ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1128.2022.1
6 Tdo 1128/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 5 To 153/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 25/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 67 T 25/2022, byl obviněný J. R. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. K. škodu ve výši 4 200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. K. odkázána s částkou ve výši 200 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupkyně. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 5 To 153/2022, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku pod bodem I. a ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině pod bodem II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pod bodem I. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a za tento přečin a za sbíhající se trestnou činnost pod bodem II., zrušujícím výrokem nedotčenou, byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (bod I.) dopustil tím, že:
dne 21. 4. 2022 v době okolo 18:00 hodin v XY, XY před domem č. p. XY, odcizil neuzamčené osobní motorové vozidlo značky Volvo XC60, registrační značky XY, vin XY, v hodnotě 600 000 Kč, přičemž ve vozidle se současně nacházela navigace zn. TomTom černé barvy v hodnotě 500 Kč, tablet značky Samsung Galaxy Tab S6, výrobního čísla R52NB0ACW2M v hodnotě 4 000 Kč, zelená rybářská taška s vybavením v hodnotě 3 000 Kč, dětská autosedačka v hodnotě 1 500 Kč a finanční hotovost 200 Kč, a vozidlo odcizil tak, že do uvedeného vozidla, ve kterém se nacházel klíč, nasedl, nastartoval jej a z místa odjel, a téhož dne jej zaparkoval v ulici XY, XY, když po zaparkování z vozidla vzal tablet a finanční hotovost, které následně vyměnil za drogy, čímž způsobil poškozenému M. K. škodu v celkové výši 609 200 Kč, kterému byly veškeré odcizené věci vyjma tabletu a hotovosti vráceny, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. 44 T 39/2017, pravomocným dnem vyhlášení, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 25. 6. 2021.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 5 To 153/2022, podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vytkl, že jeho jednání pod bodem I. mělo být stran jeho vztahu k motorovému vozidlu právně posouzeno tak, jak učinil nalézací soud, tedy jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku (nikoli krádeže), neboť nebyl prokázán úmysl vozidlo odcizit a ponechat si je. Soud prvního stupně jeho konstantní obhajobě uvěřil a relevantně upozornil na skutečnost, že vozidlo užíval pouze několik hodin, nedaleko místa činu, že neměl snahu je ukrýt a že je neopotřebil do té míry, aby mohlo být jeho jednání v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu považováno za krádež. Odvolací soud nicméně přistoupil na názor státní zástupkyně (kterou považuje obviněný za spekulaci) a jeho jednání překvalifikoval na krádež. Vozidlo odcizit nechtěl, pouze se s ním pod vlivem návykové látky chtěl projet. Právě proto, aby je přiblížil na místo, odkud je odvezl, a aby je tak jeho vlastník nemusel hledat, vrátil se k němu v úmyslu přivézt je zpět. Byl však zadržen policejní hlídkou, která jeho snahu o obnovení vlastnického práva majitele vozidla překazila. Odvolací soud v dané věci nesprávně posoudil jednu z Nejvyšším soudem judikovaných podmínek kvalifikace neoprávněného užívání cizí věci, která spočívá v tom, že pachatel nesmí s věcí naložit způsobem, který by vyloučil nebo ztížil obnovení dispozičního práva poškozeného (vedle dalších podmínek věc dlouhodobě nebo trvale neužívat a výrazně neopotřebovat). Vozidlo obviněný pouze nestihl vrátit, neboť jej při návratu k němu zatkla policejní hlídka, to mu nemůže jít k tíži, protože mezitímní zásah orgánů činných v trestním řízení mu znemožnil vrácení věci. V rámci dokazování je přitom třeba přihlédnout k tomu, zda skutečně chtěl obnovit dispoziční právo poškozeného, přičemž v projednávané věci nic nesvědčí o opaku. Spekulace odvolacího soudu o účelové obhajobě shledal irelevantní. Odvolací soud měl respektovat skutková zjištění soudu prvního stupně, který si svůj názor vytvořil podle zásady ústnosti a přímosti a osobního poznatku z provádění dokazování. Odvolací soud dokazování neopakoval, pouze dezinterpretoval předchozí dokazování a nedůvodně konstatoval účelovou obhajobu. Pro změnu skutkového zjištění soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu ostatně nebyly splněny podmínky podle §259 odst. 3 tr. ř., proto rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů soudem prvního stupně.
6. Výhrady vztáhl i proti výroku o trestu. Namítl, že státní zástupkyně se výslovně odvolala pouze proti výroku o vině, přičemž k jejímu rozpornému závěrečnému návrhu, aby odvolací soud uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, tedy přísnější, než mu byl uložen nalézacím soudem, nelze přihlížet. Odvolací soud projevil zjevnou vůli zpřísnit mu trest, když neurčité odvolání státní zástupkyně interpretoval tak, že směřovalo i do výroku o trestu, ale pro jistotu s odkazem na §254 odst. 3 tr. ř. uvedl, že musí případně tak jako tak přezkoumat i navazující výrok o trestu. Podle mínění obviněného, chtěla-li se státní zástupkyně odvolat i do výroku o trestu v jeho neprospěch, měla tak učinit jednoznačně a určitě, a odvolací soud neměl tuto neurčitost překonávat vlastním výkladem. Výhoda posuzování obsahu podání oproti formě, tedy zásada bezformálnosti, svědčí pouze těm účastníkům, kteří nejsou orgány veřejné moci. Nadto původní úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců vyhovoval i po případné změně právní kvalifikace trestním sazbám u krádeže. Dovolatel uzavřel, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada reformationis in peius a byl mu svévolně uložen přísnější a nepřiměřený trest, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle §254 odst. 3 tr. ř. vzhledem tomu, že původně uložený trest vyhovoval i po změně právní kvalifikace, ani nebyly splněny podmínky podle §259 odst. 4 tr. ř.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (další navazující návrh neučinil).
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v kontextu dovolacích námitek obviněného ve vyjádření k dovolání uvedl, že společným znakem trestných činů podle §205 a §207 tr. zákoníku je skutečnost, že pachatel se zmocní cizí věci. Rozdíl je pouze v tom, že v případě trestného činu krádeže si tím pachatel věc přisvojí, zatímco v případě trestného činu neoprávněného užívání cizí věci sleduje jen to, aby věc přechodně užíval. Po poukazu na zákonné znaky předmětných trestných činů konstatoval, že jednání obviněného je namístě označit za „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku , a nikoli jen za její „přechodné užívání“ ve významu předpokládaném §207 odst. 1 tr. zákoníku . Jak výstižně zmínil odvolací soud, pokud by se chtěl dovolatel ve vozidle skutečně pouze projet a pak ho vrátit, nic mu nebránilo je po projížďce Prahou zaparkovat opět poblíž místa, odkud odjel, či ho zaparkovat v jiné části Prahy a nahlásit jeho polohu, byť anonymně. S vozidlem naopak odjel do zcela jiné části Prahy, tam je zaparkoval, a poté,
co si z vozu vzal tablet a hotovost, ho uzamkl a klíč si nadále ponechal ve své dispozici. K automobilu se pak znovu vrátil následujícího dne, po více jak deseti hodinách od jeho odstavení, kdy do něj nasedl a chystal se odjet, byl však zadržen policejní hlídkou. Neučinil tedy naprosto žádné kroky k obnovení dispozičního práva poškozeného k předmětnému automobilu. Odvolacím soudem přisouzená právní kvalifikace dovolatelova jednání pod bodem I. jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku je tudíž podle názoru státního zástupce správná a se skutkovými zjištěními koresponduje.
9. Co se týče výhrad zaměřených proti výroku o trestu, státní zástupce upozornil, že námitka ve smyslu nerespektování zákazu reformationis in peius je primárně procesního charakteru, pod žádný z obviněným vytýkaných dovolacích důvodů ji podřadit nelze, úspěšně by ji bylo možno vytknout s odkazem na obviněným nezmiňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně v posuzované věci je nedůvodná, poněvadž Městský soud v Praze se dovolatelem vytýkaného pochybení nedopustil. Státní zástupce poukázal na znění §259 odst. 4 tr. ř. a §254 tr. ř., vyložil podmínky stanovené pro přezkum rozhodnutí soudu nalézacího soudem odvolacím, kdy zejména akcentoval, že jedním z přesahů přezkumné činnosti vyplývající z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem a důvody podaného odvolání je povinnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o trestu a další výroky, které mají podklad ve výroku o vině, jenž byl napaden odvoláním, a také jim předcházející řízení (§254 odst. 3 tr. ř.), a to bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání či nikoli. Širší přezkum upravený v §254 odst. 3 tr. ř. je pak vázán na věcnou souvislosti výroku navazujícího na výrok o vině a námitky vůči němu odvolatelem vznesené.
10. Státní zástupce zdůraznil, že v trestní věci obviněného podala odvolání i dozorová státní zástupkyně, která svůj opravný prostředek zaměřila v neprospěch obviněného primárně proti výroku o vině, avšak v závěru odvolání jednoznačně formulovala požadavek na zpřísnění uloženého trestu. Plyne-li z podaného odvolání transparentním způsobem, jaké výroky rozsudku státní zástupce napadá „ve prospěch“, či naopak „v neprospěch“ obviněného, může si obviněný učinit rámcovou představu o tom, jak se jeho situace může změnit, a tomuto přizpůsobit svou procesní aktivitu v rámci odvolacího řízení. Pro odvolací soud pak takové vymezení určuje okruh výroků, ohledně nichž eventuálně může změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného. V projednávané věci existovala návaznost výroku o trestu na výrok o vině, proto Městský soud v Praze správně přezkoumal i celý výrok o trestu. Zasáhl-li pak do výroku o vině, při jeho zrušení a při vyslovení nového výroku týkajícího se otázky trestní odpovědnosti dovolatele musel logicky přezkoumat všechny výroky obsahově navazující na výrok o vině, neboť tyto nemohly za uvedené situace samostatně obstát. S novým řešením otázky trestní odpovědnosti proto bylo nutno nově (a v celém rozsahu) vyřešit otázku právních následků nově formulované trestní odpovědnosti. Podala-li tedy dozorová státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného, kde dokonce naznačila svou představu o odpovídající výši trestu odnětí svobody, odvolací soud nepochybil, pokud v reakci na přísnější posouzení viny zpřísnil také nově uložený trest.
11. K dovolatelově závěrečné námitce vztahující se k uloženému trestu státní zástupce pouze obecně poznamenal, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest uložený dovolateli není, neboť jeho druh, výše a způsob výkonu byly Městským soudem v Praze odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž postupem ústavně konformním. V naznačeném směru soud adekvátně zohlednil především bohatou trestní historii dovolatele a ukládání úhrnného trestu za více trestných činů. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby proto nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým rozhodně není.
12. Dovolání obviněného shledal státní zástupce neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. R. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
17. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
18. Ve věci není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Obsahově dovolatel ani své námitky takto nevymezil, brojil v podstatě proti tomu, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci jednání obviněného pod bodem I., aniž prováděl dokazování. Ve zbývajícím rozsahu brojil proti zpřísnění právní kvalifikace odvolacím soudem a domáhal se zachování právní kvalifikace neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku stran jednání vůči vozidlu poškozeného. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobu obviněného spočívající v tom, že chtěl vozidlo vrátit poté, co se k němu v brzkých ranních hodinách následujícího dne vrátil, vyhodnotil jako ryze účelovou a proč – na rozdíl od nalézacího soudu – dospěl k závěru, že obviněný předmětné vozidlo odcizil a nikoliv si je toliko vypůjčil za účelem pouhého projetí s tím, že je později vrátí. Odvolací soud pak v návaznosti na učiněná skutková zjištění nalézacího soudu a při zachování totožnosti skutku upravil skutkovou větu pod bodem I. tak, že obviněný předmětné vozidlo odcizil. Současně upřesnil dobu spáchání skutku (okolo 18:00 hodin), přičemž do skutkové věty pojal i hodnotu odcizeného vozidla (600 000 Kč). Tato pak rovněž vyplynula z průběhu řízení před nalézacím soudem, konkrétně z odborného vyjádření na č. l. 72 a byla označena i obviněným za nespornou skutečnost podle §206a odst. 1 tr. ř. u hlavního líčení konaného dne 5. 5. 2022 (č. l. 143).
19. Dovolací soud nesdílí názor dovolatele o tom, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Podle citovaného ustanovení rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení: a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. V projednávané trestní věci odvolací soud rozhodl sám rozsudkem, přičemž své rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který byl v rozsudku nalézacího soudu v zásadním směru správně zjištěn. Byť odvolací soud neprováděl dokazování, na základě důkazů již provedených nalézacím soudem, resp. na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, překvalifikoval jednání obviněného, a adekvátně upravil skutkovou větu výroku o vině. Nutno v těchto souvislostech zdůraznit, že v projednávané věci odvolací soud striktně vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, do nichž z hlediska aplikace odlišné právní kvalifikace nebylo nutno nijak zasahovat (bylo ustáleno, kdy, kde, jakým způsobem se obviněný vozidla zmocnil, kam je odvezl, jak s ním nakládal, než bylo nalezeno a monitorováno policejní hlídkou, která obviněného s vozidlem zadržela opět na konkretizovaném místě a v popsaném čase). Odvolací soud neměnil ani nedoplňoval rozhodná skutková zjištění mající vliv na právní kvalifikaci skutku ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř., kterýžto postup by byl jinak skutečně podmíněn provedením relevantních důkazů ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Ustálená skutková zjištění pouze odlišně interpretoval (v návaznosti na použití přiléhavější právní kvalifikace) a rozhodl nově sám rozsudkem v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. Samozřejmě bylo pak nutno skutkovou větu nového odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu přizpůsobit tak, aby korespondovala s použitou právní kvalifikací (stále však bez zásahu do skutkových zjištění nalézacího soudu).
20. Podstatným tedy bylo, že odvolací soud neměnil a nezasahoval do skutkových zjištění nalézacího soudu, proto nebyl povinen provádět dokazování, toliko na zjištěný skutkový děj aplikoval odlišnou právní kvalifikaci. O otázku skutkovou jde tehdy, jestliže jde o posouzení správnosti zjištění těch skutkových okolností, z nichž soud vyvodil své závěry o zavinění obviněného. O otázku právního posouzení jde tehdy, jestliže je sporné, zda z těch skutkových okolností, které zjistil soud, vyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění. Podstatou napadeného rozsudku odvolacího soudu je pak odlišné právní posouzení subjektivní stránky obviněného, tedy k čemu směřoval jeho úmysl při dispozici s motorovým vozidlem. Dovolací námitka, že odvolací soud v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. (a zároveň §263 odst. 7 tr. ř.) vycházel z vlastních skutkových zjištění, odlišných od závěrů nalézacího soudu, je tedy zjevně neopodstatněná.
21. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, resp. se domáhal právního posouzení skutku jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku (míněno ve vztahu jeho jednání k motorovému vozidlu, nikoli k věcem odcizeným z jeho interiéru; vůči této části výroku o vině se nijak nevymezil, stejně jako vůči části výroku o vině pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu).
22. Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, způsobí-li takovým činem větší škodu. Trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Společným znakem obou trestných činů je to, že pachatel se zmocní cizí věci. Rozdíl je v tom, že v případě trestného činu krádeže si tím pachatel věc přisvojí, zatímco v případě trestného činu neoprávněného užívání cizí věci sleduje jen to, aby věc přechodně užíval. Přisvojení ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku znamená, že pachatel svým jednáním získá možnost trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává přisvojením možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, kdy pachatel cizí věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo zničí apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983, 1988, 2031-2033.).
23. Naproti tomu, má-li jít o přechodné užívání věci ve smyslu §207 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o relativně krátkou dobu, po kterou pachatel s věcí disponuje a po které se věc vrátí do dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Pro jednání, které má povahu „přechodného užívání“, je příznačné, že pachatel věc vlastníku nebo jiné oprávněné osobě vrátí nebo ji alespoň zanechá na takovém místě a za takových okolností, že vlastník nebo jiná oprávněná osoba může snadno a rychle obnovit svou dispozici s věcí. Nejde o „přechodné užívání“, jestliže pachatel, byť věc sám fakticky užívá krátkou dobu, s věcí naloží tak, že vlastníku či jiné oprávněné osobě je možnost dispozice s věcí odňata zcela nebo na delší dobu, její obnovení je značně znesnadněno nebo je závislé na náhodě či jiné nejisté budoucí události apod. V tomto kontextu není významné, jak dlouho věc užívá pachatel, ale jak dlouho je z možnosti nakládat s věcí vyloučen vlastník či jiná oprávněná osoba, a nakolik je reálná možnost snadného obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby s věcí (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1319/2017).
24. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že jednání obviněného bylo „přisvojením si cizí věci“ ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv „přechodným užíváním“ ve smyslu §207 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že úmysl obviněného směřoval k získání možnosti trvalé, nikoliv krátkodobé dispozice s věcí, a k vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. V projednávané věci obviněný využil zapomenutých klíčů v neuzamčeném osobním motorovém vozidle značky Volvo XC60 v hodnotě 600 000 Kč poškozeného M. K. a bez svolení vlastníka s vozidlem odjel z místa, kde bylo zaparkováno, tj. z adresy na XY, XY, na adresu XY, XY, kde je zanechal (nejkratší trasa spojující obě místa představuje cca 8–9 km jízdy). Dovolací soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, podle níž pokud by se obviněný chtěl ve vozidle skutečně pouze projet a pak je vrátit, nic mu nebránilo je po projížďce Prahou zaparkovat opět poblíž místa, odkud odjel. Za situace, kdy by to nebylo z jakéhokoli důvodu možné, avšak měl by vůli vozidlo dostat zpátky do dispozice jeho vlastníka, nic by mu nebránilo vozidlo zaparkovat v jiné části Prahy a tuto skutečnost třeba i anonymně nahlásit, samozřejmě však vozidlo učinit přístupným a s ponecháním klíčů k němu tak, aby aktivně ve smyslu výše referované judikatury učinil vstřícný konkrétní akt naznačující vůli vozidlo vrátit do dispozice oprávněného vlastníka. Nic z toho ovšem obviněný neučinil. Naopak s vozidlem odjel do úplně jiné části Prahy, která je městem velmi rozlehlým a pro eventuální účel nalezení vozidla poškozeným jednoznačně nepřehledným. Zde obviněný vozidlo zaparkoval, z vozu odcizil tablet a finanční hotovost (obojí následně podle vlastního vyjádření použil na nákup drogy), vozidlo uzamkl a klíč si ponechal. S vozidlem přitom podle svých slov odjel okolo 18:00 hod., přičemž k vozidlu zaparkovanému v ulici XY, XY, se vrátil následující den okolo 04:30 hod. V mezičase (cca 10,5 hodin) tak nevyvinul žádnou vlastní aktivitu k tomu, aby vlastník mohl vozidlo nalézt. S ohledem na tyto okolnosti proto nelze hovořit o tom, že by podnikl jakékoliv kroky za účelem obnovení dispozičního práva poškozeného k vozidlu. I dovolací soud považuje obhajobu obviněného o záměru vozidlo po projížďce vrátit jeho majiteli za účelovou a v řízení vyvrácenou, neboť zcela evidentně po celou dobu disponoval klíčky od vozu, k tomuto se v časných ranních hodinách vrátil, opět nasedl a zjevně vozidlem hodlal opakovaně odjet na jiné místo. Byl-li při tom již zadržen policejní hlídkou, nelze interpretovat tuto opakovanou jízdu jako zmařený pokus vrátit vozidlo majiteli, nýbrž jako projev vůle obviněného s vozidlem disponovat nikoli krátkodobě a nahodile, nýbrž trvaleji až do doby, kdy mu bude ze strany policejního orgánu ona dispozice fakticky znemožněna. Byť obviněný vozidlo sám fakticky užil po relativně krátkou dobu, naložil s ním tak, že jeho vlastníku možnost dispozice s ním nejen odňal, ale její obnovení značně znesnadnil, oddálil na blíže neupřesněné období a učinil nezávislým na vůli obviněného. Pokud by Policie České republiky vozidlo nevypátrala, sám poškozený by je patrně zpět do své dispozice nezískal, alespoň ne tak, aby byla z jednání obviněného seznatelná snaha a vůle snadno a rychle obnovit dispozici majitele s jeho vozidlem. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku je zcela přiléhavá a námitka obviněného o nesprávném právním posouzení skutku je zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu považovat ani za tzv. překvapivé, neboť předmětný skutek pod bodem I. byl již na základě podaného návrhu na potrestání kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku i ve vztahu k vozidlu poškozeného. V podstatě jediná polemika obhajoby s návrhem na potrestání se týkala právě této právní kvalifikace zpochybněné i v dovolacím řízení, přičemž odvolací soud toliko na základě odvolání státní zástupkyně přisvědčil právní kvalifikaci návrhu na potrestání oproti právním závěrům soudu prvního stupně. Nelze tedy uzavřít, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pro obviněného očekávatelné.
25. Pokud jde o výhradu obviněného stran porušení zásady zákazu reformationis in peius , dovolací soud obecně připomíná, že uvedená zásada je nastavena jako garance, která chrání obviněného v odvolacím řízení tím, že znemožňuje odvolacímu soudu zhoršit na podkladě jeho odvolání či odvolání podaného jinou k tomu oprávněnou osobou ve prospěch obviněného jeho postavení tím, že by v kterémkoli výroku, který se jej týká, provedl změnu, jež by se projevila v jeho neprospěch. Takovou změnu je oprávněn učinit jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, a to navíc pouze v těch výrocích, které v neprospěch obviněného napadl; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Změnu zhoršující postavení obviněného tak může soud druhého stupně provést jen na podkladě aplikace §259 odst. 4 tr. ř.
26. Dovolatel tvrdí, že státní zástupkyně se odvolala v jeho neprospěch toliko do výroku o vině, nikoliv do výroku o trestu, jak odvolací soud naznal. V kontextu výhrady obviněného je zapotřebí poznamenat, že podle §254 odst. 3 tr. ř., jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Jestliže tedy státní zástupkyně podala odvolání (podle jeho formálního označení) do výroku o vině, bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat rovněž výrok o trestu. Nadto nelze přehlédnout, že státní zástupkyně s ohledem na navrhované zpřísnění právní kvalifikace navrhla v rámci odvolacího řízení uložení přísnějšího trestu (návrh je obsažen již v závěru písemného odvolání, v návrhu na petit rozhodnutí odvolacího soudu). Jakékoli podání, bez ohledu na to, zda podané právně erudovanou osobou či nikoli, a v souladu s principem rovnosti stran, je soud povinen podle §59 odst. 1 tr. ř. posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označeno. Není tedy nejmenšího důvodu, aby odvolací soud odlišně nazíral na vymezení opravného prostředku a tím i rozsahu přezkumné činnosti u intervenující státní zástupkyně a jinak u jiných stran řízení, jak se dovolatel domáhal. Podle obsahu odvolání je zcela nepochybné, že státní zástupkyně fakticky sama brojila v neprospěch obviněného i proti výroku o trestu, byť to v označení odvolání výslovně neuvedla, a i tak byl odvolací soud povinen podle §254 odst. 3 tr. ř. v návaznosti na reklamovaný výrok o vině přezkoumat i výrok o trestu. Jednalo-li se o úspěšné odvolání státní zástupkyně do výroku o vině v neprospěch obviněného, je evidentní, že pak může dojít i ke změně výroku o trestu v neprospěch obviněného. Za této situace nelze považovat postup odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §254 tr. ř., a v důsledku také v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius . Pokud tedy odvolací soud v návaznosti na zpřísnění právní kvalifikace uložil obviněnému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, tj. v neprospěch obviněného se odchýlil od výše trestní sankce, kterou zvolil nalézací soud, nedopustil se pochybení, na které by musel dovolací soud jakkoliv reagovat.
V. Způsob rozhodnutí
27. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. R. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth