ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.633.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 633/2022- 527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 11 To 48/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 133/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 8 T 133/2021, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, částku 1 190 189,17 Kč. Se zbytkem svého nároku soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch v rozsahu výroku o trestu také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 11 To 48/2022, obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Uvedené trestné činnosti se podle závěrů okresního soudu obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v přesně nezjištěné době po 10. 2. 2015 do 17. 2. 2020 v rodinném domě na adrese XY, úmyslně neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, neboť na elektroměr napojil třífázovou neměřenou odbočku, na niž napojil další ve skutkové větě uvedená neměřená zařízení, jejichž prostřednictvím získával elektrickou energii pro napájení bojleru pro ohřev vody, elektrokotle 3f/15 kW k vytápění nemovitosti, zásuvky v obývacím pokoji, zásuvky v patře, vířivky, vestavěné privátní sauny a dalších elektrospotřebičů, přestože si byl vědom, že toto připojení není žádným způsobem měřeno, čímž odcizil nejméně 228 813,52 kWh elektrické energie a poškozené ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV – Podmokly, způsobil celkovou škodu ve výši 1 275 189,17 Kč.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které formálně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně citoval dovolací důvod uvedený po písmenem h) téhož ustanovení, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nejprve obviněný stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a také citoval část odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud hodnotil způsob, jakým znalec dospěl k určení množství neoprávněně odebrané elektrické energie za stíhané období. Obviněný konkrétně spatřoval nesprávné právní posouzení ve „výkladu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.“ a v aplikaci ustanovení §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Domníval se, že přiléhavé bylo použít §2952 a §2955 o. z., tedy že náhrada škody měla být určena soudem, který měl zjišťovat její skutečnou nikoli fiktivní výši.
6. Co se týká užité právní úpravy při zjišťování výše náhrady škody, obviněný také uvedl, že soudy posuzovaly odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), jenž je ve vztahu speciality k o. z. a upravuje samostatně mj. i náhradu škody, k čemuž obviněný odkázal na civilní judikaturu Nejvyššího soudu. Dále obviněný citoval ustanovení §9 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8 a 9 vyhlášky, již sice blíže nekonkretizoval, ale z citovaného obsahu těchto ustanovení je zjevné, že jde o vyhlášku č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „vyhláška č. 82/2011 Sb.“), z níž soudy, resp. znalec vycházel při zjišťování výše škody. K tomu soudům obou stupňů vytkl, že „pouze mechanicky aplikovaly právní předpisy bez ohledu na okolnosti daného případu a špatně je interpretovaly“. Správně měly soudy podle obviněného postupovat podle §13 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, a nikoli podle jejího §14, který upravuje fiktivní výši škody (obviněný neuvedl účinné znění vyhlášky, avšak zjevně mohlo jít pouze o znění účinné do 31. 3. 2011, neboť poté již předmětná vyhláška §13 ani §14 neobsahovala, viz níže bod 22. odůvodnění tohoto usnesení) . Výše náhrady škody měla být podle obviněného určena v závislosti na spotřebě v obdobích předcházejících době žalovaného skutku. Postup, jaký akceptovaly soudy, vedl k tomu, že obviněnému byla uložena povinnost uhradit fiktivní výši škody, jež je v rozporu se zásadou proporcionality, protože přesahuje hodnoty jeho dřívějších naměřených spotřeb. Obviněný namítl porušení svého základního práva na ochranu majetku, neboť náhrada škody v posuzované věci neplní jen funkci kompenzační, ale v převážné míře funkci sankční a citoval z rozhodovací praxe Ústavního soudu, u níž sice připustil, že nesprávnosti byly Ústavním soudem shledány ve vztahu k závěrům soudů o neoprávněném odběru, avšak přesto některé principy uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu mají dopad i na posuzovaný případ. Konkrétně v nálezu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, Ústavní soud uvedl, že legislativní konstrukce objektivní odpovědnosti a stanovení fiktivní škody podle vyhlášky zvýhodňuje dodavatele energie, přípustnost tohoto výpočtu je nutné zkoumat na základě testu proporcionality. V usnesení pléna ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, zase Ústavní soud vyslovil názor, že v odůvodněných případech soudy nemusí akceptovat způsob výpočtu náhrady škody na základě vyhlášky, ale mohou vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby energie posuzovaného místa odběru, pokud je k dispozici, nebo určení výše škody prostřednictvím znaleckého posudku, případně opatřit a provést jiné důkazní prostředky, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit.
7. V podstatě tedy obviněný spatřoval vadu nesprávného právního posouzení či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k adheznímu řízení, v němž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., na náhradě škody celkem 1 190 189,17 Kč. Výše náhrady škody byla v trestním řízení s odkazem na §2910 o. z. stanovena jako fiktivní podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., avšak obviněný je přesvědčen, že v souladu s §2952 o. z. měla být poškozenému přiznána náhrada skutečné škody, již měl v souladu s §2955 o. z. určit soud podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu.
8. Závěrem obviněný jednou větou naznačil možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, pokud uvedl, že: „ …princip subsidiarity trestní represe zde nemusí být vyloučen.“, aniž by však své úvahy podrobněji rozvedl. Poté vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, další procesní postup následující po zrušení usnesení odvolacího soudu však nezmínil.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také dovolací námitky obviněného. Přitom podotkl, že obviněný citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale evidentně měl v úmyslu uplatnit důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výhrady obviněného jsou podle něj zjevně neopodstatněné ve vztahu k oběma těmto dovolacím důvodům, jež státní zástupce dále obecně charakterizoval. Jakýkoli, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a ani nesprávné právní posouzení některé skutkové okolnosti významné z hlediska hmotného práva státní zástupce neshledal. Většina dovolacích námitek podle jeho názoru kopírovala dosavadní obhajobu obviněného, přičemž soudy na shodné výhrady reagovaly a vypořádaly se s nimi, a to okresní soud v bodech 3., 4., 6., 7., 8. a 11. odůvodnění rozsudku a krajský soud v bodě 6. odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce odmítl obviněným navrhovanou možnost zjistit výši škody na základě odběrů elektrické energie z předchozích období, neboť i před žalovaným skutkem docházelo na témže místě k neoprávněným odběrům. Škoda byla stanovena řádně a zcela správně znaleckým posudkem. Znalec postupoval ve prospěch obviněného tak, že stanovil výši škody jako minimální. V rámci znaleckého zkoumání znalec nepřihlížel k vyhlášce č. 51/2006 Sb., na niž obviněný opakovaně v dovolání poukazoval, protože pozbyla platnosti k 1. 2. 2016. Ze stejného důvodu státní zástupce tuto část jeho dovolací argumentace označil za obsolentní.
10. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného J. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
11. Obviněný J. T. ke dni rozhodnutí Nejvyšším soudem o jeho dovolání nevyužil svého práva reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatel v posuzované věci sice označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně vyjádřil znění důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomuto důvodu dovolání odpovídala také podrobná argumentace obviněného, který zjevně hodlal uplatnit výhradně dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, který byl sice do 31. 12. 2021 zařazen pod písmenem g), avšak s účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. od 1. 1. 2022 byl do výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. včleněn nový dovolací důvod, a to právě pod písmenem g), přičemž dosavadní dovolací důvody pod písmeny g) až l) jsou od 1. 1. 2022 nově označeny písmeny h) až m), což obviněný ve svém dovolání nereflektoval. Uvedená vada v nesprávném formálním označení dovolacího důvodu však není překážkou pro to, aby námitkám obviněného bylo Nejvyšším soudem vyhověno, pokud je shledá důvodnými, ať už ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu nebo tomu, který byl fakticky uplatněn.
14. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
15. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jak bylo uvedeno shora. Nadále sice platí, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, avšak nový důvod dovolání míří na případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění soudů prvního a druhého stupně nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném rozšíření dovolacích důvodů. Tento nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
16. Částečně dovolací námitky obviněného odpovídaly uvedenému výkladu uplatněných dovolacích důvodů, avšak nebyly opodstatněné, ve zbylé části dovolací argumentace nenaplnila žádné dovolací důvody.
b) K námitkám obviněného
17. Zásadní právní námitka obviněného směřovala proti tomu, jak soudy posoudily jeho odpovědnost za škodu, resp. měly v adhezním řízení aplikovat §2952 a §2955 o. z., příslušná ustanovení energetického zákona a §13 vyhlášky č. 51/2006 Sb., na jejichž základě měla být zjišťována skutečná výše způsobené škody v závislosti na spotřebě elektrické energie v období, které předcházelo žalovanému skutku. Byť obviněný napadá výši škodlivého následku spáchaného trestného činu výhradně v souvislosti s jeho povinností k náhradě škody, zjevně má otázka výše způsobené škody dopad také na právní kvalifikaci skutku. Nicméně Nejvyšší soud na podkladě námitek obviněného neshledal důvod pro jakýkoli kasační zásah, tedy ani v rozsahu adhezního výroku a ani výroku o vině.
18. Jak konstatoval již krajský soud, znalec a potažmo i soudy obou stupňů dospěly k tzv. „fiktivní“ výši škody, nicméně to neznamená, že by byla odtržená od reality, jíž se naopak s ohledem na skutkové okolnosti (zejména reálné odběry konkrétních spotřebičů napojených na neoprávněnou odbočku zvažované při užívání třemi dospělými a jednou nezletilou osobou a 14krát vyšší odběr elektrické energie naměřený na neoprávněné odbočce) značně blížila. Je nutné si uvědomit, že předmětem znaleckého zkoumání byla nejen výše škody, ale i další skutkové okolnosti významné z hlediska právního posouzení spáchaného činu. Znalec Miroslav Samek měl konkrétně za úkol také odborně popsat způsob neoprávněného odběru a období jeho trvání, resp. šlo o odhad škodlivého následku v nejnižší možné míře podle zásady in dubio pro reo . Celkovou škodu způsobenou neoprávněným zásahem do měřicího zařízení v předmětné nemovitosti měl znalec určit na základě informací obsažených v trestním spise (srov. opatření o přibrání znalce na č. l. 52 tr. spisu, resp. str. 2 znaleckého posudku č. 503/20 založeného na č. l. 57 a násl. tr. spisu). Pověřený znalec disponoval především protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací a videozáznamem z kontroly dne 17. 2. 2020, výčtem spotřebičů napojených na neoprávněnou odbočku, fakturami a vyúčtováními za legální spotřebu plynu a elektřiny (tj. znal historii spotřeby od 5. 3. 2005 do 15. 2. 2020) a výsledky paralelního měření PMC v hlavní domovní skříni za období od 18. 12. 2019 do 7. 2. 2020, který za 52 dnů naměřil spotřebu 14krát vyšší než elektroměr od 13. 2. 2019 do 12. 2. 2020, tedy za 365 dní. Současně přihlédl k charakteru a velikosti nemovitosti obývané třemi dospělými a jednou nezletilou osobou, v případě spotřebičů pro elektrické vytápění vzal znalec v úvahu i to, že objekt byl zčásti vytápěn dalšími zdroji. Jedním ze závěrů znalce bylo zjištění, že k neoprávněnému odběru elektrické energie v domě na adrese XY ve XY docházelo již v době před 12. 2. 2014, avšak s ohledem na nedostatek dalších souvisejících informací nebylo možné stanovit počátek období tohoto neoprávněného odběru před 12. 2. 2014 (viz str. 11 znaleckého posudku). Nicméně okresní soud k této okolnosti při úvaze o vině a trestu nepřihlížel, pouze v rámci hodnocení jednotlivých důkazů (srov. bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Konečná výše škody za žalované období od 10. 2. 2015 do 17. 2. 2020 byla stanovena Dodatkem č. 1 ke znaleckému posudku založeným na č. l. 77 až 80 tr. spisu, a to způsobem výhodnějším pro obviněného. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že škoda nebyla určena mechanicky na základě vyhlášky č. 82/2011 Sb., ale bylo maximálně přihlédnuto k individuálním okolnostem posuzovaného případu. Fiktivnost, lépe řečeno odborný odhad výše škody byl stanoven objektivně již tím, že skutkově šlo o neoprávněný odběr, jehož rozsah zpětně není možné již se stoprocentní přesností vyčíslit, resp. je zpětně nezměřitelný.
19. Proti způsobu, jakým soudy v posuzované věci dospěly ke stanovení škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie obviněným v období od 10. 2. 2015 do 17. 2. 2020, Nejvyšší soud tedy nemá jakékoli výhrady. Evidentně v tomto případě nebylo možné vycházet z rozsahu spotřeby elektřiny na daném místě v době předcházejících žalovanému období, jak požadoval obviněný, neboť údaje o tehdejší spotřebě jsou značně nespolehlivé s ohledem na nepochybný neoprávněný odběr blíže nezjištěného trvání před 12. 2. 2014. Ostatně, i za situace řádného odběru v přecházejících obdobích, ani u tohoto způsobu výpočtu neoprávněného odběru nelze neomylně zjistit skutečnou výši neoprávněně odebrané energie, resp. výši škody, protože výše spotřeby se může v čase z různých důvodů měnit, některé spotřebiče mohou ubýt nebo být přidány, počet osob využívajících spotřebiče klesá nebo stoupá apod., což připustil i Ústavní soud v bodě 35. svého nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15. Ústavní soud se k možnostem stanovení výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie vyjadřoval ve své rozhodovací praxi již opakovaně. Veškeré jeho závěry lze shrnout tak, že „…z povahy neoprávněného odběru elektřiny není zpravidla možno skutečnou výši škody zjistit…“ (bod 35. výše citovaného nálezu) a že „Obecné soudy nesmí vyhlášku o způsobu stanovení náhrady škody aplikovat mechanicky, nýbrž musí vždy zohledňovat specifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce škodě skutečné, byť tu lze…v této oblasti zjistit jen obtížně.“ (bod 48. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). V posledně citovaném usnesení a také v nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, v němž se pojednávalo o způsobu zjištění výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie v trestním řízení, Ústavní soud shodně vyslovil názor, že v odůvodněných případech (zejména v trestních věcech) by soudy neměly u určení výše škody vycházet pouze z vyhlášky, především by výši škody neměla na podkladě vyhlášky stanovit obchodní společnost se vztahem k poškozené osobě (typicky dceřiná nebo mateřská obchodní společnost poškozené obchodní společnosti). Ústavní soud předkládá další možnosti způsobu výpočtu výše škodlivého následku, byť i u nich připouští nepřesnosti a odchylky od skutečného stavu. Výslovně Ústavní soud zmiňuje předchozí historii spotřeby neoprávněného odběratele elektřiny nebo znalecké zkoumání. V zásadě je hlavním cílem, aby výpočet byl co nejvíce přiblížen skutečné škodě v každém individuálním případě, rozhodně Ústavní soud některou z uvedených možností neupřednostňuje, zdůrazňuje však podmínku, aby zjištěná výše škody měla vztah ke skutečnému množství neoprávněně odebrané elektřiny tak, aby zjevně nepřevážila sankční funkce nad funkcí kompenzační. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně akceptoval přípustnost výpočtu výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie podle vyhlášky zejména v soukromoprávních věcech, v trestních věcech pouze pod podmínkou přibrání znalce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3991/13, a na ně odkazující nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, bod 23.), jako tomu bylo v trestní věci obviněného J. T. Soudy obou stupňů tedy nepostupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jak se domníval obviněný, naopak jejich postup Nejvyšší soud shledal ústavně konformním, neboť samy nepřistoupily k výpočtu škody na podkladě vyhlášky č. 82/2011 Sb., ale okresní soud přibral mj. i za tímto účelem znalce Miroslava Samka, jemuž uložil vycházet z individuálních okolností zjištěných v trestním řízení. Ačkoli tedy znalci jako podklad sloužil mj. i zákon č. 458/2000 Sb. a vyhláška č. 82/2011 Sb., nestanovil škodu, resp. rozsah neoprávněného odběru výlučně na podkladě této vyhlášky, nýbrž maximálně zohlednil veškeré relevantní skutečnosti, jež souvisely s neoprávněným odběrem elektrické energie v objektu na adrese XY ve XY, a mohly tak přispět k individualizovanému zjištění o množství neoprávněně odebírané elektřiny v žalovaném období. Vyloučeno bylo v této trestní věci zohlednit kromě dalšího také odběry elektřiny z předchozích období, protože i v nich souběžně probíhal neoprávněný odběr. Nejvyšší soud tedy nemá pochybnosti, že v trestní věci obviněného J. T. byla výše škody způsobená neoprávněným odběrem elektrické energie zjištěna na podkladě znaleckého posudku takovým způsobem, aby se za daných okolností co nejvíce blížila škodě skutečné.
20. Co se týká judikatury Ústavního soudu, na niž obviněný poukázal, nelze ji vykládat jednoznačně tak, jak učinil obviněný, který v dovolání citoval z kontextu vytržené úryvky z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. Jak bylo uvedeno výše, v první řadě k výpočtu škody v této věci nebyla mechanicky užita vyhláška a dále není nezbytně nutné vždy vypočítat výši škody v návaznosti na množství odběru elektřiny z doby předcházející žalovanému období, vždy je však třeba snažit se podle konkrétních okolností případu přiblížit co možno nejvíce skutečné škodě, což se v posuzované věci stalo. Postup okresního a krajského soudu tedy není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jak tvrdil obviněný, ale naopak je s ní v souladu.
21. Ve vztahu k adheznímu výroku obviněný napadl právní posouzení nároku poškozené ČEZ Distribuce, a. s., na náhradu škody, avšak činí tak zřejmě na podkladě nesprávného pochopení vztahu obecné a speciální úpravy. Okresní soud odkázal v odůvodnění rozsudku na §2910 o. z., avšak obviněný byl přesvědčen, že tento nárok, resp. jeho odpovědnost za vznik škodlivého následku a povinnost k jeho nahrazení, se měly řídit speciálním zákonem č. 458/2000 Sb. (energetický zákon), přičemž současně v dovolání zmatečně prosazoval také užití ustanovení §2952 a §2955 o. z. Tyto námitky sice měly právní relevanci, avšak neměly opodstatnění. Předmětem úpravy energetického zákona je úprava podnikání a výkon státní správy v energetických odvětvích, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené (§1 citovaného zákona). V §51 odst. 1 tohoto zákona je definován neoprávněný odběr a v odst. 3 téhož ustanovení je zakotvena povinnost škůdce nahradit vzniklou škodu penězi a nelze-li zjistit vzniklou škodu na základě prokazatelně zjištěných údajů, je povinen uhradit škodu určenou výpočtem podle hodnoty hlavního jističe před elektroměrem nebo předřazeného jistícího prvku z obvyklé doby jejich využití, nedohodnou-li se strany jinak. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem je nutné v adhezním řízení respektovat hmotněprávní ustanovení právních předpisů mimo oblast trestního práva, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. Nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení zakládá za splnění dalších podmínek řada právních předpisů z oblasti správního práva, mj. právě i zákon o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci. Avšak i tyto předpisy zpravidla odkazují na obecnou úpravu např. náhrady škody v o. z., nebo jen obecně zakotvují vznik nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení, jako tomu bylo v tomto případě (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2844 až 2846). Protože bližší úpravu odpovědnosti za škodu energetický zákon již neobsahuje, bylo skutečně třeba, aby soudy současně užily také právní úpravu odpovědnosti za vzniklou škodu, resp. povinnosti nahradit škodu obsaženou v o. z. V posuzovaných případech je z již citovaného znění ustanovení §51 odst. 3 energetického zákona zřejmé, že právě v něm je odchylka od obecné úpravy způsobu náhrady škody zakotvené v §2951 o. z., neboť umožňuje nahradit škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektrické energie jen v penězích. Občanský zákoník pro napravení vzniklé škody (majetkové újmy) upřednostňuje uvedení do předešlého stavu ( restitutio in integrum ), teprve tam, kde to není dobře možné, nebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nelze tedy dát obviněnému za pravdu, že by soudy nárok poškozené na náhradu škody posoudily podle nesprávné právní úpravy, přihlédly jak k obecné právní úpravě v o. z., tak ke zvláštnímu ustanovení v energetickém zákoně. Pokud jde o zjišťování rozsahu způsobené škody, soud vychází z obecných ustanovení o zjišťování skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, za tím účelem provádí dokazování, náležitě hodnotí důkazy a řídí se též hmotněprávními předpisy. Podkladem pro zjištění výše škody nemůže být jen vyčíslení nároku poškozeným, ale správnost údajů uvedených ve vyčíslení nutno prověřit dalšími důkazy, případně i odborným vyjádřením nebo za pomoci znalce, jako tomu bylo ve věci obviněného J. T., v níž se na zjištění výše škody významně podílel znalec Miroslav Samek. Odchylky od způsobu výpočtu výše škody na movitých či nemovitých věcech nebo na jiných majetkových hodnotách jsou připuštěny ve specifických případech jako je např. neoprávněný odběr elektřiny, v nichž je třeba postupovat podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2848, 2849; Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 284). Rozhodovací praxe Ústavního soudu částečně uvedené úvahy modifikovala, neboť se vyžaduje, aby vyhláška č. 82/2011 Sb. nebyla aplikována mechanicky, nýbrž s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu, jak bylo uvedeno shora v bodech 18. a 19. tohoto usnesení. Přesně takto bylo postupováno při určování výše škody, resp. výše náhrady škody, v této trestní věci, tedy jak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem neoprávněného odběru v objektu na drese XY ve XY, tak s respektem k východiskům výpočtu náhrady škody podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., to vše v rámci znaleckého zkoumání a dále také ve prospěch obviněného byla stanovena výše škody v minimálním rozsahu. Tímto způsobem dospěly soudy k závěru o minimální výši škody jednak jako znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže a současně také jako částky, jejíž náhradu přiznaly poškozené ČEZ Distribuce, a. s., v adhezním řízení. Nebyl proto důvod postupovat podle §2955 o. z., jak se dožadoval obviněný. Podle §2955 o. z. může soud podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu sám určit výši náhrady škody, nelze-li ji přesně určit. K takovému stanovení výše náhrady škody soudem ve smyslu citovaného ustanovení dochází za předpokladu, že určení přesné výše je zcela nemožné, anebo určení přesné výše je sice možné, avšak náklady na dokazování by byly nepřiměřené a dokazování by bylo nerozumným [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1698, 1699], což nedopadalo na posuzovanou trestní věc.
22. Jako zcela nepřiléhavou vyhodnotil Nejvyšší soud výhradu obviněného, že soudy měly postupovat podle §13 vyhlášky č. 51/2006 Sb., neboť toto ustanovení pozbylo účinnosti dne 31. 3. 2011 (a vyhláška jako celek pozbyla účinnosti dne 31. 1. 2016, jak uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání). V době páchání trestné činnosti tedy již zmíněné ustanovení nebylo účinné a v posuzované trestní věci se jím soudy zcela správně neřídily. Jestliže obviněný tvrdil, že soudy zohlednily §14 této vyhlášky, nemá tento názor oporu v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ani v trestním spise, znalec ve vztahu k podzákonným (prováděcím) předpisům vycházel výhradně z vyhlášky č. 82/2011 Sb.
23. Co se týká zmínky obviněného v závěru dovolání o užití zásady subsidiarity trestní represe, jde, jak již bylo v úvodu konstatováno, o zcela neurčité vyjádření, které nepoukazovalo na jakoukoli bližší okolnost, jež by měla bránit vyvození trestní odpovědnosti obviněného za zjištěný skutek. Nejvyšší soud přitom není povinen, ale ani oprávněn sám si domýšlet argumentaci dovolatele směřující k jeho tvrzení. Proto lze reagovat obecným poukazem na výklad zásady upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který je obsažen ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Základní úvahy Nejvyššího soudu vychází z teze, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde, vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem (zejména dlouhodobost neoprávněného odběru, zištný motiv a výše škody přesahující, byť minimálně, hranici škody značného rozsahu) nepřipadá v úvahu, aby byla společenská škodlivost skutku spáchaného obviněným hodnocena jako minimální a bylo by snad možné tento skutek považovat za bagatelní ve srovnání s obdobnými případy stejné povahy. Navíc lze dodat, že obviněný svým jednáním naplnil okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby trestného činu krádeže, což svědčí o vyšší společenské škodlivosti činu, a nejde o výjimečnou situaci, v níž i za těchto podmínek nebyla vyvozena trestní odpovědnost pachatele, jež byla řešena v rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.
24. Je možné shrnout, že podle Nejvyššího soudu nedošlo v posuzované trestní věci k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a v adhezním řízení stanovily obviněnému povinnost zaplatit poškozené ČEZ Distribuce, a. s., na náhradě škody částku ve výši 1 190 189,17 Kč. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že výsledek trestního řízení bude odpovídat představám obviněného, vždy je třeba zkoumat, zda v průběhu řízení byly respektovány všechny zásady, jimiž je trestní proces ovládán a obviněnému bylo poskytnuto právo bránit se tvrzením obžaloby a uplatňovat výkon obhajoby. V tomto ohledu nevyplývá z obsahu trestního spisu žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení ani soudů obou stupňů, ostatně sám obviněný na žádné konkrétně nepoukázal.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly shledány zčásti neodpovídající uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, zčásti zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. T. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu