ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.647.2022.1
5 Tdo 647/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného G. K., nar. XY, a to jednak proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 390/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 252/2011, a jednak proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 391/2019, jímž byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně podaná proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 4 T 252/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 390/2019, a to v jeho výroku pod bodem 2).
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 T 252/2011-1416 , byl obviněný G. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za něž mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené příspěvkové organizaci D. K. R., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradu škody zaplatit částku ve výši 494 390 Kč, přičemž uvedená organizace byla se zbytkem svého nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že ve funkci ředitele příspěvkové organizace D. k. R., IČ XY, se sídlem XY, (dále jen jako „příspěvková organizace“ nebo „poškozená“), kterou vykonával od 1. 4. 2007 do 30. 9. 2009, pod bodem 1) výroku rozhodnutí dne 27. 7. 2009 uzavřel se zaměstnancem příspěvkové organizace V. D. dohodu o rozvázání pracovního poměru a na základě účelově vytvořené a antedatované směrnice mu vyplatil odstupné ve výši šestinásobku průměrného měsíčního platu, ačkoliv měl nárok pouze na odstupné ve výši trojnásobku svého průměrného měsíčního platu. Tímto jednáním měl způsobit poškozené příspěvkové organizaci škodu ve výši 120 485 Kč. Pod bodem 2) měl ke škodě poškozené příspěvkové organizace navyšovat ceny za jednotlivá vystoupení prostřednictvím účelově založených uměleckých agentur, přestože pořádané kulturní akce zajišťoval kompletně sám, příp. za asistence zaměstnanců příspěvkové organizace, a to tak, že veškeré náklady na pořádání jednotlivých akcí zahrnující odměnu pro umělce i odměnu za zprostředkování na základě faktur proplácel zmíněným uměleckým agenturám. Tímto mělo dojít k umělému navyšování cen za jednotlivá vystoupení, přičemž rozdíl v uvedených cenách (skutečných nákladů na vystoupení a fakturovaných uměleckými agenturami) se měl stát jen z menší části ziskem těchto uměleckých agentur, zatímco z větší části byl vyplácen obviněnému na základě údajných poradenských smluv. Tímto způsobem mělo být v letech 2007 až 2009 sjednáno nejméně 41 vystoupení, při jejichž proplácení měl obviněný způsobit poškozené příspěvkové organizaci škodu celkem ve výši nejméně 373 905 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný G. K. a státní zástupkyně odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 390/2019-1454 , tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného G. K. pro skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
4. Shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně však nebyla zcela vyčerpána podaná obžaloba. O zbývajících skutcích rozhodl Okresní soud v Děčíně svým usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 T 252/2011-1409 , jímž podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného G. K. pro skutky blíže popsané pod body 1. až 5., neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Uvedená jednání měla spočívat v dalším nehospodárném nakládání s majetkem příspěvkové organizace D. k. R. (v konkrétnostech je možno odkázat na uvedené rozhodnutí, které je stranám dobře známo). Proti uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 391/2019-1465 , podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
5. Nejvyšší státní zástupce podal proti uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, šlo-li o prvně zmíněné usnesení soudu druhého stupně ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 390/2019-1454, resp. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, šlo-li o druhé usnesení soudu druhého stupně ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 390/2019-1465, neboť jednak se obě napadená rozhodnutí zakládají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jednak nesouhlasil se zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení, neboť nebyly pro takové rozhodnutí splněny zákonné podmínky, v případě druhého uvedeného usnesení pak vytýkal, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, stížnosti, ač na uvedených pochybeních spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a připomněl, že státní zástupce Okresního zastupitelství v Děčíně podal obžalobu pod sp. zn. 2 ZT 13/2011 dne 14. 12. 2011 na obviněného J. K., nyní G. K., a to pro jednání popsané v bodech 1) až 7), které odcitoval, jež bylo původně obžalobou právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry (v bodech 1 a 2), resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku (ve zbývajících bodech). Na to navázal podrobnou rekapitulací dosavadního průběhu trestního řízení.
7. Následně dovolatel vyslovil nesouhlas s postupem soudů nižších stupňů, které podle něj nezvážily veškeré skutkové okolnosti případu, a to zejména u skutků popsaných v obžalobě pod body 5), 6) a 7), jimiž se měl podle dovolatele obviněný dopustit pokračujícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (byť ty původně státní zástupce považoval za pouhou tzv. nevěrnou správu cizího majetku). Podle státního zástupce mohly přitom soudy nižších stupňů dospět k závěrům o odchylné právní kvalifikaci při zcela shodných skutkových závěrech, neboť ty se v uvedených bodech nezměnily, přičemž taková změna právního posouzení byla v souladu s §220 odst. 3 tr. ř. Uvedené útoky jsou spojeny blízkou časovou souvislostí i souvislostí v předmětem útoku, byly vedeny jednotným záměrem a naplňovaly znaky též skutkové podstaty, konkrétně pokračujícího trestného činu zpronevěry. Obviněný se jich měl dopustit při výkonu funkce ředitele poškozené příspěvkové organizace, o výdajích poškozené rozhodoval výlučně sám a nepotřeboval další spolurozhodující osobu, měl tak způsobit na svěřených prostředcích škodu jejich přisvojením. V posuzované trestní věci by nebylo třeba jakkoliv doplňovat skutková zjištění nezbytná pro odlišné právní posouzení skutku, neboť veřejný žalobce se tím nedomáhá možnosti de facto podat obžalobu znovu pro nově popsaný skutek, stejně tak by nebylo zapotřebí ani vrácení věci k došetření do přípravného řízení.
8. Ke skutku původně žalovanému pod č. 5) obžaloby (ve shora citovaném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1.) uvedl, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a nebylo pochybností o tom, že obviněný překročil svá oprávnění tím, že vyplatil podstatně vyšší odstupné zaměstnanci V. D., než na jaké měl nárok, a to na základě směrnice, kterou sám dodatečně vytvořil a antedatoval, čímž rozhodl o trvalém odnětí částky 120 485 Kč z majetku poškozené, které mu byly jako řediteli poškozené svěřeny. Ke skutku pod bodem 6) obžaloby (resp. pod bodem 5. usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání) uvedl, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, a neoprávněnou výplatou částky ve výši 20 000 Kč z FKSP obviněný překročil svá oprávnění ředitele poškozené příspěvkové organizace a způsobil tak této poškozené škodu ve výši 20 000 Kč, které mu byly jako řediteli svěřeny. K jednání pod bodem 7) obžaloby (v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2.) uvedl, že obviněný sjednal smlouvy s agenturami a zajistil provize z jednotlivých prostředkovatelských smluv s umělci ke škodě poškozené, přičemž soud prvního stupně na rozdíl od podané obžaloby upravil výši škody z původně žalovaných 417 935 Kč na částku 373 390 Kč. Vznik zmíněných agentur inicioval obviněný, jejich zástupci nevykonávali pro příspěvkovou organizaci žádnou aktivní činnost, za kterou následně této příspěvkové organizaci zmíněné agentury fakturovaly částky tvořící odměnu umělců, ale i provize, které byly v řadě případů navýšeny o další náklady za poradenství obviněného. Agenturami fakturované odměny poškozená těmto agenturám vyplatila a z těchto peněz byly částky spočívající v provizi agentur zaslány na účet obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce je i v tomto případě zřejmé přisvojení si cizí svěřené věci obviněným.
9. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že ve všech případech obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, chtěl porušit majetkové zájmy příspěvkové organizace a pro to vytvořil takové doklady, které měly dokumentovat zákonnost jeho postupu. Ve skutečnosti však jak směrnice, tak smlouvy s agenturami, měly sloužit pouze k zamaskování jeho trestné činnosti před kontrolními orgány zřizovatele poškozené. Jednáním popsaným pod body 5), 6) a 7) obžaloby obviněný způsobil škodu ve výši nejméně 514 390 Kč, tedy větší škodu, která je znakem trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i po zohlednění novely trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020.
10. Nejvyšší státní zástupce vytkl soudu prvního stupně, že jednotlivé skutky posoudil jako samostatné trestné činy a nesprávně je kvalifikoval. Jednání pod bodem 6) obžaloby nesprávně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a s ohledem na běh promlčecí doby trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavil. Podobně u skutků pod body 5) a 7) obžaloby nesprávně dovodil, že tyto skutky naplnily znaky samostatných trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud nesprávně dovodil, že obviněný se jednáním pod body 3), 5), 6) a 7) obžaloby mohl dopustit pouze přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, který však byl s ohledem na plynutí času promlčen. Vyjádřil své přesvědčení, že při správném určení právní kvalifikace skutků pod body 5), 6) a 7) obžaloby jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku by takový postup nebyl možný, protože promlčecí doba tohoto trestného činu je ve smyslu §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku desetiletá, a v případě skutku pod bodem 6) obžaloby uplyne nejdříve dne 11. 1. 2022, neboť její počátek se odvíjí od doručení trestního příkazu. U skutků pod body 5) a 7) obžaloby uplyne promlčecí doba až dne 5. 11. 2028 a její počátek je určen vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Zčásti tak rozhodnutí soudu druhého stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutků pod body 5) a 7) obžaloby, zčásti pak na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, šlo-li o ustanovení o promlčení trestního stíhání podle §34 tr. zákoníku. Nebyly tak ani v jednom případě ohledně těchto útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry splněny podmínky zatavení trestního stíhání pro promlčení.
11. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí soudu druhého stupně a jim předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který se k němu do konání neveřejného jednání nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l nebo 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
15. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o §265b odst. 1 písm. f), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022].
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbývajících důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel uplatnil alternativu druhou, že soud druhého stupně zamítl stížnost státního zástupce, ač v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V daném případě dovolatel zpochybnil splnění zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení soudem prvního, resp. posléze i druhého stupně, šlo-li o útoky původně popsané v obžalobě pod body 5), 6) a 7).
18. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022] je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
19. Nejvyšší státní zástupce namítal nesprávné právní posouzení dílčích jednání popsaných pod body 5), 6) a 7) obžaloby státního zástupce Okresního zastupitelství v Děčíně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 2 ZT 13/2011. Tato jednání byla původně státním zástupcem posouzena jako pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, soud prvního stupně v jednáních pod body 5) a 7) spatřoval dva trestné činy podvodu, oba shodně podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uznal obviněného vinným, v jednání pod bodem 6) i nadále spatřoval trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku a ohledně něj trestní stíhání zastavil. Soud druhého stupně spatřoval ve shodě s původním názorem státního zástupce uvedeným v obžalobě ve všech třech zmíněných jednáních trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to podle §220 odst. 1 tr. zákoníku (i ve spojení s útokem pod bodem 3.), a považoval za správné zastavení trestního stíhání ohledně všech útoků z důvodu promlčení. Nejvyšší státní zástupce v dovolání plédoval pro posouzení uvedených jednání jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který promlčen není.
20. Nejvyšší soud po prostudování spisu, který mu byl s dovoláním nejvyššího státního zástupce předložen až 8. 7. 2022, ač dovolání bylo sepsáno již 12. 8. 2021 a podáno dne 18. 8. 2021, dospěl k závěru, že část námitek dovolatele důvodná není, v části jsou však jeho výhrady důvodné. Nejvyšší soud souhlasí se soudem druhého stupně v tom směru, že jednání původně popsaná pod body 5) a 6) obžaloby (tj. bod 1. rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. jeho usnesení), jak byla doposud zjištěna, je namístě posoudit jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak ostatně tyto dílčí útoky původně posoudil i státní zástupce podávající obžalobu. V daném případě skutečně nešlo o přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému svěřena, ale mohlo jít o tzv. nevěrnou správu svěřeného majetku, z nějž v rozporu se zákonem měl obviněný vynaložit finanční prostředky ve prospěch dalších osob, ač pro to nebyl relevantní zákonný důvod (konkrétně měl obviněný jednak vyplatit dalšímu zaměstnanci vyšší odstupné, než na jaké měl nárok, jednak měl nechat vyplatit z fondu kulturních a sociálních potřeb další osobě peněžní dar, ač pro to nebyly splněny podmínky). V tomto směru byl Nejvyšším soudem posouzen základ dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněný, protože Nejvyšší soud nesouhlasí s právní kvalifikací uvedených jednání jako zpronevěry, jak bylo předestřeno v dovolání. Na této právní kvalifikaci byla založena též další argumentace týkající se délky promlčecí doby, kterou proto také nelze považovat za relevantní.
21. Pokud však jde o jednání původně popsané pod bodem 7) obžaloby a posléze uvedené v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, je možno za určité (a v rozhodnutích soudů nižších stupňů též naznačené) konstelace skutkového děje souhlasit s výhradami nejvyššího státního zástupce uvedenými v dovolání ohledně právního posouzení tohoto skutku. Obviněnému bylo vytýkáno, že měl v podstatě fingovat zapojení uvedených uměleckých agentur, které reálně žádnou činnost ve prospěch poškozené neměly poskytovat, pouze mělo jít o nastrčené fakturační místo, které ve skutečnosti měl ovládat obviněný a měl tak mít vliv na umělé navýšení ceny za jednotlivá vystoupení různých umělců, přičemž podstatnou část odměny uvedené agentury měl následně odčerpat sám obviněný na základě údajných smluv o spolupráci s těmito agenturami. Dosavadní skutková zjištění soudů nižších stupňů vycházejí z toho, že zmíněné agentury, u nichž obviněný měl vystoupení formálně objednávat a jimž tato vystoupení měl též proplácet, ve skutečnosti žádnou službu poškozené reprezentované obviněným neposkytly, veškerá vystoupení měl zajišťovat obviněný sám, což mělo být též součástí náplně jeho práce pro poškozenou, popř. tak měl činit prostřednictvím dalších zaměstnanců poškozené. Pokud by taková skutková zjištění byla učiněna, pak by bylo možno souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že takové jednání by bylo možno posoudit jako zpronevěru, protože obviněný měl svěřené prostředky posílat na účet uvedených agentur jen proto, aby podstatnou část z navýšení ceny za vystoupení obdržel sám (což mělo být deklarováno jako odměna za poradenství uvedené agentuře). Uvedený mechanismus proplacení vyšších částek, než kolik jednotlivá vystoupení stála, měl přitom představovat jen zastření skutečného ponechání si svěřených prostředků ze spravovaného majetku. Pokud by takové skutkové závěry byly skutečně učiněny, bylo by možno souhlasit s právní kvalifikací předestřenou v dovolání, tedy s posouzením jednání jako zpronevěrou.
22. Trestného činu zpronevěry se totiž podle §206 odst. 1 tr. zákoníku dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Je-li takovým činem způsobena škoda větší, jde o přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Škodou větší se podle nyní účinné právní úpravy obsažené v §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Škoda se přitom nemusí rovnat výši obohacení, neboť prospěch není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. bylo by možno podřadit pod znak škody tu část vyplaceného navýšení ceny za jednotlivá vystoupení, kterou si ponechaly jako bezdůvodné obohacení uvedené agentury, ač ve skutečnosti žádnou službu ve prospěch poškozené nevykonaly, bude-li učiněno toto skutkové zjištění (jistě by však nebyla škodou ta část platby, která byla uvedenými agenturami jednotlivým umělcům vyplacena za jejich vystoupení). Z doposud provedeného dokazování přitom vyplývá, že obviněný uvedeným jednáním měl způsobit škodu ve výši 373 905 Kč, při takovém skutkovém závěru by šlo o škodu větší.
23. Jako opodstatněnou lze pak označit také námitku týkající se nesprávné aplikace ustanovení o promlčení trestního stíhání podle §34 tr. zákoníku ohledně zmíněného jednání pod bodem 7) obžaloby, pokud by byly učiněny skutkové závěry opodstatňující posoudit toto jednání jako trestný čin zpronevěry, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle §34 odst. 1 tr. zákoníku zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je konkrétně uvedena v písm. a) až e) tohoto ustanovení. V případě posouzení skutku pod bodem 7) jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je stanovena desetiletá promlčecí – viz §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jinak lze souhlasit se státním zástupcem, že posledním okamžikem, kterým byl přerušen běh promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, bylo vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně dne 5. 11. 2018, od nějž běží nová desetiletá promlčecí doba. Předtím byl běh promlčecí doby přerušen nejméně podáním obžaloby státního zástupce ze dne 14. 12. 2011 (tj. ani mezi podáním obžaloby a vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně desetiletá promlčecí doba neproběhla).
24. Nad rámec výše uvedeného a pro úplnost je třeba vyvrátit mylnou domněnku vyslovenou v dovolání ohledně samostatného běhu lhůt jednotlivých dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, jak bylo konstruováno v podaném dovolání (bylo zde uvedeno, že jednání pod body 5, 6 a 7 obžaloby jsou dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu zpronevěry, s čímž Nejvyšší soud nesouhlasí, jak bylo uvedeno výše, přičemž jejich promlčecí doba měla běžet samostatně). V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 752/2007, publikované pod č. 10/2008 Sb. rozh. tr., které je stále použitelné i při současné právní úpravě. Podle něj hmotněprávní povaha institutu promlčení trestního stíhání se v případě pokračování v trestném činu projevuje v tom, že úkony, které způsobují přerušení promlčení trestního stíhání tehdy podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., nyní podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, se vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se o nich konalo společné řízení či nikoli. To znamená, že pokud byla vedena např. dvě samostatná řízení o dílčích útocích tvořících jeden pokračující trestný čin, dojde k přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu uvedených ustanovení ohledně celého pokračujícího trestného činu i tehdy, jestliže byly byť jen ve vztahu k jednomu dílčímu útoku – provedeny úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v případě jednání pod body 5) a 6) obžaloby nesouhlasil s dovolatelem, že je třeba je posoudit též jako trestný čin zpronevěry, není třeba zmíněné otázce dále věnovat pozornost, protože trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku i při zohlednění zmíněného judikátu byl skutečně promlčen, jak uzavřely soudy nižších stupňů.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud částečně vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť jeho námitky týkající se jednání původně popsaného pod bodem 7) obžaloby, resp. pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, byly důvodné, naopak za zjevně neopodstatněné považoval námitky týkající se jednání původně popsaného pod body 5) a 6) obžaloby.
26. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 390/2019, a to v jeho výroku pod bodem 2). Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Bude na Krajském soudu v Ústí nad Labem, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí ve shora naznačeném směru, aby opětovně posoudil podané odvolací námitky, zhodnotil, zda soudem prvního stupně učiněné skutkové závěry jsou správné, případně je na základě před ním provedeného dokazování korigoval, tyto skutkové závěry pak náležitě právně posoudil v souladu se shora vyřčeným závazným právním názorem Nejvyššího soudu a v závislosti na tomto posouzení pak případně rozhodl i o souvisejících otázkách. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud druhého stupně (a případně i soud prvního stupně) vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
28. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu