ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.171.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 171/2022-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. T. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 7 To 275/2021-310, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 24/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2021, č. j. 51 T 24/2021-282 , byl obviněný R. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 29. 9. 2017 uzavřel jako jednatel společnosti R. P., IČO XY, se sídlem XY, XY v provozovně autobazaru Auto Esa a.s. se sídlem Praha 10, K Učilišti 170, smlouvu o úvěru č. 90187704, jejímž předmětem bylo financování koupě ojetého osobního motorového vozidla tov. zn. Hyundai Santa Fe, černé barvy, VIN: XY, rok výroby 2012, vin XY, v pořizovací ceně 344 448 Kč; obžalovaný uhradil první platbu v hotovosti (akontaci) ve výši 35 000 Kč, kdy poskytnutý úvěr představoval částku 371 647 Kč, přičemž obžalovaný se zavázal uhradit úvěr po dobu 72 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 790 Kč, a zároveň byl sjednán i zajišťovací převod vlastnického práva k předmětu úvěru, přičemž obžalovaný bezprostředně po uzavření smlouvy o úvěru předal vozidlo v uvedeném autobazaru do užívání osobě V. R., nar. XY, následně bylo uhrazeno pouze jedenáct splátek a poplatky z prodlení, tedy celkem 106 640 Kč, avšak od září 2018 již žádné splátky hrazeny nebyly, proto ke dni 29. 1. 2019 došlo k předčasnému ukončení úvěrové smlouvy, která byla spojena s povinností obžalovaného předmět financování vrátit, což obžalovaný přes opakované urgence a výzvy ze strany poškozené společnosti neučinil, o vozidlo se nezajímal a nevěděl, kde se vozidlo nachází, čímž poškozené společnosti ESSOX s.r.o., IČO 26764652 způsobil škodu v celkové výši 309 448 Kč.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti ESSOX, s. r. o., částku ve výši 354.290,60 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 7 To 275/2021-310 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené společnosti ESSOX, s. r. o., majetkovou škodu ve výši 118.750 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. uvedenou poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Slavomíra Korečka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, neboť soudy obou stupňů zjištěný skutek nesprávně hodnotily jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
5. Role obviněného v předmětném skutku spočívala v tom, že jako jednatel společnosti R. P. skutečně podepisoval listiny vztahující se k financování automobilu Hyundai Santa Fe. Nicméně skutek nevykazuje znaky trestného činu, neboť se jedná o typický soukromoprávní spor, kdy společnost ESSOX s.r.o. podáním trestního oznámení nepřípustně obchází prostředky civilního práva, skrze které se měla daná společnost domáhat plnění primárně (obrátit se na dlužníka, eventuálně podat žalobu na zaplacení dlužné částky). Nutno poznamenat, že poškozené společnosti bylo vozidlo vráceno a následně bylo prodáno. Nebyla tak respektována zásada subsidiarity trestní represe a došlo ke zneužití prostředků trestního práva, když společnost ESSOX s.r.o. vymáhala svoji pohledávku skrze orgány činné v trestním řízení na náklady státu. Ačkoliv obviněný jednal jako jednatel obchodní korporace, orgány činné v trestním řízení nehodnotily, zda nejsou naplněny podmínky pro občanskoprávní popř. i trestní odpovědnost právnické osoby.
6. Smluvní stranou úvěrové smlouvy byla společnost R. P., nikoliv osobně dovolatel, který byl jako jediný trestně stíhán, přestože v rámci jejího uzavření, převzetí a provozování vozidla figurovalo více osob. Poškozená společnost si pouze svoji pohledávku zajistila tzv. zajišťovacím převodem práva. Nebyla vlastníkem, prodávajícím nebo kupujícím daného vozidla. Neobstojí tedy závěr, že obviněný vyloučil z dispozice s vozidlem oprávněnou osobu. Stejně tak nedošlo ke svévolnému převodu vozidla na třetí osobu. Jeho vlastníkem byla společnost R. P. a pan R. měl s jejím svolením automobil k dispozici, neboť pro ni vykonával pracovní činnost. K uvedenému se podle dovolatele pojí i to, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť k tomu je nutný úmysl směřující k přisvojení si cizí věci, v jehož důsledku je na cizím majetku způsobena škoda nikoliv nepatrná. On si však dané vozidlo nepřivlastnil. Obviněný rovněž podotknul, že odvolací soud měl v části, ve které nevyhověl jeho odvolání, toto zamítnout.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 7 To 275/2021-310. Zároveň přípisem vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Nejvyšší státní zástupce , se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž obviněným uplatněné námitky lze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, neshledala je však opodstatněnými.
9. Ve vztahu k námitce, podle které nemělo předáním vozidla do dispozice svědka R. dojít k přisvojení si cizí věci, státní zástupkyně uvádí, že obviněný v rozporu se zněním jím podepsané smlouvy (úvěrová smlouva se zároveň sjednaným zajišťovacím převodem vlastnického práva k předmětu úvěru – vozidlu) svěřil vozidlo svědkovi R. a po uhrazení 11 splátek se splácením přestal. Zároveň nereagoval na urgence poškozené společnosti stran splátek a žádostí o vydání vozidla, které zajišťovalo daný závazek. Obviněný ani nevěděl, kde se vozidlo nachází, krom toho, že s ním svědek R. odjel na Ukrajinu. Rovněž bylo zjištěno, že svědek R. nebyl nikdy zaměstnancem společnosti R. P. Státní zástupkyně podotýká, že dovolatel byl od 12. 12. 2016 do 13. 2. 2019 jediným jednatelem zmíněné společnosti. Obviněný nebyl oprávněn nakládat s vozidlem zatíženým zajišťovacím převodem vlastnického práva bez vědomí společnosti ESSOX s.r.o., a pokud ihned po uzavření úvěrové smlouvy svěřil automobil svědkovi R. a dále se o něj nezajímal, je zjevné, že s ním zacházel jako s vlastním, tedy přisvojil si ho. V tomto směru je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4 Tdo 556/2012-19, podle nějž v případě, kdy je pachatelem k nějaké věci uzavřena s věřitelem smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, stává se taková věc pro pachatele věcí cizí. Pokud pachateli byla navazujícím právním jednáním věc svěřena (např. smlouvou o výpůjčce) není oprávněn ji zcizit bez souhlasu věřitele. V opačném případě může naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Rovněž je možné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015, podle kterého o naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry svědčí zejména zjištění, že pachatel nevěděl, kdo věc, která mu byla svěřena, užívá. Podstatné je, že pachatel se zbavil možnosti se svěřenou věcí disponovat. Uvedené závěry citovaných rozhodnutí jsou přitom přiléhavá i k právě řešené trestní věci.
10. Podle státní zástupkyně soudy zcela správně zhodnotily, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru lze odkázat i na odůvodnění jejich rozsudků (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu a bod 9. rozsudku soudu odvolacího). Pro toto posouzení bylo významné především, že obviněný neměl nad vozidlem stálou moc, neboť dlouhodobě nevěděl, kde se vozidlo nachází. Vzhledem k tomu, že dovolatel svévolně převedl třetí osobě předmět, jenž mu byl svěřen do užívání, čímž způsobil, že vlastník vozidla neměl nad touto věcí moc ani nevěděl, kde se daná věc nachází, neboť nebyl obviněným o ničem informován, je odůvodněn i závěr o úmyslném zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 700/2016).
11. Důvodná není ani námitka, že se soudy nezabývaly případnou trestní odpovědností právnické osoby R. P., neboť nemohly ovlivnit, komu bude sděleno obvinění, ani proti komu bude podána obžaloba. Ovšem ani případná trestní odpovědnost zmíněné právnické osoby by neměla vliv na trestní odpovědnost dovolatele. Nad rámec uvedeného státní zástupkyně podotýká, že nelze právnické osobě přičítat trestný čin ve smyslu §8 odst. 2 t.o.p.o., pokud byl daný trestný čin spáchán sice v rámci její činnosti, ale na její úkor, kdy byla k jeho spáchání zneužita, přestože obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016).
12. Zjevně neopodstatněná je podle státní zástupkyně i námitka nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, pokud soudy posuzovaly v trestním řízení spor patřící do oblasti občanskoprávního řízení, resp. když poškozená společnost měla zneužít trestního řízení k vymožení své pohledávky. Poškozená se přitom opakovaně snažila zjistit informaci o místě, kde se vozidlo nachází, trvala na placení splátek či vydání vozidla. Ani jednoho se nedočkala. Pohledávka byla rovněž poškozenou předána k vymáhání jiné společnosti, avšak byla později vrácena jako nevymožená. Z hlediska posouzení společenské škodlivosti je na místě zmínit, že obviněný způsobil škodu ve výši 309.448 Kč, tedy větší škodu. Soudy v rámci užité právní kvalifikace skutku podle státní zástupkyně nepochybily, neboť skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byla naplněna z hlediska stránky formální, tak i materiální, čemuž nebrání ani zásada subsidiarity trestní represe.
13. Dovolatel rovněž nesprávně poukazuje na to, že jeho odvolání v části, ve které mu nebylo vyhověno, nebylo (chybně) zamítnuto. Odvolací soud rozhoduje o jednom odvolání jako celku, tudíž i když jeho části nebylo vyhověno, stále se jedná o odvolání jediné. Pokud části odvolání soud druhého stupně vyhověl, nemohl již jeho zbývající část zamítnout podle §256 tr. ř.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Námitky obviněného jsou v zásadě opakováním jeho již dříve užité obhajoby, přičemž jejich část neodpovídá dovolatelem deklarovanému důvodu dovolání ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) - m) tr. ř. Tyto námitky mají totiž v první řadě skutkovou, resp. procesní povahu spočívající v předkládání vlastního hodnocení důkazů ze strany dovolatele a až s ním spojených výhrad hmotněprávních.
20. Námitku obsahově vyhovující v předmětné věci uplatněnému důvodu dovolání je ta, podle které neměla být respektována zásada subsidiarity trestní represe. Podle dovolatele se totiž v jeho trestní věci jednalo o typický soukromoprávní spor, který měl být řešen cestou civilního řízení. Poškozená společnost tak podle něj měla iniciací trestního stíhání nepřípustným způsobem obejít uspokojení svojí pohledávky skrze instituty soukromého práva.
21. K zásadě subsidiarity trestní represe je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). V zásadě tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zmíněné zásady. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecném smyslu, nýbrž v návaznosti na specifika konkrétního posuzovaného případu, resp. u každého méně závažného trestného činu, který byl spáchán s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Důležité pak je, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
22. V návaznosti na výše poskytnutý výklad Nejvyšší soud dospěl k tomu, že zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio v posuzované trestní věci porušeny nejsou. Obviněný v podstatě ani neuplatnil hlubší argumentaci, která by odůvodňovala opačný závěr. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. V předmětné trestní věci přitom došlo ze strany dovolatele k naplnění znaků nejen základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, ale i její kvalifikované formy podle §206 odst. 3 tr. zákoníku vyžadující způsobení větší škody. Z tohoto hlediska i obecněji pohledem skutku vymezeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu přitom nelze dospět k poznatku, že by se daný čin vymykal běžně páchaným trestným činům zpronevěry. Na uvedeném nic nemění ani poukaz obviněného, že vozidlo, jež bylo předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva, nakonec poškozená ESSOX s.r.o. získala do dispozice a následně jej zpeněžila. Obzvláště, když se tak stalo přes chybějící spolupráci obviněného, které se poškozená opakovaně dožadovala skrze SMS zprávy, telefonáty, písemné upomínky a zapojení inkasní agentury, díky aktivitě Policie ČR, která automobil nalezla a poškozené předala (viz výpověď svědkyně H. – bod 7. rozsudku nalézacího soudu).
23. Pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání by čistě formálně bylo možné podřadit i jeho výhradu, že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaného přečinu vyžadující úmyslné zavinění. Je však nutné podotknout, že obviněný se omezil pouze na obecné konstatování nesouhlasu v tomto směru, které podložil toliko tvrzením, že si předmětné vozidlo nepřivlastnil. Jelikož obviněný v uvedeném ohledu nic konkrétního nenamítá, Nejvyšší soud pouze odkazuje na bod 10. rozsudku nalézacího soudu, kde se tento otázkou zavinění zabýval. Nadto je třeba konstatovat, že na rozhodnutí o tom, zda pachatel naplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, nemůže mít vliv to, co dovolatel uplatňuje, tedy že si předmětné vozidlo nepřivlastnil. To již proto, že znakem objektivní stránky tohoto trestného činu je přisvojení si cizí věci, přičemž tento znak je takto formulován proto, že trestným činem nelze nabýt vlastnictví k věci. Dále dovolací soud pouze připomíná, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel. Napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, resp. s nimi spojené věcné argumentace, které dovolatel ve svém opravném prostředku uplatní.
24. K námitce, že dovolatel nemohl vyloučit z dispozice s automobilem oprávněnou osobu – poškozenou společnost ESSOX s.r.o., když vlastníkem vozidla byla společnost R. P. dostačuje uvést, že je formulována při odhlédnutí existence obsahu úvěrové smlouvy, resp. i současně uzavřené dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi společnostmi R. P. a ESSOX s.r.o. byla uzavřena úvěrová smlouva a zároveň dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jejichž předmětem bylo právě zmiňované vozidlo. Podstatou zajišťovacího převodu práva přitom je, že se dlužník nebo třetí osoba zaváže zajistit dluh dočasným převedením svého práva (v tomto případě vlastnického práva k automobilu) na věřitele. V zákonném režimu je přitom podle §2040 odst. 2 o. z. stanovena vyvratitelná domněnka, že zajišťovací převod práva obsahuje rozvazovací podmínku, že dluh bude splněn, a tudíž tímto splněním se dočasně převedené právo vrátí dlužníkovi či třetí osobě. Popsaným způsobem fungovala dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva i mezi společností R. P. a poškozenou ESSOX s.r.o., jak vyplývá z dokazování provedeného soudem prvního stupně (viz body 2., 6., 7. a 9. jeho rozsudku) či z hodnocení naplnění znaku přisvojení si cizí věci odvolacím soudem (viz bod 9. jeho rozsudku). Uvedené je přitom i v souladu s obsahem spisu (viz úvěrová smlouva na č. l. 86-91). Zmíněné výhrady dovolatele ani na ně potenciálně navázaná otázka naplnění znaku objektivní stránky spočívající v přisvojení si věci cizí, jež byla obviněnému svěřena, jsou tudíž zcela nepřípadné. Z hodnocení důkazní situace soudy obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že vlastnické právo k automobilu bylo v době spáchání činu převedeno na poškozenou společnost ESSOX s.r.o. (neboť nebyla naplněna zmíněná rozvazovací podmínka) a na základě sjednaného závazku (úvěrové smlouvy se zajišťovacím převodem práva vztahující se k vozidlu) bylo dané vozidlo svěřeno obviněnému.
25. K námitce, že nikdy nedošlo k převodu vozidla na třetí osobu - svědka R., který jej měl k dispozici se svolením vlastníka, neboť pro něj vykonával pracovní činnost, lze uvést, že soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování odmítly skutkovou alternativu, že svědek R. vykonával pro společnost R. P. pracovní činnost, k níž by potřeboval automobil. Podstatné bylo i zjištění, že obviněný neměl o vozidle, po jeho odevzdání zmíněnému svědkovi, žádný přehled, resp. se o něj vůbec nezajímal (viz bod 9. rozsudku nalézacího soudu, resp. taktéž bod 9. rozsudku soudu odvolacího), stejně jako o splácení úvěru (po 11 splátkách), kterým bylo pořízení automobilu financováno. Pro tato zjištění měl nalézací soud podklad především ve výpovědi svědkyně H. (bod 6. jeho rozsudku), svědka V. (bod 4. jeho rozsudku) a v provedených listinných důkazech (bod 7. jeho rozsudku). Pokud tedy soudy uzavřely, že obviněný fakticky převedl dispozici s vozidlem na svědka R. a zbavil tak poškozenou ESSOX s.r.o. možnosti nakládat s ním v kontextu relevantních smluvních ujednání, nelze tuto úvahu zpochybnit.
26. Zcela mimo uplatněný důvod dovolání a i mimo obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 jsou nářky obviněného, že byl jako jediný obžalován, aniž byla řešena otázka trestní odpovědnosti právnické osoby R. P. či jiných zúčastněných osob. V tomto ohledu je vhodné zopakovat to, co již obsahově odeznělo ve vyjádření státní zástupkyně (bod 11.), tj. že v trestním procesu se uplatňuje obžalovací zásada (§2 odst. 8 tr. ř.), z níž plyne, že soudy rozhodují toliko o vině osob, proti nimž byla podána obžaloba, návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu. I kdyby snad existovala další osoba potenciálně nesoucí trestní odpovědnost za daný skutek, pak není možné vyčítat soudům, že dovolatel, proti němuž stojí řada usvědčujících důkazů, odsouzen byl, zatímco osoba neobžalovaná nikoliv. Jinak vyjádřeno, na prokázanou vinu dovolatele tato námitka nemůže mít žádný vliv.
27. Stejný závěr, tj. že jde o námitku obsahově nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod, platí ohledně té, jíž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, pokud ohledně té části, ve které nevyhověl jeho odvolání, toto nezamítl podle §256 tr. ř. K uvedenému lze nejprve konstatovat, že obviněný neuplatnil tomu relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021 [nyní podle písm. l ) citovaného ustanovení]. Nadto je třeba uvést, že ani s jeho uplatněním by nemohl být v této části dovolací argumentace úspěšný. Důvodem je to, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 či ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
V.
Způsob rozhodnutí
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím uplatněné námitky, pokud formálně vyhověly vznesenému důvodu dovolání, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu