ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.88.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 88/2022-3714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 67 To 145/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 28/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. S. a za použití §261 tr. ř. ohledně obviněné právnické osoby – obchodní společnosti M., částečně zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 67 To 145/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 28/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části obou rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ohledně obviněné I. Z. zůstávají obě uvedená rozhodnutí nezměněna.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 28/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 tr. zákoníku (správně §68 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku) uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl též o vině a trestech spoluobviněných I. Z. a právnické osoby – obchodní společnosti M., (dále též jen „M.“). Protože je procesním stranám dostatečně znám způsob, jakým se obviněný dopustil citovaného přečinu, nebude Nejvyšší soud opakovat ani ve stručnosti skutkovou větu výroku o vině, jejíž podstatný obsah bude zmíněn v další části tohoto rozhodnutí.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J. S. a I. Z. a v neprospěch obviněného a spoluobviněné právnické osoby – obchodní společnosti M., též státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 67 To 145/2021, tak, že všechna odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
3. Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním jen obviněný J. S., a to prostřednictvím svých dvou obhájců. Uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (pokud v tomto rozhodnutí nebude označeno jinak, bude zkratka „tr. ř.“ znamenat znění tohoto procesního předpisu účinné do konce roku 2021; pozn. Nejvyššího soudu) . Vzhledem k tomu, že obsah obou dovolání je takřka totožný, bude níže shrnut v rámci společné reprodukce obou podání.
4. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, podle níž skutková zjištění soudů neobsahují zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o subjektivní stránku, soudy nižších stupňů se nezabývaly jejími jednotlivými složkami, ani tzv. druhým úmyslem. Ve vztahu k objektivní stránce obviněný především poukázal na to, že po provedeném dokazování zůstalo neobjasněno, v čem konkrétně měla spočívat manipulace s veřejnou soutěží na úkor jiných soutěžitelů. Pokud v této souvislosti soudy nižších stupňů k určitému závěru dospěly, učinily tak na podkladě ničím nepodložené domněnky, tedy bez opory v dokazování. Protože v rámci veřejné soutěže byla obviněná obchodní společnost M., jediným soutěžitelem, nelze uvažovat o tom, že by bylo jednáno „na úkor jiných soutěžitelů“. Logicky tak jmenovaná obchodní společnost nemohla být nijak zvýhodněna. Obviněný rovněž poukázal na to, že nebyl zjištěn ani vznik škody. Naopak Městská část Praha 1 přicházela o zisk, pokud prostory, které měly být propachtovány, zůstaly nevyužité. Obviněný se dále ohradil proti tomu, že orgány činné v trestním řízení, resp. soudy vykonstruovaly závěr o koordinaci jeho postupů s již zemřelým a původně spoluobviněným M. S. Jejich vzájemná komunikace totiž spočívala výhradně v konzultacích ohledně možné účasti ve veřejné soutěži s cílem získat pacht konkrétního prostoru, proto měl obviněný zcela legitimně za to, že mu jsou ze strany M. S. poskytovány informace veřejného charakteru, které bylo možné pro každého získat na Úřadě městské části Praha 1. Obviněný neměl z čeho usoudit, že by šlo o taková sdělení, která se k němu vůbec neměla dostat. Podle názoru obviněného existuje extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedených důkazů, v této souvislosti poukázal zejména na výpovědi svědků J. V. a T. M. Nesprávným vyhodnocením všech ve věci provedených důkazů bylo dotčeno ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pakliže odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, jde o nepřiléhavé srovnání skutkově odlišných případů. Soudům nižších stupňů obviněný dále vytkl, že v řízení před soudy nebyla vyslechnuta jako svědkyně Z. T. Obviněný sice v hlavním líčení souhlasil se čtením protokolu o její výpovědi, avšak učinil tak výlučně proto, že z dosavadních výsledků dokazování před soudem očekával, že jeho obvinění nebude prokázáno. Pokud se odvolací soud snažil vypořádat se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícím principem ultima ratio , učinil tak podle obviněného zcela nedostatečným způsobem. Jeho odůvodnění je v tomto směru striktně formální, obecné a bez uvedení důvodů, pro které neshledal důvod využít tuto zásadu ve prospěch obviněného.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal obviněný naplněný tím, že v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně chybí vyjádření jak subjektivní, tak i objektivní stránky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Popis skutku je ve vztahu k obviněnému matoucí, jeho trestní odpovědnost je v podstatě dovozována z jednání již zemřelého spoluobviněného M. S. Ze slovního vyjádření skutku je nadto zjevné užití tendenčních slovních výroků, které mají navozovat trestné jednání obviněného. Z uvedených důvodů obviněný považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná.
6. V rámci prvního podání obviněný učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, ve svém druhém podání obviněný navrhl ještě alternativní způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž by po zrušení napadeného usnesení přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal znovu projednat a rozhodnout Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten za námitky odpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] považuje ty, jimiž obviněný vytýkal vadné právní závěry ohledně objektivních znaků skutkové podstaty přečinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, dále naplnění subjektivní stránky a posouzení škodlivosti jeho jednání. Žádné z nich ovšem státní zástupce nepřiznal opodstatnění. Pakliže obviněný prosazoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, činil tak způsobem, jímž jen jednotlivým rozhodným okolnostem přisuzoval jiný význam tak, aby odpovídaly jeho představám. Podle státního zástupce jsou znaky objektivní i subjektivní stránky přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně podrobně. Státní zástupce striktně odmítl zaměnitelnost jednání obviněného s jednáním spoluobviněného, pokud skutková věta popisuje určitou vzájemnou součinnost těchto původně spoluobviněných, je tomu tak pouze proto, aby bylo zdůrazněno, že obviněný jednal jako spolupachatel. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že z provedeného dokazování, zejména ze zachycené vzájemné komunikace mezi obviněným a spoluobviněným M. S. a při zohlednění dalších zjištěných okolností nepopiratelně vyplývá, že mezi nimi musela být již v době předcházející posuzovanému jednání přinejmenším konkludentní dohoda, že budou postupovat ve vzájemné koordinaci ve vypsaných veřejných soutěžích tak, aby docílili úspěchu obviněné M. K tomu přitom využívali přednostních informací, k nimž měl přístup právě spoluobviněný M. S., na jejich podkladě následně mohli koordinovat svůj postup za účelem dosáhnout dohodnutého cíle. Státní zástupce je přesvědčen rovněž o tom, že je v tzv. skutkové větě dostatečně vyjádřen závěr o úmyslu obviněného, přičemž zcela odmítl, že by obviněný mohl uvažovat o bezelstnosti počínání spoluobviněného s tím, že by podobný „informační servis“ mohl být poskytován i jiným soutěžitelům. Naopak obviněný si musel být přinejmenším vědom toho, že jednání spoluobviněného v koordinaci s vlastními kroky směřuje v souvislosti s veřejnou soutěží ke zjednání přednosti obviněné M., v níž sám zastával funkci statutárního orgánu. V jednání obviněného lze shledat též tzv. druhý úmysl, který představuje záměr získat pro jiného prospěch nepochybně alespoň ve formě předpokládaného zisku pro M., z provozování soutěžené kuchyně. Zjednával-li někdo výhody některému soutěžiteli při zadávání veřejné soutěže v úmyslu, aby tento ve veřejné soutěži uspěl, nutně jednal též v úmyslu opatřit tomuto soutěžiteli prospěch minimálně ve výši dosaženého zisku. Z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr. mimo jiné vyplývá, že není třeba, aby pachatel v době činu současně znal jeho konkrétní výši, neboť se nevyžaduje určitá nejnižší míra zamýšleného prospěchu. K námitce obviněného, podle které nevznikla (ani nemohla vzniknout) škoda, státní zástupce uvedl, že obhajoba zjevně přehlédla, že obviněnému není kladeno za vinu její způsobení, tedy naplnění jednoho ze znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §256 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Proto, aby mohla být vyvozena jeho trestní odpovědnost za přečin podle §256 odst. 1 tr. zákoníku zcela postačovalo, že posuzované jednání k následku v podobě způsobení škody směřovalo, jak rovněž vyplývá z citovaného rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr. Za čirou spekulaci označil státní zástupce tvrzení obviněného, že ke škodě naopak došlo v důsledku nesjednání pachtovní smlouvy a letitého nevyužití předmětného prostoru. Pro konstatování trestní odpovědnosti obviněného nebylo zapotřebí ani to, aby utržil reálný prospěch pro sebe či pro jiného, takovou okolnost předpokládá kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce nepřisvědčil ani další výhradě obviněného, podle které nebylo možné přičítat jednání jemu a současně spoluobviněné M., za kterou z pozice statutárního orgánu jednal, a to zejména s ohledem na souběžnou a nezávislou trestní odpovědnost právnických osob podle §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „t. o. p. o.“). V posuzovaném případě nebyl ani důvod k aplikaci ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce odmítl tezi obviněného, podle které, pokud se do veřejné soutěže nepřihlásili žádní soutěžitelé, nebylo možné komukoli způsobit úkor. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1387/2020, státní zástupce zdůraznil, že za „ostatní“ nelze považovat výhradně ty, kteří skutečně podali nabídky do veřejné soutěže. Takový názor by byl současně v rozporu se zájmy chráněnými ustanovením §256 tr. zákoníku. Z hlediska vyvození trestní odpovědnosti je podle státního zástupce podstatné, zda byly pro konkrétního soutěžitele vytvořeny výhodnější podmínky nebo přednost ve výběrovém řízení, což v daném případě bylo prokázáno. Došlo totiž ke zvýhodnění obviněné M., nejen na úrovni informativního charakteru, ale i snahou o potlačení soutěžního prostředí na úkor všech blíže nijak nekonkretizovaných soutěžitelů. Právně relevantně, byť nedůvodně, obviněný namítl nedostatek společenské škodlivosti. Státní zástupce konstatoval, že případ obviněného není v porovnání s jinými věcmi téhož druhu bagatelní, a proto bylo na místě uplatnění norem trestního práva a vyvození jeho trestní odpovědnosti. Za formálně uplatněnou dovolací námitku státní zástupce označil tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Jde totiž pouze o procesní hodnocení jednotlivých důkazů, v jehož rámci obviněný vybral jednotlivosti, které následně vytrhl z kontextu a přehodnotil je ve svůj vlastní prospěch. Státní zástupce vadu neshledal ani v namítaném neprovedení výslechu svědkyně Z. T. Soud nepokládal její osobní výslech za nutný, přičemž nejenom intervenující státní zástupce, ale též obviněný souhlasili s přečtením protokolu o její výpovědi v přípravném řízení. Proti provedení důkazu tímto způsobem obviněný následně nic nenamítal, ani nežádal provedení jakýchkoli dalších důkazů.
8. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Dospěl při tom k závěru, že většina dovolacích námitek má opodstatnění a napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy v dovolání vytýkanými vadami právního posouzení skutkových zjištění.
10. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který bylo možné do 31. 12. 2021 využít proti vadám rozhodnutí, která jsou vyjmenována v §265a odst. 1, 2 tr. ř., pokud spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkané vady rozhodnutí, resp. řízení jemu předcházejícího musí spočívat v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona, případně hmotněprávního ustanovení norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Vždy je nutné posuzovat použití hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně, v dovolacím řízení není možné se domáhat změny skutkových zjištění podle představ dovolatele a teprve na jiném skutku demonstrovat vadné použití hmotného práva. K naplnění tohoto dovolacího důvodu může zásadně dojít v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu však není možné na podkladě námitek vytýkajících způsob v hodnocení důkazů, které provedly soudy prvního či druhého stupně, stejně tak není přípustné namítat nedostatečný rozsah dokazování či poukazovat na vadný postup soudů při provádění důkazů, které nebyly opatřeny v souladu se zákonem. Tento dovolací důvod může být naplněn jen právní vadou, která má podklad v normě upravující hmotné právo.
11. V důsledku novely trestních předpisů provedené zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších zákonů a některé další zákony, a který nabyl účinnosti od 1. 1. 2022, je shora vyložený dovolací důvod nyní nově zařazen pod písm. h) §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud posoudil dovolací výhrady obviněného, které pod tento důvod podřadil, nejen za odpovídající důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. v současnosti účinném znění důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale též za oprávněné. Nebylo tudíž třeba posuzovat dovolání též podle nově formulovaného znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu citované novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb.
12. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], který je dán tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174), přičemž náležitosti výrokové části rozsudku jsou vyjmenovány v §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., §121 až §124 tr. ř. a náležitosti výrokové části usnesení v ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. Obviněný formálně správně uplatnil též dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě [nyní §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], jelikož se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. nyní v §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř..
14. Nejvyšší soud mohl na podkladě právních námitek obviněného, které směřovaly proti vadám v použití ustanovení hmotného práva (§256 odst. 1 tr. zákoníku) přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení, a to v rozsahu a z důvodů vytýkaných vad, které se týkaly naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přečinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, nemůže obstát jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a je třeba obě rozhodnutí zrušit.
b) K důvodným dovolacím námitkám obviněného
15. Vzhledem k tomu, že obviněný důrazně a také oprávněně brojí proti právnímu posouzení skutku jako přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout obecné podmínky trestní odpovědnosti, které jsou nezbytné k naplnění znaků základní skutkové podstaty tohoto přečinu. Přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem základní skutkové podstaty tohoto přečinu může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Zpravidla jím bude osoba, která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby, avšak není vyloučeno, aby pachatelem byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Trestní zákoník totiž stanoví zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele jen jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, ale u základní skutkové podstaty tohoto přečinu takové podmínky u pachatele nejsou vyžadovány. Na druhou stranu není vyloučeno spolupachatelství ke zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby, přičemž přísněji bude potrestán jen ten ze spolupachatelů, u něhož je dána příslušná vlastnost, postavení či způsobilost ve smyslu §114 tr. zákoníku a který naplnil okolnost zvlášť přitěžující podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih ať již v podobě informace o termínu jeho zahájení před veřejným vyhlášením, nebo v rámci průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků veřejné soutěže před ostatními (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/2019-III. Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl podle §15 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku (přímý nebo nepřímý) a kromě něj zde musí být také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Přitom k samotnému způsobení škody ani prospěchu nemusí dojít, postačí, že k tomu jednání pachatele směruje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2620 a násl.).
16. Obviněný J. S. se podle tzv. právní věty výroku o vině dopustil přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku tím, že v úmyslu jinému opatřit prospěch zjednal v souvislosti s veřejnou soutěží některému soutěžiteli přednost a výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Současně však také obviněná právnická osoba M., jednala podle právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v úmyslu získat „jinému“ prospěch. V odůvodnění rozsudku obvodní soud blíže nevysvětlil uvedené právní posouzení, proto lze jen spekulovat, zda u obviněného J. S. mínil vyjádřit jeho záměr opatřit prospěch spoluobviněné právnické osobě, jejímž jménem jednal a u této právnické osoby pak úmysl opatřit prospěch obviněnému, který byl jejím jediným společníkem. Nicméně uvedená nesrozumitelnost by sama o sobě nebyla důvodem kasačního výroku v dovolacím řízení, proto se jí blíže nebude toto rozhodnutí zabývat. K jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že Obvodní soud pro Prahu 1 obecně vycházel ze správné úvahy, že záměr vyhlašovaný podle §36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, představuje veřejnou soutěž, jejímž prostřednictvím hlavním město Praha nebo jeho městské části uzavírají pachtovní a jiné smlouvy pokud možno za co nejvýhodnějších podmínek pro hlavní město Prahu, resp. pro příslušnou městkou část, pokud je vyhlašovatelem veřejné soutěže. Přiléhavě a v souladu se soudní praxí soud v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že ustanovení §256 tr. zákoníku nepostihuje jen zjednávání výhody při zadávání veřejných zakázek, které neproběhlo podle pravidel stanovených ve speciální úpravě provedené zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, ale též protiprávní jednání stejné povahy, k němuž došlo v rámci veřejné soutěže (jde o širší pojem) upravené v ustanoveních §1772 až 1784 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „občanský zákoník“). V uvedené části svého rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 poukázal na hlavní charakteristiku tohoto typu veřejné soutěže, jejímž cílem je vyhledání nejvhodnější nabídky a pro niž platí, že musí být vyhlašovatelem veřejně vyhlášena, neboť jde o tzv. veřejný návrh na uzavření smlouvy a je určena neomezenému počtu účastníků soutěže, resp. adresátů výzvy (zákon též uvádí pojmy „soutěžitel“ a „navrhovatel“). Úprava pravidel, podle nichž má probíhat veřejná soutěž podle občanského zákoníku, není tak podrobně regulována jako řízení o veřejné zakázce podle výše citovaného zákona o zadávání veřejných zakázek. V zásadě je to sám vyhlašovatel, kdo určuje své požadavky na budoucí obsah smluvního ujednání s jím vybraným soutěžitelem a pouze na něm záleží, kterou z nabídek vybere. Zákon stanoví jen obsahové náležitosti výzvy, kterými jsou uveřejnění podle §1773 občanského zákoníku a závaznost výzvy podle §1774 téhož zákona. Jak již bylo uvedeno, předmětem této veřejné soutěže je určení nejvhodnějšího návrhu, přičemž kritéria jeho určení by měla být uvedena v podmínkách soutěže, jak vyplývá z ustanovení §1773 občanského zákoníku, jsou tedy zcela v rukou vyhlašovatele (srov. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 108 až 128.). V posuzovaném případě obviněného J. S. a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti M., bylo proto nutné pečlivě zkoumat, zda, event. do jaké míry došlo zjištěným jednáním k ohrožení soutěžního prostředí a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud na podkladě rozhodnutí soudů obou stupňů a obsahu trestního spisu dospěl k názoru, že nelze akceptovat právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v zásadě se plně ztotožnil s důvodnými dovolacími námitkami obviněného J. S.
17. Obviněnému bylo třeba dát zejména za pravdu v tom, že u jemu soudy připisovaného jednání scházel znak úkoru vůči ostatním adresátům výzev, u nichž by vůbec mohlo dojít k jakékoli formě znevýhodnění před obviněnou M. Ke skutkovým okolnostem výběru soutěžitele na uzavření pachtovní smlouvy k nebytovému prostoru v domě v ulici XY lze stručně připomenout, že u prvního výběrového řízení, do něhož obviněný ani nezaslal nabídku jménem obchodní společnosti M., nelze vůbec uvažovat o získání výhody a současně vyvolání negativních důsledků pro jiné potenciální soutěžitele. Pokud jmenovaná obchodní společnost sama nesoutěžila a současně nebyla ani zapojena do soutěže na straně jejího vyhlašovatele, je vyloučeno, aby mohla jakkoli (zejména však protiprávně) zasahovat do průběhu veřejné soutěže. Druhé výzvy, o jejímž vyhlášení se měl obviněný dozvědět s předstihem pouhého jednoho dne a u níž byl stanoven termín pro podání návrhů smlouvy do 15. 9. 2016, se zúčastnila výhradně obchodní společnost M., zastupovaná obviněným J. S. Obálku s její nabídkou se však Komise obecního majetku Rady městské části Praha 1 rozhodla vůbec neotvírat a rovnou vyhlásit nové výběrové řízení. Obviněný se sice za pomoci rad M. S. neúspěšně pokoušel zvrátit rozhodnutí komise, avšak nelze opomenout jeho legitimní právo tímto způsobem postupovat a jménem M., se bránit jejímu vyřazení, pokud je považoval za nedůvodné. Této obchodní společnosti jako účastníku výběrového řízení nelze bez dalšího upřít oprávnění projevit nesouhlas s postupem vyhlašovatele a ohradit se proti takovému výsledku výběrového řízení. Rozhodně jeho počínání v tomto smyslu nemá povahu žádné deformace či pokřivení veřejné soutěže, již vůbec by nešlo o způsobení úkoru ostatním (nezúčastněným!) soutěžitelům a snahu opatřit sobě či jinému prospěch. Ani minimální časový předstih, v němž se obviněný dozvěděl o termínu vyhlášení výzvy k uzavření smlouvy o pachtu objektu v XY ulici, nemohl způsobit ohrožení soutěžního prostředí, resp. v posuzovaném případě neoprávněně ovlivnit vyhlašovatele v určení vybraného soutěžitele. Navíc jednodenní, z hlediska času tudíž zcela zanedbatelný, „náskok“ obviněného o datu vyhlášení výběrového řízení se nemohl fakticky projevit jako přednost ani ve vztahu k dalším hypotetickým soutěžitelům, protože ve skutečnosti se žádný jiný zájemce o pacht nepřihlásil, byť výzva byla řádně veřejně vyhlášena a taktéž byla stanovena přiměřená lhůta pro předkládání nabídek. K tomu je vhodné dodat, že v trestním řízení nebylo zjištěno, že by během jednoho dne, o nějž byla M., v předstihu informována o vyhlášení soutěže, tato obchodní společnost využila k nějakému druhu přípravy či strategie k formě či obsahu své nabídky a k jejímu prosazení v této veřejné soutěži. Ve třetím termínu konání veřejné soutěže na pacht prostoru kuchyně v ulici XY vyhlášeném dne 24. 11. 2016 s dobou předkládání nabídek do 28. 12. 2016, se zúčastnilo již více účastníků, mezi nimi opět M., avšak tato obchodní společnost byla ze soutěže vyřazena pro nedodržení podmínek, a to pro opomenutí přiložit ekonomickou rozvahu a pro nedostatečné prokázání složení kauce pouhým příkazem k úhradě (srov. zápis č. 1/2017 z jednání Komise obecního majetku Rady městské části Praha 1 konané dne 11. 1. 2017, č. l. 1762 tr. spisu). Komise obecního majetku proto doporučila vybrat obchodní společnost MUSA catering, s. r. o. Rada městské části Praha 1 jako vyhlašovatel nakonec neukončil tuto veřejnou soutěž výběrem některého soutěžitele a objekt opět zůstal bez využití. K takovému výsledku veřejná soutěž dospěla i přesto, že obviněný měl podle zjištění soudů od M. S. informace o ostatních soutěžitelích a jejich počtu, nekonkretizované podrobnosti z jejich nabídek a dne 16. 1. 2017, což ale bylo až po termínu uzavření nabídkového řízení do soutěže, se obviněný měl dozvědět i výši ceny za pacht nabízené ostatními soutěžiteli. Z uvedeného stručného přehledu o průběhu jednotlivých soutěží je zřejmé, že fakticky jen v rámci poslední, třetí veřejné soutěže si lze představit skutečné konkurenční prostředí, protože o předmět výběrového řízení projevilo zájem více subjektů než obviněným ovládaná M. Stalo se tak přesto, že vždy došlo k veřejnému vyhlášení soutěže, vždy byla stanovena přiměřená lhůta pro podávání nabídek (cca dva měsíce), podmínky pro pacht nebytového prostoru nebyly jakýmkoli způsobem, kromě běžných (např. složení kauce soutěžitele), přizpůsobeny určitému potenciálnímu uchazeči, tudíž ani obviněné M., za účelem jejího vybrání. Z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že v případě veřejných soutěží vyhlašovaných s cílem uzavřít co nejvýhodnější pachtovní smlouvu na provozování kuchyňského prostoru v ulici XY, v XY nelze bez dalšího dospět k názoru, že by vystupování obviněného J. S. v kooperaci s M. S., který byl sice členem Komise obecního majetku, nikoli již členem Rady městské části Praha 1, mohlo být posouzeno jako úkorné vůči možným uchazečům o využití předmětného prostoru v XY ulici. Jak bylo již uvedeno, ani v případě třetího konání veřejné soutěže nemohlo za daných skutkových okolností dojít k jakémukoli úkoru na straně ostatních soutěžitelů, protože M., byla z této veřejné soutěže vyřazena pro nesplnění shora uvedených stanovených a vyhlášených podmínek soutěže, kterou bylo řádné složení kauce. Obviněný se sám nijak netajil tím, že u dlouholetého známého M. S., s nímž se nepravidelně scházel, čerpal informace a rady ohledně možnosti získat prostor k podnikání v XY ulici, zejména pak na koho z Úřadu městské části Praha 1 se obrátit a projevit nesouhlas s rozhodnutím komise o vyřazení jím zastupované obchodní společnosti ze soutěže, nebo jakým způsobem vyplnit ekonomickou rozvahu (srov. č. l. 3274 tr. spisu). Podle instrukce M. S. obviněný sice kontaktoval člena Rady městské části Praha 1 J. V., který mu však stroze vysvětlil, že nabídka nebyla v pořádku (srov. č. l. 3309 tr. spisu), nebo T. M., podle kterého se obviněný v této záležitosti obrátil i na další členy komise, v čemž spatřoval jistý nátlak. Avšak sám svědek připustil, že takové případy, kdy se na něj obrací nespokojení účastníci veřejné soutěže týkající se zejména pachtu nemovitého majetku, nejsou nijak výjimečné. Telefonní kontakty pro navázání hovoru se svědkem, jak sám uvedl, lze dohledat na webových stránkách městské části (srov. č. l. 3509 tr. spisu). Také tyto svědecké výpovědi svědčí o tom, že chování obviněného J. S. v reakci na vyloučení M., odpovídalo běžné situaci a nevymykalo se reakcím soutěžitelů v jiných případech téhož vyhlašovatele. Legitimní snaha obviněného zastupujícího neúspěšného uchazeče vysvětlit či napravit nedostatek v nabídce nepřekročila nijak běžné meze chování v podobných situacích. Povaha předávaných rad či doporučení M. S. obviněnému, jak zvrátit rozhodnutí o vyřazení M., se fakticky omezila jen na doporučení osoby, kterou by mohl telefonicky kontaktovat. Nešlo proto o žádnou manipulaci s nabídkami jednotlivých soutěžitelů, či jakýkoli jiný projev úkoru vůči nim. Významné je, že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a to jak z výroku o vině, tak i z jeho odůvodnění nelze vyrozumět ty skutkové okolnosti, které podle soudu měly odpovídat znaku úkoru vůči ostatním adresátům vyhlašovaných výzev ve všech termínech soutěžení a jichž se měl dopustit v součinnosti s M. S. obviněný J. S. a jím zastoupená obchodní společnost M.
18. S chybějícím znakem úkoru na straně soutěžitelů odlišných od M., úzce souvisí nesprávné vyhodnocení povahy většiny informací sdělených obviněnému M. S., jak je obvodní soud shrnul v bodě 69. odůvodnění svého rozsudku. Tyto znalosti měly podle soudu poskytnout obviněné M., „výhodu“ ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Soud ale již blíže nevysvětlil, která z „informací“ M. S. měla ve skutečnosti zlepšit pozici obviněné obchodní společnosti v jednotlivých veřejných soutěžích, resp. alespoň ve třetí z nich při účasti celkem tří soutěžitelů. Soud prvního stupně zjevně neměl na zřeteli skutečnost, že výhoda některého ze soutěžitelů z hlediska trestní odpovědnosti podle §256 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v informaci, která reálně může vyvolat lepší postavení zvýhodňovaného soutěžitele, resp. ze strany soutěžitele je podstatné, že ji také v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch využije na úkor jiných soutěžitelů. V posuzovaném případě samotná povaha soudem vyjmenovaných „informací“, které podle dosavadních zjištění M. S. obviněnému předával, nemůže představovat zjednání výhodnějších podmínek pro M., ve smyslu znaku objektivní stránky přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Neschopnost, resp. nevyužitelnost získaných informací například o konání či termínu veřejné soutěže, případně o tom, že nabídky byly podány též dalšími subjekty (jen u třetího termínu), jimiž zjevně obviněný díky M. S. disponoval, nemohly poskytnout M., opravdové zlepšení podmínek účasti ve veřejné soutěži. Přiměřeně lze v této souvislosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015, v němž se skutkově jednalo o situaci jednoho obviněného soutěžitele, který získal v rámci výzvy zadavatele k upravení jeho původní nabídky informace o konkurenční cenové nabídce jiného soutěžitele. Přesto je obviněný vůbec nezapracoval do své nabídky, nevyužil je na úkor druhého soutěžitele tak, že by snížil své původní jednotkové ceny, přičemž Nejvyšší soud v citované věci neshledal samotnou znalost konkurenční nabídky za dostatečnou k naplnění objektivní stránky přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku v části zjednání výhodnějších podmínek na úkor jiných soutěžitelů či dodavatelů. V posuzované věci lze najít srovnatelné skutkové okolnosti, neboť jestliže se obviněný J. S. od svého známého M. S. dozvěděl některé skutečnosti týkající se ostatních soutěžitelů, rozhodně je nevyužil ke zvýhodnění vlastní nabídky a ovlivnění veřejné soutěže ve prospěch M.
19. Jak je patrno z výkladu v předchozích dvou bodech tohoto usnesení, Nejvyšší soud neshledal ve skutku, jak byl zjištěn soudy v předcházejícím řízení, dostatečný podklad pro závěr o právním posouzení jednání obviněného jménem M., jako přečinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Přezkoumávané části výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 lze vytknout přílišnou obsáhlost a nesrozumitelnost, zejména ve vztahu k obviněnému J. S. resp. spoluobviněné M., nelze jednoznačně přiřadit popsané okolnosti znakům skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Samotný popis skutku je prakticky výhradně zaměřen na aktivní vystupování zemřelého M. S., tehdejšího člena Komise obecního majetku Rady městské části Praha 1, byť ani on zřejmě významně neovlivňoval zveřejnění samotného záměru uzavřít pachtovní smlouvu na nebytový prostor, a již vůbec zjevně neměl vliv na výsledek jednání této komise, pokud vždy došlo k jejímu skončení bez uzavření kontraktu, resp. k vyřazení obviněné M., možná pro určitou animozitu ostatních členů komise k jeho osobě, která byla do jisté míry rozeznatelná v jednotlivých projevech slyšených svědků. Vazby M. S. na obviněného J. S. a druh předávaných informací nedosáhly takové míry, resp., nebyly takové povahy, aby bylo možné tvrdit, že jednali společně, koordinovaně s cílem manipulovat veřejnou soutěž ve prospěch M., resp. takové snahy jsou v popisu skutku patrné výhradně na straně M. S., nikoli již u obviněného J. S. Lze jen zopakovat, že těžko shledat zjednání výhodnějších podmínek na straně M., na úkor potenciálních či reálných soutěžitelů, jestliže se obviněný do první veřejné soutěže jménem M., ani nepřihlásil, ve druhé byl jediným zájemcem a soutěž byla zrušena, ve třetím termínu byla obchodní společnost M., pro formální nedostatky její nabídky vyřazena. Také právní posouzení skutku, jak je vymezeno pod bodem 73. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, se vztahuje pouze k jednání zemřelého M. S. V bodě 72. téhož rozsudku je přičítáno jednání obviněného J. S. obviněné právnické osobě M., avšak podobně jako ve výroku o vině i v této části odůvodnění rozsudku schází konkrétní označení okolností, kterými by mohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy nepovažuje za dostačující k vyvození trestní odpovědnosti obviněného J. S. a jím zastupované obchodní společnosti M., pokud se obviněnému v rovině osobních přátelských kontaktů s M. S. dostaly s minimálním předstihem později veřejné informace nebo v průběhu výběrového řízení některé neveřejné informace, jež však v daný okamžik neměly potenciál zmanipulovat samotné vyhlášení veřejné soutěže či výběr soutěžitele, s nímž by byla uzavřena smlouva o pachtu prostoru v XY ulici.
20. Nejvyšší soud proto shrnuje, že tak, jak je popsán skutek ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a jak je stíhané jednání obviněného J. S. odůvodněno, nemůže jeho trestní odpovědnost za přečin podle §256 odst. 1 tr. zákoníku obstát. Trestní odpovědnost obviněné právnické osoby – obchodní společnosti M., za niž obviněný J. S. jednal, je odvozena od trestní odpovědnosti tohoto obviněného ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů. Proto nemůže obstát ani odsouzení této právnické osoby, která sice nepodala dovolání, ale Nejvyšší soud aplikoval zásadu beneficium cohaesionis , podle níž je třeba změnit napadené rozhodnutí i ve prospěch té osoby, která nepodala opravný prostředek, jestliže jí prospívá důvod, pro nějž došlo ke změně napadeného rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala.
IV. Závěrečné shrnutí
21. Dovolání obviněného J. S. vytýkající nesprávné právní posouzení skutku tedy shledal Nejvyšší soud důvodným, neboť zjištěné skutkové okolnosti byly nesprávně právně posouzeny jako přečin zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Tato vada odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a současně druhé alternativě dovolacího důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na něž obviněný ve svém dovolání odkázal. Soud druhého stupně totiž zamítl řádný opravný prostředek obviněného, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto ohledně obviněného J. S. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. ohledně obviněné právnické osoby – obchodní společnosti M., částečně zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, a protože vytýkanou vadou byl zatížen již rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, bylo nutné ohledně obou těchto obviněných částečně zrušit i tento rozsudek včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením obou rozhodnutí pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Obvodní soud pro Prahu 1 odstraní v novém hlavním líčení ohledně obviněných J. S. a právnické osoby – obchodní společnosti M., odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud soud prvního stupně přistoupí k doplnění dokazování, může svá dosavadní skutková zjištění doplnit nebo pozměnit a v závislosti na výsledku znovu je právně posoudit. Z hlediska případného doplnění dokazování může připadat v úvahu zejména výslech svědkyně Z. T., byť je pravděpodobné, že pro časový odstup si svědkyně již nic podstatného nevybaví. Tato svědkyně se v přípravném řízení vůbec nevyjadřovala k veřejné soutěži týkající se vyhlašování záměru na pacht prostoru kuchyně v ulici XY v XY. Svědkyně by však mohla přispět k objasnění skutečné pozice zemřelého M. S. v Komisi obecního majetku Rady městské části Praha 1, případně jeho možnostem ovlivnit vyhlášení a výběr některého ze soutěžitelů. Jestliže tedy obvodní soud v hlavním líčení nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti než ty, jež se staly podkladem pro odsouzení obviněného a obviněné právnické osoby v dovoláním napadených rozhodnutích, bude nutné vycházet z toho, že jednání obviněného a tedy ani obviněné obchodní společnosti M., neodpovídá zákonným znakům skutkové podstaty přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
23. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu