ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.126.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 126/2022-1162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání, které podal obviněný F. D., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 7/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021, v části týkající se obviněného F. D. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také v části týkající se obviněného T. K.,
- jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 14 T 7/2018, v části týkající se obviněného F. D. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také v části týkající se obviněného T. K.,
- jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 14 T 7/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. K. uznán vinným zločiny těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 1.) a obvinění T. K. a F. D. přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.). Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„1.
obviněný M. K.
v XY dne 22. 7. 2016 v době od 21:05 hodin do 21:13 hodin před domem č.p. XY v ulici XY jako strážník Městské policie XY, při služebním zásahu proti P. P., narozenému XY, spolu se strážníkem J. H. a se dvěma policisty obviněným T. K. a obviněným F. D. snažili spoutat ležícího P. P., jako podezřelého, za použití donucovacích prostředků, při čemž se ležící P. P. spoutání bránil smýkáním těla a držením rukou u těla a obviněný M. K. opakovaně udeřil P. P. nepřiměřenou silou svoji rukou sevřenou v pěst do hrudníku a to zejména do levého boku, v úmyslu překonat jeho odpor, čímž P. P. způsobil zranění spočívající v nejméně ve zlomenině 9. žebra vlevo s výrazným posunutím úlomků o 10 mm, průnikem vzduchu do podkožní břišní stěny do podkožní břišní stěny v místě zlomeného žebra, průnikem vzduchu do levé pohrudniční dutiny šíře až 25 mm, krvácení do levé pohrudniční dutiny do 32 mm, trhliny tkání sleziny s žilním krvácením do břišní dutiny a zhmoždění plicní tkáně a toto zranění si vyžádalo hospitalizaci P. P. od 22. 7. 2016 do 2. 8. 2016 a omezoval ho jej v obvyklém způsobu života, bolestivostí poraněných míst, omezením zátěže trupu a bolestmi při dýchání po dobu nejméně 4 týdnů, přičemž M. K. si byl vědom toho, že takto intenzivními a opakovanými údery překračující míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním úkonem, a že P. P. vznikne nepřiměřená újma v rozporu s ustanoveními §6 odst. 1 a §18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii a při jejich použití byl srozuměn s tím, že jimi popsaná zranění může způsobit, přičemž při svém jednání využil toho, že byl P. P. v pozici ve které se nemohl jeho úderům účinně bránit,
a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, a.s. regionální pobočka Ústí nad Labem, Mírové náměstí 35/c, 400 50 Ústí nad Labem vynaložila v souvislosti s uvedeným zraněním na ošetření P. P. celkem 58 677,10 Kč,
2.
obviněný F. D. a T. K.
v XY dne 22. 7. 2016, po předchozí vzájemné dohodě jako příslušníci Policie ČR, v úmyslu utajit jednání obviněného M. K. vůči P. P. a pomoci M. K. uniknout trestnímu stíhání, dne 22. 7. 2016 ani později neučinili žádná šetření ani opatření k odhalení skutečností nasvědčující tomu, že M. K. spáchal tr. čin a ve svých úředních záznamech o použití donucovacích prostředků a souvisejících úkonech úmyslně neuvedli pravdivé skutečnosti o opakovaných úderech pěstí M. K. do hrudníku P. P. a dne 22. 7. 2016 v 23:15 hodin v nemocnici XY obviněný F. D. do úředního záznamu o vytěžení P. P. zaprotokoloval, že si zranění popsaná v bodě I. obžaloby způsobil P. P. sám tím, že upadl na schodech, přesto, že již večer dne 22. 7. 2016 věděli, že okolnosti zranění P. P. prověřují příslušníci Policie ČR, oddělení obecné kriminality, Územního odboru XY a ačkoliv byli přítomni jednání obviněného M. K. v bodě I. obžaloby a tudíž věděli, že obviněný M. K. udeřil opakovaně velkou silou pěstí do hrudníku P. P., narozeného XY, v době když P. P. ležel na zemi a bránil se spoutání, přičemž se jako policisté museli být vědomi toho, že P. P. v důsledku jednání obviněného M. K. utrpěl závažná zranění, které si vyžádali jeho okamžitou hospitalizaci a že M. K. může být podezřelý nejméně ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoho z policistů o jednání strážníka M. K. pravdivě neinformovali, čímž nesplnili svoji povinnost vyplývající z ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, §158 odst. 1 tr. řádu a §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. K. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněný F. D. byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněný T. K. byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. K. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, a. s., regionální pobočce v Ústí nad Labem, škodu ve výši 58 677,10 Kč.
3. Odvolání všech tří obviněných proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný F. D. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Soud prvního stupně podle něj rezignoval na svou nalézací a rozhodovací funkci, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný, usnesení odvolacího soudu má znaky překvapivého rozhodnutí, když zcela přebral roli soudu prvního stupně, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti. Řešen je navíc od počátku dominantně skutek uvedený pod bodem I. obžaloby. Odvolacímu soudu vytkl, že si výlučně sám zhodnotil důkazy za situace, kdy soud prvního stupně žádné relevantní hodnocení důkazů k jeho osobě (obviněného) neprovedl, čímž porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Odvolací soud proto měl vrátit věc soudu prvního stupně, aniž by sám zasahoval do jeho pravomoci.
5. Obviněný namítl, že nebyly naplněny požadavky vyplývající z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud si vytvořil apriorní závěr o vině a do toho následně projektoval úvahy, které ale samy o sobě či v komparaci s jinými důkazy nemohou obstát. Mnoho jeho závěrů je podle obviněného v elementárním rozporu s provedeným dokazováním. Odvolací soud odmítl dva svědky slyšené u veřejného zasedání jako nevěrohodné. Část skutkové věty – „po vzájemné dohodě“ – je podle názoru obviněného dovozována z hovoru zcela někoho jiného. Žádné dokazování v daném směru neproběhlo, není zřejmé, o jakou konkrétní domluvu šlo, kde byla učiněna, co bylo dohodnuto atd. U jeho údajné znalosti závažnosti zranění není nabízena žádná relevantní možnost nabytí takové znalosti. Namítl také, že je mu kladeno za vinu uvádění údajné nepravdy do úředního záznamu o vytěžení poškozeného, ačkoliv bylo vícenásobně důkazně potvrzeno, že do úředního záznamu jednoznačně uvedl pravdu. Bylo by naopak porušením jeho povinností, kdyby do úředního záznamu o vytěžení osoby uváděl to, co vytěžený vůbec neříkal. Je jeho povinností uvést, co vytěžovaný sděluje. Pravdivost či nepravdivost je pak předmětem dalšího šetření.
6. V projednávané věci jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň jsou dílem založena na procesně nepoužitelných důkazech. Uvedl, že právní posouzení skutku není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušných skutkových podstatách trestných činů s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu. I kdyby u samotných uvolňovacích úderů trvajících několik vteřin fakticky byl a viděl je, což není podle něj relevantně prokázáno, tak ani za takového stavu se nedopustil (a dílem by se ani objektivně nemohl dopustit) jakéhokoliv protiprávního jednání. S tím úzce souvisí fakt, že skutek týkající se jeho osoby je pouze „přívažkem“ k hlavnímu skutku dvou dalších osob, spoluobviněného M. K. a jeho kolegy. Obviněný namítl, že byť se mu klade za vinu zcela jiné jednání, z pohledu faktického dopadu na jejich životy jsou zvolené druhy a výměry trestů prakticky shodné. Nicméně má za to, že je to on, kdo byl rozhodnutím postižen nejvíce. Uvedl také, že doposud neví, čeho trestněprávně relevantního se dopustil, případně, co měl učinit jinak. Znaky skutkových podstat předmětných přečinů nenaplnil.
7. Je-li mu kladeno za vinu, že s kolegou K. „neučinili žádná šetření ani opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že M. K. spáchal trestný čin“, ani zde není zřejmé, o jaké opatření vůbec mělo jít, jaká opatření byli povinni učinit a jaká šetření k odhalení trestného činu M. K. měli provádět. K žádným šetřením povinni nebyli, tím spíše, že coby zúčastněné osoby byli na místě samém a do celé události ingerovali. Příslušná šetření jsou úkolem jiných složek PČR a GIBS, kterým poskytl plnou součinnost. Ke všem šetřením bezprostředně po zásahu také došlo. Uvedl, že nic nezamlčoval a vše uváděl popravdě. Opak ani není nikde relevantně tvrzen. V podstatě od počátku si věc převzala GIBS a lze podle něj naopak uzavřít, že prováděním vlastních šetření či opatření by nepřípustně zasahoval do pravomoci jiného a mohl být minimálně kázeňsky potrestán. V návaznosti na to obviněný zopakoval průběh skutkového děje. Napadené rozhodnutí bez jediného relevantního důkazu dospívá k závěru, že v kritickou dobu několika vteřin u poškozeného bezprostředně byl, zákrok viděl a tento měl na základě blíže neupřesněných vědomostí, objektivních možností či znalostí vyhodnotit jako nepřiměřený (což mu podle jeho názoru ani nepřísluší) a jako nepřiměřený (že bylo použito donucovacích prostředků se zraněním a s ohrožením života prokazatelně uvedl) jej v úředním záznamu označit. Z žádného právního ani služebního předpisu přitom taková povinnost nevyplývá. Mimoto žádné údery vlastními smysly nevnímal, přičemž poškozený mu po zákroku (a nejen jemu) uvedl, že mu zranění vznikla jinak. Na základě výslechu svědků A. R. a J. J. v rámci veřejného zasedání pak konstatoval, že není ani postaveno najisto, kde poškozenému zranění vznikla.
8. Z rozsudku soudu prvního stupně není podle obviněného zřejmé, jaké pravdivé skutečnosti o opakovaných úderech pěstí M. K. do hrudníku P. P. neuvedl. Do úředního záznamu o použití donucovacích prostředků uvádí jím užité donucovací prostředky a nepřísluší mu sepisovat úřední záznam o použití donucovacích prostředků jiných osob. Jak již přitom uvedeno, nemohl ani uvést něco, co svými smysly nevnímal, když u samotných úderů nebyl bezprostředně přítomen. Byl pouze u dokončení poutání po dobu cca 10 až 15 vteřin a pak se věnoval další činnosti. Už vůbec pak není jeho povinností ani právem hodnotit přiměřenost či nepřiměřenost použitých donucovacích prostředků užitých při zákroku někým jiným. Obviněný je názoru, že je to úkolem jiných orgánů, když jen orgány činné v trestním řízení tuto otázku zkoumaly přes 5 let.
9. Za zcela absurdní označil obviněný tu část skutkové věty, podle které „jako policisté si museli být vědomi toho, že P. P. v důsledku jednání obv. M. K. utrpěl závažná zranění, která si vyžádala jeho okamžitou hospitalizaci a že M. K. může být podezřelý nejméně ze spáchání přečinu ublížení na zdraví“. Uvedl, že není lékař s odbornými znalostmi, přičemž i kdyby tomu tak bylo, jeho povědomost nemohla být dána. Teprve na základě vyšetření v nemocnici mohla být vnitřní zranění poškozeného vůbec zjištěna. Jinými slovy ani odborný lékař na místě samém by nebyl objektivně s to určit závažnost zranění, natož on (obviněný) coby člen hlídky PČR. Jakmile se od ošetřujícího lékaře dozvěděl, že poškozený byl v ohrožení života, zcela popravdě to do svého úředního záznamu uvedl. Ani k tomu přitom soudy nižších stupňů nepřihlédly.
10. Za nesprávnou vnímal i samotnou právní kvalifikaci v tom smyslu, že i kdyby hypoteticky bylo na jeho straně dáno tvrzené protiprávní jednání, tak aby nedošlo k nadržování, musel by se jít podle svého názoru udat, resp. nadržoval by sám sobě. Šlo by tím o porušení zásady sebeobviňování. Uvedl, že ačkoliv Nejvyšší soud nevyloučil jednočinný souběh trestných činů nadržování a zneužití pravomoci úřední osoby, stalo se tak za jiných skutkových okolností, přičemž v nyní projednávaném případě jde o shodné jednání i totožný objekt.
11. Obviněný dále brojil proti komunikačním záznamům operačních středisek PČR a MP, resp. namítl, že z nich nelze nic negativního vůči jeho osobě dovozovat. Vyjádřil se také k ostatním důkazům a výpovědím spoluobviněných, rozvedl i další výpovědi svědků, k čemuž uvedl, že ani jeden ze svědků nevypověděl způsobem, který by ho (obviněného) měl usvědčovat. Odvolacímu soudu vytkl, že výpovědi (znovu) slyšených svědků ve veřejném zasedání nehodnotil způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu.
12. Závěrem s ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích jeho (obviněného) se týkajících, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li možno postupovat podle §265m tr. ř. tak, že by při zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem tak, že ho zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že stěžejní část dovolání je směřována proti hodnocení důkazů. Podle názoru státního zástupce se však oba soudy nižších stupňů s hodnocením důkazní situace vypořádaly v dostatečné míře, o tzv. extrémním nesouladu hovořit nelze. Pokud obviněný rozporoval míru ingerence odvolacího soudu do činnosti soudu prvního stupně, státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že tato nepřesáhla zákonné parametry, dané především vázaností nižšího soudu právním názorem soudu vyššího (§264 odst. 1 tr. ř.). Stran námitek proti formulaci skutku konstatoval, že jak výrok obžaloby, tak výrok odsuzujícího rozsudku obsahují ve vztahu k obviněnému dostatečný popis skutku, z nějž je patrno, co je mu kladeno za vinu, znaky jakého trestného činu naplnil, přičemž skutek nemůže být zaměněn s jiným. V jednotlivostech pak státní zástupce poukázal na to, že z rozsudku je dostatečně zřejmé, že předchozí vzájemnou dohodou se spoluobviněným T. K. není míněno žádné formalizované ujednání smluvního typu, nýbrž zcela neformální situační dohoda o neplnění služebních povinností, u které postačí i konkludentní (neverbální) konání stran či postup ve vzájemné shodě. Není podle něj pravdou, že z rozsudku nevyplývá, v čem spočívá trestněprávně relevantní nekonání, když jsou citována konkrétní ustanovení daných právních předpisů, která obviněný omisivně porušil. Skutečnost, že obviněný těmto zákonným povinnostem nedostál, je pak dostatečně rozvedena v odůvodnění obou rozhodnutí. Lichá je podle státního zástupce i námitka stran toho, že coby nelékař nebyl obviněný vůbec schopen posoudit, zda civilní osobě, vůči které směřoval policejní zákrok, mohlo být ublíženo na zdraví. Z dokazování je zjevné, že při útoku o povaze a intenzitě toho, jehož se dopustil obviněný M. K., musí i laik pojmout důvodné podezření na možnost vzniku ublížení (újmy) na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku. Uvedené platí tím spíše, že o nebývale agresivním útoku ze strany M. K. hovoří i někteří přímí svědci z řad civilních osob, obviněný D. byl navíc záhy po činu informován lékařem o vážném stavu poškozeného. Jako příslušník Policie ČR je profesně vyškolen v užívání donucovacích prostředků podle zákona o Policii ČR, musí tedy být schopen posoudit i exces při užití těchto prostředků ze strany jiného a alespoň v základní míře taktéž případná zdravotní rizika u osoby, vůči níž zákrok směřuje.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo Nejvyšším soudem i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [v dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného směřovaly z převážné části do oblasti procesní a skutkové, když zejména odvolacímu soudu vytkl, že nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (konkrétně zejména §263 odst. 7 tr. ř.), brojil proti hodnocení provedených důkazů učiněnému soudy nižších stupňů a z toho vyvozeným skutkovým zjištěním. Takové námitky bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s nově vymezeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však uplatnil i argumentaci, že znaky skutkových podstat předmětných přečinů nenaplnil, a tu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Nejvyšší soud shledal, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí dovolání. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
22. Přes uvedené finální konstatování však považuje za potřebné nejprve zmínit, že opodstatněnými neshledal námitky obviněného vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů stran původu zranění poškozeného P. P., když v tomto směru bylo provedeným dokazováním prokázáno, že mu bylo způsobeno při zákroku ze strany obviněného M. K. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný F. D. spolu s obviněným T. K. byli přítomni tomuto zásahu proti poškozenému a že opakované údery vůči němu registrovali. Soudy nižších stupňů totiž v tomto směru provedly řádné a úplné dokazování odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy zhodnotily způsobem nekolidujícím s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a zejména pak odvolací soud hodnotící úvahy podrobně rozvedl. Namítl-li v této souvislosti obviněný, že odvolací soud takovým postupem zasáhl do pravomoci soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, resp. porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., nelze mu přisvědčit. Odvolací soud totiž označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná (bod 9. napadeného usnesení) a nijak se od nich neodchýlil, toliko detailněji, jak již uvedeno, hodnotící úvahy rozvedl. Pokud jde o doplněné dokazování výslechem svědků J. J. a A. R., tyto hodnotil v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně (bod 11. a 12. napadeného usnesení). Porušením citovaného ustanovení by byla situace, kdyby odvolací soud hodnotil důkazy, jež provedl soud nižšího stupně, odlišně, a tím dospěl i k odlišným skutkovým zjištěním, to se však v dané věci nestalo.
23. V návaznosti na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodnost podaného dovolání byla podmíněna faktem, že soudy nižších stupňů skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nesprávně právně posoudily, pokud učinily závěr, že jím obviněný F. D. spolu s obviněným T. K. naplnili znaky skutkových podstat přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci.
25. Přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
26. Tyto přečiny měly být podle soudů nižších stupňů spáchány obviněným F. D. a obviněným T. K. stručně shrnuto tím, že po předchozí vzájemné dohodě jako příslušníci Policie ČR, v úmyslu utajit jednání obviněného M. K. vůči P. P. a pomoci M. K. uniknout trestnímu stíhání neučinili žádná šetření ani opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že M. K. spáchal trestný čin (věděli, že tento obviněný udeřil opakovaně velkou silou pěstí do hrudníku P. P. a museli si být vědomi toho, že dotyčný v důsledku tohoto jednání utrpěl závažná zranění, která si vyžádala jeho okamžitou hospitalizaci) a ve svých úředních záznamech o použití donucovacích prostředků a souvisejících úkonech úmyslně neuvedli pravdivé skutečnosti o opakovaných úderech pěstí M. K. do hrudníku P. P. a obviněný F. D. do úředního záznamu o vytěžení P. P. zaprotokoloval, že si zranění popsaná v bodě I. obžaloby způsobil P. P. sám tím, že upadl na schodech, přičemž nikoho z policistů o jednání strážníka M. K. pravdivě neinformovali, čímž nesplnili svoji povinnost vyplývající z ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, §158 odst. 1 tr. ř. a §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
27. Podle názoru Nejvyššího soudu však znaky skutkových podstat předmětných trestných činů posuzovaným skutkem naplněny nebyly, a to z následujících důvodů.
28. Především je třeba zdůraznit, že bylo prokázáno, že dovolateli poškozený P. P. skutečně v nemocnici sdělil to, co je obsahem úředního záznamu, který s ním tehdy sepsal. Dovolateli je tak paradoxně kladeno za vinu to, že do něj uvedl pravdu. V takovém jednání ovšem nelze v žádném případě shledávat porušení jakékoliv (zákonné či služební) povinnosti. Jinak řečeno, nešlo o jednání, jež by neslo rysy protiprávnosti. Po obviněném nelze požadovat, aby do úředního záznamu, zachycujícího vyjádření vyšetřované osoby, doplnil pasáž zachycující vlastní poznatky zpracovatele úředního záznamu o průběhu prošetřované události. Naopak, porušením jeho povinností by bylo, kdyby do úředního záznamu napsal něco jiného, než co mu poškozený skutečně sdělil. Již v uvedeném směru tak právní závěry soudů nižších stupňů postrádají opodstatnění.
29. Pokud jde o úřední záznam o použití donucovacích prostředků, v tom je znovu pravdivě zachyceno, jaké donucovací prostředky použil sám dovolatel. Ten v dalším úředním záznamu, obsahujícím popis průběhu celého zásahu příslušníků PČR inkriminovaného dne uvedl, a to je pro právní posouzení věci podstatné, že při použití donucovacích prostředků ze strany strážníků městské policie došlo ke zranění poškozeného. Na místě samém přitom provedl šetření, ztotožnil přítomné svědky, s nimiž hovořil. I tyto skutečnosti v předmětném úředním záznamu zachytil, čímž nepochybně napomohl objasnění celé věci (mj. je zde uveden svědek J. M. B., jehož výpověď byla jedním z klíčových důkazů usvědčujících obviněného M. K.). Obviněnému tedy nelze klást za vinu nějaké zásadní pochybení, tím spíše při vědomí toho, že účelem zásahu příslušníků PČR bylo zabránit P. P. v napadání svědkyně A. R. Okolnosti zákroku a zranění P. P. byly prakticky vzápětí řešeny jinou součástí Policie ČR (GIBS). Za této situace, kdy navíc ani nevěděl, co do svých úředních záznamů sepsali strážníci městské policie, mu nepříslušelo hodnotit přiměřenost donucovacích prostředků použitých těmito městskými strážníky (jinými osobami), což mj. bylo učiněno Městskou policií XY, a především zasahovat do věci nějakým vlastním dalším šetřením (jak se mu klade za vinu ve skutkové větě).
30. Dlužno dodat, že uvedené se pak přiměřeně týká i druhého příslušníka Policie ČR, obviněného T. K. Přiměřeně proto, že dotyčný neprováděl prvotní šetření na místě činu, jelikož doprovázel zraněného P. P. do nemocnice, a nesepisoval zmíněný „shrnující“ úřední záznam, resp. záznam o „vytěžení“ P. P.
31. Zpětně se může jevit, že měli obvinění F. D. a T. K. „udělat víc“ a postupovat jinak, lépe, nicméně v tu chvíli, kdy věc byla „v pohybu“, nelze na základě provedených důkazů dovodit, že jmenovaní dva obvinění neplnili po zákroku své úkoly, resp. své povinnosti vyplývající z jejich pravomoci, a že jednali v úmyslu umožnit pachateli trestného činu (strážníku městské policie M. K.), aby unikl trestnímu stíhání, a bránili tomu, aby zákonnost jeho jednání byla řádně prošetřena. Jejich jednání s ustanoveními, jež měli porušit, nijak zásadně nekoliduje, resp. nikoliv takovým způsobem, že by bylo možno vyvozovat jejich trestní odpovědnost.
32. Opětovně je tak namístě uvést a shrnout následující podstatné skutečnosti. Obvinění F. D. a T. K. ve svých úředních záznamech o použití donucovacích prostředků uvedli, tak jak bylo jejich povinností, jaké donucovací prostředky ten který z nich použil. Obviněný F. D. v dalším úředním záznamu jednak konkrétně uvedl, že P. P. utrpěl při použití donucovacích prostředků ze strany strážníků Městské policie v XY zranění, jednak publikoval podle jím provedeného prvotního šetření údaje svědků, a to i svědka, na základě jehož výpovědi bylo v konečném důsledku rozhodnuto o vině obviněného M. K. Přitom nebylo namístě, aby zvláště za situace, kdy velmi krátce po zjištění zranění P. P. začali věc šetřit jiní policisté, obviněný F. D. (potažmo obviněný T. K.) realizoval nějaká vlastní šetření či opatření k jejímu objasnění. V posledním úředním záznamu pak obviněný F. D. uvedl pravdivé skutečnosti o sdělení P. P. stran vzniku jeho zranění, aniž by bylo jeho povinností dodávat jakýkoliv vlastní komentář. Není proto opodstatněným závěr, že svým počínáním porušili či nesplnili své povinnosti, a to tak zásadním způsobem, aby naplnili znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
33. K tomu lze ještě poznamenat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují hodnotící úvahy stran vzájemné dohody obviněných příslušníků Policie ČR spáchat předmětné přečiny.
34. Zcela nad rámec výše uvedeného pak je třeba dodat, že se soudy nižších stupňů, pokud již dospěly k závěru, že všechny formální znaky daných přečinů byly naplněny, vůbec nezabývaly mírou společenské škodlivosti jednání obviněných F. D. a T. K. a otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, což bylo v daném případě nepochybně namístě. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem by v takovém případě musely učinit závěr, že škodlivost posuzovaného jednání nedosahovala takové intenzity, aby bylo nutné vyvodit trestní odpovědnost jmenovaných obviněných.
35. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 31 To 62/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 14 T 7/2018, a to v částech týkajících se obviněného F. D. Jelikož důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obviněného F. D., prospívá také obviněnému T. K., zrušil Nejvyšší soud s přiměřeným užitím §261 tr. ř. citovaná rozhodnutí též v částech týkajících se tohoto obviněného. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
37. V novém řízení je Okresní soud v Jablonci nad Nisou povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), potažmo se zásadou zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu