ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.887.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 887/2022- 2837
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 44 To 50/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 8 T 14/2018, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného a spoluobviněné J. K. společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozeným M. K., nar. XY, částku 305 000 Kč, I. H., nar. XY, částku 82 930 Kč, J. S., nar. XY, částku 67 000 Kč a D. T., nar. XY, částku 41 000 Kč, přičemž současně soud poškozeného M. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozenou obchodní společnost Lanata, s. r. o., (nyní BDL servis, s. r. o.) IČ: 24832413, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň bylo tímtéž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné J. K.
2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněný P. K., spoluobviněná J. K., a to proti všem výrokům, dále poškozený M. K. v rozsahu výroku, jímž byl odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení věcech občanskoprávních, a v neprospěch obviněného do výroku o trestu uloženého tomuto obviněnému podal odvolání také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 44 To 50/2022, z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného M. K. podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněného P. K. a ve výroku o náhradě škody způsobené poškozenému M. K. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. městský soud nově rozhodl tak, že obviněného podle §222 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozenému M. K. částku 305 000 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 27. 7. 2017 do zaplacení. Odvolání obou obviněných městský soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Přečinu podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se obviněný P. K. dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněnou J. K. ve stručnosti tím, že po vzájemné dohodě se spoluobviněnou po smrti J. S., dcery spoluobviněné zemřelé dne 30. 9. 2013, vědom si skutečnosti, že spoluobviněná je jedinou dědičkou po J. S., a že předmětem dědictví jsou kromě dluhů zemřelé také nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY v hodnotě více jak 3 400 000 Kč a osobní automobil zn. Škoda Octavia, nabídl ještě před rozhodnutím soudu o dědictví (6. 5. 2014, resp. stran vozidla 23. 6. 2014) v říjnu 2013 D. P., jednateli obchodní společnosti T. 1., ke koupi nemovitost v XY za kupní cenu ve výši 4 800 000 Kč a v blíže nezjištěné době před 12. 5. 2014, kdy byla uzavřena kupní smlouva o prodeji automobilu, zprostředkoval prodej vozu Škoda Octavia B. M. za kupní cenu 180 000 Kč, přičemž finanční prostředky za prodej majetku po zemřelé přebíral obviněný s vědomím spoluobviněné (podrobnosti k jednotlivým platbám za nemovitosti a vozidlo jsou uvedeny v popisu skutku) za situace, v níž si byli oba vědomi dluhů zůstavitelky vůči věřitelům plynoucích z předmětného dědictví v celkové výši 3 820 504,83 Kč. S finančními prostředky utrženými za prodej nemovitostí a vozidla obvinění naložili neznámým způsobem, avšak nevyužili je ani k částečnému uspokojení celkem 14 věřitelů J. K. vyjmenovaných ve výroku o vině, čímž těmto věřitelům způsobili celkovou škodu ve výši 1 334 498,64 Kč.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně právně posoudily skutek. Ze slovního vyjádření vady, kterou obviněný vytýká je zřejmé, že obviněný citovaný důvod uplatnil ve znění zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podával své dovolání dne 28. 6. 2022, tedy po přijetí zákona č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 zařadil do ustanovení §265b odst. 1 nový dovolací důvod pod písm. g), a proto jsou od 1. 1. 2022 důvody původně označené pod písmeny g) až l) nově evidovány pod písmeny h) až m). Byť obviněný zjevně nereflektoval uvedenou změnu trestního řádu, je nejen ze slovního vyjádření jím označeného dovolacího důvodu, ale také z konkrétní dovolací argumentace zřejmé, že směřuje výhradně proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, což odpovídá důvodu uvedenému nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedená nesprávnost však neměla vliv na případné přezkoumání napadeného rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšším soudem.
5. V rámci svých námitek spadajících pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný citoval z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 33. vysvětloval existenci pohledávek poškozených, o nichž neměl pochybnosti, což odsouhlasil také odvolací soud v bodě 12. svého rozhodnutí. Obviněný však proti tomuto právnímu posouzení brojí, neboť se domnívá, že soudy se měly podrobněji zabývat jako předběžnou otázkou existencí závazkových právních vztahů mezi věřiteli (poškozenými) a dlužníkem (původně zemřelá J. S. a poté spoluobviněná J. K. jako jediná dědička). Naznačil, že on ani spoluobviněná si nemuseli být jisti pravostí pohledávek věřitelů, protože „samotné přihlášení věřitelů do dědického řízení ještě není důkazem existence pohledávek, a tedy není pro potenciálního dědice informací, zda pohledávka věřitele existuje či nikoli“. Zdůraznil, že dědické řízení není nalézacím řízením, soud se měl samostatně zabývat pravostí i výší tvrzených pohledávek v době, kdy byly uplatněny proti obviněným. Obviněný ani spoluobviněná neznali důvody vzniku tvrzených pohledávek, mohli tedy mít pochyby o jejich pravosti i výši, které nemohly být odstraněny ani výsledkem dědického řízení, z něhož soudy v trestním řízení nesprávně vycházely. Usnesení o dědictví však není exekučním titulem, resp. podkladem určujícím pravost a výši pohledávek věřitelů přihlášených do dědického řízení. Přitom většina věřitelů nepředložila ani listiny dokládající jejich nároky, a pokud tak někteří učinili, šlo o podezřelé dokumenty z doby krátce před smrtí zemřelé. Konkrétně obviněný poukázal na pohledávku poškozeného M. K., který ji ničím nedoložil, nedomáhal se plnění v civilním řízení, nebyl vyslechnut v trestním řízení a není tedy zřejmé, z jakých listin soud zjistil výši pohledávky tohoto věřitele.
6. Dále obviněný vytkl soudům opomenutí zabývat se také otázkou, zda obvinění činili nějaké určité majetkové dispozice, jimiž by bylo znemožněno uspokojení pohledávek věřitelů. To bylo podstatné z toho důvodu, že „český právní řád neumožňuje vyvozovat trestní odpovědnost ze samotného nesplnění závazku“, pro trestní odpovědnost podle §222 tr. zákoníku je zásadní právě zjištění jednání spočívající v nakládání s dlužníkovým majetkem takovým způsobem, že z něho nemohou být uspokojeny pohledávky dlužníkových věřitelů.
7. Na závěr svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby „věc vrátil s příslušným právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
8. K dovolání obviněného P. K. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také shrnul dovolací argumentaci dovolatele. Poté se vyjádřil k samotným námitkám obviněného, který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle aktuálního znění trestního řádu jde o důvod uvedený v písmenu h). Jako právní námitku s velkou mírou tolerance označil výhradu, že se soudy měly zabývat majetkovými dispozicemi, jimiž by ke škodě věřitelů bylo znemožněno uspokojení jejich pohledávek. Nicméně ji nepovažoval za důvodnou, působila na státního zástupce tak, jakoby se obviněný ani neseznámil s obsahem rozhodnutí soudů, z nichž je zjevné, že vytýkaná majetková dispozice spočívala v prodeji věcí náležejících do dědictví po zemřelé a použití takto utržených peněz k jiným účelům než k úhradě pohledávek do dědického řízení přihlášených věřitelů.
9. Těžiště námitek dovolatele podle státního zástupce směřuje do skutkové oblasti, obviněný totiž zpochybňuje existenci pohledávek a okolnost, že by o nich obvinění věděli. Konkrétní námitky proti pohledávkám věřitelů však s výjimkou pohledávky M. K. obviněný nevznáší. Státní zástupce k této skupině námitek podotkl, že soudy se nespokojily s pravomocným rozhodnutím notářky o dědictví po zemřelé, ale provedly k posouzení předběžné otázky existence závazkových právních vztahů obsáhlé dokazování, jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně. Co se týká období, kdy pohledávky věřitelů vznikly, provedené dokazování včetně výpovědi manželky obviněného potvrzuje, že většina dluhů J. S. vznikla krátce před její smrtí, a proto logicky také listiny vztahující se k těmto pohledávkám pochází z této doby.
10. K námitkám proti naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele (státní zástupce zjevně omylem hovořil v bodě 16. svého vyjádření o trestném činu zvýhodnění věřitele), připomněl, že k trestnosti postačuje eventuální úmysl. I kdyby tedy obviněný pochyboval o množství a výši pohledávek, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pohledávky mohou existovat a že prodejem majetku náležejícího do dědictví může dojít ke zmaření jejich uspokojení. Opakované výklady obviněného o tom, že usnesení o dědictví není exekučním titulem, státní zástupce považoval za bezpředmětné, neboť pro naplnění trestní odpovědnosti podle §222 tr. zákoníku postačí, že pohledávka věřitele je splatná, aniž by dále bylo třeba, aby o ní bylo rozhodnuto pravomocným vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu. Obviněnému státní zástupce přisvědčil pouze ohledně jeho výtky týkající se nároku poškozeného M. K., kterého orgány činné v trestním řízení skutečně nevyslechly. Ačkoli odvolací soud neuvádí obsah smluv o půjčkách poskytnutých tímto poškozeným zemřelé, z bodu 15. odůvodnění jeho rozsudku je patrno, že tyto smlouvy existují, z čehož však nelze při absenci bližší dovolací argumentace obviněného dovodit jakoukoli vadu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení včetně tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl odmítnout dovolání obviněného P. K. v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, je možné je podat proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, avšak nikoli z tak široké škály důvodů jako odvolání, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Současně platí, že zákonný dovolací důvod musí být nejen formálně označen, ale konkrétní námitky mu svým obsahem musí odpovídat.
14. Obviněný formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak bylo uvedeno shora v bodě 4. tohoto usnesení.
15. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na případy, v nichž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně je však nutné posuzovat použití ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v dostatečně provedeném dokazování .
16. Ačkoli část dovolacích námitek obviněného uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídala, šlo o výhrady nedůvodné.
b) K uplatněným dovolacím námitkám obviněného P. K.
17. Zásadní právní námitka obviněného směřovala proti právnímu posouzení tzv. předběžné otázky ohledně existence a výše pohledávek věřitelů (původně zůstavitelky J. S. a poté dědičky – spoluobviněné J. K.) soudy obou stupňů. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný zmařil uspokojení věřitelé jiné osoby jednáním v té variantě, že majetek dlužníka zatajil, zcizil nebo jinak odstranil. Jde o skutkovou podstatu jednoho z tzv. úpadkových deliktů, jejichž objektem je ochrana majetkových práv věřitelů. Podstatou tohoto trestného činu je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 tr. zákoníku může být kterákoli jiná fyzická osoba než dlužník, jehož věřitel byl tímto trestným činem poškozen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, postačuje úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele je závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2208 až 2220). Otázku existence tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného, a to i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu byla již deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž soud není v trestním řízení vázán (srov. rozhodnutí č. 17/2009 Sb. rozh. tr.).
18. Obviněný ve svém dovolání netvrdil, že by pohledávky věřitelů vůbec neexistovaly, případně že by dosahovaly jiné než zjištěné výše, ale vytýkal soudům obou stupňů, že za podklad pro své úvahy v rámci řešení tzv. předběžné otázky použily výlučně výsledky dědického řízení, resp. usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 5. 2014, č. j. 20D 960/2013-261, jímž byla v řízení o dědictví po zemřelé J. S. mj. určena hodnota jmění i výše dluhů zůstavitelky (č. l. 326 tr. spisu). Jak zjistil Nejvyšší soud, stejnou námitkou se již zabýval odvolací soud a vypořádal se s ní v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku naprosto vyčerpávajícím způsobem a správně. Nejvyšší soud se ztotožnil s jeho právním názorem, podle něhož se soud prvního stupně s předběžnou otázkou existence pohledávek věřitelů dostatečně zabýval a vše vysvětlil v bodě 33. rozsudku. Soud prvního stupně měl přitom k dispozici jako podklad pro tuto část skutkových zjištění nejen výsledky dědického řízení, ale také výpovědi jednotlivých poškozených věřitelů a listinné podklady potvrzující existenci a výši jednotlivých pohledávek věřitelů. Ohledně pohledávky poškozeného M. K., proti níž jako jediné obviněný výslovně brojil, Nejvyšší soud připomíná, že poškozený M. K. sice v trestním řízení nevypovídal před soudem jako svědek, jak podotkl státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, avšak řádně přihlásil a doložil svůj nárok na náhradu škody, s nímž se připojil k trestnímu řízení proti oběma obviněným v posuzované věci. Smlouvy o půjčce mezi M. K. a zemřelou J. S. byly součástí písemného návrhu na uložení povinnosti k náhradě škody, který byl na počátku hlavního líčení konaného dne 24. 8. 2018 (č. l. 2457 tr. spisu) přečten. Předmětné smlouvy byly následně provedeny jako listinné důkazy u hlavního líčení konaného dne 1. 12. 2021 (srov. č. l. 2684 tr. spisu), poté byly tytéž smlouvy o půjčce znovu čteny a předloženy stranám k nahlédnutí během veřejného zasedání konaného dne 16. 3. 2022 u Městského soudu v Praze (srov. č. l. 2748 tr. spisu). Jednoznačně z tohoto důkazního prostředku přitom vyplývá existence pohledávky M. K. za zemřelou J. S., resp. dědičkou J. K. Přitom lze zdůraznit, že v rámci možnosti obviněného vyjádřit se k uvedeným listinám po jejich provedení v hlavním líčení (k veřejnému zasedání odvolacího soudu se obviněný nedostavil) tento svého práva nevyužil, a neměl žádné připomínky ve smyslu §214 tr. ř. (srov. č. l. 2685 tr. spisu). Nelze proto zpochybňovat dostatečný podklad pro zjištění soudu o tom, že skutečně došlo k uzavření smluv mezi zůstavitelkou a poškozeným M. K. a tvrzení obviněného v dovolání je proto zcela liché. Ani ohledně pohledávky věřitele M. K. tedy nevyvstaly v trestním řízení jakékoli pochyby o její pravosti nebo výši. Co se týká ostatních věřitelů, tito byli vyslechnuti, poskytli orgánům činným v trestním řízení listinné podklady potvrzující oprávněnost jejich tvrzení o existenci pohledávek, což představovalo dostatečný podklad pro úvahy soudů při řešení tzv. předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Samotné usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 5. 2014, č. j. 20D 960/2013-261, na něž obviněný opakovaně poukazoval, soudy samozřejmě rovněž zohlednily, avšak i bez něho mohly učinit skutkové zjištění o počtu věřitelů a výši jejich pohledávek, které se promítlo do právního závěru o existenci závazkových právních vztahů jednotlivých věřitelů a zemřelé, resp. dědičky – spoluobviněné J. K. Soudy obou stupňů tudíž postupovaly s respektem k požadavkům zákona ohledně vyvození trestní odpovědnosti obviněného trestným činem poškození věřitele a již zmíněné judikatury. Právní posouzení předběžné otázky, resp. skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, tedy není zatíženo vytýkanou (ani jinou) vadou.
19. Další výtkou související s dědickým řízením obviněný zpochybnil subjektivní stránku trestného činu poškození věřitele. Obviněný byl přesvědčen, že na základě výše citovaného usnesení o dědictví, jež nepředstavuje exekuční titul a v němž se nezkoumá pravost a výše přihlášených pohledávek, nemohl s jistotou vyloučit možnost, že pohledávky si věřitelé pouze vymysleli a nemají reálný základ. S otázkou zavinění se však soudy obou stupňů v trestním řízení také dostatečně a správně vypořádaly. Odvolací soud tak učinil opět z podnětu zcela totožné námitky, jak ji obviněný uplatnil v dovolání, v této souvislosti nutno podotknout, že podstata dovolací argumentace, tj. bod IV. b) dovolání, je doslovným opisem příslušné části odvolání obviněného, resp. odvolání obviněné, která byla na rozdíl od obviněného zastoupena obhájcem. O tom, že obviněný od počátku věděl o pohledávkách věřitelů, městský soud nepochyboval, jak vyplývá z bodu 11. odůvodnění jeho rozsudku. Soud nevycházel pouze z podkladů dědického řízení, při jehož projednávání se obviněný nejpozději seznámil s pohledávkami přihlášených věřitelů, ale také z výpovědi R. K., manželky obviněného, která do protokolu o výslechu čteného u hlavního líčení (srov. č. l. 2687 verte tr. spisu) potvrdila, že dluhy její sestry vznikly poměrně krátce před její smrtí, půjčovala si zejména od svých kolegů z práce, v souhrnu šlo o zhruba 2 miliony Kč a většinu půjčených peněz posílala její sestra někam do Afriky. Maminku – spoluobviněnou J. K. svědkyně zastupovala v dědickém řízení a s tím jí pomáhal také její manžel (jak sám obviněný vypověděl u hlavního líčení, č. l. 2685 tr. spisu). Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že obviněný i spoluobviněná J. K. věděli o předmětných dluzích zesnulé J. S. nejpozději právě od vydání usnesení ze dne 6. 5. 2014, č. j. 20D 960/2013-261, v dědickém řízení, dále soud dovodil právě z výpovědi manželky obviněného, že oba obvinění věděli dokonce i to, na jaké účely zesnulá půjčené peníze použila (srov. bod 33. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Zmiňovaná svědkyně R. K. mj. rovněž vypověděla, že její zesnulá sestra si půjčovala peníze v době krátce před svou smrtí. Zcela logicky tedy není nijak s podivem, že listiny prokazující pravost a výši pohledávek věřitelů pochází právě z období několika málo měsíců až pár dní před (dobrovolnou) smrtí zůstavitelky, nejde o okolnost zpochybňující pravost těchto listin, jak obviněný naznačoval v dovolání. Nejvyšší soud pro úplnost ještě doplní úvahy soudů obou stupňů odkazem na svědecké výpovědi A. B. a její tety P. B. Z nich totiž vyplývá promyšlenost jednání obviněného, který se instruováním kupujícího k zasílání splátek ceny za koupi nemovitostí na účet od něj odlišné osoby (A. B.) a následným výběrem těchto peněz a jejich převzetím v hotovosti, což již nebylo možné oficiálně nijak dohledat, zjevně snažil zastřít, že příjemcem peněz za zcizenou nemovitost z dědictví po zesnulé J. S. je právě on. Takové konspirativní jednání je typické právě pro znesnadnění odhalení nezákonného jednání, kterého si obviněný nepochybně byl velmi dobře vědom. Také prodej vozidla Škoda Octavia, které bylo předmětem dědického řízení po zemřelé J. S., obviněný zařídil narychlo a pod cenou právě proto, aby nemohlo být užito k uspokojení pohledávek věřitelů přihlášených do dědického řízení. Vědomost obviněného o zadluženosti dědictví tedy vyplývala také ze způsobu spáchání trestné činnosti. Zbývá ještě dodat, že naplnění subjektivní stránky bylo možné dovodit i tehdy, jestliže obviněný měl pochyby o pravosti a výši příslušných pohledávek. K trestnosti podle §222 tr. zákoníku totiž postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu, tj. že obviněný věděl o eventuální existenci pohledávek a pro případ, že se jejich pravost a výše potvrdí, byl srozuměn s tím, že svým jednáním spočívajícím v odstranění majetku dlužníka zmaří uspokojení daných pohledávek konkrétních věřitelů.
20. Jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, jako zcela bezpředmětná se jeví výhrada, jíž obviněný soudům vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda se obvinění dopustili jednání poškozující věřitele zemřelé J. S., resp. dědičky J. K., tedy zda nakládali s majetkem z dědictví takovým způsobem, který by měl za následek maření uspokojení pohledávek těchto věřitelů. Podstata jednání obviněných poškozující věřitele je podrobně vyjádřena v popisu skutku výroku o vině a doplněna v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Těmito skutkovými zjištěními je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, avšak obviněný je zcela evidentně odmítá akceptovat, vychází z vlastní verze průběhu skutku a teprve v závislosti na ní formuluje své výhrady. Kasační zásah však za situace, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu mají oporu v provedeném dokazování a obsah provedených důkazů nebyl orgány činnými v trestním řízení nijak deformován, není v řízení před dovolacím soudem možný.
IV. Závěrečné shrnutí
21. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného P. K. částečně naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nebyly důvodné, a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud odmítal dovolání obviněného, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu