ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.423.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 423/2022-1666
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 68 To 83/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 36/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 1 T 36/2019, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu soud podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let. Okresní soud rozhodl současně o vině a trestu spoluobviněných V. D. a H. M., jakož i o náhradě škody poškozeným, jak je specifikováno v adhezním výroku rozsudku.
2. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání všichni obvinění. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci po jejich předložení zjistil, že obviněná H. M. dne 27. 4. 2021 zemřela, proto usnesením ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 68 To 83/2021, ohledně této obviněné částečně zrušil napadený rozsudek a zastavil její trestní stíhání. Odvolání obviněných R. K. a V. D. krajský soud usnesením ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 68 To 83/2021, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutek, jimž byli obvinění uznáni vinnými, je podrobně popsán v označených rozhodnutích soudů nižších stupňů, která jsou stranám známa, proto na ně lze plně odkázat a není třeba je podrobně citovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřoval proti výroku o zamítnutí svého odvolání. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (pokud nebude dále v tomto rozhodnutí uvedeno jinak, znamená zkratka „tr. ř.“ znění tohoto zákona účinné do konce roku 2021; pozn. Nejvyššího soudu) .
5. Obviněný soudům nižších stupňů vytknul nesprávné posouzení hmotněprávních otázek vyplývajících ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). V této souvislosti odkázal nejdříve na bod 71. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž měl soud prvního stupně údajně dospět k závěru, že „z účtu společnosti T. byly vyplaceny mzdy v celkové výši úhrady 1 924 790 Kč, přičemž rozpisem jednotlivých plateb mezd a z jednotlivých výplatnic mezd s podpisy zaměstnanců bylo zjištěno, který ze zaměstnanců a za který daný měsíc mzdu obdržel. Soud konstatuje, že ale nelze určit, kdy přesně došlo k dané výplatě mzdy u konkrétního zaměstnance“ (doslovně citováno z dovolání obviněného, nikoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; pozn. Nejvyššího soudu) . Předmětné zjištění koresponduje podle názoru obviněného s výpovědí původně spoluobviněné H. M. o tom, že hotovostní výběry realizovala vždy i v drobných mincích, z čehož vyplývá, že takto vybrané finanční prostředky byly použity na úhradu mezd bývalých zaměstnanců obchodních společností N., a C.
6. S odkazem na ustanovení §1011 o. z., podle něhož platí, že vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím, obviněný následně uvedl, že pokud soud prvního stupně učinil zjištění o výplatě mezd zaměstnancům obchodních společností N., a C., z majetku získaného obchodní společností T., na základě postupnických smluv, a to až do prokázané výše 1 924 790 Kč, potom se vlastníky těchto peněz stali zaměstnanci obou prvně jmenovaných obchodních společností. Vzhledem k tomu, že pro posuzovaný případ nepřichází v úvahu žádná forma spoluvlastnictví, obviněný se nemohl stát držitelem nebo vlastníkem finančních prostředků ve výši 1 489 212 Kč, jak je nesprávně uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. V popsané situaci, v níž se obchodní společnosti N., a C., uzavřením smluv o postoupení svých pohledávek zbavily části svého majetku, avšak z takto obdržených finančních prostředků byly hrazeny prokazatelné závazky vůči jejich zaměstnancům, nemohlo dojít ke spáchání trestného činu poškození věřitele. Na podporu těchto svých úvah obviněný odkázal na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že dlužník, který prodá svůj majetek nebo jeho část a ze získaných prostředků hradí jiné pohledávky vůči sobě, se nedopouští trestného činu poškození věřitele. Podle obviněného je proto namístě rozhodnout o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Nicméně závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že podstata dovolacích námitek fakticky kopíruje dosavadní obhajobu obviněného, s níž se vypořádaly již soudy nižších stupňů. Ačkoliv obviněný formálně uplatnil dovolací důvod určený k nápravě vad v použití hmotného práva, ve skutečnosti se domáhal revize skutkových zjištění soudů a vycházel z alternativního skutkového základu, než k jakému soudy dospěly. Obviněný podle státního zástupce dezinterpretoval závěry soudu prvního stupně v bodě 71. odůvodnění jeho rozsudku, z nichž nevyplývá, že by soud učinil zjištění o použití částky 1 924 790 Kč na úhradu mezd zaměstnanců obchodních společností N., a C. Prezentuje-li obviněný v dalších pasážích svého dovolání výhrady proti právnímu posouzení skutku jako přečinu poškození věřitele, navazuje na modifikovaný skutkový základ, který předtím sám vykonstruoval. Námitky obviněného tudíž byly uplatněny mimo rámec dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. K námitkám obviněného
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
11. V první řadě je třeba připomenout, že obviněný podal své dovolání před účinností zákona č. 220/2021 Sb., jímž bylo mimo jiné změněno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že do něho byl vložen nový dovolací důvod pod písm. g) a dosavadní důvody označené pod písm. g) až l) jsou nyní uvedeny pod písm. h) až m). Nejvyšší soud rozhodoval již za nové právní úpravy, nicméně ve vztahu ke všem dovolacím důvodům nadále platí, že konkrétní námitky dovolatele musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Dovolání je totiž jedním z mimořádných opravných prostředků, směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, a nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
12. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
13. Jak je zřejmé z reprodukce i z částečné citace obsahu dovolání obviněného v úvodu tohoto usnesení, jsou jeho námitky založeny na poněkud nesrozumitelné konstrukci, podle níž částka ve výši 1 924 790 Kč, která byla odstraněna z majetku obchodní společnosti T., bez náhrady, byla použita na výplatu mezd zaměstnanců obchodních společností N., a C., tudíž se fakticky stala vlastnictvím těchto zaměstnanců. Z této své úvahy se obviněný poukazem na obecné ustanovení občanského zákoníku o předmětu vlastnického práva snažil zbavit trestní odpovědnosti za přečin poškození věřitele, neboť nemělo jít o majetek, který by byl způsobilý k uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností N., a C. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že byť by při notné dávce tolerance byla konstrukce obviněného pochopena tak, že dlužník uhradil své jiné skutečné závazky, čímž nemohl poškodit věřitele (srov. citované rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr.), jde o naprosto odlišný průběh skutkového děje, než který se stal podkladem odsuzujícího rozsudku. Současně bylo již vyloženo, že takto formulované námitky, které spočívají v prosazení vlastních skutkových zjištění, ačkoli soudy ve věci rozhodující učinily odlišný skutkový závěr, neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, přestože obviněný namítl formálně vady spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení, vycházel ze skutkového zjištění, k němuž soudy prvního a druhého stupně nedospěly. V bodě 71. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, na který obviněný v dovolání opakovaně odkazoval, okresní soud pouze konstatoval, že obviněný předložil v hlavním líčení listiny obsahující tabulku označenou jako „vyplacené mzdy z účtu T.“ s celkovou výší úhrady 1 924 790 Kč. Z navazujících částí odůvodnění rozsudku však jasně vyplývá, že okresní soud neakceptoval obhajobu obviněného o využití celé částky v hotovosti na mzdy zaměstnanců obou jmenovaných obchodních společností. Po pečlivě provedeném dokazování okresní soud vyhodnotil důkazy ve prospěch obviněných tak, že na výplatu mezd byla použita pouze částka ve výši 439 578 Kč, o kterou snížil úbytek majetku obchodní společnosti C., na výslednou částku 92 331 Kč. Jak bylo již naznačeno, okresní soud provedl za účelem prověření obhajoby obviněného týkající se účelu hotovostních výběrů podrobné dokazování a na podkladě jeho výsledků kromě výše uvedené korekce rozsahu poškození věřitelů jednoznačně vyvrátil obranu obviněného. Své úvahy okresní soud srozumitelně a přehledně vyložil zejména v bodě 90. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, přitom postupoval s respektem k obecným zásadám logiky a přesvědčivě popsal, proč se nepřiklonil k verzi skutkového děje, jak ji předkládal obviněný. Odvolací soud se poté ztotožnil se závěry okresního soudu, jak vyplývá z bodu 16. odůvodnění napadeného usnesení. Je tudíž zřejmé, že obviněný uplatňoval předmětnou obhajobu již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečným způsobem vypořádaly. Přiklonily-li se k verzi, která zřetelně vyplývala z výsledků dokazování, proto nelze ničeho namítat proti skutkovému závěru, o který byl opřen výrok o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyhodnotil obsah dovolání obviněného jako neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů, nepovažuje za nutné se podrobněji vyjadřovat k věci samotné, postačí odkázat na srozumitelná a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně.
IV. Závěrečné shrnutí
14. Ze shora stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu