné, že pokud by mělo dojít ke změně právního posouzení skutku, jak se dožaduje obviněný, bylo by nutné korigovat skutek jako takový ve shodě s příslušnými znaky citované skutkové podstaty podle §220, resp. §221 tr. zákoníku. Bez nutnosti bližšího zkoumání je navíc evidentní, že by takový zásah do pravomocného soudního rozhodnutí, pokud by nebyl vyloučen z důvodu již shora vysvětlených, znamenal porušení procesní zásady zachování totožnosti skutku, což není přípustné.
V. Závěrečné shrnutí
31. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. R. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu