ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1348.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1348/2021-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 6/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 T 6/2018-517 (dále též „druhý rozsudek“), byl obviněný V. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
přinejmenším od jarních měsíců roku 2015 do měsíce června 2016, v XY – XY, okres XY, přitom do 9. 11. 2015 jakožto druh matky poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, ve vztahu k níž od raného dětství poškozené vystupoval jako její otec a ona jej takto chápala, ač znal její věk a zranitelnou osobnost a rysy emoční nestability, impulzivity, se sklony k sebepoškozování, kterými se snažila přehlušit pocity velkého napětí v běžném životě způsobené neutěšenou rodinou situací s alkohol požívající matkou a neustálými konflikty matky s obžalovaným, se zhoršeným intelektem na úrovni mentální retardace, díky čemuž otázky vlastních vin chápala jako méně než průměrné desetileté dítě, v otázce uvědomění si sociálních vazeb a vztahů jako průměrné dvanácti až třináctileté dítě a vztah k obžalovanému pak byl věku odpovídajícím projevem přirozeného vymezení se poškozené vůči své matce jako sokyni v lásce, neboť v tomto věku dochází k přirozené zamilovanosti dcery do otce, který však, na rozdíl od obvyklého vztahu otce a dcery, byl obžalovaným rozvíjen tak, že při nedostatečném rodinném a sociálním prostředí bez potřebných výchovných vlivů a nedostatečnou normativitou, na kterém měl obžalovaný svým nekonáním podíl, měla poškozená potřebu hledat nové prožitky, které měly směřovat k naplňování jejích potřeb, zjišťovat hranice, kam až může v interpersonálních vztazích zajít, se zájmem o sexualitu a tělesné prožívání a současně se zvýšenou sugestibilitou, tendencí k mechanickému, nikoli logickému reagování na podněty, zprvu pro účely svého pohlavního uspokojení navázal s poškozenou jí akceptovaný intimní vztah, který byl po datu 18. 1. 2016 vztahem plně konzumovaným, a to včetně koitálních sexuálních praktik, jenž byl ze strany obžalovaného postupně vnímán jako vztah partnerský, leč ze strany poškozené jako způsob k získávání informací a dovedností v sexuální oblasti a později i materiálních výhod v podobě mobilního telefonu, finančních prostředků na zábavu a obstarávání alkoholických nápojů a marihuany, přičemž ve zneužívání psychoaktivních látek jí nebylo rodinou ani obžalovaným v době, kdy u něj pobývala, ač o tom věděl, náležitě bráněno, takže u ní došlo k rozvoji škodlivého užívání alkoholu hraničícího se vznikem závislosti na něm a promiskuitnímu chování motivovaného potřebou získávání podnětů a materiálních i nemateriálních výhod, což je jednání, které je v rozporu se zásadami morálky.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Poškozená byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547 (dále též „druhé usnesení“), jímž ho podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že
v období následujícím, nejpozději od 6. 10. 2014 do měsíce června 2016 v XY – XY, okres XY, opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů poškozenou nezletilou AAAAA, nar. XY, která jej v místě trvalého bydliště navštěvovala, a v té době již dovršila 15 let věku, svým vlivem plynoucím z jeho postavení v rodině nezletilé poškozené, v níž od dětství nezletilé vystupoval v roli otce, a takto mezi ním a nezletilou vznikl vztah důvěrnosti, přinutil v návaznosti na první sexuální zkušenost, ač znal její věk, k pohlavnímu styku,
ve kterém byl obžalobou spatřován přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm . a) tr. zákoníku, podle §223 odst. 1 tr. ř. zastavil z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť jím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Poté, co dovolatel přiblížil dosavadní průběh řízení, vyjádřil svůj nesouhlas s hmotněprávním závěrem vrchního soudu o existenci jediného trvajícího deliktu zahrnujícího všechna jednání pojatá do podané obžaloby. Poukázal přitom na základní úvahu vrchního soudu, který trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku považuje bezpodmínečně za trvající delikt, přičemž musí být hodnocen jako jeden trestný čin. Zákonná konstrukce skutkové podstaty předmětného deliktu však podle dovolatele není taková, aby bez dalšího, za všech okolností implikovala podmínku jeho trvání. Uvedené vyplývá nejen ze zákona, ale také z odborné literatury a ustálené soudní praxe, podle nichž lze tento trestný čin spáchat i jednorázovým jednáním, pokud mohlo výrazněji zasáhnout či zasáhlo do mravní sféry osoby poškozené ve smyslu §201 tr. zákoníku.
6. Dovolatel na uvedené navazuje tak, že o uvedený případ se jednalo u skutku pod bodem I. obžaloby, jenž byl touto právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku, přičemž podle odvolacího soudu fakticky naplňoval i znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Jak z popisu skutku ad I. obžaloby, tak ze zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že šlo o jednorázové jednání spáchané v jednom, byť blíže nezjištěném dni léta 2014, nejpozději před nástupem poškozené do 9. třídy základní školy, a to vykonáním jedné soulože s poškozenou. Nešlo o jednání opakované ani trvající a čin tak byl dokonán i ukončen již předmětného přesně nezjištěného dne léta roku 2014.
7. Podle rozhodných skutkových zjištění krajského soudu, proti nimž vrchní soud nic nenamítal, poté následovala v sexuálních stycích obviněného a poškozené pauza trvající cca šest až sedm měsíců, a to nejpozději od 1. 9. 2014 do jara roku 2015, přičemž jejich sexuální styky trvaly až do června roku 2016. Zatímco první skutek představuje jednorázový, intenzivní a samostatný počin, dokonaný a ukončený v blíže nezjištěný letní den roku 2014, jednání uvedené pod bodem II. obžaloby, zachycené ve výroku odsuzujícího rozsudku, je při prokázání opakovanosti a dlouhodobosti jednotlivých sexuálních styků mezi obviněným a poškozenou jediným trvajícím činem ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku (při neprokázání sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku), neboť časově přesně neurčitelné jednání obviněného, započaté podle skutkových zjištění krajského soudu na jaře roku 2015 a trvající do června 2016 bylo kontinuální a skládalo se z jednotlivých vzájemně přesně neoddělitelných aktů majících znaky objektivní stránky skutkové podstaty deliktu ve smyslu §201 tr. zákoníku.
8. Vzhledem k uvedenému má dovolatel za to, že jednání obviněného nelze považovat za jediný trvající trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku trvající od léta 2014 do června 2016, jak dovodil vrchní soud ve svém usnesení. Jednání obviněného se podle závěrů dovolatele skládalo ze dvou samostatných skutků, resp. trestných činů. Zaprvé šlo o jednání v blíže nezjištěném dni léta roku 2014, o němž bylo pravomocně rozhodnuto zprošťujícím výrokem, a zadruhé o jednání, ke kterému docházelo podle výroku odsuzujícího rozsudku od jara 2015 do června 2016. Tyto dva v úvahu přicházející akty jsou přerušeny dobou trvající zhruba šest až sedm měsíců, která uplynula mezi jejich spácháním, potažmo dokonáním (a ukončením) činu popsaného ve zprošťujícím výroku rozsudku krajského soudu na jedné straně a na druhé straně počátkem páchání činu pojatého do odsuzujícího výroku rozsudku krajského soudu.
9. Stran takto popsaných jednání není naplněn základní definiční znak trvající trestné činnosti, tedy že pachatel udržuje určitý protiprávní stav, přičemž trestněprávně relevantní jednání trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. Předpokládá se tedy jistá nepřerušovanost, plynulost navozeného protiprávního stavu. Zmíněná časová prodleva naplnění této podmínky vylučuje. Není případně naplněna ani „rozšiřující“ podmínka formulovaná judikaturou, podle které není nezbytně nutné trvat na uvedené podmínce v případech, kdy existuje alespoň relativně kontinuální jednání pachatele, které se skládá z jednotlivých vzájemně přesně neoddělitelných aktů. V řešeném případě lze totiž skutek pojatý do zprošťujícího výroku velice jednoduše a přesně identifikovat, resp. oddělit od skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
10. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547, zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Sokola vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Upozornil, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by naplnil znaky žalovaného přečinu, přičemž odkázal na obsah svého odvolání ze dne 8. 7. 2021. Vyjádřil dále svůj souhlas s usnesením Vrchního soudu v Praze a zde uvedenou právní argumentací, kterou zopakoval. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Argumentace mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce neumožňovala, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto na podkladě v něm uplatněných námitek podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti podaného dovolání.
17. Úvodem se jeví vhodným přiblížit dosavadní průběh řízení, neboť odpovídající právní závěry není možno učinit bez zohlednění skutečností, které se projevily již v rozhodnutích přecházejících dovoláním napadenému usnesení a též druhému rozsudku nalézacího soudu (ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 T 6/2018-517), na nějž způsobem výše uvedeným (bod 3.) napadené rozhodnutí odvolacího soudu reagovalo.
18. Obviněný byl postaven před soud na základě obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 2 KVZ 1/2018, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad I.) a přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad II.), jichž se měl dopustit tím, že
I. v přesně nezjištěný den, nejpozději v letních měsících roku 2014, před nástupem poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, do 9. třídy základní školy v XY – XY, okres XY, v objektu tzv. XY sloužícímu k trvalému bydlení, v ložnici svého bytu, ač znal věk nezletilé poškozené, tehdy čtrnáctileté AAAAA, neboť šlo o dceru jeho tehdejší družky, o niž se staral a vychovával ji od věku batolete a rovněž věděl, že trpí lehkou mentální retardací, s cílem vlastního pohlavního uspokojení zneužil důvěry nezletilé poškozené, neboť ta jej považovala za svého otce a v průběhu dětství si k němu vytvořila pevnou citovou vazbu, přilehl k ní do postele a přes poškozenou aktivně projevovaný hlasitý slovní i fyzický odpor spočívající mj. v kopání a odstrkování, nezletilou poškozenou svlékl z nočního oblečení, jednou rukou jí držel ruce zkřížené nad hlavou, roztáhl jí nohy a sám rovněž obnažen na ní vykonal soulož, přičemž se jednalo o první pohlavní styk poškozené,
II. v období následujícím, nejpozději od 6. 10. 2014 do měsíce června 2016 v XY – XY, okres XY, opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů poškozenou nezletilou XY, nar. XY, která jej v místě trvalého bydliště navštěvovala, a v té době již dovršila 15 let věku, svým vlivem plynoucím z jeho postavení v rodině nezletilé poškozené, v níž od dětství nezletilé vystupoval v roli otce, a takto mezi ním a nezletilou vznikl vztah důvěrnosti, přinutil v návaznosti na první sexuální zkušenost, ač znal její věk, k pohlavnímu styku.
19 . Nalézací soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 9 T 6/2018-363 (dále též „první rozsudek“), uznal obviněného vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve vědomé nedbalosti a přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho zjištění měl dopustit tím, že
nejméně od jarních měsíců roku 2015 do měsíce června 2016 v XY, XY, okr. XY, opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů, s využitím svého vlivu na poškozenou plynoucího z jeho postavení v rodině poškozené, v níž od raného dětství nezletilé do 9. 11. 2015, jakožto druh matky poškozené, vystupoval v roli jejího otce, a takto mezi nimi vznikl vztah se závislým postavením poškozené k obviněnému jako důležité osobě v jejím životě, k níž cítila důvěru, s poškozenou nezletilou AAAAA, nar. XY, která v místě jeho trvalého bydliště na samotě vzdálené 2 km od nejbližší vesnice přinejmenším o víkendech, svátcích a prázdninách, s vědomím své matky i několik týdnů pobývala, přičemž po tu dobu byla na něj odkázána výživou, ač znal její věk a citově deprivovanou osobnost se zhoršeným intelektem, s poruchami chování, zvýšeným zájmem o sexualitu a tělesné prožívání, provozoval pohlavní styky, přičemž poškozená vztah k němu chápala jako vztah partnerský, z jeho strany pečující přinášející jí z toho určité výhody v podobě mobilního telefonu, finančních prostředků na zábavu, neznemožnění požívání alkoholických nápojů a příležitostný dovoz a odvoz automobilem z jí studované školy v XY, a takto si počínal pod vlivem sexuální deviace v podobě neúplné sexuality s hebefilními rysy.
20. Naproti tomu ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. obžaloby, tj. ohledně údajného spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
21. Tento první rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním pouze obviněný, který svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti jeho odsuzující části. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2019, č. j. 10 To 44/2019-398 (dále „první usnesení), tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině, trestu, ochranném léčení a náhradě nemajetkové újmy a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Již v rámci odůvodnění (body 6. až 8.) tohoto rozhodnutí poukázal odvolací soud na potřebu vyřešení otázky tzv. jednoty skutku, a to ve vztahu k veškerému jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu podanou obžalobou pod body I. a II., bez ohledu na jeho právní posouzení státním zástupcem [„ Jelikož obžalobou bylo jednání obžalovaného posuzováno jako dva trestné činy (nikoli jako jediný pokračující trestný čin), při řešení problematiky jednoty skutku se neužije ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. a je nutno analyzovat, zda skutečně existuje skutkový průnik (shoda v části jednání nebo v části následku)“ ].
22. Nalézací soud po novém projednání rozhodl rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 T 6/2018-517, citovaným v bodě 1. tohoto usnesení, přičemž obviněného uznal vinným (tentokrát úmyslným) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku na podkladě jím učiněných skutkových zjištění. Vrchní soud odsuzující rozsudek z podnětu odvolání obviněného svým usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547, citovaným v bodě 3. výše zrušil, přičemž z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem II. obžaloby zastavil. Svůj postup odůvodnil (viz bod 11. jeho odůvodnění) tím, že „ bylo chybou již předchozího rozhodnutí krajského soudu, když nebylo uvažováno, že tyto by znaky (pozn. míněno přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku) mohly být naplněny i u skutku, pro který byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby . Daný přečin je podle odvolacího soudu trvajícím trestným činem ( „Ohrožování výchovy dítěte je trvajícím trestným činem a je charakterizováno plynulostí a dlouhodobostí protiprávního stavu, který existuje až do jeho ukončení a hodnotí se jako jediný trestný čin“ ) a byl-li tudíž dovolatel obviněn a obžalován „ i z dalších sexuálních aktivit, které mohly mít stejný dopad na naplnění skutkové podstaty zažalovaného přečinu, bylo nutno uvažovat o tom, že i tyto aktivity (znásilnění nebo sexuální nátlak) mohly být součástí přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, a to i za situace, že násilné jednání nebylo prokázáno a právní posouzení skutku jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) nebylo možné“. Uzavřel proto, že se s přihlédnutím k trvání přečinu podle §201 tr. zákoníku neměl nalézací soud (ve svém prvním rozsudku) část jednání obviněného posuzovanou obžalobou jako trestný čin znásilnění zprostit, ale mělo dojít toliko k jejímu vypuštění („ protože toto jednání prostřednictvím trvajícího trestného činu podle §201 tr. zákoníku tvořilo jeden skutek“ ). Zproštěním této části skutku bylo podle názoru odvolacího soudu rozhodnuto o skutku celém a z hlediska §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo pokračování v dalším řízení nepřípustné (viz bod 12.).
23. Se závěry učiněnými odvolacím soudem a vtělenými především do bodu 11. odůvodnění jeho druhého (tj. dovoláním napadeného) usnesení se nelze ztotožnit. Je tomu tak již proto, že odvolací soud je ve své právní argumentaci příliš skoupý, a to i při zohlednění faktu, že částečně se k řešené problematice vyslovil již v rámci svého prvního kasačního usnesení. Současně je nezbytné zmínit, že předkládá argumenty, které podle názoru Nejvyššího soudu nejsou přesvědčivé (např. dovození závěru o vyjádření jednoho skutku státní zástupkyní v podané obžalobě). Lze rovněž zmínit, že v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nelze nalézt ani jasnou argumentaci odvolacího soudu, jež by reagovala a přesvědčivě vyvrátila závěry učiněné nalézacím soudem v jeho druhém rozsudku týkající se řešené problematiky.
24. Odvolací soud má obecně nepochybně pravdu v tom, že existence pravomocného výroku (a je jedno, zda odsuzujícího nebo zprošťujícího), jímž je rozhodnuto o části jednoho skutku (skutku de iure ), vytváří překážku bránící možnosti vedení dalšího trestního stíhání obviněného pro jeho zbylou část, potažmo jeho odsouzení pro tuto další část téhož skutku, ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. že předchozí pravomocné rozhodnutí o části téhož skutku zakládá důvod trestní nestihatelnosti obviněného z důvodu uplatňující se zásady ne bis in idem upravené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod či v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhou otázkou však je – a zde se Nejvyšší soud s právním závěrem zaujatým odvolacím soudem rozchází – zda řešení této otázky ve věci posuzované vůbec přicházelo v úvahu.
25. Lze usuzovat, že řešený problém vyvstal v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku popsaného v bodě II. obžaloby nalézacím soudem v jeho prvním rozsudku, neboť odvolací soud nastolil otázku potřeby řešení problematiky tzv. jednoty skutku právě v reakci na odvolání obviněného vůči tomuto rozsudku, resp. jeho odsuzující části. Přitom již ve svém prvním kasačním usnesení uplatnil při nastínění vytýčeného problému (nutnosti řešení otázky ne bis in idem ) odvolací soud argumentaci, kterou dovolací soud vnímá jako nepřípadnou. Odvolací soud – s ohledem na způsob vyjádření právní kvalifikace v podané obžalobě, tj. z důvodu uvedení tzv. právních vět až za skutkovým vylíčením obou skutků, resp. popisem jednání kladeného obviněnému za vinu pod body I. a II. žalobního návrhu – dovodil [„… ( byť se o tom expressis verbis nevyjadřuje, z popisu skutku, v němž je právní věta obou spáchaných jednání zařazena až za větu skutkovou, obě jednání popisující, vyplývá, že v žalobním návrhu se jednalo o skutek jediný ).“], že je třeba mít za to, že státní zástupce ve veškerém obviněnému vytýkaném jednání spatřoval jeden skutek [z čehož, jak Nejvyšší soud usuzuje, tak mělo plynout, že obžalobou označené trestné činy, tj. zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr zákoníku (ad I.) a přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad II.) jím byly spáchány v jednočinném souběhu].
26. Oproti takové argumentaci by bylo možno vnést námitku, že chtěla-li by státní zástupkyně vyjádřit takovou ideální konkurenci označených trestných činů, mohla to učinit například tak, že by při formulaci tzv. právních vět užila slov „jednak“ (tedy jednak …, jednak …) a že by při tomto způsobu vyjádření i oba označené trestné činy, které podle ní obviněný spáchal, uvedla (až, společně) za oba body (ad I., II.), a nikoli, jak se stalo, samostatně vždy jeden z nich za prvý a poté za druhý bod. Avšak tyto úvahy jsou ve své podstatě plané, neboť z hlediska rozhodování soudu není důležité, jak státní zástupce žalované skutky právně posoudí (neboť podle §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě), nýbrž jak skutek či skutky v žalobním návrhu [§177 písm. c) tr. ř.] vymezí, tj. skutkově popíše. Právě toto skutkové vyjádření (a poté samozřejmě výsledky provedeného dokazování) je důležité pro rozhodování soudu o meritu věci, a to nejen z hlediska přiřazení odpovídající právní kvalifikace zjištěnému skutku [zde míněno např. i z hlediska rozlišení toho, co je třeba považovat za jeden skutek de iure – problematika pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), trestné činy trvající, trestné činy hromadné], nýbrž i z hlediska způsobu rozhodnutí o těch částech obžaloby, které nebyly důkazním řízením prokázány (problematika zprošťování a tzv. vypouštění).
27. V této rovině se pak nachází ono úskalí řešené problematiky, resp. nabývá významu skutečnost (tj. popis jednání obviněného obsažený v obžalobě) vůbec nezohledněná v právních úvahách odvolacího soudu, který se zaměřil převážně, ne-li výhradně, na otázku (následného) právního posouzení skutku (a od toho se odvíjecích úvah o trvajícím deliktu, potažmo pak specifickém procesním způsobu reagování soudu v jeho rozsudku na neprokázanou část údajně jednoho skutku). Své právní úvahy (v dovoláním napadeném usnesení ústící do závěru o nutnosti zastavení trestního stíhání obviněného) odvolací soud učinil, aniž by přihlédl ke způsobu, jakým státní zástupkyně žalované jednání obviněného vymezila. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že veškeré úvahy o propojenosti skutků popsaných v bodech I. a II. podané obžaloby na podkladě úvahy o trvajícím trestném činu jsou nepřípadné.
28. Z časového vymezení obou skutků v žalobním návrhu totiž jednoznačně plyne, že je odděluje časová přetržka minimálně pěti týdnů. Odvolací soud při svých úvahách (a v této části odhlížeje od výsledků provedeného dokazování, resp. zhodnocení jeho výsledků nalézacím soudem) pomíjí to, že státní zástupkyně v období od nezjištěného letního dne roku 2014 (před nástupem nezletilé do 9. třídy ZŠ), do 6. 10. 2014 , tedy po dobu již zmíněných nejméně pěti týdnů, nekladla obviněnému za vinu jakékoli protiprávní jednání, jehož by se měl vůči poškozené dopustit. Již tato skutečnost vede ke zjištění, že úvahy odvolacího soudu vyjádřené v dovoláním napadeném (druhém) usnesení odvolacího soudu jsou nesprávné, neboť absentuje to, co sám odvolací soud konstatoval, tj. že pro trvající delikt je příznačné kontinuální udržování protiprávního stavu („ Ohrožování výchovy dítěte je … charakterizováno plynulostí a dlouhodobostí protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení… “).
29. Obecně by bylo možno přiznat jistou důvodnost požadavku odvolacího soudu na zkoumání problematiky jednoty skutku z hlediska zjišťování, zda se obviněný vůči poškozené nedopustil protiprávního a trestného jednání téže povahy (resp. jednání, které by bylo možno při respektování zásad totožnosti skutku zohlednit při rozhodování o jeho vině, resp. způsobu rozhodnutí o neprokázaných částech žalobního tvrzení) i před počátkem období vymezeného u bodu II. obžaloby (takové zjištění by za splnění dalších podmínek mohlo odůvodnit jiný procesní způsob rozhodnutí o neprokázaném skutku, resp. jeho části). Netřeba dodávat, že případná pozitivní zjištění soudu stran těchto skutečností (sexuální kontakty obviněného s poškozenou před datem 6. 10. 2014) by mohla být – s ohledem na zákaz reformationis in peius (§264 odst. 2 tr. ř.) uplatňující se proto, že ke zrušení odsuzující části prvního rozsudku nalézacího soudu došlo výhradně na podkladě odvolání podaného ve prospěch obviněného – zohledněna jen v jeho prospěch (zde ve smyslu odvolacím soudem zvažovaného, avšak ve skutečnosti okolnostmi případu neodůvodněného, uplatnění dopadu zásady ne bis in idem ) a nikoli ve smyslu skutkového rozšíření výroku o vině skutku pod bodem II. Požadavek odvolacího soudu na provedení patřičné analýzy nalézacím soudem lze nicméně ještě akceptovat, a to na rozdíl od řešení, k němuž odvolací soud přistoupil při vydání jeho druhého usnesení. Vyložil-li totiž nalézací soud ve svém druhém rozsudku (bod 12. odůvodnění), proč v žalovaném jednání obviněného (veškerém jednání popsaném pod body I. a II. žalobního návrhu) neshledal jeden skutek („… proto, že údajného znásilnění se měl obžalovaný podle obžaloby dopustit na nezletilé AAAAA v letních měsících roku 2014, avšak pravidelné sexuální kontakty koitálního charakteru byly prokázány až v době daleko následující pro provedení první gynekologické prohlídce poškozené, k níž došlo dne 16. 4. 2015 “) a tento závěr opřel o svá, v rozsudku uvedená skutková zjištění, měl odvolací soud své právní závěry přizpůsobit těmto zjištěním, pokud je sám nikterak – jak na to v této části důvodně upozornil ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce – nezpochybnil, nýbrž převzal.
30. Na tomto místě se jeví vhodné připomenout, že nalézací soud ve svém druhém rozsudku v reakci na výtky vznesené v předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu vyjma již citovaného zjištění („ pravidelné sexuální kontakty koitálního charakteru … “) dále zmínil, že „… pozitivní závěr o porušení panenské blány pak obsahuje zpráva z prohlídky poškozené realizované až dne 15. 9. 2016 .“ V bodě 35. pak uvedl, že má z provedených důkazů za prokázané, že vztah mezi obžalovaným a poškozenou existoval „ přinejmenším od jarních měsíců roku 2015 “, a v bodě 45. svého rozsudku upozornil na výpovědi svědků odkazující na jejich intimní vztah v létě 2015. Uvedená zjištění a odkazy na důkazní prostředky ostatně nalezly svého odrazu i v samotné skutkové větě výroku o vině, jejíž časové ohraničení zní „ přinejmenším od jarních měsíců roku 2015 do měsíce června 2016 “.
31. Skutková zjištění vyjádřená v druhém rozsudku nalézacího soudu tudíž věc nikterak neposunula (z pohledu zvažovaného v bodě 30.) do podoby, která by odvolacímu soudu umožňovala důvodně uvažovat o jednom celistvém (protiprávní povahou pojeném) skutku, jehož součástí by bylo jednání kladené obviněnému za vinu obžalobou pod bodem I., tj. jednání, jehož se vůči poškozené měl dopustit jedním násilným aktem v průběhu jednoho kalendářně nekonkretizovaného dne léta roku 2014. Nejenže tedy dokazováním provedeným v řízení soudním zůstalo nezpochybněno to, z čeho vycházela obžaloba, tj. že nejméně od 1. 9. 2014 do 6. 10. 2014 se obviněný vůči poškozené nedopustil žádného protiprávního, potažmo trestného jednání, ale nadto bylo zjištěno, že se takového jednání vůči poškozené nedopustil až do jarních měsíců roku 2015. Soudem uvedená zjištění nalezla svého výrazu v případě
· prvního rozsudku v jeho zprošťujícím výroku (ten byl učiněn na základě zjištění, že se obviněný vůči poškozené nedopustil žádného protiprávního jednáním, neboť opačném případě by nemohl soud aplikovat §226 písm. a) tr. ř., nýbrž by musel skutek vymezit – při dodržení zásady obžalovací – popsat způsobem odrážejícím jeho zjištění a těmto přiřadit tomu odpovídající právní kvalifikaci),
· druhého rozsudku v tom, že skutek oproti jeho vyjádření v žalobním návrhu nově vymezil nejen z hlediska způsobu jednání obviněného, nýbrž i z hlediska jeho časového vymezení (tj. vypuštěním období začínajícího dne 6. 10. 2014).
Tato skutková zjištění vyjádřená v druhém rozsudku nalézacího soudu, odvolacím soudem převzatá, nenalezla tomu odpovídající právní zhodnocení v dovoláním napadeném usnesení.
32. Odvolacím soudem, podle hodnocení soudu dovolacího, zůstala rovněž nezodpovězena otázka, na základě jakých úvah by měl být skutek popsaný pod bodem I. obžaloby považován za součást trvajícího přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. V uvedeném směru Nejvyšší soud připomíná to, co odvolací soud zmínil ve svém druhém usnesení („ Krajský soud správně konstatoval, že sexuální aktivity obžalovaného vůči poškozené, byť správně nebylo shledáno naplnění skutkových podstat některého z násilných sexuálních trestných činů, které byly obžalobou žalovány, mohly naplnit skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte podle 201 tr. zákoníku. Zde se jedná o trestný čin úmyslný, nelze proto obžalovanému vytýkat nekonání či zabránění ohrožení mravního vývoje poškozené z nedbalosti, lze však za dobu, kdy trval poměr obžalovaného s matkou poškozené jako vztah druha a družky mu vytknout tyto sexuální aktivity, jimiž v době vývoje mravních hodnot dítěte došlo k jejich narušení tím, že nezletilá mohla chápat a zneužívat milenecký vztah k obžalovanému jako prostředek k lehkému obstarávání si věcných i finančních prostředků k životu a tento její postoj mohl do značené míry negativně ovlivnit celý její průběh dospívání a ve své podstatě i celý její další život a ztížit tím její poctivé a řádné zařazení se do něj. “). Navazuje-li odvolací soud na tuto argumentaci tvrzením, že „[ b ] yly-li takto naplněny znaky skutkové podstaty citovaného přečinu, bylo chybou předchozího rozhodnutí krajského soudu, že nebylo uvažováno, že by tyto znaky mohly být naplněny i u skutku, pro který byl obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby “, poté musí dovolací soud konstatovat, že jednání vytýkané obviněnému obžalobou v bodě I. žalobního návrhu rozhodně nelze hodnotit jako realizované v rámci mileneckého vztahu, neboť jeho podstatou mělo být vykonání soulože na poškozené při překonání její vůle za užití fyzického násilí.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
33. Aniž by bylo třeba detailněji rozvíjet, jakým způsobem přistupuje nauka k problematice skutku (otázce jeho jednoty a totožnosti), dostačuje připomenout, že „ momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. R 8/1985). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřely pachatele příčinou usmrcení poškozeného). “ (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 172).
34. Obžaloba státní zástupkyně krajského státního zastupitelství byla podle posouzení soudu nalézacího projevujícího se zvoleným způsobem jeho rozhodnutí (a ve shodě s ním podle jejího vyhodnocení dovolacím soudem) podána pro dva samostatně vymezené skutky označené římskými číslicemi I. a II., přičemž každý ze skutků byl v jeho popise věcně i časově ohraničen a jednoznačně oddělen následkem relevantním z hlediska trestního práva. Zatímco v případě skutku pod bodem I. obžaloby byl obviněný viněn z jednorázového jednání uskutečněného v jeden, byť přesně nezjištěný den, v případě skutku pod bodem II. obžaloby, jenž jím měl být spáchán s nikoli zanedbatelným časovým odstupem od skutku prvního, se jednalo o zde vymezené jednání s delším časovým ohraničením. K dovození závěru, že veškeré žalované jednání obviněného je třeba pokládat za jeden skutek de iure , nezavdával popis obsažený v žalobním návrhu (a posléze ani výsledky dokazování) žádného důvodu.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že pro posouzení toho, zda pravomocným rozhodnutím soudu o části obžaloby byla vytvořena překážka rei iudicatae bránící ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestnímu stíhání obviněného pro zbylou část jednání vytýkaného mu podanou obžalobou, je v návaznosti na výsledky dokazování rozhodující skutkový popis jednání obviněného obsažený v žalobním návrhu a nikoli jeho právní posouzení státním zástupcem. V posuzované věci nadto podle závěru dovolacího soudu nebylo důvodným činit závěr, že státní zástupkyně žalované jednání považovala za jediný skutek de iure.
36. Pokud za této situace nalézací soud svým prvním rozsudkem rozhodl podle §226 písm. a) tr. ř. o zproštění obviněného obžaloby pro skutek popsaný pod bodem I., nevytvořil tímto svým rozhodnutím (poté, co v této části nabyl rozsudek právní moci) překážku věci rozsouzené ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. žalobního návrhu. Protože takto nebylo pravomocně rozhodnuto o jednom skutku, resp. jeho části, nebyla vytvořena překážka rei iudicatae , jež by bránila v dalším trestním stíhání obviněného pro (samostatný) skutek vymezený pod bodem II. obžaloby. Vydáním druhého odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem nedošlo k porušení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř., jak nesprávně uzavřel odvolací soud.
37. Nevyšší soud na podkladě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zatěžuje vada zakládající dovolací důvody podle §265b písm. f), písm. g) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto vyhodnotil jako důvodné a na jeho podkladě proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak samotné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 To 79/2021-547, tak i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc při vázanosti právním názorem obsaženým v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je, aby o odvolání obviněného proti (druhému) rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodl.
38. Zbývá dodat, že způsobem ve výroku tohoto usnesení uvedeným rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu