ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.536.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 536/2022-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2022 o dovolání, které podala obviněná M. S. , nar. XY, okres Vsetín, trvale bytem XY, okres Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2021, č. j. 68 To 96/2021-540, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 134/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 1 T 134/2018-473 , byla obviněná M. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že
dne 31. 10. 2017 v době od 14.30 do 15.00 hodin v obci XY, okres Vsetín, na pozemku u domu č. p. XY, vědoma si toho, že československý vlčák slyšící na jméno Rufus majitele M. K., narozeného XY, který s ní a M. K. byl v tu chvíli na pozemku, může při své fyzické zdatnosti a nedostatečném zajištění proti volnému pohybu na veřejném prostranství vážně ohrozit zdraví a život člověka, pootevřela branku tohoto pozemku vedoucí na ulici, aniž by zkontrolovala, zda M. K. řádně zabezpečil psa vodítkem a náhubkem, načež pes vyběhl brankou ven na ulici a pokračoval na zpevněnou cestu kolem řeky Bečvy u domu č. p. XY, kde napadl poškozenou Z. J., narozenou XY, která zde venčila svého psa slyšícího na jméno Rambo, tak, že když poškozená vzala svého psa Ramba z obavy do náručí, pes Rufus se poškozené zakousl do oblasti levého boku a následně do levé strany obličeje, čímž poškozenou povalil na zem a zde se následně zakousl do oblasti břicha psa Ramba, kdy obviněná svým jednáním porušila obecnou prevenční povinnost uloženou jí ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň porušila obecně závaznou vyhlášku č. 1/2011 obce XY, upravující pohyb psů na veřejných prostranstvích, přičemž svým útokem pes Rufus poškozené způsobil zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně obličeje o délce 10 cm v oblasti dolní čelisti zasahující do podkoží a nepronikající do dutiny ústní, zhmoždění levé poloviny břicha a levého prsu, odřeniny levé poloviny hrudníku a pravého kolena a dvě tržné rány na levém boltci, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou léčbu poškozené od 31. 10. do 30. 11. 2017, a po zranění jí na obličeji a těle zůstaly perzistující jizvy, přičemž jizva na obličeji, jejíž horizontální rameno o délce 5 cm, a na něj navazující laterálně lomená jizva o délce 3 cm směřující na levou tvář, je na viditelném místě obličeje, způsobuje jeho asymetrii na podkladě deficitu podkožní tkáně a negativně ovlivňuje vizuální dojem z poškozené, a dále se u poškozené následkem útoku psa rozvinula posttraumatická stresová porucha (F43.1), která do současnosti trvá a omezuje poškozenou v obvyklém způsobu života v důsledku intruzivních myšlenek spočívajících v opakujících se a vnucujících se vzpomínkách na událost, nepříjemných snech o psech a distresu v situacích připomínajících trauma, vyhýbání se místu útoku a psům, negativních změnách myšlení a nálady, a to zejména ztrátou důvěry v lidi a pocitech nervozity a změnách v tělesných a emocionálních reakcích, jako jsou pocity ohrožení a přerušovaný spánek.
2. Obviněná byla za tento trestný čin odsouzena podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518, a Z. J., nar. XY, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné a poškozené Z. J. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 68 To 96/2021-540 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Trlicy dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [pozn. zřejmě míněna písm. h), m) citovaného ustanovení v účinném znění].
5. Dovolatelka uvádí, že jí pes jménem Rufus nebyl svěřen, když byl přítomen jeho majitel M. K., vykonávající jeho držbu. Rozhodující pro otázku odpovědnostního vztahu pak je právě to, kdo vykonával držbu nebo detenci zvířete. Ve výroku odsuzujícího rozsudku není hovořeno o momentu svěření psa obviněné, pouze o chvíli otevření branky. Pokud nalézací soud uvádí, že majitelem psa byl M. K., tak si sám odporuje, neboť následně rozvádí úvahu o tom, že pes byl ve skutečnosti spoluvlastněný obviněnou a M. K. V tomto ohledu je tedy významný rozdíl mezi tím, zda pes utekl jeho majiteli M. K., nebo obviněné. Má to být především majitel psa, kdo nese odpovědnost za následky jeho útěku. Ačkoliv byla po předchozím zrušení obou rozsudků ve věci vydaných Nejvyšším soudem věc vrácena státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, tento podal původní obžalobu prakticky beze změny.
6. Podle obviněné se nikdo nemůže dopustit nedbalostního trestného činu pouze pootevřením branky. Rovněž nebyla zachována totožnost skutku, neboť následek posttraumatické stresové poruchy u poškozené nebyl uveden v původním usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolatelce rovněž bylo sděleno obvinění, jehož obsahem byl popis deliktního jednání spočívajícího v tom, že jí utekl jí svěřený pes, následně jí však bylo vytýkáno pouze to, že pootevřela branku v rozporu s dohodou, kterou měla s majitelem psa M. K., jemuž pes utekl. Návazně obviněná rozsáhle cituje pasáže rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí ze dne 12. 11. 1927, Rv I 282/27. Podle obviněné je dále podstatné, že ačkoliv by teoreticky mohla částečně nést odpovědnost občanskoprávní, nelze v jejím případě hovořit o trestní odpovědnosti. Trestně odpovědný by v dané věci mohl být pouze M. K. Pootevření branky obviněnou bylo pouze souběžnou příčinou následku, na rozdíl od příčiny hlavní/určující, tj. že M. K. nechal psa volně pobíhat po zahradě. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Městského úřadu ve Vsetíně, kterým bylo rozhodnuto o přestupku M. K., spočívajícího ve vyběhnutí psa brankou oplocení.
7. Obviněná zmiňuje nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť poškozené již byla nahrazena újma pojišťovnou. Ve vztahu k uvedenému cituje nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07. Nadto není správná úvaha soudu prvního stupně, že občanskoprávní odpovědnost nemá vliv na otázku viny obviněné v trestním řízení. Právě o tuto odpovědnost v občanskoprávní oblasti a „de facto o zpracování znaleckých posudků“ jde především. Obviněná se domnívá, že duševní potíže poškozené jsou spíše lehkého rázu a nenaplňují kritéria těžké újmy na zdraví. Soudy byl ignorován návrh obhajoby na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem k posudkům MUDr. Honzáka a PhDr. Jániše ohledně posttraumatické stresové poruchy poškozené. Ze zmíněného znaleckého posudku, neboť není zřejmé, do jaké míry se na duševních obtížích poškozené podílí obava o výsledek předmětného soudního řízení oproti události vymezené ve výroku odsuzujícího rozsudku.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2021, č. j. 68 To 96/2021-540, a případně aby také zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 1 T 134/2018-473, a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že již v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu nebylo sporné, zda dovolatelka porušila svoji obecnou prevenční povinnost podle §2900 o. z. (resp. povinnosti podle relevantních podzákonných předpisů). Otázkou byla existence příčinné souvislosti mezi pootevřením branky, skrze niž vyběhl pes Rufus, a následkem způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, na kterou zmíněný pes zaútočil. Námitky dovolatelky se však pohybují mimo přezkumná zjištění Nejvyššího soudu a vybočují i z trestního řízení obecně (otázky držby či detence psa). Jednání, pro nějž byla odsouzena, nebylo vůbec založeno na nesplnění povinnosti vyplývající ze svěření zvířete do její péče podle §2933 o. z. Mimo mantinely trestního řízení jsou i odkazy obviněné na to, že trestně odpovědným měl být vlastník zvířete M. K. Formálního úkonu svěření psa do její péče nebylo třeba, neboť její jednání spočívalo v tom, že opomněla kontrolovat zabezpečení psa chovaného ve společné domácnosti.
10. Podle státní zástupkyně nemohou být úspěšné ani námitky stran nedodržení totožnosti skutku. V první řadě tyto výhrady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, přičemž totožnost skutku je zachována i tehdy, když jednání nebo následek nejsou popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, neboť postačí shoda částečná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2010). Ohledně otázky naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem státní zástupkyně odkazuje na bod 15. usnesení odvolacího soudu, příp. bod 30. rozsudku soudu nalézacího. V dané věci nebylo podstatné pouze otevření branky ze strany obviněné, ale i to, že bez tohoto jejího neopatrného jednání by nedošlo ke způsobení předmětného následku. Nedbalostní zavinění trestného činu není vyloučeno spoluzaviněním dalších osob (viz bod 16. usnesení odvolacího soudu).
11. Námitka směřující k požadavku revize znaleckého posudku znalců MUDr. Honzáka a PhDr. Jániše stran toho, zda obviněná skutečně trpí posttraumatickou stresovou poruchou a zda je tato následkem jejího napadení psem, rovněž není opodstatněná. Uvedené otázky byly již dostatečně zodpovězeny jmenovanými znalci v jejich posudku a jejich závěry rekapitulovány v bodě 8. rozsudku nalézacího soudu. Pokud daný znalecký posudek obviněná nezpochybňuje, pak jen spekuluje o tom, že posttraumatická stresová porucha poškozené má povahu újmy prosté a navíc je navázána spíše na stresující průběh trestního řízení a případného navazujícího řízení občanskoprávního. Stran návrhů na doplnění dokazování a odkazů obviněné na problematiku tzv. opomenutých důkazů je na místě odkázat na bod 24. rozsudku nalézacího soudu a dále na bod 18. usnesení odvolacího soudu. Závěr soudů o zavinění obviněné přitom není nikterak zpochybněn. Ve vztahu k dovolatelkou zmiňované zásadě subsidiarity trestní represe je na místě uvést, že její aplikace není na místě mj. proto, že znak těžké újmy na zdraví byl naplněn ve dvou kvalifikovaných směrech. Zbytek dovolací argumentace je založen na teoretických úvahách týkajících se odškodnění nemajetkové újmy poškozené, která však byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněné státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby o dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyjadřuje souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Obviněná zaslala prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státní zástupkyně repliku, ve které citovala rozsáhlé pasáže z tohoto vyjádření, k nimž poskytla již v dovolání prezentované argumenty. Zejména tak opět prezentovala výhrady ve vztahu k problematice vlastnictví psa Rufa, jeho držby, příčinné souvislosti jeho útěku a napadení poškozené, otázek spojených s totožností skutku a náhrady nemajetkové újmy poškozené či nesouhlasu se závěry znaleckého posudku MUDr. Honzáka a PhDr. Jániše.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Závěr o přípustnosti důvodnosti dovolání obviněné (v celém rozsahu) učinil Nejvyšší soud poté, co zvážil, zda tato byla nějakým způsobem limitována v možnosti brojit svým mimořádným opravným prostředkem vůči jí napadenému rozhodnutí, a to proto, že dovolací soud již jednou v předmětné věci rozhodoval (usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 6 Tdo 1309/2019-281). V uvedeném směru totiž vyznělo vyjádření státní zástupkyně, která poukazem na označené rozhodnutí zaujala názor, že se obviněná částí své dovolací argumentace pohybuje mimo přípustný procesní rámec. Tak by tomu bylo, pokud by se v předcházejícím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud závazným způsobem vyslovil k právnímu posouzení určité skutkové okolnosti, jež by se posléze (tj. toto první posouzení) stalo předmětem dovolacích námitek obviněné. Z pouhé skutečnosti, že důvodem (viz body 33. až 43. odkazovaného rozhodnutí) zrušení předcházejících odsuzujících rozhodnutí obou soudů nižších stupňů (v části výroku o vině) se stalo nedostatečné objasnění následku trestného činu a jeho vyjádření v napadeném rozhodnutí, resp. jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně (otázka těžké újmy na zdraví), nelze činit závěr, že v ostatních částech byly skutkové a právní závěry těchto soudů Nejvyšším soudem plně akceptovány a že tímto způsobem (tedy implicitně) s nimi vyjádřil souhlas. Pokud se dovolací soud k otázkám majícím význam pro dovození trestní odpovědnosti obviněné v souhrnu, resp. k jednotlivým složkám, na nichž byl závěr o její vině budován (viz dále zejména otázka protiprávnosti), explicitně nevyjádřil, nelze jí upírat právo proti těmto skutečnostem brojit mimořádným opravným prostředkem. Nejvyšší soud proto shledal její dovolání přípustným v celém jeho rozsahu (v komplexnosti jeho dovolací argumentace) a k jako takovému zaujal následující stanovisko.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje řadu námitek, jimiž se snaží zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a to tvrzeními
· o chybějící protiprávnosti jejího činu (osobou odpovědnou za újmu způsobenou poškozené psem by mohl být samostatně toliko jeho majitel svědek M. K., nikoliv však ona),
· o nedostatku zavinění (pouhým pootevřením branky nemohlo dojít k jejímu nedbalostnímu zavinění),
· o absenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a uniknuvším psem způsobeným následkem (kauzální bylo pouze jednání svědka M. K.),
· o absenci následku (psychická újma poškozené nebyla tak závažná a souvisí i s probíhajícím trestním řízením),
· o nerespektování zásady subsidiartity trestní represe (k vyvození její trestní odpovědnosti vzhledem k odškodnění nemělo dojít),
· o porušení zásady obžalovací (odsouzena byla pro jiný skutek, než je ten, pro který bylo zahájeno její trestní stíhání),
· o tendenčnosti přístupu orgánů činných v trestním řízení (vyvození jen její trestní odpovědnosti při zaštítění se zásadou obžalovací).
Mimo uvedené okruhy pak obviněná vznesla ještě další námitky (viz dále).
17. Takto zaměřené námitky obviněné byly vyhodnoceny jako formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu [nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], který obsahově vymezila tvrzením, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Bylo proto nezbytné posoudit, zda jde o námitky důvodné.
18. Nejvyšší soud zjistil, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů svědčí o tom, že prakticky ke všem takto (bod 16.) formulovaným výhradám zaujaly (byť někdy stručněji) své stanovisko a že se s obhajobou obviněné dostatečným způsobem vypořádaly. To Nejvyššímu soudu umožňuje, aby v reakci na její dovolací námitky na příslušné pasáže napadených rozhodnutí, tedy zejména body 30. až 36. rozsudku nalézacího soudu, případně body 14. až 16. usnesení odvolacího soudu, odkázal a pouze ve stručnosti je doplnil vlastním vyjádřením.
K protiprávnosti jednání obviněné
19. Obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou tohoto deliktu je nedodržení nezbytné míry opatrnosti při jednání pachatele, které vede k vzniku následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví u poškozené osoby. Dovolací argumentace obviněné se odvíjí od tvrzení, že pes, který pokousal poškozenou, byl ve výlučném vlastnictví svědka K., z čehož vyvozuje závěr, že nemůže být trestně odpovědnou v souvislosti s touto událostí. V uvedeném směru nepochybně vychází z toho, co soud prvního stupně vyjádřil, na rozdíl od odůvodnění rozsudku, v jeho ve výrokové části. V bodě 31. odůvodnění rozhodnutí totiž učinil závěr, že „ Rufus je společným psem svědka M. K. a obžalované“, přičemž vyložil, na základě jakých poznatků k takovému poznatku dospěl. Uvedený dílčí rozpor, jímž je rozsudek nalézacího soudu zatížen, však nezakládá důvod ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Z označeného rozsudku totiž současně plyne, že závěr o trestní odpovědnosti obviněné uvedený soud učinil i pro případ, že by vlastnický vztah k uvedenému psu byl takový, jaký je popsán ve výroku rozsudku (viz argumentace v bodě 31. a v něm zmíněné porušení obecné prevenční povinnosti podle §2900 o. z.).
20. Dovolací soud sdílí názor, že otázka vlastnictví psa z hlediska dovození trestní odpovědnosti obviněné není rozhodná. Protiprávnost jednání obviněné, jakožto předpoklad její trestnosti (§13 odst. 1 tr. zákoníku – Trestným činem je protiprávní čin,… ), soudy založily právě (vyjma porušení obecně závazné vyhlášky obce) na jejím porušení obecné prevenční povinnosti upravené ustanovením §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což Nejvyšší soud shledává zákonu odpovídajícím. Ze znění citovaného ustanovení ( Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. ) je nezbytné dovodit, že za zmíněných okolností (v případě obviněné vyžadují-li to okolnosti případu ) tato prevenční povinnost dopadala nejen na M. K. (podle výrokové části rozsudku vlastníka psa), ale i na obviněnou ( každý ). Prevenční povinnost na ni dopadala proto, že podle zjištění soudů si byla vědoma reálnosti přivození – dikcí zákona – nedůvodné újmy na zdraví v případě úniku psa Rufuse do veřejného prostranství ( Vyžadují-li to okolnosti případu ), a proto byla povinna počínat si při své konání (otevírání branky) tak, aby nedošlo k nedůvodné … újmě na zdraví. Protiprávnost, a v důsledku naplnění příslušné skutkové podstaty upravené trestním zákoníkem i trestnost, jejího jednání je dána porušením tohoto zákonného ustanovení (§2900 o. z.). Za tohoto stavu tvrzení obviněné, že porušení soukromé dohody (míněno mezi ní a M. K.) nemůže být pro veřejné právo významné, se míjí s podstatou věci.
21. Již nalézací soud ve svém rozsudku reagoval na obviněnou odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, na jejímž základě dovozovala nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolací soud se proto omezuje pouze na vyjádření k tvrzení obviněné, že by její případ měl být posuzován v souladu s tím, co podle ní vyjádřilo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1509/2014, označované v jejím dovolání za „vlajkovou loď obhajoby“. Byť se uvedené rozhodnutí rovněž zabývalo případem, kdy zranění poškozeného způsobil pes, který unikl z prostoru pozemku, na němž byl jeho vlastníkem chován, skutkově se jednalo o případ dosti odlišný, a co je nejpodstatnější, v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu neodeznělo nic, co by se příčilo právním závěrům, na nichž je budováno odsouzení dovolatelky. Přestože – a toho se z hlediska zájmů své obhajoby pochopitelně obviněná drží – zdůraznilo povinnosti kladené na vlastníka zvířete a od nich odvodilo závěr o jeho trestní odpovědnosti, rozhodně věc neuzavřelo tak, že trestní odpovědnost jiné osoby (nevlastníka) je vyloučena. Dovolací soud totiž pouze potvrdil závěr odvolacího soudu, že participace jiné osoby na činu ( „Zřejmé tak je, že na tom, že pes Max z kotce unikl, se podílela i další osoba … “) nevylučuje dovození (samostatné) trestní odpovědnosti obviněného, co by vlastníka uvedeného zvířete. Otázkou trestní odpovědnosti další osoby se odkazované rozhodnutí logicky nezabývalo, neboť na jinou osobu, tj. tu, která psa z kotce vypustila, obžaloba podána nebyla.
K nedbalostnímu zavinění obviněné
22. K otázce zavinění se dostatečným způsobem vyjádřil již nalézací soud v bodě 36. svého rozsudku. Obviněná své jednání bagatelizuje, když je spojuje s pouhým pootevřením branky bez toho, aby vzala v úvahu, za jakých okolností a při jakém svém vědomí (možnosti úniku psa, při neověření, že je již bezpečně ovládán svědkem K.) tak učinila. Soud prvního stupně, a potažmo i soud odvolací, učinily zjištění, že obviněná psa, resp. jeho povahové vlastnosti a projevy jeho chování dostatečně znala. Jako štěně si jej s přítelem (M. K.) pořizovala, společně s ním se o něj starala a cvičila ho. Měli nastaven jistý bezpečnostní postup při zabezpečování psa před útěkem, když se měla otevírat branka. Všechny tyto skutečnosti rovněž ani jeden ze soudů neopomenul zmínit. Z hlediska vědomě nedbalostního zavinění obviněné ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je pak podstatné to, co již zmínil nalézací soud, tedy že obviněná „ … znala Rufovu povahu, zvyky a způsoby chování, účastnila se … … jeho výcviku, znala … … jeho velikost a sílu, měla s M. K. dohodnutá a zažitá běžná bezpečnostní opatření ve vztahu k okolí, ale k těmto inkriminovaného dne přistoupila laxně, spolehla se na pouhé přivolání psa svým druhem, předpokládala, že jej již ovládá, a aniž si tuto okolnost jakkoli ověřila, otevřela branku“ (viz bod 31. rozsudku nalézacího soudu). V návaznosti na uvedené pak i odvolací soud (bod 14. odůvodnění usnesení) zmínil, že při vědomí velikosti chovaného psa činili obviněná s přítelem opatření, aby jejich pes někoho neobtěžoval či nepovalil. Vyšel rovněž z toho, že obviněná věděla, jakým způsobem jejich pes reaguje (zuří) na přítomnost psa Ramba, když s ním poškozená Z. J. procházela ulicí, a že tudíž opatření směřující k tomu, aby z pozemku se svým psem vyšli až poté, co bude dostatečně zajištěn na vodítku, činili v zájmu předejití toho, aby jiného psa, či jej doprovázející osobu, napadl. Pokud při vědomí takové možnosti, a s ohledem na velikost psa (jeho fyzické dispozice) i rozsah hrozícího zranění při napadení jiné osoby, se obviněná řádně neujistila, že pes je již ovládán jejím přítelem a branku otevřela, je možno konstatovat její zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou u ní oba soudy nižších stupňů shledaly.
23. Z uvedeného vyplývá, že byla naplněna složka vědění, na níž je vybudováno nedbalostní zavinění (ve formě vědomé nedbalosti), spočívající ve vědomosti obviněné, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Volní složku zavinění obviněné charakterizuje to, že bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V tomto ohledu je za nevhodný nutné označit i poukaz obviněné, že porušení soukromé dohody mezi ní a M. K. o zabezpečení psa, před otevřením branky, nemůže mít význam pro veřejné právo, a tedy ani pro trestní řízení. To, že mezi obviněnou a M. K. existovala dohoda o postupu týkajícího se zacházení se psem Rufem, totiž dokresluje závěr o jejím zavinění, jak je popsáno výše. Tedy o tom, že v rozporu s vědomím, že by pes bez dostatečného uvázání mohl utéct a potenciálně někomu způsobit újmu, neopatrně pootevřela branku, skrze niž pak pes ze zahrady unikl a přivodil poškozené popsanou újmu na zdraví.
K příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem
24. O existenci kauzálního nexu mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem není pochyb. V souladu s tzv. teorií podmínky ji správně zjistily oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud se podrobně vyslovil k této otázce v bodě 30. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud již stručněji v bodě 15. odůvodnění svého usnesení. Dovolatelka sice dále namítá, že hlavní příčinou těžké újmy na zdraví poškozené bylo to, že pes utekl M. K., avšak takovému hodnocení nelze přisvědčit. Její jednání (omise spočívající v nezjištění skutečného stavu zajištění psa a následná komise spočívající v otevření branky) bylo z hlediska kauzálního stejně významné. Bez jejího laxního přístupu při otevírání branky, kdy se nepřesvědčila, že pes je pevně zabezpečen proti útěku, než ji pootevřela, by ke zmíněnému následku totiž rovněž nedošlo, neboť by pes z pozemku neunikl, a tudíž ani poškozenou nenapadl. Dovolatelčino užívání pojmů jako „hlavní příčina“, když mluví o tom, že pes utekl M. K. a „pouze souběžná příčina“, když hovoří o jejím pootevření branky, je jen snahou o další snižování dojmu ze závažnosti jejího jednání. Útěk psa K. i neopatrné otevření branky obviněnou jsou, jak již bylo uvedeno, z hlediska způsobení těžkého ublížení na zdraví příčinami srovnatelnými, kdy ani bez jedné z těchto skutečností by k danému následku nemohlo dojít. Pokud tak obviněná chtěla poukázat na zásadu gradace příčinné souvislosti, podle které mohou některé skutečnosti hrát z hlediska vlivu na způsobení následku tak nepatrnou roli, že na nich nelze zakládat závěr o trestní odpovědnosti, nelze jí přisvědčit.
K následku trestného činu
25. V řízení následujícím po zrušení prvých odsuzujících rozhodnutí kasačním usnesením Nejvyššího soudu došlo na základě doplněného dokazování k řádnému objasnění zdravotní újmy, kterou v důsledku napadením psem Rufusem utrpěla poškozená Z. J. S oporou o odborná zjištění znalců zákonu odpovídající závěry o naplnění těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) a písm. i) tr. zákoníku vyložil nalézací soud v bodech 33. a 34. odůvodnění svého rozsudku, přičemž je možno konstatovat, že výhrady, které vůči tomuto zjištění obviněná uplatňuje, nejsou způsobilé tyto zvrátit. Ostatně dovolatelka ani nijak hlouběji závěry znalců nezpochybňuje. Spíše předkládá nepodložené fabulace o tom, že projevy posttraumatické stresové poruchy se u poškozené vyskytují v návaznosti na nejistotu a obavy spojené s probíhajícím trestním řízením či budoucím civilním řízením stran vrácení neoprávněného majetkového prospěchu, případně odkazuje na případy posttraumatické stresové poruchy vyskytující se u přeživších z koncentračních táborů a vojáků, kteří se účastnili války ve Vietnamu, jakoby se snažila v dovolacím soudu vyvolat představu o neuvěřitelnosti výskytu této duševní poruchy u někoho, kdo byl poměrně brutálně pokousán psem. Je však třeba zmínit, že znalci své závěry přesvědčivě odůvodnili, a že soudy na jejich podkladě učinily odpovídající závěry právní.
26. Mimo formálně uplatněné dovolací důvody stojí námitky o údajném ignorování důkazního návrhu obhajoby k vypracování revizního znaleckého posudku k psychiatrickému a klinicky psychologickému znaleckému posudku MUDr. Honzáka a PhDr. Jániše. Tato výhrada by s jistou mírou tolerance mohla být podřazena pod důvod dovolání upravený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nyní účinném znění. Tedy konkrétně v jeho alternativě, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod není jednoznačným odrazem problematiky tzv. opomenutých důkazů, neboť jak z jeho vyjádření vyplývá, nemíří na situaci, kdy jakýkoliv důkazní návrh nebyl procesně vypořádán, ale pouze na situace, v nichž podstatný důkaz, jehož provedení bylo navrženo, proveden nebyl, a to aniž by k tomu byl důvod. V předmětné věci však nelze nalézt podklad pro tvrzení o tom, že důkazní návrh obhajoby byl opomenut ve smyslu jeho procesního nevypořádání, neboť se tak stalo v bodě 24. rozsudku nalézacího soudu, kde vysvětluje, že jej zamítl jako zjevně nadbytečný. Stejně tak se nejednalo o podstatný důkaz, který nebyl nedůvodně proveden, když jak soud prvního stupně uvádí „…odborné otázky, které byly nezbytné pro posouzení této věci, byly přesvědčivě zodpovězeny příslušnými znalci a ohledně jejich závěrů nebyly dány žádné významné nejasnosti nebo neúplnosti.“ S tímto hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje.
K subsidiaritě trestní represe
27. Podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod [tedy ve smyslu jeho obsahového vymezení, nyní písm. h)] je námitka, podle které chybně nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe, a to s ohledem na skutečnost, že poškozené byla újma nahrazena prakticky v celém rozsahu. K této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci na naplnění znaků skutkové podstaty obsažené v §147 odst. 1 tr. zákoníku nic nemění to, že poškozené bylo plněno, a to ještě z pojištění svědka K. Poškozená utrpěla značná poranění, která její život ztěžují i v době podstatně vzdálené od napadení psem Rufem, jak vyplývá především z psychiatrického znaleckého posudku, přičemž nelze nezohlednit i to, že má trvale výrazně zjizvený obličej. Ostatně charakter těžké újmy na zdraví poškozené je naplněn hned ve dvou jejích alternativách – zohyzdnění podle §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (viz bod 33. rozsudku nalézacího soudu) a delší dobu trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz bod 34. rozsudku nalézacího soudu). Na podkladě výše zmíněné argumentace tedy nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost případu neodpovídala běžně se vyskytujícím věcem posouzeným podle uvedené skutkové podstaty, resp. nedosáhla ani spodní hranice typové škodlivosti daného deliktu.
K otázce totožnosti skutku
28. Mimo dovolací důvody se pohybuje námitka obviněné o údajném porušení zásady obžalovací budovaná na tvrzení, že její trestní stíhání mělo být (údajně) zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla obžalována a odsouzena. Konkrétně brojí proti tomu, že měla být trestně stíhána, neboť jí byl pes Rufus svěřen a utekl jí, když pootevřela branku, přičemž obžalována a odsouzena byla už jen za jednání spočívající v pootevření branky. Dovolací soud připomíná judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 977/10), podle které totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku, při zachování jeho podstaty, nezpůsobuje porušení totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v jednání nebo následku, příp. i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Musí ovšem stále panovat shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
29. V předmětné trestní věci tedy rozhodně nelze hovořit o tom, že by došlo k porušení totožnosti skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 – 2) a obžalobou (č. l. 409), potažmo odsuzujícím rozsudkem. Jednání obviněné spočívající v ledabylém otevření branky, když ještě pes Rufus nebyl dostatečně zajištěn, bylo na všech třech zmíněných místech popsáno v podstatě stejně. Podobně lze hovořit o popisu následku, kdy tento byl v obžalobě a odsuzujícím rozsudku pouze přijatelným způsobem konkretizován z hlediska podrobnosti charakterizace zdravotních potíží poškozené, a to na základě doplněného dokazování.
K otázce spravedlivosti procesu
30. Dovolatelka se ve svém vymezení vůči napadeným rozhodnutím pozastavuje nad tou skutečností, že trestní odpovědnost v souvislosti s napadením poškozené psem byla vyvozena jen vůči ní, přičemž tvrdí, že i pro případ, že by pes Rufus utekl oběma (tj. jí a M. K.) společně, nemohla by stát před trestním senátem osamoceně. Nespravedlnost spatřuje v tom, že oproti jejímu trestnímu postihu věc vůči M. K. byla uzavřena v rovině správní odpovědnosti.
31. Soudům nelze vyčítat, že se zaobíraly výlučně otázkou trestní odpovědnosti obviněné, neboť byly povinny respektovat současnou právní úpravu, podle níž mohou rozhodovat jen o vině té osoby, vůči níž je podána obžaloba (resp. jiný akt aplikace práva vydaný státním zástupcem – návrh na potrestání, návrh dohody o vině a trestu). V uvedeném směru je řízení před trestními soudy ovládáno zásadou obžalovací, která je vyjádřena v §2 odst. 8 tr. ř. Z ní plyne, že soud je okruhem osob, na něž státní zástupce obžalobu (či návrh …) podá, vázán a není oprávněn (např. prostřednictvím rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření) se domáhat jeho rozšíření o další osoby, byť by nabyl dojmu, že na skutku, o němž má rozhodovat, participovalo více osob a bylo by i žádoucí se otázkou jejich trestní odpovědnosti a souvisejícími otázkami (např. náhrada škody apod.) zabývat. V rozporu se zájmy takových osob (otázka presumpce neviny) je pak to, pokud se soud k otázce viny takových osob v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovuje. Postup, jaký soudy ve věci obviněné zaujaly, tj. posouzení otázky toliko její trestní odpovědnosti, proto nelze pokládat za porušující její právo na spravedlivý proces.
32. Nepatřičná je rovněž výhrada, podle které měl státní zástupce opětovně podat obžalobu, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, přestože Nejvyšší soud vrátil věc až do stadia přípravného řízení. V předchozím dovolacím řízení došlo ke kasaci rozhodnutí soudů a vrácení věci do přípravného řízení především z důvodu nedostatečného popisu skutku stran zdravotních následků útoku psa u poškozené a nutnosti doplnit dokazování ve vztahu k těmto následkům. K tomuto přitom došlo, když byly zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. l. 341 a násl.) a odvětví chirurgie s konzultantem z oboru plastické chirurgie (č. l. 380 a násl.) a závěry v nich obsažené byly reflektovány v obžalobě (č. l. 409) i v rozsudku nalézacího soudu (body 8. a 9.).
K dalším námitkám
33. Obviněná ve svém dovolání rovněž zmiňuje otázku náhrady újmy poškozené J. Činí tak ovšem jen skrze prezentaci myšlenek odvolacího soudu a poměrně nesouvislá tvrzení o tom, jak ohledně náhrady újmy poškozené obhajoba postupovala v přípravném řízení. V rámci poznámky pod čarou pak poskytuje určité teoretické úvahy o tom, kdo by měl mít jaký soukromoprávní nárok v oblasti náhrady újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyššímu soudu pak v první řadě není zcela jasné, co je tímto výkladem ze strany obhajoby sledováno, když na jí prezentovaná tvrzení nejsou navázány jasné argumenty, z nichž by plynulo, čeho se snaží domoci. Především pak v situaci, kdy poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních za zohlednění toho, že poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně byl uplatněný nárok plně uhrazen a poškozené J. již bylo plněno v převážné většině zjištěné újmy a pro přesné zjištění případného zbývajícího nároku, by bylo nutné doplňovat dokazování a neúčelně prodlužovat trestní řízení (viz body 41., 42 rozsudku nalézacího soudu).
34. Stran poměrně chaoticky vyjádřených námitek musí Nejvyšší soud zmínit, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, domýšlel. Napadené rozhodnutí je přezkoumáváno na podkladě námitek, resp. s nimi spojené věcné argumentace, které dovolatel ve svém opravném prostředku srozumitelným způsobem uplatní.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky jí uplatněné a podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v nyní účinném znění nebyly shledány opodstatněnými. Při uvedeném zjištění je zřejmé, že důvodně nebyl obviněnou uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. současného znění. Nejvyšší soud neshledal ani taková pochybení, která by znamenala porušení základních práv dovolatelky. Vzhledem k tomu o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu