ECLI:CZ:NS:2022:5.TZ.85.2022.1
5 Tz 85/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. N. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
I. Napadené rozhodnutí
1. Trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdejším znění (dále jen ve zkratce „tr. zák.“). Za to mu byl podle §269 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
2. Této trestné činnosti se podle soudu prvního stupně měl obviněný dopustit tím, že ač dne 15. 6. 1993 převzal povolávací rozkaz č. XY, vydaný Okresní vojenskou správou v Opavě, který mu přikazoval nastoupit dne 1. 7. 1993 vojenskou základní službu u vojenského útvaru XY, takto neučinil ani do 24 hodin po termínu stanoveném v povolávacím rozkaze. Výše specifikovaný trestní příkaz nabyl právní moci dne 29. 1. 1994, když proti němu nebyl podán odpor.
3. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. 31 T 56/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 3. 1995,
sp. zn. 2 To 131/95, bylo vysloveno, že obviněný se neosvědčil a že vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený mu trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94, a pro jeho výkon se zařazuje do věznice s dohledem.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 2 Tzn 14/95, byla podle
§268 odst. 1 tr. ř. per analogiam zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 3. 1995, sp. zn. 2 To 131/95, s tím, že toto usnesení již bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 12/95. Tímto rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zrušeno také usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. 31 T 56/94. Dále jím byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 1994, sp. zn. 32 T 179/94, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Přerově ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 To 41/94, kterými byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že ač dne 15. 6. 1994 převzal od Okresní vojenské správy v Opavě povolávací rozkaz č. XY, který mu stanovil povinnost nastoupit dne 7. 7. 1994 vojenskou základní službu u vojenského útvaru XY, přesto tak neučinil ani do 24 hodin po termínu stanoveném v povolávacím rozkaze. Okresnímu soudu v Olomouci pak bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl o ní.
5. Okresní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 7 T 95/96, opětovně uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že nenastoupil vojenskou základní službu u vojenského útvaru XY, za což mu byl podle §269 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců a jeho výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a 1/2 roku. Následně bylo toto rozhodnutí na základě odvolání státního zástupce zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 124/97, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušen výrok o trestu a obviněnému by uložen podle §269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s dohledem.
6. Obviněný pak podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 124/97, a proti rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 2 Tzn 12/95. Ústavní soud nálezem ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 124/97. Ve zbytku pak byla ústavní stížnost odmítnuta, ve vztahu k citovanému rozsudku Nejvyššího soudu jednak z důvodu uplynutí lhůty podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a jednak z důvodu, že ústavní stížnost napadala pouze odůvodnění tohoto rozhodnutí.
II. Stížnost pro porušení zákona
7. Proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. N. Ministr spravedlnosti shledal, že tímto trestním příkazem byl porušen zákon v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., protože byl vydán v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 tr. zák.
8. Podle názoru ministra spravedlnosti jednání obviněného nelze hodnotit jako společensky nebezpečné, neboť vychází z jeho práva na svobodu náboženského svědomí a přesvědčení, které je garantováno Ústavou. Proto byl obviněný podle ministra spravedlnosti odsouzen v rozporu s Listinou základních práv a svobod v tehdejším znění.
9. Stěžovatel na základě těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. N. v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný trestní příkaz v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci znovu projednat a rozhodnout, případně aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
10. Opis stížnosti pro porušení zákona byl zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství
a obviněnému k vyjádření. Svého oprávnění využila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která souhlasí s podanou stížností pro porušení zákona. Podle jejího názoru je napadený trestní příkaz zatížen vadou nezákonnosti, neboť jednání obviněného, které se stalo podkladem výroku o jeho vině, postrádá společenskou nebezpečnost, a nemůže tak být považováno za trestný čin, protože spočívalo ve výkonu svobody náboženského svědomí a přesvědčení, které jsou zaručeny Listinou základních práv a svobod.
11. Státní zástupkyně dále navrhla, aby bylo vysloveno porušení zákona kromě ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. i v ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., aby byla zrušena i další obsahově navazující rozhodnutí „týkající se otázky osvědčení podmíněně odsouzeného“ a aby Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. vydal zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř.
12. Obviněný prostřednictvím svého obhájce rovněž vyjádřil souhlas s podanou stížností pro porušení zákona i s argumenty ministra spravedlnosti. Dále ve svém vyjádření zmínil nedůslednost tehdejší právní úpravy, která dostatečně nezajistila realizaci práva na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pro upřesnění také uvedl, že nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 18/98, bylo zrušeno ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., neboť jeho užití vedlo k porušení práva na odepření vojenské služby, jak jej garantuje Listina základních práv a svobod. Obviněný považuje také za důležité přihlédnout k rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva, které se zabývají odmítnutím výkonu vojenské služby ve vztahu k čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jimiž bylo shledáno, že kriminalizace posuzovaného jednání je v rozporu s tímto článkem.
13. Závěrem obhájce obviněného uvedl, že souhlasí s návrhem ministra spravedlnosti s tím, aby Nejvyšší soud, mimo jiné, vyslovil i porušení ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
IV. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
14. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. přípustnou a z jejího podnětu pak přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji zamítl.
15. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo na základě řádně jemu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin od uplynutí lhůty stanovené v takovém povolávacím rozkaze, ač mu v tom nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka. Za zákonem předpokládanou překážku ve smyslu tohoto ustanovení byly považovány zdravotní, nebo jiné vážné důvody. V případě jiných vážných důvodů pak musela překážka vzniknout nezávisle na odvedenci a ten byl povinen o její existenci následně předložit potvrzení obecního úřadu, policie nebo správního úřadu místa, kde překážka vznikla. U obviněného M. N. však nešlo o žádný z těchto důvodů, ostatně ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona ani netvrdí, že by obviněnému bránilo v nástupu k výkonu vojenské služby cokoli jiného než jeho svědomí a náboženské přesvědčení.
16. V takovém případě však měl obviněný možnost odmítnout základní vojenskou službu postupem podle zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, který byl právě tím zákonem, na nějž odkazuje ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. (dále jen ve zkratce „Listina“), když uvádí, že: „Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.“ Citovaný zákon o civilní službě pak umožnil legálním postupem odmítnout výkon základní vojenské služby (resp. jiných typů vojenské služby), jestliže ten se neslučoval se svědomím nebo náboženským vyznáním povinné osoby, a stanovil jako náhradu povinnost vykonat civilní službu. Obviněný M. N. ovšem nevyužil tuto možnost a odmítl ji, ačkoliv byl seznámen i se skutečností, že nenastoupením základní vojenské služby může naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák.
17. Obviněný pak skutečně v posuzovaném případě nenastoupil k výkonu základní vojenské služby podle doručeného povolávacího rozkazu, jak byl povinen, proto byl odsouzen nyní napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 31 T 56/94. Šlo o první (nikoli opakované) odsouzení za nenastoupení výkonu vojenské služby a je třeba připomenout i to, že obviněný nevyužil svého práva a nepodal proti citovanému trestnímu příkazu odpor. Ostatně ani ministr spravedlnosti, který v téže trestní věci již jednou podal stížnost pro porušení zákona dne 9. 10. 1995 pod sp. zn. 7 Tp 45/95, tehdy nic nenamítal proti výše zmíněnému trestnímu příkazu a zřejmě ho považoval za zákonný, ale domáhal se vyslovení porušení zákona a zrušení jen následných rozhodnutí, jimiž byl z důvodu opakovaného odsouzení obviněného, které bylo shledáno nezákonným, nařízen výkon uloženého a původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
18. Nejvyšší soud zde nespatřuje ani rozpor napadeného trestního příkazu s ustanovením §3 odst. 1 tr. zák., který dovozuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že podle citovaného ustanovení byl trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v trestním zákoně, přičemž podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Jak vyplývá z novodobé judikatury k posledně zmíněnému ustanovení, při úvahách o tom, zda pachatel naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popřípadě malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popřípadě malý. Citovaná ustanovení se proto mohla uplatnit jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Ministr spravedlnosti ovšem v podané stížnosti pro porušení zákona neuvádí žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jednání obviněného M. N. tehdy neodpovídalo ani dolní hranici typové nebezpečnosti trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., resp. nespecifikuje, které znaky jeho skutkové podstaty nebyly naplněny.
19. Pokud se ve stížnosti pro porušení zákona v této souvislosti argumentuje ustanovením čl. 15 odst. 3 Listiny a právem obviněného na svobodu náboženského svědomí a přesvědčení, Nejvyšší soud poukazuje na již výše uvedené skutečnosti ohledně legálního postupu k odmítnutí výkonu vojenské služby a zejména opětovně zdůrazňuje, že obviněný měl možnost realizovat svou svobodu svědomí a náboženského vyznání, ovšem jen v intencích zvláštního zákona, který k tomu stanovil podrobnosti a jímž byl už zmíněný zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě. Obviněný však nevyužil této možnosti, proto není zřejmé, v čem mělo být porušeno citované ustanovení Listiny ve vztahu k němu. Nejvyšší soud se pak v tomto směru nemohl ztotožnit ani s vyjádřením obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona, pokud poukazuje na údajnou nedůslednost tehdejší právní úpravy a na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 18/98 (uveřejněný pod č. 151/1999 Sb.). Tímto nálezem totiž bylo zrušeno jen ustanovení §2 odst. 2 zákona o civilní službě, kde byl zakotven propadný charakter lhůt stanovených v §2 odst. 1 zákona o civilní službě k prohlášení o odmítnutí vojenské služby, protože takový charakter lhůt neumožňoval náležité využití práva na odepření vojenské služby. Nebyla však nijak zpochybněna ústavnost ostatních částí zákona č. 18/1992 Sb. ani povaha tohoto zákona jako právní normy určené k realizaci svobody svědomí a náboženského vyznání ve vztahu k povinné vojenské službě. Navíc podle respektované odborné literatury z ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny nebylo možno dovodit právo na odmítnutí civilní služby jako náhrady za povinnou vojenskou službu (viz např. Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 388, nebo Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 476).
20. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by napadeným trestním příkazem došlo k tvrzenému porušení zákona v neprospěch obviněného M. N. ve vztahu k žádnému z ustanovení, která zde přicházela v úvahu a na něž se poukazovalo ve stížnosti pro porušení zákona a ve vyjádřeních k ní.
V. Závěrečné shrnutí
21. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, protože v nyní posuzované věci nedošlo napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci k vytýkanému porušení zákona v ustanoveních §269 odst. 1 tr. zák. a §3 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného M. N., jak tvrdil ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud tedy podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou a učinil tak v neveřejném zasedání podle §274 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu