ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.497.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 497/2022-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2022 o dovolání, které podal O. C. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 102 Nt 605/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 102 Nt 605/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 102 Nt 605/2021 (dále také jen „usnesení soudu prvního stupně“), bylo O. C. (dále také jen „dovolatel“) podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické vykonávané ambulantní formou.
Proti tomuto usnesení podal O. C. stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
3. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl O. C. dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Namítl, že stížnostní soud zatížil řízení vadou, jelikož náležitě nezdůvodnil a nevypořádal se se všemi stížnostními námitkami. Věcně pak argumentoval tím, že podmínky pro uložení ochranného léčení jsou stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž spočívají v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z toho vyplývá, že soud uloží ochranné léčení za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že za a) se stal skutek, b) tento skutek má jinak znaky trestného činu, c) obviněný je pachatelem tohoto skutku, d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. O. C. přitom brojil především proti poslední uvedené podmínce, jelikož nebezpečnost jeho pobytu na svobodě nebyla v rámci dokazování zjištěna kategoricky, ale toliko hypoteticky a nejednoznačně. Znalci, kteří zkoumali jeho duševní stav, se při posuzování této otázky ve svých závěrech lišili a tento rozpor nebyl dostatečným způsobem v řízení vysvětlen ani odstraněn. Stížnostnímu soudu vytkl, že se nevypořádal s judikaturou, kterou (dovolatel) argumentoval. Dále uvedl, že u něj nebyla shledána žádná sexuální deviace. Pokud se tedy skutečně jednání, pro které byl stíhán, dopustil (což se stále podle něj nachází v rovině pravděpodobnosti a dokazování, v jehož rámci by bylo možno důkazy i co do jejich věrohodnosti hodnotit, se nekonalo), vycházelo toto jednání z jeho mentální retardace, kterou nelze medicínsky ovlivnit. Vrchní soud se pak nezabýval podle něj ani námitkou, kterou polemizoval se samotným účelem ochranného léčení, neboť vzhledem k jeho osobě nelze dosáhnout účelu ochranného léčení. Přestože tedy nejzásadnější námitky dovolatele směřovaly do nesplnění podmínky, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nelze podle jeho názoru bez dalšího, zejména bez dokazování, uskutečněného v řádném řízení ovládaném zásadami přímosti, ústnosti a zásadou presumpce neviny spolehlivě uzavřít ani to, že se stíhané skutky vůbec staly a že jejich pachatelem je právě on. Nadto zcela nesprávně přenesl stížnostní soud odpovědnost za výsledek ochranného léčení na třetí osobu, tedy opatrovnici dovolatele.
4. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc přikázal stížnostnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil také svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
5. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že dovolací námitky formálně odpovídají uplatněnému důvodu a částečně jsou i důvodné. Státní zástupce stejně jako dovolatel uvedl, jaké jsou podmínky pro uložení ochranného léčení, přičemž v návaznosti na to vyjádřil, že se soudy obou stupňů měly nejprve v souladu s judikaturou zabývat otázkou, zda dovolatel spáchal činy jinak trestné. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně provedl za účelem objasnění povahy duševního stavu dovolatele obsáhlé dokazování. Pokud jde však o objasnění povahy posuzovaného jednání, soud se za tímto účelem omezil na pouhé předložení obsahu trestního spisu Policie České republiky. Stížnostní soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve stadiu před-přípravného řízení (úkony podle §158 odst. 3 tr. ř.) byla shromážděna celá řada důkazních prostředků. Skutková zjištění mají podle stížnostního soudu svůj podklad rovněž ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie včetně jeho doplnění, jakož i v řadě dalších listinných důkazů založených v policejním spise. S takovým postupem soudů se však podle státního zástupce nelze ztotožnit beze zbytku. Soud prvního stupně totiž sice vyslovil závěr, že ve věci je dáno důvodné podezření, že dovolatel spáchal činy jinak trestné, které by v případě trestně odpovědného pachatele naplňovaly znaky předmětných trestných činů, v bodě 20. svého usnesení se však omezil pouze na konstatování obsahu usnesení policejního orgánu o odložení věci s uvedením popisu jednotlivých skutků a policejním orgánem učiněnou právní kvalifikací. I z dalšího odůvodnění usnesení tohoto soudu je podle státního zástupce zřejmé, že závěr o naplnění jednotlivých znaků předmětných trestných činů soud převzal právě z odůvodnění předmětného usnesení o odložení věci, aniž by však za tímto účelem provedl řádné dokazování, které by bylo způsobilé objasnit povahu posuzovaného jednání dovolatele. Státní zástupce citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval prvními třemi podmínkami stran možnosti uložení ochranného léčení, tedy, zda se stal skutek, který má jinak znaky trestného činu, a že osoba, jíž má být uloženo ochranné léčení, je pachatelem tohoto skutku. Na podkladě závěrů vyjádřených v tomto usnesení Nejvyššího soudu státní zástupce uvedl, že postup soudů v této věci nebyl z hlediska provedeného dokazování dostatečný. Námitku stran toho, zda se dovolatel dopustil činů jinak trestných, tak označil za důvodnou. Pokud jde pak o splnění dalších podmínek pro uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1 tr. zákoníku, těmito se podle jeho názoru zabývaly soudy velmi pečlivě. Provedly totiž dokazování v řádném rozsahu a rovněž podrobně popsaly a vyložily, proč dospěly k závěru, že dovolatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
6. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265c odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení stížnostního soudu i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dal také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
8. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
IV.
11. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky dovolatele lze pod jím uplatněný důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost dovolatele, uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud posuzoval ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Shledal přitom, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí dovolání. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení stížnostního soudu i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
12. Podle §99 odst. l tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
13. Předpokladem uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli činu jinak trestného je současné splnění pěti podmínek, jimiž je to, že:
a) se stal skutek,
b) tento skutek má znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
14. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o uložení ochranného léčení na návrh státní zástupkyně za situace, kdy předtím příslušný policejní orgán podle §159a odst. l tr. ř. usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. KRPU-96372-112/TČ-2020-040070, rozhodl o odložení věci z důvodu zjištění (učiněného zejména na základě provedeného znaleckého zkoumání), že dovolatel jako pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
15. Soud prvního stupně ve svém usnesení, snad z opatrnosti, uvedl pouze tolik, že obsah vyšetřovacího spisu zakládá důvodné podezření ze spáchání prověřovaného jednání dovolatelem, resp. že všechny opatřené důkazní prostředky nasvědčují tomu, že mohlo dojít ke spáchání prověřovaného jednání, jehož pachatelem může být dovolatel. Za odpovídající se mu jevila i použitá právní kvalifikace uvedená ve výše citovaném usnesení policejního orgánu. Pokud jde o vymezení skutků, ty soud v odůvodnění svého usnesení převzal opět z usnesení policejního orgánu o odložení věci.
16. Za účelem objasnění povahy posuzovaných jednání se tak soud prvního stupně omezil toliko na obsah předmětného vyšetřovacího spisu, který ve veřejném zasedání předložil stranám k nahlédnutí, přičemž žádná ze stran nenavrhla jeho čtení. Další dokazování, a především ani žádná vlastní zjištění stran splnění výše uvedených podmínek, zda se skutky staly a zda je dovolatel spáchal, však neučinil. Dokazování provedl zejména k objasnění duševního stavu dovolatele, což je patrné i z odůvodnění jeho usnesení, v němž jsou shrnuty výpovědi dovolatele, jeho matky (opatrovnice) a znalce prof. MUDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc., který přednesl znalecký posudek i jeho doplnění, jež vypracovali společně s doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc. V návaznosti na to se zabýval nezbytností uložení ochranného léčení dovolateli, resp. nebezpečností jeho pobytu na svobodě.
17. S ohledem na již vyslovené závěry Nejvyššího soudu v jeho předchozích rozhodnutích, např. usnesení ze dne 27. 2. 2013, či ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, je třeba takový postup soudu prvního stupně označit za vadný. Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud pak tuto vadu neodstranil, když v tomto směru pouze konstatoval, že byla shromážděna celá řada důkazních prostředků, které blíže rozvedl a které podle něj nasvědčují důvodnému závěru, že se předmětné skutky staly a bylo by je možno podřadit pod skutkové podstaty trestných činů, jež jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení. Na tomto místě přitom Nejvyšší soud ještě připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 22/91, publikovaný pod č. 24/1992 Sb. rozh. tr., z nějž se podává, že: „Při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Z toho vyplývá, že jestliže není vázán usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, není v tomto směru vázán ani usnesením policejního orgánu o odložení věci.
18. Důsledkem nedostatku vlastních skutkových zjištění soudů o tom, jaký skutek (skutky) dovolatel spáchal, je absence jejich jakýchkoli právních úvah ohledně naplnění zákonných znaků činů jinak trestných. Ačkoliv dovolatel za „nejzásadnější“ v jeho věci považoval námitku ohledně nesplnění podmínky, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je třeba s ohledem na uvedené ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že závěr o (ne)splnění podmínek stran toho, zda se skutky staly a že je jejich pachatelem dovolatel, je nezbytný a primární pro rozhodnutí o případném uložení ochranného léčení. Jelikož Nejvyšší soud spatřuje tuto námitku důvodnou, nepovažuje za nezbytné se detailně zabývat další námitkou, že nebyla splněna podmínka o nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě, byť i její splnění je pro uložení ochranného léčení zásadní. Zde postačí stručně konstatovat (a v zásadě odkázat na vyjádření státního zástupce), že v tomto směru se věcí soudy zabývaly velmi pečlivě, provedly dokazování v řádném rozsahu a rovněž podrobně popsaly a vyložily, proč dospěly k závěru, že pobyt dovolatele, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, na svobodě je nebezpečný.
19. Nejvyšší soud proto přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného usnesení stížnostního soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 2 To 12/2022, a jemu přecházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 102 Nt 605/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. V novém řízení je Krajský soud v Ústí nad Labem povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), potažmo se zásadou zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
21. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu