ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.330.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 330/2022-6114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 39/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 48 T 2/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem, který je stranám dobře znám, a proto ho Nejvyšší soud již v tomto usnesení nebude podrobně opakovat. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným J. Š. poškozené obchodní společnosti G., IČ: XY, na náhradu škody částku 96 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů jdoucím z částky 96 000 000 Kč, přičemž obviněný M. S. je povinen uhradit úrok z prodlení ode dne 23. 8. 2008 do zaplacení.
2. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 39/2021, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek městského soudu, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a o trestu je obviněný M. S. povinen podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s již odsouzeným J. Š., jemuž tato povinnost byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 48 T 2/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 9 To 82/2010, zaplatit poškozené obchodní společnosti G., na náhradu škody částku 96 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů jdoucím z částky 96 000 000 Kč, přičemž obviněný je povinen uhradit úrok z prodlení ode dne 26. 8. 2008 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. vrchní soud poškozenou G., odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V posuzované trestní věci jde o druhé dovolací řízení, který se týká obviněného M. S. Nejvyšší soud rozhodoval již o dovoláních obviněného J. Š. a obviněného M. S., vůči němuž bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 tr. ř. a násl. z důvodu vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině. Lze stručně připomenout, že prvním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 48 T 2/2010, byl obviněný M. S. jako uprchlý odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně tehdy městský soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného J. Š. a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným společně a nerozdílně zaplatit poškozené G., na náhradu škody částku ve výši 96 000 000 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení. Oba obvinění citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 9 To 82/2010, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. v podstatě shodně s městským soudem, pouze odlišně určil úroky z prodlení a podle §229 odst. 2 tr. ř. vrchní soud odkázal poškozenou obchodní společnost G., se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Také v dovolacím řízení bylo stále konáno trestní řízení proti obviněnému M. S. proti uprchlému, přičemž Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou spoluobviněných usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Poté, co pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, obviněný M. S. podal soudu prvního stupně návrh podle §306a odst. 2 tr. ř. na zrušení vydaných rozhodnutí a na konání nového hlavního líčení. Městský soud v Praze návrhu obviněného vyhověl a ohledně obviněného M. S. konal nové hlavní líčení, v němž dne 10. 6. 2021 vyhlásil rozsudek, jak bylo již uvedeno shora pod bodem 1. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. S. podal dne 27. 12. 2021 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 39/2021, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodoval o tomto mimořádném opravném prostředku již za účinnosti nového znění zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2022, posuzoval označené dovolací důvody v souladu s provedenou změnou ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „tr. ř.“), tedy jako důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil mimo jiné námitky spočívající v extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, též námitku neprovedení navrhovaných důkazů, které odpovídají dvěma variantám nově formulovaného dovolacího důvodu zařazeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zohlednil uvedenou změnu a posuzoval namítané vady se zřetelem k tomuto novému dovolacímu důvodu. Proto Nejvyšší soud v části IV. a) tohoto usnesení obecně vyloží podstatu všech těchto tří dovolacích důvodů.
5. V dovolání se obviněný ohradil zejména proti nesprávnému způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti nedostatečnému rozsahu dokazování. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy provedené důkazy hodnotily na základě vlastní libovůle v rozporu s jejich obsahem a selektivně, neboť upřednostnily tu jejich část, která svědčila v jeho neprospěch. Opakovaně proto v dovolání namítl extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Konkrétně podle obviněného není pravdou, že by v době před vrácením finančních prostředků ze švýcarské banky U. vešel v kontakt s J. Š., což jmenovaný sám potvrdil v procesním postavení svědka a městský soud jeho výpověď přitom považoval za věrohodnou. V rozporu se skutečností jsou podle obviněného také závěry soudů, podle nichž dne 15. 2. 2005 doručil další švýcarské bance S. (dále též jen jako „banka S.“ nebo „S.“) dva platební příkazy vystavené dne 7. 2. 2005 a podepsané J. Š. Taková zjištění totiž nemají oporu v důkazech. V podstatě stejné pochybení obviněný spatřoval ve vztahu k tvrzení soudů, že se bankovnímu poradci banky U. A. H. prezentoval jako ekonomický vlastník obchodní společnosti G. V trestním řízení nebyla zejména vyvrácena jeho obhajoba, že v rozhodném období se domníval, že obchodní společnost G., vlastní F. S., přičemž složitost vlastnické struktury tohoto subjektu potvrdil i svědek Z. Č. Ten současně hovořil o porušení interních pravidel banky U. jejím zaměstnancem A. H., s čímž koresponduje i fakt, že mezi touto bankou a G., došlo k dohodě o narovnání. Podle vyjádření banky U. vystupoval její zaměstnance A. H. v rozporu s interními pravidly banky zcela samostatně „bez jakékoli vnější intervence“, tedy i bez nátlaku a přesvědčování ze strany obviněného M. S. Obviněný dále popřel, že by byl přítomen založení účtu pro G., u Komerční banky v Praze, eventuálně že by jeho zřízení zprostředkoval.
6. Za zmatečné a nepřezkoumatelné obviněný označil názory soudu prvního stupně obsažené pod bodem 18. odůvodnění jeho rozsudku, které se týkají výsledků expertízy ručního písma. Zatímco znalkyně měla k dispozici pouze originál dokumentu ze dne 19. 3. 2005 a u ostatních listin podle ní nebylo možné konstatovat jasné určení autora podpisu na zkoumaných listinách, městský soud dospěl na podkladě jejího znaleckého posudku rovnou ke třem závěrům. V souvislosti s tím obviněný vznesl požadavek na vypracování nového znaleckého posudku v oboru písmoznalectví, kde by měl znalec k dispozici pouze originály listin.
7. Za opomenuté důkazy obviněný označil svědecké výpovědi A. H. (byť obviněný poukázal na to, že soud tohoto svědka považoval za věrohodného, tedy i podle něj se jeho výpovědí určitým způsobem zabýval) a A. W., dokumentaci z jednání mezi obviněným a J. K. a důkazní prostředky vypovídající o tom, jak obviněný postupoval po jednání popsaném v obžalobě. Byl přesvědčen, že i městský soud v bodě 40. svého rozsudku připustil, že obviněný se snažil o nápravu vzniklé situace. Pokud některý z těchto důkazů obviněný navrhoval provést před soudem prvního stupně, nebylo mu vyhověno z důvodu nadbytečnosti. Na jejich významu pro řádné objasnění věci však obviněný setrval i v dovolání.
8. Podobně obviněný trval na své obhajobě, podle níž nedal pokyn J. Š. vystavit listinu ze dne 16. 11. 2004 potvrzující, že J. Š. je oprávněn jednat za G., neboť v té době se spolu vůbec neznali. Dále odmítl, že by kopii svého pasu opatřil A. W. v bance, neboť tato kopie je součástí listin předložených Č., resp. obchodní společností G., nikoli bankou. Nesouhlasil ani s dalšími zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž měl sám sepsat a podepsat dopis ze dne 3. 2. 2005, a dále, že by dopis ze dne 4. 3. 2005 napsal J. Š. Rovněž popřel pravost svého podpisu na faxové zprávě ze dne 17. 3. 2005 ( zjevně omylem v dovolání uvedl datum 7. 3. 2005 ), v němž urguje realizaci platebního příkazu ze dne 10. 3. 2002. Co se týká převodu finančních prostředků na jeho osobní účet a poté obratem na účet obchodní společnosti Quentor Holding SA, podle obviněného nebyly provedeny jakékoli důkazy podporující závěry soudů, že se by k těmto převodům dal pokyn právě obviněný. Městskému soudu v Praze obviněný rovněž vytkl, že v bodě 28. svého rozsudku zmínil smlouvu o investičním poradenství ze dne 20. 1. 2005, ačkoli tato listina není součástí spisového materiálu. Obviněný zdůraznil, že peněžní prostředky měly být použity na vysoce rizikové investiční záměry, aniž by však bylo zřejmé, jak tuto okolnost spojoval se zpochybněním své trestní odpovědnosti. Napadl také tvrzení soudu prvního stupně o neexistenci účtu obchodní společnosti G., u banky U., které je podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Kdyby totiž tento účet skutečně neexistoval, nemohlo by dojít k přijetí finančních prostředků bankou U. a k vydání potvrzení o transakci Komerční bankou, a. s., jehož validitu potvrdili svědci Z. Č., M. H. a B. K.
9. Veškeré shora shrnuté výtky proti nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a proti jejich nesouladu s provedeným dokazováním měl podle obviněného napravit odvolací soud. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. S. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která stručně shrnula dovolací důvody uplatněné obviněným v jeho dovolání a podotkla, že na jejich obsah je třeba nahlížet již změnou trestní procesní normy provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Nově byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen důvod pod písm. g) a dosavadní navazující důvody jsou označeny pod písm. h) až m), přičemž tato změna fakticky zakotvila názory extenzivního výkladu do konce roku 2021 platného dovolacího důvodu pod písm. g), který právě obviněný uplatnil. Jeho některé námitky by mohly být podřazeny novému znění tohoto důvodu dovolání, nicméně muselo by skutečně dojít k takovému vyhodnocení důkazů, které jsou v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování, případně by soudy opomenuly důkaz(y) stěžejní pro rozhodnutí o podané obžalobě. Přestože se obviněný těchto dvou pochybení dovolával, státní zástupkyně je v posuzované věci neshledala.
12. Některé skutečnosti, které obviněný v dovolání uváděl, se vymykaly předmětu trestního řízení a možnostem orgánů činných v trestním řízení, resp. soudů se jimi blíže zabývat. Jde o eventuální trestní odpovědnost dalších osob, zejména F. S. a A. H., neboť orgány činné v trestním řízení musí respektovat jurisdikci na území České republiky a soudy se mj. musí řídit zásadou obžalovací. Ani dohoda o narovnání mezi poškozeným a švýcarskou bankou nemohla mít vliv na trestní odpovědnost obviněného, protože spadá do fáze po dokonání trestného činu. Státní zástupkyně rovněž podotkla, že Nejvyšší soud o dovolání obviněného v této trestní věci již jednou rozhodoval, jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a dříve vyslovené právní názory Nejvyššího soudu jsou i nyní věcně akceptovatelné, byť nemohou být v opakovaném řízení formálně závazné.
13. Obhajoba obviněného byla podle státní zástupkyně zcela vyvrácena i výsledky aktuálně provedeného dokazování. Zásadní pro odsouzení obviněného byly důkazy listinné povahy, nikoli svědecké výpovědi, jimž obviněný někdy přikládal vyviňující význam, naopak výpovědi některých svědků označoval za nevěrohodné. Postupný převod finančních prostředků poškozené obchodní společnosti G., až do dispozice obviněného je patrný z obsahu listin pocházejících především z bankovní dokumentace, jež se vzájemně doplňovaly s výpovědí svědka J. Š. Ten se dohodl s F. S. na dosažení zhodnocení volných financí z majetku poškozené s tím, že se tohoto úkolu zhostí právě obviněný, aniž by bylo nutné, aby se v té době obviněný M. S. a svědek J. Š. osobně poznali. Po neúspěšných pokusech převést prostředky z účtu poškozené u banky S. na účet obchodní společnosti Draxton Investments Ltd. vedený u téže banky byly peníze vráceny na původní účet poškozené u Komerční banky, a. s. O tom, že obviněný se podílel na těchto neúspěšných pokusech o převod peněz, není podle státní zástupkyně pochyb, dokládá to zejména vlastnoruční záznam A. W. ze dne 15. 2. 2005, emailové zprávy obviněného z 14. až 16. 3. 2002 a faxová zpráva obviněného ze dne 17. 3. 2005. Již dne 8. 3. 2005 obviněný vedl jednání v bance U. s bankovním poradcem A. H., jemuž se prezentoval jako ekonomický vlastník poškozené obchodní společnosti G. U této švýcarské banky založil pro poškozenou, ale i pro sebe a jím ovládané obchodní společnosti účty. Finanční prostředky poškozené obchodní společnosti, které byly poukázány z Komerční banky, a. s., na její účet ve švýcarské bance U., nemohly být zaúčtovány, neboť tento účet se nestal operativním, na což nemá vliv ani tzv. potvrzení SWIFT namítané obviněným v dovolání. Peněžní prostředky ve výši 500 000 000 Kč však obviněný prokazatelně bez vědomí J. Š. nechal připsat na svůj vlastní účet a odtud na další účty jím ovládaných obchodních společností. Obstát nemůže tvrzení obviněného o jeho představě, že šlo o peníze z bankovního úvěru, o který současně žádal, neboť o poskytnutí úvěru požádal banku až dne 5. 4. 2005, avšak sporné finanční prostředky mu byly připsány již dne 29. 3. 2005.
14. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce tzv. opomenutých důkazů, soudy důvodně považovaly skutková zjištění za úplná a správná bez potřeby jejich dalšího doplňování. Za nepřiléhavý označila státní zástupkyně poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, neboť se týkal nesrovnatelně jiné důkazní situace, tudíž soudy neměly důvod v něm vyslovené názory jakkoli zohlednit ve věci obviněného.
15. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně nepochybovala, že opatřený skutkový stav věci spolehlivě pokrývá všechny obligatorní znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. připojila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí než těch rozhodnutí, jež jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Obviněný M. S. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud však o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodoval již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž bylo mimo jiné změněno i ustanovení týkající se taxativního výčtu dovolacích důvodů, proto bylo v dovolacím řízení přihlédnuto ke konkrétnímu obsahu podání obviněného s tím, že jeho námitky odpovídají důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. V další části tohoto usnesení budou již dovolací důvody označovány podle nyní platného znění trestního řádu.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly formulaci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Bylo to ve stručnosti v těch případech, v nichž soudy učiněná skutková zjištění neměla žádnou oporu v provedeném dokazování, ze strany soudů tak došlo ke svévolnému hodnocení či interpretaci a deformaci výsledků důkazního řízení, dále v situacích opatření pro věc významného či zásadního důkazu procesně nepřípustným způsobem a také v případě, že soudy v rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a konečně v případech tzv. opomenutých důkazů, tj. soudy odmítly provést stranami navržený důkaz, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak nevypořádaly se s jeho obsahem v odůvodnění svého rozhodnutí.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravy vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva včetně norem mimotrestních, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten může být naplněn ve dvou variantách, přičemž obviněný uplatnil druhou z nich, neboť vytýkal, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přesto soud rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku.
b) K uplatněným námitkám obviněného
20. Jak již bylo avizováno, Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání obviněného se zřetelem k novému taxativnímu výčtu dovolacích důvodů, přitom dospěl k závěru, že některé konkrétní námitky obviněného nelze vůbec podřadit žádnému z těchto důvodů, pokud jim odpovídaly, neshledal je Nejvyšší soud opodstatněnými.
21. Dovolací námitky obviněného jsou založeny výhradně na zpochybnění skutkových zjištění soudů a především na způsobu, jakým zejména soud prvního stupně vyhodnotil výsledky provedeného dokazování, dále obviněný vytýká nedostatečný rozsah provedených důkazů a napadá rovněž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Jeho výhrady mají tudíž výlučně skutkovou a procesní povahu, rozhodně nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak vyžaduje jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Také není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí, jak stanoví §265a odst. 4 tr. ř. Pokud obviněný poukazoval na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, nebyl pro jeho řádné uplatnění dán základní procesní předpoklad, protože Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného, nýbrž ho shledal částečně důvodným a právě z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku, který se týkal náhrady škody, poté soud sám ve věci rozhodl novým adhezním výrokem.
22. Jak přiléhavě konstatovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., se Nejvyšší soud nestává v dovolacím řízení třetí soudní instancí s možností plného skutkového přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Dovolání je totiž koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně zkoumal, porovnával, přehodnocoval a dokonce z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace obsahu jednotlivých důkazních prostředků a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily, jako tomu bylo v posuzované trestní věci.
23. Především soud prvního stupně provedl znovu v opakovaném hlavním líčení poměrně obsáhlé dokazování, jednotlivé důkazy i jejich obsah podrobně vyložil v odůvodnění rozsudku, hodnotil je samostatně i ve vzájemných souvislostech zcela v souladu s jejich skutečnou vypovídací hodnotou bez jakékoli deformace informací z nich vyplývajících. Při respektu k obecným zásadám logického uvažování potom Městský soud v Praze učinil skutkové zjištění popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině. Je vhodné podotknout, že popis skutku je skutečně velmi obsáhlý, nikoli všechny tam uvedené skutkové okolnosti mají význam pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu a lze si představit preciznější a současně kratší formu popisu přijatého skutkového závěru. Na druhé straně je akceptovatelné, že tímto rozsáhlým projevem všech souvisejících událostí a kroků zejména obviněného, může být lépe pochopitelné celkové dokreslení situace, která by se příliš stručným popisem mohla stát poměrně nepřehlednou. Určitou komplikovanost pak vyvolává zejména řada událostí včetně právních úkonů, jichž se zúčastnily, nebo je činily též osoby odlišné od obviněného M. S., všechna jednání však na sebe navazovala, případně byla dokonce vzájemně podmíněna. Nelze totiž pominout, že samotnému vylákání peněžních prostředků předcházela poměrně dlouhá příprava doprovázená komunikací zainteresovaných osob, taktéž došlo k nečekaným komplikacím s ohledem na odmítnutí S. realizovat pokyny obviněného a bylo tak nutno využít služeb jiné banky se sídlem ve Švýcarsku (U.), tudíž k dokonání zločinu podvodu došlo v delším časovém úseku. Jak rovněž podotkla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, lze přisvědčit obviněnému, že na spáchání posuzovaného skutku se mohly podílet i další osoby kromě již pravomocně odsouzeného J. Š., avšak soudy nižších stupňů postupovaly naprosto správně v souladu se zásadou obžalovací, jak vyplývá z §2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Vyvození trestní odpovědnosti obviněného M. S. nemůže nijak ovlivnit případné vyvození trestní odpovědnosti jiných osob, byť by jakkoli participovaly na protiprávním jednání obviněného. Záleží totiž pouze na státním zástupci, na koho podá obžalobu či návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o vině a trestu, tj. vůči komu vznese tzv. veřejnou žalobu. Soud totiž může vždy rozhodnout jen o tom skutku, pro který byla podána obžaloba a ohledně toho obviněného, který byl státním zástupcem postaven před soud. V tomto ohledu tedy soudům prvního i druhého stupně nelze vytknout opomenutí rozhodovat o případné vině a trestu dalších osob, proti nimž obžaloba nesměřovala, jak se obviněný v dovolání domáhal.
24. Přestože tedy jednotlivé důkazy provedené v hlavním líčení na sebe logicky navazují a v souhrnu podávají dostatečnou představu o průběhu skutku včetně vzájemných souvislostí a kauzalitě zdánlivě samostatných právních úkonů, obviněný ve svém dovolání některé z důkazů vytrhává z kontextu a napadá je výtkami, jimiž se snaží znevěrohodnit jejich obsah a vypovídací hodnotu, avšak se zřetelem k ostatním důkazům nemohou obstát. Rozhodně Nejvyšší soud neshledal podstatný, natož extrémní rozpor mezi výsledky dokazování v jejich souhrnu a soudy zjištěným skutkem. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazního prostředku, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nelze ani souhlasit s tím, že by soudy některý důkaz opomenuly, aniž by racionálně zdůvodnily, proč ho i přes návrh obviněného neprovedly. Nejvyšší soud proto celkově shledal námitky obviněného jako nedůvodné, navíc jde u něho o opakování v průběhu řízení předkládané obhajoby, ačkoli jeho obrana byla soudy vyvrácena a jejich úvahy nalezly dostatečně srozumitelný odraz v odůvodnění zejména rozsudku prvního stupně, doplněného v napadeném rozhodnutí soudu odvolacího. Nejvyšší soud se podrobněji vyjádří k některým zřetelným příkladům, v nichž obviněný vytrhl konkrétní důkaz z kontextu ostatních, případně se v dovolání dopustil nesprávné reprodukce některého z důkazů, resp. argumentace soudu prvního stupně.
25. Rozhodně je třeba označit za nepravdivou námitku obviněného, týkající se opomenutí soudů zabývat se výpovědí svědka A. H., jehož výslech proběhl u hlavního líčení konaného dne 5. 1. 2021 za použití videokonference (č. l. 5729 a násl. tr. spisu). Kromě toho, že soud prvního stupně výstižně shrnul okolnosti vyplývající z výpovědi tohoto svědka pod bodem 14. svého rozsudku, také naprosto jasně označil, jaká skutková zjištění z tohoto důkazního prostředku vzal za rozhodná pro průběh skutku, z něhož byl obviněný obžalován. Městský soud jasně uvedl, že kromě listinných materiálů obviněného usvědčovaly též výpovědi některých svědků, mj. i A. H. (bod 52. a 74. rozsudku soudu prvního stupně). V podrobnostech pak soud na výpověď tohoto svědka opakovaně odkazoval, např. v bodech 62., 65. nebo 73. odůvodnění svého rozsudku. Co se týká zamítnutých návrhů obviněného na doplnění dokazování včetně výslechu svědka A. W., vyžádání originálů bankovních dokumentů nebo listin dokládajících narovnání mezi bankou U. a Českou republikou, je z protokolu o hlavním líčení zřejmý důvod takového rozhodnutí (srov. č. l. 5899 tr. spisu), přičemž městský soud své stanovisko k návrhům obhajoby také učinil součástí písemného vyhotovení rozsudku, a to pod bodem 50. odůvodnění. Vysvětlení odmítnutí doplnění dokazování městským soudem, s nímž se ztotožnil i vrchní soud, považuje Nejvyšší soud za dostačující a pochopitelné. Vzhledem k celkovému objemu opatřených a provedených důkazů lze mít za to, že dokazování umožnilo dostatečně objasnit okolnosti spáchání žalovaného skutku a rozhodnout o podané obžalobě. Soudy tak oprávněně považovaly další dokazování v posuzované věci za nadbytečné. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že ohledně případné výpovědi svědka A. W., na niž obviněný v dovolání kladl velký důraz, lze vyjádřit velkou pochybnost o tom, zda by si tento svědek po šestnácti letech byl schopen vybavit podrobnosti o průběhu jednání s obviněným. Navíc za situace, kdy v trestním spise jsou založeny písemné záznamy A. W., které obsahují pro toto trestní řízení potřebné informace a není pochyb o jejich vypovídací hodnotě nezkreslené uplynulou dobou (srov. č. l. 2763 až 2776 tr. spisu). Důvodně tak není možné předpokládat jakoukoli změnu v informacích, jimiž by snad mohl tento svědek přispět k objasnění posuzované věci.
26. Jako příklad některých skutkových zjištění, která obviněný selektivně označil z celkového průběhu skutkového děje bez ohledu na objektivní výsledky provedeného dokazování a vzájemnou souvislost mezi nimi, lze uvést popření jakéhokoli kontaktu mezi obviněným a J. Š. až do roku 2006 v rámci řešení „zmizení“ peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti G. Městský soud v Praze jasně uzavřel, že obviněný M. S. byl součástí trestného jednání již od podzimu roku 2004, instruoval původně spoluobviněného J. Š., ačkoli v tu dobu nedošlo k jejich osobnímu setkání, prostředníkem jejich kontaktů byl svědek F. S. (srov. bod 53. rozsudku městského soudu). Takovým skutkovým závěrům korespondují výsledky dokazování, zejména výpověď svědka F. S., jimž korespondují faktické na sebe navazující události. F. S. u hlavního líčení (srov. č. l. 5830 až 5838 tr. spisu) potvrdil, že obviněného a obchodní společnost S., jejímiž jednateli byli obviněný a J. K. (současně viceprezidentem S.), doporučil svému známému J. Š., který spravoval finance Č., která byla komanditistou obchodní společnosti G., s jejímiž penězi bylo poté disponováno. Svědek předal vizitku jednomu z jednatelů S., nicméně příležitostně hovořil s obviněným i J. Š. o této záležitosti, s níž oba byli bezpečně obeznámeni, svědek dokonce hovořil i o osobním setkání s oběma (obviněným a J. Š. na podzim roku 2004), byť tato skutečnost není potvrzena výpovědí svědka J. Š. O spolupráci obviněného s J. Š. svědčí také chování osob zapojených do sporných peněžních transakcí, jak správně vyhodnotil soud prvního stupně na str. 37 a 38 svého rozsudku. Například J. Š. jednal podle pokynů v dopise ze dne 19. 3. 2005, který byl podepsán obviněným M. S. (ačkoli se podle znalkyně jednalo o falešný podpis), těžko uvěřit, že by se nechal instruovat popsaným způsobem od jemu neznámé osoby. Ostatně i sám svědek J. Š. vypovídal v hlavním líčení dne 8. 7. 2020 (č. l. 5265 a násl. tr. spisu) v tom smyslu, že sice osobně s obviněným neměl jakékoli jednání, svědkem F. S. však byl vyrozuměn o tom, že obviněný mu zajistí schůzku s J. K. (srov. č. l. 5269 tr. spisu) a že obviněný „je ten, který zařizuje ty věci v bankách ve Švýcarsku“ (srov. č. l. 5270 tr. spisu). Tomu odpovídá již zmíněná výpověď svědka F. S., který uvedl, že J. Š. doporučil obviněného a jím zastupovanou obchodní společnost S., (srov. č. l. 5830 tr. spisu). Na to dále navazují dokumenty, podle nichž měla banka S. v záležitostech týkajících se účtu G., komunikovat s obviněným, resp. se S., (srov. č. l. 2763 a násl. tr. spisu). Rovněž S. potvrdila, že schůzku J. K. s J. Š. zastupujícím G., zprostředkoval obviněný M. S. (srov. č. l. 2700 tr. pisu). Zmínit lze i emaily mezi obviněným a L. S. z banky S. z období února a března roku 2005, v nichž obviněný vystupuje jménem G., (srov. č. l. 2778 a násl. tr. spisu), nebo dopis obviněného adresovaný J. Š., resp. G., založený na č. l. 944 tr. spisu, u něhož znalkyně konstatovala, že se pravděpodobně jedná o pravý podpis obviněného M. S. Ačkoli tedy kontakt obviněného s J. Š. byl zprostředkovaný další osobou a původně nikoli osobní, nepochybně existoval, o čemž svědčí četné důkazy a provázanost mezi skutkovými okolnostmi případu. Z těchto důvodů nelze souhlasit s obviněným, že by tato část popisu skutku neměla oporu v provedeném dokazování.
27. Obviněný také popřel, že by se prezentoval před A. H. jako ekonomický vlastník obchodní společnosti G., a prosazoval vlastní verzi, podle níž on sám za vlastníka této obchodní společnosti považoval F. S. Taková obhajoba byla v trestním řízení přesvědčivě vyvrácena. Podle svědka A. H., který pracoval jako osobní bankéř v bance U. v XY, obviněný vystupoval, jakoby obchodní společnost G., patřila jemu, a dále měl dojem, že obviněný dluží F. S. neupřesněnou peněžní částku, jež měla být ze zakládaných účtů uhrazena (srov. č. l. 5732 nebo 5736 tr. spisu). Obdobně neopodstatněně obviněný brojil proti skutkovému závěru o vytvoření kopie jeho pasu v S. jejím zaměstnancem A. W. Poukazoval přitom na poskytnutí kopie jeho cestovního pasu orgánům činným v trestním řízení ze strany Č., resp. G., a nikoli samotnou bankou. Nelze upřít pravdivost poukazu obviněného na zdroj tohoto listinného důkazu, avšak taková okolnost nemůže vyvrátit fakt, že kopie pasu obviněného byla opatřena pracovníkem banky, jak shledaly soudy. Poškozená G., předložila vyšetřovatelům dokumenty týkající se obchodních vztahů S. a jejího klienta G., a to včetně kopie tohoto cestovního dokladu obviněného (srov. č. l. 901 tr. spisu). Zaměstnanec banky A. W. přitom dovnitř této kopie připojil ručně psanou poznámku o dni jejího pořízení a také informaci, že jde o kopii originálu, přičemž stěží by originál cestovního pasu předkládal pracovníkovi banky někdo jiný než jeho skutečný majitel, tj. obviněný M. S. Za bezpředmětné lze označit také zpochybňování skutkového zjištění, podle něhož obviněný doručil bance S. platební příkazy ze dne 7. 2. 2005, neboť tuto okolnost potvrdila sama S. (srov. č. l. 2702 tr. spisu). Reálný podklad nemá ani námitka rozporující závěr soudů o neexistenci účtu obchodní společnosti G., v bance U.. Městský soud v Praze v popisu skutku uvedl, že obviněný mj. „…inicioval založení účtu číslo 206.336.696 pro společnost G., který se však posléze nestal operativním a nikdy reálně nevzniknul…“. Takový skutkový stav je podporován např. písemnou zprávou banky U. ze dne 30. 1. 2007, v němž jsou bankou kromě dalšího objasňovány otázky spojené se zakládáním účtu pro G., a přijetí, resp. zaúčtování finanční částky ve výši 500 000 000 Kč zaslané z účtu této obchodní společnosti vedeného u Komerční banky, a. s. Je zde jednoznačně potvrzeno, že: „Použitelný účet – ve smyslu účetního vztahu mezi bankou a klientem – v daném případě vůbec neexistoval.“ (srov. č. l. 2464 tr. spisu). Také je v této zprávě opakovaně zmíněno, že po příchodu předmětné částky nemohlo dojít k jejímu zaúčtování na daný účet, k němuž vzniklo prozatím pouze tzv. kmenové číslo, proto na pokyn obviněného M. S., jehož banka považovala za ekonomického vlastníka G., a který navíc sám avizoval nadcházející příchozí platbu ve výši 500 000 000 Kč na účet této obchodní společnosti, byly tedy finanční prostředky zaúčtovány na osobní účet obviněného. Podrobně se těmito okolnostmi zabýval již soud prvního stupně v bodě 65. odůvodnění svého rozsudku. Co se týká potvrzení transakce formou SWIFT, tímto listinným dokumentem se soud prvního stupně také zabýval a srozumitelně vysvětlil v bodech 34. a 67. odsuzujícího rozsudku důvody, proč toto potvrzení nezpochybňuje neexistenci účtu G., u banky U.. Byť zdánlivě to tak může vypadat, ve skutečnosti při vydání potvrzení nedošlo k hmotnému ověření informace udávané v potvrzení. Nejasnosti v této otázce vysvětlila také banka U. právě v citované zprávě.
28. Výhrady obviněného směřující konkrétně proti hodnocení znaleckého zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví expertízy písma, jak je soud prvního stupně popsal v bodě 18. odůvodnění rozsudku, také neměly opodstatnění. Obviněný byl přesvědčen, že tato část rozhodnutí je nepřezkoumatelná, neboť soud dovodil celkem tři různé závěry znalkyně, zatímco ona sama poukázala na to, že nebylo možné dospět k přesnému závěru o autorovi zkoumaných podpisů, protože měla k dispozici jen kopie dokumentů. Jde však opět o zkreslenou interpretaci obviněného, neboť Městský soud v Praze v označené části bodu 18. odůvodnění svého rozsudku pouze rekapituloval výsledky znaleckého zkoumání PhDr. Václavy Musilové, jak je ona sama vyložila v jednotlivých znaleckých posudcích založených na č. l. 956 a násl., 965 a násl. a 3779 a násl. tr. spisu. Informace obsažené v těchto znaleckých posudcích přitom korespondují s údaji uváděnými soudem, nezakládá se na pravdě, že by znalkyně pracovala výhradně s kopiemi dokumentů, některé zkoumané podpisy se nacházely na originálních listinách, sama se vyjádřila tak, že byla limitována nejen zkoumáním kopií předložených dokumentů, ale též samotnou kvalitou listin. Městský soud také přesně zaznamenal rozdíly znaleckých závěrů ve vztahu k jednotlivým a v odůvodnění označeným listinám na ty, u nichž mohla být určena pravost podpisu, dále těch, u nichž byla vysoká pravděpodobnost, že jsou pravé a podpisy jednoznačně padělané. Vzhledem k tomu, že v opakovaném hlavním líčení nedošlo ani ohledně výsledků expertíz písma na sporných listinách k žádné změně od předchozích závěrů, je možné v dovolacím řízení přijmout shodné stanovisko, které již Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011, jímž byla odmítnuta dovolání obviněných M. S. (v řízení proti uprchlému) a J. Š. Nejvyšší soud reagoval na v zásadě shodné námitky obviněného M. S. a na stranách 18 a 19 citovaného usnesení se s nimi vypořádal. Není tedy důvod, aby se Nejvyšší soud odchýlil v novém řízení o dovolání obviněného od svých přechozích názorů, proto na ně pro stručnost odkazuje. To ostatně platí i ve vztahu k peněžní částce 500 000 000 Kč připsané na účet obviněného vedený v bance U., která nemohla pocházet z úvěru, neboť o jeho poskytnutí obviněný požádal později. Peněžní obnos ve výši 500 000 000 Kč, který byl připsán na osobní účet obviněného u banky U. pocházel zjevně od obchodní společnosti G., jak je patrno již z prostého výpisu z účtu založeného na č. l. 2005 tr. spisu. Neobstojí proto obhajoba obviněného, že neměl tušení, že na jeho účet tyto finanční prostředky zaslala uvedená obchodní společnost. Nelze ani přehlédnout, že obviněný průběžně měnil svou verzi, v prvním dovolacím řízení tvrdil, že měl za to, že jde o úvěrové prostředky, v tomto druhém dovolacím řízení tvrdil, že peníze měly patřit F. S. Ani jedno tvrzení však nemůže obstát, vlastník účtu, z něhož byly peníze zasílány, je zřejmý z výpisu z účtu a obviněným prezentované alternativy ani nezapadají do ostatních skutkových okolností. Verze obhajoby, podle níž šlo o půjčku od F. S., logicky vyvrátil již soud prvního stupně v bodě 73. svého rozsudku a Nejvyšší soud se s jeho úvahami plně ztotožnil. Jak uvedla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání a také Nejvyšší soud ve svém usnesení z prvního dovolacího řízení v této věci, o úvěr jít také nemohlo, neboť o něj obviněný požádal až po připsání částky 500 000 000 Kč na svůj účet. Dále obviněný konkrétně brojil proti bodu 28. odůvodnění rozsudku městského soudu, v němž soud prvního stupně zmínil mj. smlouvu o investičním poradenství ze dne 20. 1. 2005, jež není součástí trestního spisu. Jak zjistil Nejvyšší soud, ani v tomto ohledu nebylo možné dát za pravdu obviněnému, že by z toho důvodu bylo možné vyčítat soudu vady v odůvodnění nebo rozsahu dokazování. Soud se totiž neodkazoval na danou smlouvu v rámci určitého skutkového zjištění, to činil ve vztahu k dopisu obviněného datovaného k 3. 2. 2005, v jehož textu je odkazováno na tuto smlouvu o investičním poradenství. Protože se soud pod bodem 28. svého rozsudku věnoval dopisu ze dne 3. 2. 2005, zmínil i jeho obsah včetně smlouvy o investičním poradenství, nepostupoval tedy nijak v rozporu s procesními předpisy a není důvod městskému soudu cokoli vytýkat ani ohledně dotčené části odůvodnění. Zbývá dodat, že odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, v závěru dovolání obviněného nebyl přiléhavý. Předmětem přezkoumání Ústavním soudem byla primárně věc týkající se spáchání zločinu vraždy, v rámci jeho vyšetřování došlo při opatření stěžejních důkazů proti obviněnému k fatálním pochybením orgánů činných v trestním řízení, což ale v posuzované věci obviněného M. S. nenastalo. Jestliže byla opatřena velká skupina důkazů, které svědčí o vině obviněného, nemůže být odsuzující rozhodnutí zpochybněno pouze tím, že některé důkazy takový jasný závěr neposkytují, avšak rozhodně nesvědčí o opaku. Z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného M. S. shledal Nejvyšší soud ve shodě s logickými argumenty soudů prvního a druhého stupně dostatek podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě, které bylo učiněno v posuzované věci, rozhodně nedošlo k „vytvoření“ pravomocně odsouzeného podvodníka z člověka, jenž se nedopustil žádného trestného jednání (srov. bod 83. citovaného nálezu).
29. Závěrem lze tedy stručně shrnout, že při komplexním posouzení průběhu skutkového děje nelze mít pochybnost o tom, že obviněný od počátku jednal s úmyslem získat do své dispozice aktiva G., spravovaná obchodní společností I., resp. jejím ředitelem a členem představenstva J. Š. S finančními prostředky hodlal nakládat ve vlastní prospěch, případně ve prospěch právnických osob, které ovládal, o čemž svědčí to, s jakou rychlostí byly prostředky v podstatě okamžitě převáděny na další účty a používány k různým účelům podle vůle obviněného (srov. blíže bod 69. odůvodnění rozsudku městského soudu). Svého záměru obviněný zjevně dosáhl za současného uvedení v omyl J. Š. a o naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku proto soudy učinily správný skutkový i právní závěr. V hlavním líčení, které bylo opakováno na návrh obviněného M. S., který byl původně odsouzen v řízení proti uprchlému, ani v navazujícím novém odvolacím řízení nevyšly najevo nové skutečnosti, které by modifikovaly dosavadní skutková zjištění, případně vyvolaly potřebu změny jejich právního posouzení skutku. Ačkoli tedy obviněný v dovolání napadal jednotlivé skutkové okolnosti, které označil na neodpovídající provedeným důkazům, resp. poukazoval na opomenuté důkazy, činil tak bez objektivní reflexe řetězce přímých a nepřímých důkazů a jejich skutečného obsahu a rozhodně nebyl dán důvod odchylovat se od předchozího závěru Nejvyššího soudu o dostatečném dokazování, správnosti skutkových zjištění i právního posouzení soudy prvního a druhého stupně, jak byly přijaty v prvním dovolacím řízení v posuzované věci ohledně obviněného M. S.
V. Závěrečné shrnutí
30. Ze všech shora jen stručně uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení žádnou vadu v použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho uplatnění obviněným lze označit za ryze formální, neboť konkrétní námitky mu neodpovídaly. Nejvyšší soud je posuzoval i se zřetelem k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neshledal je opodstatněnými. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu