ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1294.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1294/2021-14572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Plzeň-jih, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 To 21/2020-14172, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 9/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2019, č. j. 7 T 9/2015-13830 byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 31. 5. 2015, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku v části Ad. II. 1.-3. tj. zcela stručně vyjádřeno, užitím peněžních prostředků získaných trestnou činností obviněných R. K. a J. P. při nákupu označených nemovitostí, které takto získával.
2. Obviněný byl za tento přečin a dále za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 8. 2015, č. j. 9 T 32/2014-235, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2015, č. j. 9 To 356/2015-268, odsouzen podle §217 odst. 3 tr. zákoníku (účinného do 31. 5. 2015) a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle 81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci ve vztahu k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 8. 2015, č. j. 9 T 32/2014-235, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2015, č. j. 9 To 356/2015-268, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození specifikovaní ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodováno i ve věci spoluobviněných R. K., nar. XY, a J. P., nar. XY, kteří byli jednak uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (Ad. I. 1-193) a obviněný R. K. i zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku (Ad. II. 1-3), jednak byli částečně obžaloby zproštěni (Ad. III.).
4. O odvoláních obviněného, obou spoluobviněných, poškozených a insolvenčního správce obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 To 21/2020-14172 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech tří obviněných zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl u všech obviněných o celém výroku o trestu, přičemž ve vztahu k nynějšímu dovolateli rozhodl tak, že jej při nezměněném výroku o vině přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle §217 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, přičemž mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku. Odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání poškozených a podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání insolvenčního správce obviněného.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jitky Fišerové dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že v jeho věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
6. Dovolatel namítá, že závěr o jeho nedbalostním zavinění předmětného přečinu nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud v odůvodnění jeho rozsudku vychází pouze ze spekulací vyplývajících z jeho rodinného vztahu k spoluobviněnému R. K. (otci obviněného). Z této skutečnosti soud bez dalšího dovozuje, že obviněný musel vědět o špatné finanční situaci jeho otce a dále o původu finančních prostředků, které mu otec svěřil k dalším investicím, stejně jako to, že těmito investicemi může docházet k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Obviněný nežil v domácnosti se svým otcem od tří let a pouze věděl, že je jeho otec podnikatelem, který ho pravidelně podporoval. Měl za to, že jeho otec je bezúhonnou osobou a pokud mu poskytoval finance s doporučením výhodných investic, nebylo na tom nic podezřelého, neboť tímto způsobem se v očích dovolatele snažil zajistit budoucnost svého syna.
7. Obviněný dále uvádí, že je kontroverzní otázka výše škody mající dále vliv na výrok o vině spácháním daného přečinu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Závěry znaleckých posudků zadaných obhajobou byly stran otázky výše škody v rozporu s posudky zadanými orgány činnými v trestním řízení. Škoda nebyla stanovena zákonným způsobem, když nedošlo k vypracování revizního znaleckého posudku a obhajobě bylo znemožněno předložit posudek strany podle §110a tr. ř. Pokud se ani znalci neshodli na výši škody, tím spíše o ní nemohl mít povědomí dovolatel. Teprve pravomocné rozhodnutí soudu o vině otce dovolatele dalo obviněnému relevantní poznatek o trestné činnosti, které se jeho otec dopouštěl.
8. Podle obviněného byla špatně posouzena objektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v jejím znaku zastření původu věci. Nemovitosti, které na sebe převedl skrze financování jeho otce, byly koupeny zcela transparentním způsobem. Dané peněžní prostředky změnily majitele z obviněného R. K. na dovolatele a dále byly investovány. Ne však způsobem, aby byly odděleny od jejich nezákonného zdroje spolu se znemožněním jejich vysledování. Nedošlo k žádným složitým a nepřehledným operacím majícím za účel zametání stop a přerušení možnosti sledování peněz jako v případě tzv. praní špinavých peněz. V době do 31. 5. 2015 bylo možné skutek kvalifikovat jako trestný čin podílnictví, nicméně tím se napadený rozsudek nezabýval.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 To 21/2020-14172, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Tento uvedl, že námitky obviněného vztahující se k naplnění, resp. prokázání subjektivní stránky nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod ani žádný z jiných důvodů dovolání. Obsahově je argumentace obviněného založena na hodnocení důkazů, resp. zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy. V otázce naplnění subjektivní stránky státní zástupce odkazuje především na bod 100. rozsudku odvolacího soudu, kde je tato náležitě řešena.
11. Ohledně výhrad dovolatele k znaleckým posudkům a skrze ně zjištěné výše škody státní zástupce podotýká, že ani v tomto případě nelze hovořit o námitkách podřaditelných pod některý z důvodů dovolání. Považuje přitom pozornost soudů, jež se věnovaly hodnocení všech znaleckých posudků a odborných vyjádření (i těch předložených obhajobou), za dostatečnou. Soudy rovněž vysvětlily, proč nepovažovaly za nutné opatřit revizní znalecké posudky. Dále odkazuje zejména na body 55. – 62. rozsudku odvolacího soudu.
12. Námitku obviněného stran nenaplnění znaku objektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti spočívajícího v zastření původu věci, považuje státní zástupce za vyhovující uplatněného důvodu dovolání, nicméně za zjevně neopodstatněnou. Odkazy obviněného na transparentnost nabytí vlastnického práva k daným nemovitostem nic nemění na přiléhavosti soudy aplikované skutkové podstaty. Podstatné totiž je, že byla zastírána skutečnost, že k pořízení nemovitostí byly užity peněžní prostředky získané podvodným jednáním, což je dostatečně vysvětleno v bodě 98. rozsudku soudu druhého stupně. Uvedené vylučuje uplatnění právní kvalifikace navržené dovolatelem.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek podle §265 odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání s jehož konáním vyjadřuje souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný důvod dovolání.
16. Obviněný uplatnil dovolací důvod, který je určen k nápravě případných vad při hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávním hmotně právním posouzení skutečnosti, která má podstatný význam pro vydané rozhodnutí. Východiskem pro posouzení, zda taková vada dovoláním napadené rozhodnutí zatěžuje, jsou skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, která se stala předmětem hmotně právní subsumpce pod příslušné ustanovení tr. zákoníku, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není, jak již bylo zmíněno, povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Většinu námitek dovolatele nelze hodnotit jako naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. podle účinného znění trestního řádu. Fakticky jimi totiž brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a realizaci dokazování, aniž by však explicitně namítl, že by jím napadená rozhodnutí byla zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu. Pouze pro úplnost tedy Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
19. První námitkou výše zmíněné povahy je ta, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Tuto námitku dovolatel obsahově staví v podstatě na tvrzení, že soudy založily posouzení subjektivní stránky výhradně na tom, že je synem spoluobviněného R. K. Uvedený postup považuje za nedostatečný a uvádí, že z jeho rodinného vztahu k tomuto spoluobviněnému nelze dovodit, že věděl o nelegálním původu peněžních prostředků, které od něj dostával k dalším investicím. Dovolatel tedy v první řadě napadá přiměřenost skutkových zjištění soudu a teprve následně (sekundárně) odůvodněnost soudy zvoleného právního posouzení. Nadto je třeba uvést, že zcela pomíjí skutečné zhodnocení důkazní materie, které soudy provedly. Nejvyšší soud tak odkazuje zejména na bod 100. rozsudku odvolacího soudu (v poněkud stručnější podobě i na bod 150. rozsudku nalézacího soudu), v němž nebylo poukazováno pouze na samotný rodinný vztah dovolatele a jeho otce. Samozřejmě i sám rodinný vztah mezi obviněnými je relevantní při zjišťování toho, zda dovolatel mohl mít povědomí o finanční situaci spoluobviněného, a tudíž i zda věděl o nelegálním původu velkých obnosů finančních prostředků, jež mu tento předával. Nicméně není to jediná okolnost, jež byla v předmětné věci hodnocena. Pozornost soudu druhého stupně byla zaměřena rovněž na to, že obviněný R. K. byl zaměstnancem dovolatele se sjednanou měsíční odměnou ve výši 10.000 Kč. Dovolatel tudíž věděl i o nízkých měsíčních příjmech svého otce. Stejně tak bylo zohledněno, že se tento spoluobviněný nachází v úpadku a proti jeho majetku je veden konkurs. K shora popsaným poznatkům bylo bráno v potaz rovněž to, že „[O] tom, že existovala společnost R. obžalovaný J. K. musel vědět, neboť jak sám uvedl, od této nakupoval dva automobily, kdy i tento nákup mu byl zprostředkován jeho otcem. Takže si musel uvědomovat i to, že jeho otec má s touto společností něco společného … … Z dokazování vyplynulo, že obžalovaný R. K. se o svém působení ve společnosti R. příliš před rodinnými příslušníky netajil, například se v kanceláři společnosti pohybovala jeho matka J. K. (viz výpověď svědka F. M. a dokonce o předávání peněz této osobě hovořila svědkyně M. M.)“ (viz bod 100. rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně tak dovodil, že dovolatel měl o činnostech a povaze příjmů svého otce obecně dobré povědomí. Když tedy objížděl se svým otcem dražby nemovitostí, kdy jeho otec najednou disponoval vysokými finančními částkami umožňujícími nakupování nemovitostí, muselo mu být zřejmé, že jsou tyto finanční prostředky nelegálního původu a pocházejí z trestné činnosti. Nejvyšší soud tak konstatuje, že skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a jejich navazujícím právním úvahám ve vztahu k subjektivní stránce nemůže vytknout existenci pochybností či rozporů a už vůbec ne rozporů extrémních. Ostatně obviněný existenci tzv. extrémního nesouladu ani explicitně nenamítl.
20. Ani námitka týkající se pochybení při zjišťování výše škody, neboť nebyl vyžádán revizní znalecký posudek, není podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Hodnocení znaleckých posudků (a odborných vyjádření) se již věnovaly soudy obou stupňů a Nejvyšší soud tak odkazuje především na body 121. – 132. rozsudku nalézacího soudu a body 56. – 62. rozsudku odvolacího soudu. V uvedených částech jejich rozhodnutí soudy zcela dostatečně zdůvodnily, proč upřednostnily závěry z posudku vypracovaného znalcem Ing. Michálkem a posudku vypracovaného znalcem Danielisem, na místo těch předložených obhajobou. Vzhledem k vágní povaze předmětné dovolací námitky (dovolatel pouze trvá na tom, že měl být vypracován revizní znalecký posudek) nebude na tomto místě Nejvyšší soud reprodukovat všechny odkazované úvahy. Připomene tak jen závěr soudu druhého stupně obsažený v bodě 62. jeho rozsudku, že „… ani odlišnost závěrů znaleckých posudků není sama o sobě důvodem … … aby byl ve věci opatřován nový znalecký posudek, případně aby bylo přistoupeno ke zpracování znaleckého posudku ústavního“ , a to tehdy „… jsou-li pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckých závěrů rozptýleny a rozdíly mezi znaleckými posudky vypořádány, což se ostatně i v této věci stalo. Proto není možné považovat za pochybení, že nebylo přistoupeno ke zpracování nových znaleckých posudků.“ Zcela případně soud druhého stupně taktéž dodal, že ani samotný výrazný nesouhlas kterékoli z procesních stran nelze považovat za důvod k opatření nového či revizního znaleckého posudku.
21. Zmíněná neurčitost námitky týkající se znaleckých posudků se odráží i v dílčí výhradě obviněného, že mělo být soudem obhajobě znemožněno předložit znalecký posudek strany podle §110a tr. ř. Tato námitka není nijak konkretizována či argumentačně rozvedena, přičemž ze shora odkazovaných částí rozsudků soudů obou stupňů je zjevné, že tyto hodnotily právě i znalecké posudky předložené stranami. Nejvyšší soud se tedy touto dílčí námitkou dále nezabýval. Ve vztahu k uvedenému pak připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel. Napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní. Mimo jiné z důvodu možného splnění uvedeného požadavku je vyžadováno to, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.
22. Jedinou námitkou obsahově vyhovující dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ta, podle níž byl skutek obviněného chybně právně kvalifikován jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti ve smyslu §217 tr. zákoníku (účinného do dne 31. 5. 2015), jelikož na zjištěném skutkovém podkladě nelze vysledovat naplnění objektivní stránky jeho skutkové podstaty, konkrétně jejího znaku „ zastření původu věci “. Podstatou argumentace dovolatele je tvrzení, že investice z trestné činnosti získaných finančních prostředků byly učiněny transparentně a celý proces těchto investic nebyl dosti složitý na to, aby se mohlo jednat o tzv. „praní špinavých peněz“. Tuto část dovolací argumentace je třeba označit za zjevně neopodstatněnou. Podstata pojmu zastření tkví v tom, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Prostředkem k zastření je přitom mimo jiné i převod vlastnictví k věci a utajení její skutečné povahy (původu z trestné činnosti), jejího místa a pohybu, dispozic s ní atd. V předmětné věci spoluobviněný R. K. dovolateli předával trestnou činností získané finanční částky, jež poté dovolatel, jako osoba na původní trestné činnosti, z níž tyto peněžní prostředky pocházely, nezúčastněná, investoval do nemovitostí s ohledem na pokyny tohoto spoluobviněného. Dovolatel umožnil zmíněnému spoluobviněnému přenesení dispozice s těmito finančními částkami na něj. Díky takovým převodům bylo možné, aby peněžní prostředky investovala osoba na jejich podvodném získání nezúčastněná (dovolatel). Tyto prostředky se tudíž zdály být legálně získanými a jako takové byly vtěleny do transparentní investice. Skutečnost, že předmětné jednání obou obviněných nebylo zvlášť sofistikované, vůbec nevylučuje naplnění předmětného znaku soudy aplikované skutkové podstaty. Ostatně obdobně se vyjádřil i odvolací soud, když v bodě 98. svého rozsudku uvedl, že takto běžně „… probíhá legalizace výnosů z trestné činnosti … … Pokud totiž dojde k investicím za peníze získané trestnou činností, jak zmíněno, často za aktivní účasti jiné osoby, vzbuzuje takové jednání na první dojem zdání, že jsou veškeré transakce v pořádku a prostředky v tomto případě na nákup nemovitostí užité, byly získány zcela legálně. Tomu koresponduje i uplatněná obhajoba … … že peníze zčásti svým podnikáním či výhrami v různých podnicích vydělal obžalovaný J. K. a z další části byly získané dary či půjčkami od rodinných příslušníků … … Jediným cílem takové operace však je to, aby byl zastřen původ peněz, tedy že pocházejí z trestné činnosti a tím, že se za ně nakoupí nemovitosti, dojde k jejich legalizaci, čili bude nadále předpokládáno, že jsou poctivě získané.“
23. V kontextu výše uvedeného je možné dovodit i nepřípadnost odkazů obviněného na to, že jeho skutek měl být kvalifikován jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015 (resp. podílnictví z nedbalosti podle §215 téhož zákona). Skutková podstata podílnictví totiž na rozdíl od skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti vyžadovala mj. jen prosté převedení věci či jiné majetkové hodnoty získané trestným činem, resp. převedení dispoziční moci nad nimi, na sebe nebo jiného. Toto převedení (jak bylo zmíněno výše) mohlo být rovněž prostředkem pro naplnění znaku zastření, který však zasahuje ještě dále, neboť nesměřuje jen k samotnému převedení věci, nýbrž i ke zkreslení její pravé povahy, resp. původu. K zastření původu v tomto smyslu přitom jednání obviněných směřovalo, jak již Nejvyšší soud uzavřel v předchozím bodě, pročež dovolatelem předkládanou kvalifikační alternativu trestného činu podílnictví je nutné odmítnout.
V.
Způsob rozhodnutí
24. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
25. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu