ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.905.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 905/2022- 720
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný Ľ. Z., nar. XY, ve XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 4 To 10/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 41/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 T 41/2020, byl obviněný Ľ. Z. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Agrofert, a. s. (dále i jen „Agrofert, a. s.“), odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 4 To 10/2022 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o vině obviněného pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněnému uložil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Agrofert, a. s., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, je stranám řízení dostatečně znám z těchto rozhodnutí.
II. Dovolání obviněného
3. Obviněný Ľ. Z. podal prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Podle obviněného jsou závěry soudů nižších stupňů předčasné a nepodložené, obviněný nepopírá, že podal návrhy, kterými chtěl svůj majetek zcizit, avšak činil tak nikoli s úmyslem zmařit uspokojení svého věřitele, nýbrž proto, aby nedošlo k postižení jeho majetku a ke způsobení neodvratitelné újmy jemu a jeho rodině, neboť nevěřil, že by civilní soudy odložily vykonatelnost svých rozhodnutí za situace, že oprávněným subjektem byl Agrofert, a. s. Podle obviněného řízení před civilními soudy neprobíhalo zcela standardním způsobem. Právě okolnosti, za nichž civilní řízení probíhalo, jej vedly ke snaze za každou cenu zvrátit jejich výsledek a svůj majetek před jeho důsledky ochránit. Obviněný zpochybnil existenci pohledávky Agrofertu, a. s., vůči jeho osobě, podle něj se soudy v občanskoprávním řízení nevypořádaly s jeho argumentací zpochybňující existenci pohledávky vůči jeho osobě. Obviněný znovu zopakoval svoji obhajobu uplatňovanou v civilním řízení i před soudy nižších stupňů v rámci tohoto trestního řízení, že Agrofert, a. s., v rámci žaloby, kterou se domáhal vůči němu náhrady škody 10 600 000 Kč s příslušenstvím, neuhradil soudní poplatek splatný spolu s podáním návrhu, přesto Okresní soud v Litoměřicích vynesl rozsudek, jímž mu uložil povinnost tuto částku zaplatit a teprve poté zjišťoval, zda soudní poplatek byl uhrazen. Obviněný dále uvedl, že v jeho věci rozhodovala kárně stíhaná soudkyně, která rozsudek vydala v době, kdy jí bylo doručováno rozhodnutí o odvolání z funkce soudce. Rovněž povinnost k úhradě soudního poplatku 424 000 Kč byla usnesením civilního soudu uložena obchodní společnosti Agrofert, a. s., až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo uvedeno, že o zaplacení soudního poplatku bude rozhodnuto samostatným usnesením, ačkoli takový postup zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) neumožňoval a rozsudek neměl být vůbec civilním soudem vyhlášen. Oproti tomuto benevolentnímu postupu vůči straně žalující u něj bylo zaplacení poplatku za odvolací řízení vymáháno pod pohrůžkou zastavení odvolacího řízení. Obviněný namítl, že tímto postupem soudů v rámci civilního řízení došlo k porušení rovnosti stran v řízení v jeho neprospěch a že vůbec nemělo dojít k vyhlášení rozsudku, jímž mu byla uložena povinnost k zaplacení peněžní částky Agrofertu, a. s., proto také podal žalobu pro zmatečnost.
5. Obviněný uvedl, že Agrofert, a. s., se vůči němu domáhal náhrady škody z důvodu, že na jeho účet byla tímto poškozeným poukázána částka 10 600 000 Kč v souvislosti se smlouvou o zprostředkování, kterou tato obchodní společnost uzavřela s obchodní společností STEELMAT, s. r. o. V této smlouvě bylo dohodnuto, že uvedená částka bude poukázána na jeho účet, přičemž peníze měly být použity na nákup akcií, proto částku po připsání na jeho účet převedl na brokera, aby došlo k blokaci předmětných akcií. Z plánovaného nákupu akcií následně sešlo, broker částku nevrátil, proto ani on nemohl předmětnou částku vrátit poškozenému. Právě s ohledem na skutečnost, že poškozená obchodní společnost uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s obchodní společností STEELMAT, s. r. o., nikoli s ním osobně, je obviněný přesvědčen, že Agrofert, a. s., nemá nárok na náhradu škody vůči jeho osobě, nýbrž jen vůči obchodní společnosti STEELMAT, s. r. o. Nicméně Agrofert, a. s., podal žalobu nejenom vůči STEELMAT, s. r. o., ale i proti němu osobně, přičemž žalobu proti této obchodní společnosti s ohledem na místní příslušnost řešil soud v Praze, zde Agrofert, a. s., soudní poplatek uhradil, zatímco v souvislosti s žalobou vůči dovolateli řešenou Okresním soudem v Litoměřicích nebyl soudní poplatek uhrazen. Obviněný namítl, že poškozená obchodní společnost v současné době disponuje dvěma pravomocnými rozsudky, které jí umožňují požadovat přiznanou částku 10 600 000 Kč s příslušenstvím od něj i obchodní společnosti STEELMAT, s. r. o., což má za absurdní a bezprecedentní stav. Znovu proto zopakoval své pochybnosti o tom, že byl pasivně legitimovaný v tomto civilním sporu jako fyzická osoba, neboť nárokovat uvedenou částku po něm byla oprávněna obchodní společnost STEELMAT, s. r. o., nikoli Agrofert, a. s. Dále dovolatel vznesl i pochybnost, zda v civilním řízení vedeném proti němu neexistovala překážka věci rozhodnuté v době vydání rozsudku, neboť povinnost uhradit tuto částku s příslušenstvím byla obchodní společnosti STEELMAT, s. r. o., uložena rozsudkem dříve.
6. Právě s vědomím těchto okolností a nestandardních postupů v civilním řízení se snažil ochránit svůj majetek způsobem popsaným ve skutkových zjištěních, neusiloval o zmaření pohledávky svého věřitele, neboť byl přesvědčen, že reálně vůči němu žádnou pohledávku nemá. Navíc právní úkony, které činil, byly úkony odporovatelné, proto ke zmaření uspokojení jeho věřitele nemohlo dojít ani ve fázi pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na možnost věřitelské obchodní společnosti domáhat se neúčinnosti právního jednání dlužníka podle §589 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nemohlo dojít ke zmaření pohledávky věřitele, a to tím spíše, že majetek převáděl na rodinné příslušníky, u nichž ve smyslu §590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku platila vyvratitelná domněnka o vědomosti zkracujícího úkonu. Právě i s ohledem na tyto skutečnosti vyslovil obviněný přesvědčení, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe neměl být souzen a odsouzen.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zprostil jej viny.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného Ľ. Z. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu a posouzení jeho společenské škodlivosti v obecné rovině lze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce zdůraznil, že pokud podle přesvědčení obviněného u něj nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu v podobě úmyslného zavinění, pak tento svůj závěr obviněný založil na argumentech, které o nesprávném právním posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu nemohou vypovídat. Přitom tyto veskrze procesní námitky proti postupu v občanskoprávním řízení, v němž byl obviněný v procesním postavení žalovaného, nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu a neodpovídají žádnému z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Tyto námitky obviněného podle státního zástupce ani nejsou způsobilé zpochybnit existenci závazkového právního vztahu mezi obviněným a poškozenou obchodní společností, stejně jako vědomost obviněného o tomto vztahu a jeho povinnost na jeho základě plnit. Výhrady uplatněné obviněným nemohou zpochybnit skutečnost, že jeho jednání bylo úmyslné ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný věděl o svém závazku ve vztahu k poškozenému, který vyplýval z pravomocného rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení. Obviněný jednal způsobem popsaným v rozsudku odvolacího soudu při zcizování svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky Agrofertu, a. s., právě proto, aby uspokojení jeho pohledávky zmařil. Obviněný v rámci své argumentace, jíž se snaží zpochybnit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu, kterým byl uznán vinným, spíše vysvětluje osobní motivaci svého jednání. Tato motivace však nijak nekoliduje s úmyslným naplněním znaků skutkové podstaty pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spíše soudy nižších stupňů učiněný závěr o úmyslném jednání obviněného doplňuje a podporuje. Zatvrzelé popírání pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo pro obviněného závazné, ačkoli znal důvody tohoto svého neúspěchu, nemůže být podle státního zástupce opodstatněným podkladem pro vyloučení jeho úmyslného zavinění. Obviněný totiž věděl, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného ustanovením §222 tr. zákoníku v důsledku jeho jednání nezbytně dojde.
9. K námitkám týkajícím se subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně jsou zcela neopodstatněné. Okolnost, že poškozená obchodní společnost mohla a také využila institut odporovatelnosti, obsažený v ustanovení §589 občanského zákoníku, neznamená beztrestnost obviněného za trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Pouhá skutečnost, že věřitel má možnost využít institut odporovatelnosti upravený v §589 občanského zákoníku a zabránit tak hrozícímu následku z trestněprávního jednání, které je postihováno v §222 tr. zákoníku, neznamená automatické použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku jen z důvodu, že vzniklou situaci v důsledku protiprávního jednání pachatele lze řešit i prostředky jiného právního odvětví. Státní zástupce zdůraznil, že aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě pouze ve zcela bagatelních případech, v nichž jednání pachatele nedosahuje ani minimální míry škodlivosti, zatímco v tomto případě se obviněný snažil zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele ve výši 10 600 000 Kč. Rovněž v případě obviněného nebyly zjištěny ani žádné výjimečné okolnosti případu, které by vylučovaly nutnost uplatnění trestní represe.
10. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. V této souvislosti je nutno připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen formálně deklarován, je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
12. Obviněný Ľ. Z. opřel své dovolání ze dne 28. 7. 2022 o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tedy dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak naplnění tohoto důvodu nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, jehož se měly dopustit při hodnocení provedených důkazů, pokud učiněná skutková zjištění mají podklad v obsahu důkazních prostředků. Rovněž není přípustné, aby se obviněný sice domáhal použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, tedy odlišný od zjištění soudů obou stupňů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, proto je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněného
13. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný v něm v zásadě nevytkl soudům nižších stupňů žádná pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Neuvedl ani podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny.
14. Pokud obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky pokusu tohoto zločinu a namítal, že jeho úmyslem nebylo a ani nemohlo být zmaření uspokojení pohledávky Agrofertu, a. s., která podle jeho přesvědčení ani neexistuje, a v tomto směru zdůraznil, že ve vztahu k jím učiněným právním úkonům se tento věřitel mohl odpůrčí žalobou podle §589 odst. 1 občanského zákoníku domáhat jejich relativní právní neúčinnosti, a to i tehdy pokud právo třetí osoby bylo již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno, pročež podle obviněného nemohlo dojít ani k pokusu zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, je k této námitce obviněného nutno uvést, že sám obviněný takto nezpochybnil naplnění skutkové podstaty pokusu tohoto zločinu, a to v úmyslu přímém, když v podaném dovolání ve shodě se svojí dosavadní obhajobou znovu uvedl svoji motivaci k převodům svého majetku na další osoby. Touto motivací byla snaha zabránit věřiteli domoci se v exekučním řízení uhrazení jeho pohledávky vůči obviněnému, která byla této věřitelské společnosti přiznána rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 7 C 278/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 17 Co 636/2016, jimiž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti Agrofert, a. s., částku 10 600 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Neúspěšné bylo následně i dovolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1941/2018, odmítl jako nepřípustné. Rovněž ústavní stížnost obviněného Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1489/19.
15. Přitom v zásadě ve všech těchto řízeních obviněný ve vztahu k uložené povinnosti k zaplacení Agrofertu, a. s., částky 10 600 000 Kč uváděl obdobnou argumentaci jako v nyní podaném dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 4 To 10/2022. Již z této skutečnosti nelze zpochybnit, že obviněný si byl vědom, že svým jednáním poškozuje zájmy věřitelské obchodní společnosti, přičemž obviněným realizované právní úkony popsané ve skutkových zjištěních rozsudku odvolacího soudu směřují ke zmaření uspokojení této věřitelské obchodní společnosti, a to právě popsaným zcizením podstatné části majetku obviněného, z něhož mohla být splatná pohledávka věřitelské obchodní společnosti uspokojena. V důsledku jednání obviněného přitom reálně hrozilo způsobení Agrofertu, a. s., škody velkého rozsahu. Obviněný přitom znal důvody, pro které byly v občanskoprávním řízení jím uplatněné námitky odmítnuty. Je nutno zdůraznit, že v zásadě shodné námitky, které uplatňuje v tomto dovolacím řízení, jimiž se snaží zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu nejméně ve vztahu k jeho úmyslnému zavinění, neúspěšně uplatňoval již ve shora uvedeném řízení občanskoprávním i v tomto trestním řízení před soudem prvního a druhého stupně, které se s takto uplatněnými námitkami obviněného v odůvodnění svých rozsudků věcně správně vypořádaly.
16. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
17. Námitky obviněného, kterými se snaží zpochybnit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, jsou založeny na jiných skutkových zjištěních, než jsou ty, k nimž dospěl soud odvolací ve svém rozsudku, vycházejí z opakovaných procesních námitek proti postupu soudů v řízení občanskoprávním, jejichž rozhodnutí obviněný odmítá akceptovat, neboť neodpovídají jeho představě o tom, jaký měl být výsledek tohoto řízení ve sporu mezi obchodní společností Agrofert, a. s., a jeho osobou. Ostatně obdobně obviněný odmítá se stejnou argumentací závěry odvolacího soudu v tomto trestním řízení, a ačkoli uvádí svoji motivaci k právním úkonům, jimiž se snažil zabránit uspokojení pohledávky svého věřitele, která jednoznačně svědčí o přímém úmyslu ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, toto své úmyslné jednání současně zpochybňuje. Obviněným uváděná motivace v podobě snahy ochránit svůj majetek jeho převody na osoby blízké bezprostředně po právní moci rozsudku odvolacího soudu v občanskoprávním řízení totiž pouze potvrzuje jeho přímý úmysl směřující ke snaze zmařit uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku. Přitom si byl i vědom, že tímto jednáním může svému věřiteli způsobit škodu velkého rozsahu. Pokud jde o zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, postačovalo zavinění nedbalostní ve smyslu §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný s ohledem na zjištěné a ve skutkových zjištěních popsané jednání ani nezpochybňuje toto uvedené jednání i skutečnost, že si byl vědom, že jím dojde k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných právě ustanovením §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
18. Pokud obviněný namítl, že měla být na jeho případ aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ní související princip „ultima ratio“ použití prostředků trestního práva, a to z důvodu, že poškozená obchodní společnost měla možnost odporovat jím provedeným právním úkonům ve smyslu §589 občanského zákoníku, v důsledku čehož nemohlo ke zmaření uspokojení jeho věřitele dojít, nelze ani tomuto tvrzení obviněného přisvědčit. Ani sám obviněný nad rámec uvedeného nevysvětlil v podaném dovolání, proč právě v jeho případě by mělo jít o trestní věc s natolik nepatrnou společenskou škodlivostí, aby nebylo důvodu proti němu uplatnit prostředky trestního práva. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že v souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je proto nutno vyvodit za jeho spáchání trestní odpovědnost. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a za této situace uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. Rozsah a závažnost trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, a výše reálně hrozící škody věřitelské obchodní společnosti, neospravedlňuje uplatnění této zásady. Přitom ani nebyly zjištěny žádné takové okolnosti tohoto případu, které by jednání obviněného činily méně závažným oproti obdobným trestným činům. V této souvislosti nelze pominout ani výši hrozící škody, ani skutečnost, že vzniku předpokládaného následku zabránila právě a jen obezřetnost věřitelské obchodní společnosti, která učinila potřebné právní kroky, aby způsobení škody zabránila. Argumentace obviněného proto rozhodně neospravedlňuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe na jeho protiprávní jednání.
V. Závěrečné shrnutí
19. Přestože obviněný Ľ. Z. ve svém dovolání formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho konkrétní námitky neodpovídají tomuto, ale ani jinému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký